TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Jaroslav Erik Frič

Články

Zápasil jsem sám se sebou o sebe

Opakuju se. Vím, že se opakuju. Vím, že se pořád opakuju, ale co jinak? Platí věc včerejší zrovna tak jako dnešní? Nemyslím si. A opět se opakuju a opět jsem u pana Šafaříka: „Každou věc nutno každý den vždy znovu vybojovat!“ Řekl to tak J. Š. někdy? Možná ne. Možná přibližně. Anebo to bylo jen mé slyšení takto naladěného nástroje. Když jsem před lety dělal do rádia scénář o Josefu Š., byl jsem až zaskočen tím, jak sám nejsem původní. Jak stále jen, a to věru už skoro po padesát let svého života (poznali jsme se někdy v dubnu roku 1972) Josefa Šafaříka na tisícerý způsob vykrádám. Jak to dnes lidsky a s naprostou samozřejmostí chápu, nepotkal-li bych J. Š., můj život by šel jinak a jinam. Nepochybně. Kam – a s jakým existenciálně lidským vybavením? Vlastně si to ani nedokážu představit, jak by se můj život dál tavil a vinul a vlekl, kdybych Josefa Š. (a jeho dílo!) nepotkal. „Zápasil jsem sám se sebou o sebe,“ řekl mi jednou. A já jsem to přímo viděl. Přímo zažíval a vnímal dokazováno každým dnem, každou hodinou. „Moje zápolení a práce směřovaly k tomu vyznat se sám v sobě,“ dodával, „dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života.“ Byl to vlastně šaldovský titán. Ne nadarmo kdysi na můj přímý dotaz potvrdil velké ovlivnění Šaldou. Pravděpodobně vůbec nejzásadnější, protože šlo i o dobovou záležitost, a F. X. Š. zemřel, když J. Š. bylo 30 let. Tedy souběžnost lidských věků zásadní a živá právě pokud jde o přímé, aktuální ovlivnění. „Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku,“ pokračovala tehdy při jednom rozhovoru řeč pana Š. „Má cesta není recept, ani návod…“ Výsostný akt individuality a tvůrčí svobody. A závěrečný akord, přímo v duchu Šaldově: „Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.“ Kéž bych kdy něco takového jen vzdáleně mohl o sobě říct! Někdy mám pocit, že jsem některé věci přece jen zanedbal, a především mám zásadní pocit, že jsem stále ještě ani nevyšel. Vím to, a přesto nemohu říct, že bych se tím nějak zásadně trápil. Byli jsme velmi jiní, velmi odlišní, a jinak nadáni. J. Š. vlastně patřil tak trochu k „těm, kteří vědí“, i když to tak na první pohled nevypadalo. Já naopak zase mezi ty, u nichž se stále chvěje ve vzduchu jen pohádkové: „Mha přede mnou, mha za mnou“.

Perverze lákavá, žádaná, vymáhaná

Poznámky k televizním zprávám.

Stala se mi včera věc,

kterou jsem sám u sebe nikdy nepředpokládal: Upadl jsem do diskuse o feminismu. Začalo to vlastně (mým, či přesněji drahého kavárníka Swandiniho) nevinným vtipem, ale se zlou jsem se potázal. Já. Já, který vždy býval pokládán za „přehnaně galantního“, ba často přímo držen (ipsissimum verbum) za „pochlebníka“. V diskusi jsem se aspoň snažil mírnit své utkvělé přesvědčení, že je rozdíl mezi mužem a ženou, ale marně. A to už jsem se ani neodvážil vytahovat gramatikální argumenty, které pokládám za přesvědčivé, a také – což by mohlo zaujmout – za ekonomické. Nic naplat. Marná snaha. Shořel jsem mezi těmi milými děvčaty jak papírový čert. A ještě starožitný. Poslední větou debaty jsem byl jednou facebookovou komentátorkou nepřímo označen za hovado.

Uši a vítr

Pro sebe si definovat

Jak se tak snažím upřesňovat a definovat některé své životní postoje, abych někoho nemátl, docházím také k nádhernému slovu, ke kterému jsem přišel v slovinské Lublani: pesnik. Znamená to „básník“, ale zní to písní. Chci hledat řádnou etymologii slova básník skrze internet, ale jde to ztěžka. Nejprve nacházím neslané nemastné bláboly, jak bývá básník obecně vnímán. Dokonce se dovídám, že „mnozí básníci byli pro své umění vysoce ceněni, např. Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu“. Je to jakýsi výkladový slovník, v kterém mi hned v dalším řádku nabízejí „významy slov, osobnosti, pojmy a termíny“: Dan Bárta – Maloměšťák – Valkýra – Jackie Chan….

Jdu jinam. Na odbornějších stránkách nedocházím k ničemu moc lepšímu, než že vše je odvozeno od „povídání něčeho nepravdivého“. Jdu tedy pryč úplně. Vždycky jsem říkal, že v mých textech, které se snad nejvíce podobají básním, je můj život v největší úplnosti. Je v nich vlastně všechno. A pravdivě. Co s tím tedy? Ten „pesnik“ se mi líbí. Ale nejsem zpěvák, ač zpívám rád. Naveskrz pro mne respektu hodný Shane McGowan o sobě říká: „Já nejsem žádný básník nebo něco podobného. Jsem jen zpěvák balad.“ Člověk si některé věci pro sebe musí definovat, aby měl jasno, a nepletl významy, aby se mu vlastní slova o sobě samém nemotala pod nohy. A nepřekážela životu. A nekalila minulost (ani budoucnost).

Psáno pro Uši a vítr.

 

Zapomenutí mrtví

Den po Trumpově schůzce s Putinem, kde mu pochválil vše a nevytkl nic, výročí jedné z řady hrůz, na které m. j. zapomněl. 4 roky od sestřelení civilního Boeingu s 298 lidmi (z toho 80 dětí) ruskou raketou ruskými vojáky na ukrajinském území. 2/3 byli Nizozemci, dále hlavně Malajsijci a Australané. Let #MH17 17. 7. 2014. – „Rozhodně nevěřím presidentu Putinovi, když říká, že není zodpovědný za sestřelení letadla.“ (Malcolm Turnbull, australský předseda vlády)

Psáno pro Uši a vítr.

 

 

Nechápu ani zadávajícího, ani studenta

„Čím to začalo?“ ptá se televizní reportér při hovoru o falsifikátech absolventských prací politiků poslední dobou. Dávno. Je to jednoduše proto, že společnost (ještě od bolševických dob v podstatě) je protkána lží, falší a předstíráním. Nic nového. Jen dnes je to vše lépe vidět. Touha po snadném (politicko-výdělečném) zisku, papalášství, které si dovolí „najmout“ si za sebe pro svou práci studenta, který si takovou prací přivydělává (jsem ujišťován, že takovéto případy jsou časté: nechápu ani zadávajícího, ani studenta, u obou je to nemravnost).

