Jan Urban
Články
Případ Sáliha Muslima
Turecko už řadu let nesplňuje základní předpoklady demokratického státního zřízení, a to i přesto, že jeho autoritářský prezident má podporu většiny společnosti. Nesnáší kritiku a nesouhlas, natož otevřenou diskuzi.
Svědčit o tom mohou desetitisíce uvězněných a vyhnaných ze zaměstnání pod záminkou „schvalování pokusu o převrat“. Další desetitisíce mrtvých a vyhnaných Kurdů za posledních několik desetiletí, zlikvidovaný proces jejich politického zapojení v kdysi parlamentním systému Turecka – a vojenské útoky na irácký, a dnes i syrský, Kurdistán.
Nemotorný spěch, s jakým česká policie vyhověla mezinárodnímu zatykači na Sáliha Muslima, vydaným z čistě politických důvodů proti řadě svých exilových odpůrců autoritářskou nomenklaturou v Ankaře, je prvotřídní ostudou České republiky. Výhrůžky velvyslance Turecké republiky v Praze této ostudě dodávají příchuť naší pomnichovské druhé republiky.
Česká policie mohla jednat stejně, jako její kolegové hned v několika evropských zemích. Respektovat jeho statut uprchlíka, vydaný členskou zemí Evropské unie. U vědomí „citlivosti“ vztahů s Tureckem – vždyť Ankara drží jako rukojmí dva české občany – návštěvu Sáliha Muslima v Praze pak jednoduše nevidět.
Nestalo se – a turecký velvyslanec České republice otevřeně vyhrožuje „poškozením vztahů“, pokud pan Muslim nebude vydán co nejdříve do Turecka, kde ho čeká všechno, jenom ne poctivé a nezávislé vyšetřování a soud.
Nemá cenu nyní zkoumat, kdo zavinil tuto lapálii. Jde totiž o princip a pověst České republiky v civilizovaném světě. Ještě před pár lety závazek dodržování lidských a občanských práv, narýsovaný a stvrzený podpisy pětatřiceti hlav států v Závěrečném aktu Helsinské konference z roku 1975, patřil k tomu nejviditelnějšímu a nejrespektovanějšímu odkazu odporu proti totalitním režimům v naší části světa. Dnes jako by to už nemělo platit.
Po propuštění Sálima Muslima by Karlova univerzita mohla připravit veřejnou disputaci, na kterou by spolu s ním pozvala i pana velvyslance. Nechť slyšeny jsou obě strany…
Autor je signatář Charty 77 a hlavní představitel Občanského fóra (únor – květen 1990).
Nejde a nešlo jenom o Cikány
Historie a lháři v politickém boji.
Věk hovadin se rozlil nad Čechami
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
- 18. 1. 2018
Náš lid se nemění, naše úkoly zůstávají podobné.
Omluva Dubčekovi
Jsou výroky, které by nikdy neměly zaznít. Český prezident Miloš Zeman nízkým a vrcholně hloupým způsobem urazil památku Alexandra Dubčeka, bezesporu jednoho z nejdůležitějších mužů slovenských i československých dějin. Na začátku oslav stého výročí založení Československé republiky o něm na Pražském hradě prohlásil, že patřil mezi ty, kdo se po vojenské okupaci v srpnu 1968 „podělali hrůzou“.
Znal jsem Alexandra Dubčeka osobně, stejně jako Miloše Zemana. Prvního jsem si nikdy nemohl přestat vážit, přesto že jsem s ním v řadě věcí nesouhlasil. Byl to laskavý, ale přesto tvrdý a rovný chlap. Člověk své doby, ideálů o lepším světě – i jejích omylů. Do Slovenské komunistické strany vstoupil v ilegalitě v roce 1939. Tehdy to nebyl kariéristický kalkul, ale poukázka na popravčí sekeru. Jako partyzán bojoval ve Slovenském národním povstání a v boji byl zraněn. Jeho bratr Július v povstání padl.
20. srpna 1968 v noci byl spolu s několika ostatními odvlečen sovětským vojenským komandem na pražské letiště a odvezen do neznáma. V tu chvíli už věděl, že řada jeho nejbližších kolegů a spolupracovníků s okupanty tajně spolupracovala. Jeho životní ideál komunisty byl rozbit. Čtyři dny byl v izolaci krmen historkami o krveprolití v Praze i dalších místech v Československu. Po převezení do Moskvy se na „jednáních“ fyzicky zhroutil a opakovaně při nich omdlel. Vzal na sebe ostudnou kapitulaci, protože neviděl jinou možnost, jak zabránit násilí, a ještě chvíli naivně věřil, „že bude možné něco uhrát“.
Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené spolupráci s disentem. Po násilném potlačení demonstrací za práva věřících v březnu 1988 ale začal postupně vystupovat i na obranu politických vězňů. O rok později už sedal v první řadě v soudní síni při procesu s Jánem Čarnogurským a dalšími slovenskými disidenty. 17. listopadu 1989 byl Alexander Dubček zadržen v Praze komandem Státní bezpečnosti u Paláce kultury na Pankráci ve chvíli, kdy ho desítky lidí ve studentském průvodu z Albertova poznaly a zdravily.
Tento muž projevil odvahu a vlastenectví v nejtěžších chvílích. O Miloši Zemanovi do srpna 1989 slyšel málokdo. Po rozruchu, který v té době vzbudil první jeho veřejně známý článek, se raději utekl schovat na několik týdnů do Sovětského svazu. Jeho tvrzení, že spolu s ostatními demonstranty stál 17. listopadu 1989 na Národní třídě nikdo jiný nepodpořil.
Omlouvám se všem Slovákům za hrubost a neúctu českého prezidenta. Omluvit by se měla oficiálně i česká vláda.
Jeden z nejslušnějších lidí mé generace
ještě žije neochvějně poctivý a nepokořený život. Nikdy se nepodrobil mocným a zůstal svobodným, když většina ostatních mlčela a ohýbala hřbet. Mockrát se ho snažili zlomit – nikdy neuspěli.
Zvláštní člověk, věřící v mravnost vlasti a doufající v lidskou nápravu. Proto kdysi vyzval otevřeným dopisem senilnějícího komunistického prezidenta Gustáva Husáka k abdikaci. Byl jediným z patnácti milionů. Na Vasila Biľaka za napomáhání sovětské okupaci Československa podal trestní oznámení pro velezradu. Zůstal stejně osamocen – přestože měl v obou případech pravdu. Stal se vzorem nemlčících i mluvčím Charty 77. Prvního listopadu zahájil ve svých dvaasedmdesáti letech hladovku proti úmyslu svého bývalého přítele Miloše Zemana pokračovat ve funkci prezidenta i po lednu 2018. Zbývá věřit v zázrak.
Nesouhlasím s jeho hladovkou. Jsem přesvědčen, že svoboda a mravnost člověka jsou obrazem věčné a nekončící cesty. Cesta je důležitá – ne její začátek nebo konec. Máme povinnost jít po té cestě, dokud stačí síly. Nemáme právo z ní sejít.
Ano, chátrající stín našeho bývalého kamaráda škodí této zemi. Stále nemocnější stín, viditelně scházející měsíc po měsíci, nemůže nevědět, že na dalších pět let v úřadě mu síly nezbývají. Loutkáři demokratury ho budou ve svém i cizím zájmu postrkovat o holi a na vozíčku co nejdéle. Budou živit jeho stále ubožejší nenávist. A země, ve kterou jsme věřili, a musíme věřit dál, bude jen trpně stát. Všude kolem ní rychle poběží dějiny – a opět bez nás. Nic z toho si vyhasínající prezident nepřipustí.
V Lipníku nad Bečvou na adresu Tomáše Hradílka pronesl něco o tom, že sto třináct tisíc podpisů lidí, podporujících jeho kandidaturu, je důležitějších, než jeho osamocený postoj.
Jenomže život člověka, pravda, vlast, mravnost veřejného života a spousta dalších hodnot jsou důležitější, než aritmetika. Tomáš Hradílek stál několikrát sám proti patnácti milionům mlčících a ustrašených. Neměl nic, než pravdu. On a pár stovek "ztroskotanců a samozvanců" stálo dvanáct let proti systému, který se oháněl vůlí a zájmem "lidu". A pak to ten "lid" nevydržel a přestal mlčet. Jestliže věříme, že jednou a nakonec pravda vítězí, máme povinnost zůstat na cestě. Tomáši, prosím.
V posledních hodinách se zdravotní stav Tomáše Hradílka začal výrazně zhoršovat.
Z blogu Jana Urbana.
Nespravedlivě stíhaní, spojte se
Paroubek, Benešová, Martínek, Fenyk a jejich slizká stopa.
Kus studu a spravedlnosti
Zodpovědnost demokracie - podíl politika i voliče.
