Hlavní informace

Bohumil Doležal

Články

Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic originálního. Za pět minut dvanáct je u nás už skoro pět let. Pět let nám něco „hrozí“, pět let tu „jsou určitá rizika“.

Zde je stručná rekapitulace toho, co vše se semlelo v té době, kdy bylo pořád za pět minut dvanáct. V přímé prezidentské volbě byl v lednu 2013 zvolen do čela státu autokrat a rusofil s přezíravým postojem k ústavě. V létě, po spektakulárním policejním přepadu úřadu vlády, se zhroutila Nečasova vláda a Poslanecká sněmovna se pak dokázala sjednotit jen na tom, že se sama rozpustí. Výsledkem voleb do PS v říjnu téhož roku bylo, že se demokratická pravice stala na politické scéně okrajovou silou, demokratická levice (ČSSD) dosáhla hubeného vítězství a významný úspěch zaznamenala „rodinná firma“ Andreje Babiše, od této chvíle konglomerát soustřeďující obrovskou hospodářskou, politickou a mediální moc. Všechny další volby prohlubovaly tuto proměnu českého politického systému. A konečně se v říjnu 2017 dotvořil nový establishment: Poslaneckou sněmovnu od té doby ovládá Andrej Babiš s okamurovci a komunisty, ČSSD spadla na stejnou úroveň bezvýznamnosti, na níž jsou ostatní demokratické strany. Vládne Babišova vláda, opřená jedině o důvěru prezidenta Zemana. A ten si v lednu 2018 pojistil další pětiletý mandát hlavně proto, že se české „občanské společnosti“ nepodařilo vygenerovat pro druhé kolo volby důstojného protikandidáta.

To hlavní, co se stalo, je: „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim, jsou v troskách. A po tom všem je přitom pořád za pět minut dvanáct. Vzniká otázka: Fungují nám ty hodiny vůbec?

Podivné bezčasí a proměny, které se v něm odehrály, vzbudily nakonec, když už vlastně bylo po všem, v české veřejnosti jakýsi nepokoj. Proběhly demonstrace, které se konečně týkají podstaty věci: tou je, stručně řečeno, nejen Zeman, ale zároveň a především Babiš (před dvěma roky tu ještě fungovala jakási autocenzura, o Babišovi se ve slušné „občanské společnosti“ moc mluvit nesmělo). Ty demonstrace jsou nepřehlédnutelné, i když pořád o hodně slabší ve srovnání s těmi, které pamatujeme nejen z roku 1989, ale i z druhé poloviny devadesátých let. V Praze se schází řádově daleko víc lidí než v ostatních velkých městech ČR, počet zúčastněných neroste, spíš stagnuje. A demonstrace jsou (až na výjimky) tak podivně beztvaré, že to po devátém dubnu vzbudilo jakési rozpaky u vícero komentátorů.

Alexandr Mitrofanov na serveru Novinky.cz například hovoří v souvislosti s pražským protestem, na němž se výrazně profiloval spolek „Milion chvilek pro demokracii“, o „hustých, ale nesmyslných hodinových skandovačkách bez reálných požadavků či představ, co dál“. A realisticky upozorňuje, že „v roce 1989 stáli proti milovníkům svobody pohasínající komunisté, dnes jsou na druhé straně barikády mnohočetní spoluobčané, kterým se Zemanova a Babišova země zamlouvá“. A Martin Fendrych z Bakalova hájemství Pravdy a Lásky píše v Aktuálně.cz: „Hodinu skandovat hesla, místy slaboduchá, je poměrně dost málo. Po deseti minutách se normální aktér demonstrace začne cítit divně.“ (To je řečeno velmi decentně). A podotýká: „Platí však, že máme zvolené poslance, strany odpovědné za vývoj v Česku, a s těmi, které hájí demokracii, má smysl spolupracovat. Jinak je to jen skandování hesel, hezká chvilka, kdy se srotí lidé podobného názoru, nic víc.“

Jistě, ozývají se i optimistické hlasy, například ten Pavla Šafra ve Foru 24 z 10. dubna. Síla takového protestu je prý ve schopnosti protestujících vyjádřit transparentně naléhavost a palčivost stávajících problémů a také schopnosti ukázat cestu k řešení dlouhodobé společenské a politické krize. „Voličů, kteří podporují myšlenky současných demonstrantů, je mnohonásobně více, než kolik jich vidíte na ulicích“, a „ty ulice jsou často plné aktivních a sebevědomě vystupujících lidí“. V každém případě tu existuje jakási názorová pluralita, přičemž zrovna to, co píše pan Šafr, mi připadá jako pouhá novinářská rétorika. Snad to souvisí s tím, že formálně vzato oslovuje prezidentova mluvčího Ovčáčka.