Za našich dob jsme toho byli ušetřeni. Psali jsme rukou (rukou si vypisovali z knihoven), po té přepisovali na psacím stroji. Vedoucí mojí práce z anglické literatury A. D. 1972 si ode mne dokonce vypůjčila Huysmansovo Là-Bas, protože J. K. H. vůbec neznala. (A nepřestávala se divit, že Oscara Wilda pokládám za velkého autora.) Ejhle, další z mých ztracených knih, které už nikdo nedohledá.

Psáno pro Uši a vítr.

 

 

Za kolik stojíme?

Vlétla mi oknem do pokoje babočka admirál. Vím, že nebývala nijak vzácná. Dnes je pro mě vzácný jakýkoli motýl. V městě je vidím jen naprosto výjimečně. Někde však přece jen se objeví nesečené meze či krkolomná úbočí, jako kolem Dřevnice, na nichž se motýli objeví, zatímco jinde hynou. Stříhané trávníky, rachot sekaček, baštička na grilu. Pivo v plastu. Český sen. V televizi při finále mistrovství světa se mluví o penězích za hráče, tedy za lidi, kolik který stojí, jako hrníček na kafe v akci, elektromobil nebo letadlo. Jednu věc vím úplně přesně, a taky jsem si ji onehdy zapsal do poznámek. Nechtěl jsem, a nechci se vůči komukoli vymezovat, ale nikdo mě nemůže vtáhnout do hry, kterou hrát nechci. Prý jsem naivní, možná i hloupý, nekolektivní („buď s kolektivem!“ pamatuju příkaz čistě bolševický, protože farizejský, sdružili-li se kde dva či tři, s nelehkou se potázali), „elitář“, jak jsem onehdy psal, zatímco já si jen docela prostě myslím následující prostoduchost. Mému slovníku (a v mém slovníku) se vždy příčila otázka: „Za kolik?“ Vždycky jsem čelil jediné a jedině rozhodující výzvě: „Chci to, nebo ne?“ To jediné rozhodovalo.

Výjimečný status studentský

Znal jsem člověka, který chodil do menzy na jakýsi vypůjčený studentský průkaz do padesáti let. Nejmíň. A znám taky lidi, kteří by tam chodili i dnes, i když jsou blízko důchodu. Nebylo by jim to trapné. Nevím ani, proč přesně jsem měl vždy ke společnému stravování tohoto typu takový odpor. Nechodil jsem do menzy, ani když jsem řádně studoval. Chodil jsem do hospod a stravoval se kdovíjak. Řeknete, že je to na mně vidět. Ale proč by nemělo? Proč by mělo být vidět něco, co nejsem já? Styděl jsem se. Nechtěl jsem být „student“. Ani po hospodách to nikdo přímo nevěděl, protože o škole jsem zásadně a nikde nemluvil. Jen ve fabrice, kde jsem někdy v noci pracoval, to věděli. Nikdy jsem nechápal, jak se někdo nějakým studentským statusem může zaštiťovat či dokonce považovat se za něco výjimečnějšího, než jsou normální lidé z fabrik, od řemesla či z nějakého komunálu. Ani v menze jsem nechtěl patřit k nějakému studentskému společenství. Chtěl jsem být jinde. Jinde a mimo. Přímo uprostřed života, ne v nějaké přípravně na něj. Ještě teď je mi nanic při pohledu na hliníkové tácy a skleničky s čajem. Nechci patřit k žádné zvýhodněné a slevové a šetřené partě. Raději jsem dva dny nejedl. Už tehdy. A jiné by to nebylo ani dnes.

 

 

K vynálezu svobody slova

Dobrá. Pohoršujeme se všichni nad jistým ubohým Karlem Sýsem, nad tím, co kdo řekl tam či onde, rádi citujeme z Prvního dodatku Americké ústavy, a slovem „cenzura“ pohrdáme jako slovem „pathos“ či adjektivem „bigotní“. Ale já Vám zde nachystám rafinovanou podpásovku z úst ctěného velikána Františka Xavera Šaldy:

„Abych řekl pravdu, svoboda projevu vyskytuje se ve vývoji literární civilisace až velmi pozdě; vlastně až teprve v naší době měšťácké. Je to rafinovaný produkt velmi pozdní a velmi složité kultury, produkt velmi umělý, květina opravdu skleníková, která si žádá zvláštního ovzduší, zvláštní temperatury a které se špatně daří v mrazech a větrech obyčejného života společenského a jeho bojů. Svoboda projevu? Myslíš, milý příteli, že ji znal Řek, představitel té překrásné a velmi silné kultury antické? Holečku, mýlil by ses zatraceně. Antický občan byl zavázán službou své rodné obci od prvních kroků dětských až do posledních kroků vratkého stáří; řekl bych, že se narodil s mravními pouty na rukou a s nimi také zemřel. Musil se bít za svou polis paží a zbraní, slovem i skutkem, rákosem nebo rydlem spisovatelským po celý svůj život; směl psát, řečnit, myslit jen to, co jí prospívalo. A nečinil-li to, bylo tu vyhnanství nebo číše bolehlavu, aby ho naučily vlastenectví. Myslíš, že epický rapsód iónský, který zpíval o bohatýrech před Trojí, i když slul třebas Homér, byl svobodný? Nikoli, zpíval na hostinách knížat a směl zpívat jen to, co se líbilo jejich uším. Dostával za to kousky masa, pohříchu poněkud horší a menší než kněz. Náš veliký praotec neměl zrovna postaráno o nejlepší bydlo. Byl ceněn jen jako propagátor určitých státotvorných nebo dynastických myšlenek. Ne jako básník, ne jako umělec slova, jen jako agitátor; a tu byl stavěn na místo druhé, až po knězi nebo věštci. Teprve poměrně velmi pozdě, v přezrálé a rozložené již společnosti, trpěly se v určitých mezích u Řeků svévole mínění a myšlení, volný projev a podryvný vtip básníkův. Pravím: velmi pozdě, ve společnosti již rozložené a blaseované, když slovo básníkovo nesnadno již zažehovalo vychladlou skeptickou mysl posluchačův a bylo tedy již málo nebezpečné vládnoucímu režimu.“

Zdroj: Uši a vítr.

 

Lev už taky šel

Když gladiátoři rozhodují o zákonech země: „Hokejový svaz k oslavám 110 let připravil pro fanoušky zásadní vizuální revoluci, ta se dotkne hlavně dresů národního týmu. Po dlouhých 25 letech z nich nadobro zmizí velký státní znak. Nahradí ho nové logo lva.“ – „Oslavy“ a „vizuální revoluce“ jsou krásné pojmy. Budu se muset (po dloooouhých 25 letech!) lépe adaptovat na současnou novořeč. Zmizela Morava, zmizelo Slezsko, brzy zmizí i vypelichaný lev. Symbol je obsah. A prázdnota není nic než prázdnota. Možná ten lev má být nějakým symbolem, jako třeba „Ďábli“ z New Jersey nebo Chicagští „Bejci“. Tady nevím, na co se naráží. Na 20 hodin spánku?