Člověk ideologický, spotřební
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Střední Evropa jako život bez identity.
Vyrostli jsme z „kulturního zoufalství“?
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Střední Evropa jako život bez identity.
Žaluji…
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Paroubek, Benešová, Martínek, Mazák, tajná arbitráž a stamilóny v prdeli.
Zbraně nejsou součástí žádné kultury
Nesvěřil bych ochranu života amatérům se zbraní.
Srp jako tupý nástroj
Estébáckou špínou "proti každému a pro každého".
Idiot jako národní symbol
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Vybrali jsme si symbol idiocie nebo geniální (sebe)ironie?
Česká politika kulturního zoufalství
Tři největší politické strany v ČR dohadují podmínky vstupu komunistů do vlády. Česká krize identity se znovu otáčí k formě frašky. Kde jsou však její kořeny?
Spojené království nebo malá Británie
Co je brexitem ve hře a co se ještě může dít.
Rozhřešení žádat? po kom a od koho?
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Jak rádi si připomínáme, jak moc nám kdo ublížil.
O huse a spravedlnosti
Systém státní žaloby nefunguje. Bradáčová, Máchová, Pješčak a Rakaš.
Český nácek
Přítel dvou posledních prezidentů jejich vkus nezapře. Psáno i tištěno židovskými pravdoláskaři!
Čím obohacujeme okolní svět?
Prokletí českého prezidentství. Od Masaryka k Zemanovi.
Sarajevská princezna
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Kniha jako zázrak a lidskost cynických pozorovatelů válek.
Neslušná justice
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Současný stav v justici je pro normální demokratický stát neudržitelný. Spravedlnost není v českém prostředí slušností ani oprávněním.
Platí zákony i pro státní zastupitelství?
Od dob komunistické prokuratury se leccos změnilo. Zdá se ale, že se nezměnil „esprit de corps" a mentalita prokurátorů samých.
Co bude Miloš Zeman předstírat v Moskvě
Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.
Zkus se nám postavit, zničíme tě! Jak funguje justiční mafie
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Všechno je formálně v pořádku. To slovo „formálně“ dokáže v nefungujícím státě přikrýt cokoliv – i zločin a odsouzení nevinného člověka do vězení.
Kronika komunismu v Čechách – rakovina stále bují
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Desítky mrtvých a stovky zraněných, statisíce vyhnaných do emigrace a ze zaměstnání – i o nich bude Miloš Zeman v květnové Moskvě předstírat, že nikdy neexistovali.
Prezident a Chátrovřesky
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Spanilá jízda prezidentova po českých médiích a vlastech vůbec se v poslední době zadrhla.
Putinismus a Česko
Česko v této krizi stojí na historickém rozcestí, které může ovlivnit jeho rozvoj na desítky let.
Mafie jako paralelní stát
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Společnost
Není pro státního zástupce většího zločinu, než manipulovat s důkazy. Podle zákona může být takový státní zástupce okamžitě odvolán.
Evropa sestupující k válce
Světové společenství má řadu možností, z nichž vůbec nejhorší je appeasement agresora.
Puč kanibalů
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Pečte koláče, soudružky, blíží se doba kádrování a slučování kádrů.
Co po volbách…
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Jsou prý to klíčové, rozhodující, a prý i zásadní volby. Nejsou. Hnití, rozvracející tento stát už více než dvacet let, se jedněmi volbami odstranit nedá.
Mnichov a kníže Václav
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Svátek svatého knížete Václava, patrona prý země české, je v kalendáři konce měsíce září příliš blízko letos už pětasedmdesátému výročí Mnichovské dohody, než aby nebylo nutné a potřebné hledat jejich spojitost.
Není dobrého ďábla III
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program.
Není dobrého ďábla II.
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Není pozitivně směřujících totalit, jako není dobrého ďábla. Stačí, když dobře organizovaná skupina ovládne společnost strachem nebo nenávistí k jakkoliv definovanému nepříteli.
Normalizace 2012
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
S následky absence strategie směřování státu na jaře 1990 se potýkáme dodnes. Příkladem za všechny je osud státní služby.
O ne-smyslu českého státu
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Česká „politika“ přemýšlejícího a vyžadujícího občana přestala potřebovat a nesnáší ho.
Není dobrého ďábla
- Podrobnosti
- Jan Urban
- Archiv článků od roku 2012
Zbytkostán se i po dvaceti letech snaží tradici nahrazovat vyprávěnkami z devatenáctého století. Příspěvek diskuzi o české minulosti.