Uši&vítr.

Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval zdvořilým, ba přátelským e-mailem hlavnímu organizátoru celé akce, jistému panu Mandysovi. Ten mi na můj dopis vůbec neodpověděl. To mě jen ujistilo o nevyhnutelnosti mého rozhodnutí. Nenávidím jakékoli ceny či soutěže v činnostech, které se týkají nejniternějšího způsobu bytí, lidské existence. Je-li toto podivné soutěžení podepřeno ještě reklamou pro bezectné osoby veskrze podezřelých společností, pak rozhodně beze mne. Do této skurilní party nepatřím.

Dost mě pobavilo, když jsem v televizi zachytil záběry současného Karla Sýse (čeká ho státní vyznamenání za literaturu či za co), jak ťuká do klávesnice počítače dvěma prsty. Přemýšlím, jen formálně, kolik toho takto může naťukat. Z obsahu toho, co píše (stačí mi ukázky, nemusím „vypít moře, abych věděl, že je slané“) ovšem usuzuju, že na státní vyznamenání z rukou dnešní hlavy státu, která mluví již výhradně způsobem, jako by přežvykovala kobylinec, to rozhodně musí stačit.

AB říká svým voličům, co se jim líbí. Že je to nerozum nebo nereálné? To nikoho nezajímá. Dnes to působí pěkně. (A sliby si mohou i odporovat. Lid zapomene.) Prozíravost? Ta vymizela a skončila se zbožím na jedno použití v odpadcích.

Jak jednoduše popsat rozdíl mezi totalitou a demokracií? Třeba: V Číně můžete dokonale a do detailů nastudovat dějiny Spojených států amerických. V Číně samotné se však nedozvíte např. o povraždění stovek mladých lidí, kteří přišli debatovat s komunistickým režimem v r. 1989 na ohromné pekingské náměstí Nebeského klidu. V noci z 3. na 4. června došlo k masakru za pomocí tanků a buldozérů, o kterém se dodnes v Číně nedozvíte zhola nic. Dokonalá manipulace, která v demokracii není možná. Právě kráčíme touto cestou, vedeni soudruhy z Hradu a prozatímní vládou. Lid souhlasí. Alespoň většinově. O mínění opozice se dovídáme stále méně a méně. Do dozorových rad nad veřejnoprávními médii jsou jmenování třetiřadí herci místo universitních profesorů. Lid může hýkat, že se konečně zbavil elit. I svobody. Opravdu mohu velmi obtížně cokoli namítat mladému, schopnému, slušně vzdělanému člověku, když ho vidím, jak balí kufry. Možná si myslí, že je to jen na čas, na zkušenou. Až časem zjistí, že bude stále obtížnější a obtížnější se vracet. Při současném vývoji na vysloveně nakloněné rovině se to jednoho dne opět stane nemožným.

Poslední dobou o sobě zjišťuju dost nemilou věc: Moje postoje k „většinové společnosti“ se stávají jednoznačně disentními.

Pravý bůh z mašiny

Rozhovor Erika Friče s Josefem Šafaříkem.

 

Litujme národ

Včera zemřela moje sousedka. Paní, které bylo 98 let. Nikdy jsem se předtím s osobou takového věku nesetkal. Ještě loni na jaře byla schopna vyjít mimo dům. Hlava jí ale poslední dobou selhávala a poslední dobou neopouštěla byt. V souvislosti s jejím věkem jsem si vzpomněl na Lawrence Ferlinghettiho, který se v březnu dožil 99 let. Majitel knihkupectví a vydavatelství City Lights Books v San Franciscu. Básník, anarchistický aktivista, spitirus movens tzv. Beat generation. Souvisí toto vše také s knihou, kterou jsem včera večer dočetl: „Mánie“. Napsali ji dva právníci, Ron Collins a David Skover a vyšla v roce 2013 v Ilinois a následně byla velmi rychle přeložena do češtiny. Četba opravdu dramatická, místy dokument až stěží uvěřitelný, ale právnicky věrně a důsledně napsaný. 40. a 50. léta. Amerika. Knížka končí přelomovým rozsudkem, jímž byl vydavatel a knihkupec Lawrence Ferlinghetti osvobozen městským soudem v San Franciscu ve věci obvinění z „obscenity“ jím vydané a distribuované knihy Allena Ginsberga „Kvílení a jiné básně“ (City Lights Books, 1957). Téma na dlouhé a zajímavé psaní. Omezím se na závěrečnou stránku knihy, kde jsou citována Ferlinghettiho slova z rozhovoru pro rozhlas z roku 2007, kdy L. F. vystupuje opět v roli nepominutelného interpreta Prvního dodatku Americké ústavy o „svobodě projevu“ (šlo tentokrát o zákaz rozhlasového vysílání „Kvílení“): Ferlinghetti se pak otázal, zda by mohl zakončit recitací své básně Litujme národ:

                    Litujme národ, jehož občané jsou ovce

                   a jehož pastýři ho zavedli na scestí.

                   Litujme národ, jehož vůdci jsou lháři

                                          a jehož mudrci musí mlčet.

Starý básník nakonec pronesl verše, jež se v síních času odrážely až zpátky ke slovům Walta Whitmana:

                    Litujme národ – ach, litujme lid, který dopustí

                                          narušení svých práv

                   a spláchnutí svobod.

                   Má země, pláču nad tebou, sladká země svobody.“

Toť závěrečný citát z knihy dvou amerických právníků. Přiložen je čtrnáctistránkový osvobozující rozsudek z října roku 1957. Škola demokracie, svobody, rozumu, tradice, spravedlnosti. Do rukou se mi dostává po šedesáti letech.

Kudy z nudy?

Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o čemkoli skutečně zásadním: Kam jdeme a proč vlastně vůbec?

Můj otec kdysi v jakémsi nočním hovoru přiznal, že „chce vědět, že něco udělal pro své děti“. Bylo to úžasné, od něho jako dost tvrdého člověka. Ta tvrdost ale spočívala především v tom, že byl tvrdý (a neuvěřitelně nenáročný) sám vůči sobě. To je dnes naprosto nevídané. Dřív se nevychovávalo, dřív se v rodině jednoduše žilo. Dnes se prahne po „vzdělávání“, zatímco výchova je v troskách. Pojem autority nulitní, mravní závaznost žádná.

Nemohu se divit, že společnost vypadá tak, jak vypadá. Zoufale bez duše, mrákotná, nevědomá zásadních důvodů vůbec jakéhokoli počínání. Kromě „vydělávání“, polykaného zbytečnostmi a pustými vymyšlenostmi. A jediná síla tázání spěje k otázce: „Kudy z nudy?“ Ovšem kdo se nudí jednou, už se nudit nepřestane. A kmotřička smrt, jak zřízenec lidských jatek, jednoho dne tuto nudu skončí. Lidská senoseč.

Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to nahradit. Ohavné skleněné tabulové obludy, v nichž bych se obával o duševní zdraví. Technicistní geometrismy, které musí strašit děti. Architektura je přece niterní věc. Vyjadřuje „ducha doby“, ale i stav individuálních potřeb, a ty mě právě straší.

Zcela zapomenutý Herbert Madlmayr napsal kdysi tato pro mě zcela zásadní slova:

„V dobách duchovně zdravých (v náboženských dobách) sdružovali se nejlepší lidé, kdo čím mohl, pomohl, a stavěli chrámy ke cti a slávě Boží. Co takto stvořili, byly architektury; jejich nejlepší konání bylo uměním, bohoslužbou.

Dnes spřáhají se a tovaryší ‚podpory společnosti‘, bohatí a mocní, aby budovali stále nové komunikace. Tak projevují náboženství doby, službu hmoty, budujíce této hmotě cesty. A co tak tvoří, nejsou architektury – nýbrž konstrukce. Nejlepší konání jejich není uměním, není bohoslužbou, jest službou hmoty a jejích mrtvých zákonů.

Architektura je sláva hmoty posvěcené duchem, je zduchovělá, zbožnělá, osvobozená, vykoupená hmota.

Konstrukce je hmota neprostoupená vyšším duchem, je to hmota jenom rozumově uspořádaná, neosvobozená, poddaná hmota.“ (Poznámky o technické kultuře)

Cítil jsem se ještě jakž takž dobře ve starých školách, kam jsme chodívali, kde byly temné, tajemné kouty a místa letního chládku a útěku před pochybným „pedagogickým dozorem“. Jak se tak dívám na dnešní prosklená monstra universit či škol, jediné, co mi tane na mysli, je lůžko psychiatrovo. V lepším případě psycholanalytikovo. Nedovedu si představit, že bych v něčem takovém mohl svobodně dýchat. Člověk přece nemusí být ustavičně nahý, sledován a prohlížen jak laboratorní myš. Mám velké obavy, že tato zřejmost, tato ekonomická „čistota“, tato rentgenová průhlednost nepřináší žádnou potěchu či odpočinutí duši. Jsem naopak přesvědčen, že složitá a jemná duše člověka je v těchto skleněných mučírnách týrána a vysávána ziskuchtivými lotry. Tato architektura je pouhým stále zdokonalovaným nástrojem Velkého Bratra, jak svobodu lidskou s její jedinečnou individualitou zglajchšaltovat do davu bez individuality, do legií bez osobitosti. Ano, do legií, a ty se velmi liší od stáda pokojně se pasoucího, s dobrým pastýřem. V takto budovaných legiích se pouze nekulturní moc pase na sobě samé a detailně prokalkulovaném zisku, o němž hluboce pochybuji, že by pro individuální svobodu člověka přinášel něco pozitivního.

Psáno pro Uši a vítr. 

„Protože nekandiduji, tak si můžu dovolit říct pravdu.“

Před 287 lety zemřel Daniel Defoe. Známý je jeho román Robinson Crusoe o obchodníkovi s otroky, který žije několik let sám na ostrově, a když pak konečně potká člověka, nenapadne ho nic jiného, než ho ochočit. Ten příběh se dodnes doporučuje číst dětem.

***

Před 300 lety bylo otrokářství vcelku normálním zdrojem obživy… a knížka je to krásná. V červené Karkulce myslivec rozpáře vlkovi břicho bez anestezie a v perníkové chaloupce upálí děti důchodkyni zaživa. … a v Montgomery bijou slony… Svět není sluníčkový!

***

(k případu „bourání Libeňského mostu“)

Adriana Krnáčová: „Protože nekandiduji, tak si můžu dovolit říct pravdu.“

***

Z Revue Uši a vítr.

Jak nás vidí domácí cizinci

O českých jako evropských koncích.

Nejsem srnka

Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a lety ke hvězdám, ale v tom ve všem shledávám tolik naturismu či naturalismu, že těžko hledám rozdíl mezi pohledem na svět takovéhoto „přírodního“ člověka a pohledem srnky. Jakkoli je mi srnka milá, svatá Evangelia si s ní předčítat nemohu. Mohu s ní soucítit, mohu si sám leccos zajímavého o ní přečíst i ve svatých Písmech, mohu ji s velikou náklonností k němé, nevinné tváři pozorovat. Že ovšem člověk jde jinudy než toto milé stvoření Boží, že má zcela jiný úděl na světě a jinou zodpovědnost, je nadevše jisté. Jak žít jako člověk bez Slova Božího, které nám bylo dáno, doslova do rukou podáno a tradicí stvrzováno, abychom naše lidství pochopili a mohli život člověka jako takový žít? Odnikud nikam, od ničeho k ničemu? Od přírody k přírodě samopohybem, který nikdo nechápe a pouze pozoruje a „prožívá“ – jako ta srnka?

(Co mohu dodat k zásadnosti těchto slov: „,… Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední. … Toto jest chléb, jenž s nebe sestoupil – ne jako otcové [vaši] jedli manu a zemřeli. Kdo jí chléb tento, živ bude na věky.‘ To pověděl, když učil v synagoze v Kafarnau.“ Jan 6, 54-59)

Uši a vítr.cz

Kdo bych byl?

Často myslím na to, kdo bych byl, čím bych byl, co by ze mě bylo, kdybych nečetl (dobré) knihy. Bývaly v domácnostech bible, a ty se četly důsledně a pravidelně. A s velikou úctou ke slovu a jeho svátečnosti. S úctou ke slovu Hospodinovu a celému smyslu bytí. (Pomíjím pro tuto chvíli velké knihovny předků: Ottův slovník naučný, Brehmův život zvířat, kompletní Jack London, Dumas, Maupassant, Neruda, Karolína Světlá či „regionálně příslušný“ Jan Čep, o tom všem jindy.)

Jak je tomu dnes? Jak bych mohl číst na prvním místě něco pro život nedůležitého? Jak bych bez těch zásadních slov mohl řádně dýchat, zažívat potěchu z krásy, síly příběhů, odvahy charakterů? Samozřejmě, jsou tu i banality pěny dní, ale ani jim není radno úplně se vyhýbat, protože i naše nejniternější bytí je spjato s dnešními dny. Ale potom si otevřu Schulzův Kámen a bolest a čtu s nevýslovným potěšením třeba takovéto věty (o procházce Lorenza Magnifica s filosofem Polizianem uličkami renesanční Florencie):

„Vyšli. Postranní ulice. V krámech řemeslníků i drsné slovo zpívalo. Pohřební bratři nesli mrtvého. Běžely děti ve hře. Bankéř odpočítal zlaté scudy a mnich poděkoval. Sedláci stáli v hloučku a naslouchali novinkám. Několik vlámských a skotských studentů opustilo vína džbán a hluboce se uklánělo před vladařem Florencie a před svým profesorem, za nímž přišli z dalekých zemí do Itálie. Besídka, kde seděli mezi děvčaty, voněla kvítím. V ulici di Bardi se strhla rvačka, v ulici di Bardi se vždy strhne nějaká rvačka, ale tentokrát to byla vojna tak veselá, že i pes se líně zvedl od bronzových vrat a pomalu se šel podívat. Z lékáren vonělo muškátové jádro a nahořklé listí k uzdravení a pro plodnost. …“ Atd.

Myslím, že zjevné barbarství člověka, který se právě chápe vlády v této zemi, je umožněno pouze naprostým pomotáním duchovních fundamentů lidu, který si toto protikulturní individuum zvolil. Vítá ho, jako když kdysi otroci otevřeli Salarijskou bránu v Římě Vizigótům. Jejich nadšení bohužel pramení z týchž nízkých pudů. Hmota, hmota – a závist, která je dle sv. Františka sestřičkou nenávisti. Na těchto základech nelze budovat rozumnou společnost. Bez jasných duchovních základů a respektu k nim nelze vybudovat vůbec nic, co by se dalo nazvat důstojným životem. Staří věděli dobře, že kdo se neklaní Bohu, leží v prachu před bludem. Toto se nám právě děje. Příchod barbarství do řízení země, která ještě ne tak dávno byla odvážně demokratická.

Psáno pro revue Uši a vítr.

Kolonizovat vesmír dovnitř

Když zemřel Stephen Hawking, musel jsem si sám sobě přiznat, že jsem fascinaci Vesmírem nikdy nepoznal. Pouze děs a chladivou tíži něčeho navždy neproniknutelného, bez nějakého myslitelného konce, tedy bych mohl rovnou říct – smyslu. Tuto tíhu jsem pocítil několikrát v dětství, pak už se pocity tohoto drásavého uvědomění neobjevovaly s takovou intenzitou. Spíše již vše pociťuju jako velmi nejasné a tajemné, jako pro toho nejprostšího Indiána zcela nepochopitelnou, ale na správném místě jsoucí, důvěry – a nadějeplnou – náruč Boží. O tom, že bych snil o nějakých letech mimo galaxii, nemůže být ani řeč. Jsem dalek těmto touhám, dostačujeť mi zcela bohatství Země, jakkoli je nerozumností a těmi nejhoršími vlastnostmi člověka ničeno. Přesto je to moje milieu. Dostačí mi.

Stephen Hawking tvrdil, že bude pro člověka nevyhnutelné „kolonizovat Vesmír“. Je to docela dobře možné už s ohledem na přelidněnost a společenské antagonismy. Jak ale lze pátrat v hlubinách Vesmíru po smyslu člověkovy existence, a něco skutečně podstatného najít (o čem se domnívám, že je pouze v nitru, v oné „jiskře Boží“, která nás při životě drží), na to bych rozhodně tak jednoznačnou odpověď nedával. Podle mne odpověď zní Dovnitř!, nikoli Ven! Jistě, i potom je nutno ustavičně pátrat a ustavičně vše zpětně ověřovat. Problém však není technický, nýbrž existenciální, v nitru člověka.

A změnu může přinést pouze vnitřní obrácení, nikoli technické řešení zvnějšku.

(Není míněno jako jakákoli „kritika“ pohledu S. H., jen subjektivní poznámka. Dokonce si myslím, že i tento můj pohled na Vesmír byl geniální vědec schopen vnímat.)

Soutěže a vaření

Nechci uváznout v žádné oficialitě. Můj život šel jinudy. Ano, mnohé se změnilo. Ale změnilo se opravdu? Není establishment náchylný jen k věcem horším a horším?

Lidé milují soutěže a vaření. Druhé bývala moje profese, kterou jsem se živil, ačkoli jsem skutečně žil něčím úplně jiným. To první z hloubi duše nenávidím. Ankety, soutěže, výherní trhy. Něco takového by mě přivedlo leda k depresím.

Zúčastnil jsem se loňského předávání cen Magnesia Litera v Národním divadle. Připadal jsem si jako malý zmanipulovaný velbloud, který ještě navíc místo do cirkusové manéže míří na jatka. Udělal jsem to výhradně pro přítele Dana P. (a bez pomoci A. Š. by to ani nešlo), který mé texty vydal, ale nešťastně bohužel do této soutěže přihlásil. Teď mám stůl čistý, a není jediný důvod něco takového opakovat. Při vší úctě ke všem zúčastněným, ať už z jakékoli strany. Moje hra to opravdu není. Chci zůstat tam, kde jsem celý život byl. Mimo národní divadlo.

Ještě teď mě polévá hanba z těch klikacích dostihů. Ne, opravdu nemohu najít žádný důvod, proč bych se měl vůbec dostavovat na nějaký pomyslný start. V ničem se mě to netýká, nevím, jak bych něčím takovým mohl někomu prospět. Ne, nepatřím do této zřejmě dnes normality, šel jsem celý život napříč jakýmkoli literárním ambicím. Mé psaní je příběhem mé duše, ničím jiným. Nehodlám je tahat po tržištích. Svůj přátelský závazek vůči D. P. jsem loni splnil. Už se k tomu nechci vracet.

Co odpovím ruským žoldnéřům

Proti Americe znamená proti mně.

Vypočítavost není pragmatická

Frázujem, zplošt'ujem, hekáme na poměry.

Jaký člověk jde, takové věci a takové lidi potkává.

Je pro mě stálou záhadou, jak někdo může spatřovat jakoukoli důvěryhodnost ve vulgární osobě současného prezidenta. Co mohu od takového člověka čekat? Poznal jsem mnoho bafuňářů, ožralých, vulgárních, agresivních, ale jaksi se mi do života přímo nepletli. Šli jsme natolik odlišnými cestami, že jsem je mohl pozorovat jen z veliké dálky, na tribunách, při jakýchsi projevech, z nichž se mě osobně netýkalo vůbec nic. Když jsem nastoupil do (více méně) manuální práce, byly tyto figury jen jakousi stafáží předstírané veřejnosti, která ke mně vlastně nijak nedoléhala (psala se 70. a 80. léta „minulého století“, jak se říká).

Dnes je tomu jinak. Chtě nechtě působím veřejně, protože mohu. Zdá se mi dokonce, že i musím. Bouře se proti jakékoli manipulaci, falši a vedení společnosti do bezbřehých vod podřízení moci, která na mou zemi rozkladným způsobem působí již desítky a desítky let. Bezbřehá a bezargumentačně násilná moc z Východu, kde neexistuje evropský čas, traktování dějin ani hodnotový řád daný Evropě po staletí.

Vycházím od člověka. Poznal jsem ve svazáckých funkcích přesně takové typy, jaké mi ustavičně vnucuje televizní obrazovka např. v osobě předsedy Parlamentu. Musím bohužel říct, že tito lidé jsou čitelní od pohledu. (Už vůbec nemluvím o typech, jakým je onen esenbák z r. 1989 deroucí se do nejvyšších kontrolních funkcí státní moci nebo jistý majitel cestovní kanceláře s bezpočtem lží a hlupot na jazyku, jimiž lapá volební hlasy, a je mu naprosto jedno, jakým způsobem.)

Bohužel jdeme takoví, jací jdeme. Líní, pohodlní myslet na něco jiného než na obsah peněženky, a to jenom a výhradně té dnešní. Nějaká zodpovědnější úvaha vůči dětem a vnukům veškerá žádná. Tak jdeme, se slepotou, kterou jsme si vypěstovali prolhanou „normalizací“ (dnes už musím dodat, aby bylo jasno: 1969–1989), tak jdeme za další lží a falší a další potupou. To vede k tomu, že nepoznáme člověka. Jeho skutečnou tvář. Toto kdysi velmi jasné vidění garantované životy našich otců a dědů (ještě v letech 1946–7 zde přece byli skutečně vlastenečtí legionáři a sokolové a mnoho dalších solitérů!), tento jasný výhled zaručený pouze charakterem se nám zcela zamlžil tak, že nepoznáme tvář od karikatury, právo od manipulace, faleš od pravdy. Postihl nás duchovní šedý zákal, s nímž shlížíme na exponenty zla jako na své spasitele. Ten však je pouze Jediný. A jak jen možno, je diametrálně vzdálen od této čertovské sebranky.

Slova z huby i úst

Nejhorší dobré rady a odpovědi na ně.

Něco mi jedno není

Myslím, že nejsem netolerantní nebo bezcitný a nechápavý vůči názoru druhých, ale svět bez Boha mi opravdu nedává žádný smysl. Svět bez Stvořitele, Tvůrce z ničeho a odnikud nikam, toho, kdo nás poslal, ať již z jakéhokoli důvodu, vše zásadní sdělil skrze proroky, tlumočil ve svatých Písmech, parabolizoval a jednou provždy fixoval v Zákoně Novém, skrze svého Syna, skrze kterého jediného se lze dobrat jakékoli vysvětlitelnosti čehokoli. Nic jiného mi nedává smysl. Promiňte, proč stále ty aminokyseliny a jádra a třesky a plesky? Odkud? Kam? A proč? Jestli mě něco opravdu nezajímá, tak to „jaké bude počasí“. Vždycky je tak jak je, a vždycky bylo, tak jak bylo. S tím se nic nenadělá. S čím se nadělat toho k lepšímu může hodně, je lidská hloupost a bezohlednost a bezfantazijnost, pokud jde o likvidaci životního prostředí, aby vůbec ještě mohlo být životním. Lidstvo v tomto smyslu pracuje především tím směrem, aby země a její prostředí a ovzduší se pro život už vůbec nehodily. Prší-li, nebo svítí-li slunce, je to obojí krásné samo o sobě, pro jinou náladu, pro jiný stav duše, pro jiný vztah právě k tomu „prostředí“, ve kterém žijeme a na které jsme jednoduše životně odkázáni a pro které jsme osudově určeni a na které jsme adaptováni. Můžeme fantazírovat o Marsu a lítat Vesmírem, ale jsme lidsky přikováni k Zemi, z jejíhož prachu jsme lidsky vzešli, a kam se jednoho dne naše fyzická schránka opět odebere, poslána tím, kdo ji na Zem vyvolal.

Právě se zabývám úvahami

o „elitách“, „lidu“ a vůbec o úloze „osobnosti“ jako takové a „záludnostech moci“, když tu nacházím velmi dobrá slova v článku Jiřího Přibáně:

„…Jeden z nejvýznamnějších našich filosofů a sociologů Ernest Gellner (1925-1995)… velmi přesně poznamenal, že nacionalismus není probuzením reálně existujících národů ze spánku těmi, kdo se označují za jejich buditele, ale že ve skutečnosti to bylo v moderních národních dějinách přesně naopak: buditelé si museli národy nejdřív vymyslet a představit, aby následně mohly tyto národy teprve reálně vzniknout a ustavit se jako politické a kulturní celky. I moderní český národ byl tedy nejprve vymyšlen svými obroditeli, a to jako národ demokratických a republikánských ctností.“

Mé přemýšlení nad tématem mj. vycházelo z toho že, slovo „lid“ bývá dnes významově zaměňováno s něčím velmi okrajovým a pokleslým, totiž „lidem“, který např. ve třicetileté válce táhl za vojskem a okrádal mrtvoly. Říkalo se mu „gesindel“ (ksindl). To však nebylo národní jádro (i když životaschopnost zde nějaká byla), to byl beznadějný houf zoufalé lůzy, která jiného činu nebyla schopna, neboť chápala jen loupež, krádež, okamžité nasycení potřeb. Národ ovšem jako takový přežil jen díky osobnostem vyššího charakterového a mravního ranku, kteří byli buď z vlasti vyštváni, nebo živořili tak či onak na okraji společnosti. Obávám se, že tomu nejinak je i dnes. Slovo „elita“ se stalo nadávkou, ale když nad tím uvažujeme, tak oprávněně. Protože jsou to právě ti mocichtiví, bezskrupulózní, prolhaní až do nebe a zlodějští už od mladých let „miliardáři“, kteří si uzurpují všemi nitkami svých činností puvoár ovládat společnost. Ti tedy mají být tou „elitou“. A „přímá volba“ (bez kultivace delegování moci, protože ta je pro mne rozhodující, abych se „politikou“ vůbec nemusel zabývat!) pak skutečně apeluje právě na tu zoufalou a zbědovanou vrstvu, které se říkávalo „gesindel“.

Uši a vítr JEF.

Hnízdo České republiky

Do jaké rubriky veřejnoprávního zpravodajství patří vyšetřování OLAFu (tedy Evropské unie)? Do Černé kroniky, tipoval bych. Není to tam. Do Zajímavostí z domova i ze zahraničí? Ani tam to nevidím. Bez karikatury to v humoristické rubrice neobstojí. Co tedy? Sport? Ano, nejspíš. Národ sportuje, jakou laťku ponížení a vlastního okrádání (hmotného i morálního samozřejmě) zvládne. Zatím se mu daří. 

 

 

 

 

 

 

PARALELNÍ UNIVERSITA JOSEFA ŠAFAŘÍKA 2018

„The great artist of tomorrow will go underground.“

Marcel Duchamp, 1961

„Nikdy jsem se netajil tím, že škola, ve smyslu chápání 20. století, je pro mne doživotním traumatem. Proto jsem založil před lety (2002) Potulnou akademii, která má za sebou výraznou a důstojnou minulost (mnoho festivalů literárních, hudebních i multikulturních, téměř 8 let kontinuálních týdenních večerů „Uši a Vítr“, řadu výstavních projektů, instalací, beneficí nejrůznějšího ražení – „Proti noci, v nás“ – od podpory obětí živelních katastrof v Asii či Americe, po výpomoc osobám žijícím v defenzivě na okraji společnosti naší – až po „Dělnicko-dětské dny“ v industriálních zónách Velkého Brna pro chudé z těchto předměstí). Odezva majoritní společnosti dle očekávání téměř žádná. Skutečná kultura však je a vždy byla v menšině, ba často na okraji. S tím počítáme, a počítali jsme odjakživa.“

 Jaroslav Erik Frič

zakladatel společnosti Christiania, o. p. s.,

Brno 16. 12. 2017

11. 1. 2018, 19 hod. PhDr. Martin Machovec (*1956, editor, literární historik, překladatel, přední odborník na tzv. český underground a jeho jedinečný archivář): „Underground a česká kultura v letech 1969-1989“ (hovory s j. e. f. a publikem, projekce z archivu M. M.), Chris Barickman (kytara, zpěv, New York, Brno), Hery Fotr (underground, Praha) – vstup volný

8. 2. 2018, 19 hod. František Čuňas Stárek (*1952, občanský aktivista, novinář, pracovník archivu ÚSTR, bývalý politický vězeň): „Underground a politika ČSSR v letech 1969-1989“ (hovory s j. e. f. a publikem, projekce unikátních dokumentů), George Silverman (busker guitar, zpěv), Atomová mihule (underground, Žďár nad Sázavou) – vstup volný

15. 3. 2018, 19 hod., „Skalákův večer“ (Miroslav Skalický-Skalák *1952, občanský aktivista, politický vězeň komunistického režimu, vyštvaný do exilu, na svém legendárním mlýně v Meziříčku u Želetavy organizátor undergroundových akcí), hovory (s j. e. f. a publikem), projekce, dvě mladé, zatím tajené kapely dle Skalákova vkusu vstup volný

12. 4. 2018, 19 hod. Vladimír Lábus Drápal (*1964, občanský aktivista, vydavatel, ředitel Vrchlického divadla v Lounech, organizátor undergroundových akcí, m. j. bude pouštět ukázky z vydaných, ale zejména připravovaných titulů): „Guerilla Records – undergroundové vydavatelství, svou dramaturgií a plány v zemích Koruny české, jejich zbytku, jedinečné“, Petr Bubák Bublák („ikona žižkovské bluesrockové kytary“, Praha), Špinavé spodní prádlo (underground, Olomouc) – vstup volný

10. 5. 2018, 19 hod. Josef Žáček (*1951, malíř, sociálně zaujatý, soukromý aktivista): „Výtvarná tvorba a její sociální a společenské spjatosti“ (hovory s j. e. f. a publikem, projekce, průvodce instalacemi) – Josef Klíč, violoncello, zpěv (živá „Klíčova škola hudby“), Děti kapitána Morgana (zábavovka na krev, s všeobjímající pandou, Brno, Praha) – vstup volný

31. 5. 2018, 19 hod. John Bok (*1945, občanský aktivista, všestranný řemeslník za jakéhokoli režimu, zakladatel Spolku Šalamoun na obranu nespravedlivě soudy odsuzovaných): „Právo, spravedlnost a jiné okolnosti našeho bytí“ (hovory s j. e. f. a publikem, projekce, dokumenty) – Putrescin (busker-art-underground) – vstup volný

Další informace zde:

http://www.christiania.cz/akce/paralelni-universita-josefa-safarika

Samozřejmě, naší hymnou by měl být alespoň chorál

Ktož jsú boží bojovníci, nebo ještě raději chorál Svatováclavský. Nejsou. Je Fidlovačka. Žádný hněv a žádná rvačka. Slepý muzikant Mareš (my jsme mívali vždy vůdce přinejmenším poloslepé – Žižka, generál Syrový). Skladatele Škroupu nechali umřít – bratři Němci i Čechové dohromady – vlastně hlady v Rotterdamu. O autorovi textu ani nemluvě. Naše hymna. Je v ní dokonce i nesprávná čeština: Bor šumí, ale bory šumějí. To by ale takto nemohl slepý Mareš zpívat.

Naše vlajka je taky zvláštní případ. Nikdy se mi nelíbila. Ani v roce 1968 v Londýně, kdy s naší vlajkou nesla se úcta a respekt k našemu národu, že jsme opět zrazeni. Tentokrát předhozeni Rusům. Ani tehdy se mi naše vlajka, kterou jsme nosili na hrudi, nelíbila.

Ale šel čas. A já jsem si stále více uvědomoval, že je to dědictví otců. Stejně jako naše hymna. A otců opravdu důstojných, když se jim v očích leskly slzy, poprvé v životě veřejně, když seděli na svých kufřících, odvolaní demobilizací poloslepým generálem. Jediný Churchill se vyjádřil jasně a přesvědčivě, že „zradili statečný československý lid“, který disponoval nedobytnými pevnostmi a neporovnatelným zbrojním průmyslem. Vše padlo do rukou Němců. A Winston Churchill uzavřel: „Měli jsme na výběr mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu, a budeme mít válku.“ Stalo se. Ani ne do roka.

Dnes se na naši vlajku dívám s mnohem většími sympatiemi, a já sám při jejím povyšování na stožár zpívám, čím dál dojatější, verše z Fidlovačky. Myslím ovšem na chorál. Na Svatováclavský chorál.

Kudy šel anděl

Na dušičky vzpomínka na Jana Balabána.

„Program ANO

je jako nabídka Amazonu.“ (Die Zeit k našim volbám)

Chytré a přesné. Kdyby lidé programy stran skutečně četli a rozuměli tomu, co říkají, nemohli by většinově takhle idiotsky volit. Jenomže vládne závist, iracionální osobní animozita a nekulturnost. Podle toho i naše směřování. Do supermarketu plného „akcí“, „slev“ a „výprodeje“. Včetně hodnot a charakterů.

Výběr z FB

Jaroslav Erik Frič sestavil tento sběr z dnešního FB:

Ilona Rozehnalová

Dobrý postřeh Bohumila Pečinky: „Až opadnou emoce, teprve doceníme, jak důležité bylo, že nepropadly hlasy TOP 09 a Starostů, dohromady nějakých jedenáct procent. Stačilo jen málo a tyto hlasy mohly být přerozděleny především vítězům voleb. Jsou to tyto mandáty, které rozhodly, že Babiš bude silný, ale nebude dominovat. Ještě dvě hodiny po sečtení části volebních hlasů se zdálo, že Babišovi bude stačit jedna středně velká strana, plus tichá podpora. Takto Babiš dosáhl krásného, ale nikoli drtivého výsledku, protože najít funkčního koaličního partnera nebude pro něj zrovna jednoduché.“

Swa Swandini

Plesl je na piku???

Robert Břeň

Tak fajn. Podvodník, zloděj a lhář na krásném prvním místě. Populistický xenofobní míšenec na druhém. Zaplaťpánbůh, že ti komunistové ztratili… Tleskám národe. (Palec dolů.) … Pak už jenom znovuzvolení pana Virózy a bude hotovo. Zdeněk Vykydal: A v Paradoxu nemají černý pivo. R. B.: Ty to máš jednoduchý, dáš si Ferneta. Z. V.: To by mě ani nenapadlo… ale když se tak zamyslím, ANO, máš pravdu.

Petr Fischer

V povolební debatě se Vojtěch Filip proměnil v obhájce AB, údajný marxista mluvčím miliardáře, Marx se v hrobě obrací.

Jaroslav Kmenta

Co mě teda dnes pobavilo, byl ten okamžik, kdy Babiš na tiskovce nejdřív řekl: Nejsme marketingová strana. A pak zavolal marketéra Marka…

Daniel Morávek

MF: „Práce Reportérů Seznam_Zpravy byla odmítnuta také zástupci novinářské obce.“ Zeptal jsem se kým. Poslali mi link na Parlamentní listy.

Hayato Okamura

PODĚKOVÁNÍ

Zdravím vás, drazí přátelé!

Mnozí jistě už víte, že jsem se poslancem nestal.

Jsem však mile překvapen vaší velkou podporou – více než 5 000 získanými preferenčními hlasy v Praze – a moc za ně děkuji!

Chtěl bych, kdyby to bylo možné, osobně poděkovat každému z vás, kdo mne takto podpořil – činím to tedy alespoň takto – a modlím se za vás.

Můj úkol je tedy v tuto chvíli jiný, než být poslancem parlamentu. Soustředím se opět na svoji běžnou práci s japonštinou, na tlumočení delegacím a provádění turistů – a u toho zřejmě už zůstanu.

Podle svých sil a omezených možností se chci jako prostý občan nadále k veřejnému dění vyjadřovat. Ale i kdybych už k tomu neměl moc příležitostí – alespoň vy, kteří jste mne v těchto měsících poznali, chápete můj základní názor a životní zaměření.

Jsem rád, že jsem splnil svoji povinnost vůči své manželce Ludmile a svým dcerám a synům a že jsem očistil naše jméno. V naší zemi se už ví, že není jenom ten jeden Okamura.

Václav Blabolil

Za odebrání možnosti sestavit vládu s jednou stranou může Kalousek. Dobrý začátek.

Už se nedivím ničemu

Z přílišného přičiňování o dokonalost se zpitomí.

Otročit, nebo pracovat?

Onehdy jsem dal na Facebook takovouto zprávu: „Může si nějak normální obyčejný člověk, jako jsem třeba já, pensista a fyzicky i technicky dost nemožný, zjistit nějakým způsobem původ potravin, které vyrábí nějaká obyčejná normální firma nebo soukromník, a kterými naopak sytí trh ten lotrovský drůbeží mesiáš (AB)? Předem děkuju za radu, je-li vůbec možná. – jef.“

Přišlo několik šikovných technických rad, ale taky takováto zpráva: Jan Ulrich: „Má to i druhou stranu mince. Zaměstnává lidi. Takže i přes námitky, tak dám přednost před cizím. Taky jsem pracoval u firmy s majitelem, který neodpovídal mým požadavkům.“

Odpovídám tedy facebookovému příteli J. U.: „Váš argument nechápu. Každý zločinec přece musí vysávat lidi, jejich krev. Z čeho jiného by žil? V životě bych u lotra nepracoval. To bych pak mohl podříznout mámu a ukopat bezdůvodně sousedovi čokla a tchýni. Já tyto věci rozlišuju. Práce u usvědčeného gangstera je prostě takovou, jakou je. Spoluzločinem. A jak by se tento uživil bez lidí, kteří berou práci nikoli jako radost, úkol, poslání, nýbrž jako otročinu? Otročina patří k otrokovi, a práce k svobodnému člověku.“

Ten jed si vypij sám

„Evropa stojí před zkouškou pevnosti tahem." Benedikt XVI.

Operari sequitur esse

Kam má kdo spuštěná lana.

Kdo v klidu snese vřískající zelenou zrůdu?

Nekonečné množství falešných obrazů, které do nás násilně vnikají, aniž bychom mohli jakkoli reagovat.

Marginálie

Dotkne-li se jídlo země, řečené má se odevzdati místnímu bláznu.

Jako ocas za vřešťanem

...táhne se od té nejvyšší osoby se stále více nízkost a sprostota.

Důvodný komplex ze škol

„o mně se dá aspoň říct, že ty děti nekazím" O. Březina

Pryč z NATO a EU navrhuje lev řvoucí

Spojili se milí ve skupinu, která propaguje pošetilost a nerozum, co s tím?

Není jen vůle většiny

Nerad bych se dožil doby, ke které se vztahuje jeden dávný příběh, který jsem kdysi kdesi četl: Jakýsi orientální vládce se doslechl, že někteří z jeho rádců a spolupracovníků a přední osobnosti země by rádi měli – po vzoru Evropy – také „parlament". Tu si je vládce tedy všechny svolal do velkého sálu a sdělil jim: „Tak vy byste prý chtěli mít parlament! Dobrá. Nechť se tedy ti, kteří jsou proti mně a chtějí parlament, postaví do protilehlého kouta sálu, a ti pak, kteří jsou se mnou, ať se shromáždí na této mojí straně sálu." Tu se všichni seběhli k němu jako kuřata ke kvočně a despota mohl tuto svou poradu ukončit slovy: „Tak vidíte, že žádný parlament nepotřebujeme." A milostivě je zase všechny propustil.

Dnešní žebříček důvěryhodnosti politiků

Na prvním místě člověk, vyslovením jehož jména bych urazil lotra Babinského.

Když člověk myslí, Bůh se směje

V myšlení stát na vlastních nohou, ne být postaven.

A za co tedy bojujeme?!

Schopní odborníci už nastoupili – elity a vize nepotřebujeme.

Kouřová clona zákona

Život není technický problém, tajemství je jinde.

Neměl jsem štěstí na učitele

Nenechat si pochroumat vzdělání školou.

Miliardáři krásní miliardami

Vějička, která fascinuje, láká, smysly uvádí do naprosté zmámenosti.

Od pocitu k poznání II

Jak se vystříhat koniny a vyklouznout z bahna sentimentalit.

Od pocitu k poznání

Příběh příkladného nárazu myslícího studenta na proslulého znalce.

Čím nechat se vést?

Zášť, nespokojenost a skuhralství vedou povolného samy, velkodušnost ne sama, ne povolného.

Aby nestála řeč?

O převaze zbytečných slov a gest.

Chci, aby se systém stal obcí

V čem člověk trpí škodu, která nestojí za celý svět.

Jak dnes nebýt zbytečný? (Pro domo sua)

O tom, že „každá metoda zvnějšňuje“ a děsu z „hotových lidí“.

Tato společnost se stupidně fašizuje

K jménům a událostem (Lazar, Magor, Merkelová, Křeček, Kelarová).

Včera s famfárama, dneska bez famfár!

Jací jsou a kdy se potkají Andělé Strážní.

Pánbůh se (v ČT) neříká!

V našich médiích můžete za úspěch děkovat výhradně jen modlám.

Nitky z mého života

Podiv nad Purkyňovým stylem a géniem, sny a skutečností.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1