V této situaci cítí účastníci protestů (tedy aspoň někteří) potřebu pokračovat a stupňovat protesty. Obava, že by všechno mohlo zase usnout, je pochopitelná. A tak aktivistická skupina AUVA (existuje už přes rok, zkratka znamená „Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi“) přitvrdila. Jde vlastně, pokud tomu dobře rozumím, o facebookovou skupinu, v současné době má 4600 členů. A na konci minulého týdne zveřejnila (zase na facebooku) výzvu „Teď není na co čekat! Babiši, tohle ne! Příště barikády!“. Žádají oligarchu, aby „okamžitě přestal jednat o vládě založené na podpoře komunistů a extremistů“. Prohlášení mělo, jak se zdá, retroaktivní účinnost, Babiš oznámil, že bude jednat opět s ČSSD, už ve čtvrtek večer. Je bohaté na vykřičníky (Požadujeme! Nechceme! Nikdy se nesmíříme!) a ohlašuje tvrdé sankce: „Když nebudete schopný či ochotný a námi jednat, naše další akce budou mnohem intenzivnější a nebudou se odehrávat jenom na náměstích“. Ty „nebudou už jen pokojné, jsme připraveni svolat masové demonstrace a pochody do všech přilehlých únikových ulic ze sněmovny, ve kterých se může demonstrovat, a tím vám znemožníme odchod za sněmovny. Protest ukončíme až v pozdní hodinu“. Představa masových demonstrací a pochodů v křivolakých malostranských uličkách napovídá o tom, že organizátoři zjevně nejsou z Prahy. Není jasné, zda blokáda bude platit jen pro Babiše, nebo pro všechny poslance ANO, nebo snad pro všechny politiky, co nemakali a kradli.

Po tomto vyhlášení pak v úterý 17. dubna v 19. hodin proběhne demonstrace na Václavském náměstí. Tentokrát bude program, „vystoupí zástupci politických vězňů, hudebník(ci) a další zástupci občanů, kteří mají k tématu co říct“. Následuje pochod na Hrad, během něhož si „občanská společnost“ na „politiky“ (politici zjevně nejsou občanská společnost) posvítí.

Je mimo vší pochybnost, a nechci to jakkoli problematizovat, že organizátoři to vše myslí dobře. Jenže otázka zní: co to vlastně je, co to znamená? A samozřejmě nejde jen o tuto jednu demonstraci, jde o celou vlnu protestů, kterou teď zažíváme. Jistě, je to všechno výraz spontánní nespokojenosti s poměry. Ale je to výraz nezadržitelně se probouzející „občanské společnosti“, která smete, nebo občerství (nebo snad zároveň smete a občerství) zpuchřelý, zkostnatělý svět politiky? Nebo je to projev smrtelných křečí, v nichž se ocitlo společenství, které si po listopadu 1989 zvyklo na určité standardy občanských práv a svobod (přiznejme si to, dosti vysoké, i když mnozí u nás nad nimi čím dál tím víc ohrnovali nos), a teď správně tuší, že o ně co nejdřív přijde? A přitom ty lidi nenapadá nic kloudného, co by proti tomu mohli udělat? Jistě, ve středu ráno budeme zase o fous moudřejší. A docela rád bych se mýlil. Jenomže takhle snadno a rychle všechno, co jsme všichni za posledních pět let společně a důkladně zčunili, zase nenapravíme. Bude to trvat měsíce či spíše léta a bude to stát pot, slzy a krev, jak kdysi říkal Winston Churchill. A je třeba odlišovat skutečný, reálný svět, v němž fyzicky žijeme, od virtuálního světa sociálních sítí.

Psáno pro Echo 24.

Několik znamení uplynulého týdne

Soudní moc v Nových pořádcích nebude nezávislá.

Neadresnost jako alibi postižených?

Takřka v předvečer chystaných pondělních veřejných protestů vystoupili čeští investigativní novináři Sabina Slonková, Jaroslav Kmenta a Janek Kroupa, s prohlášením, v němž upozornili, že se „v posledních měsících“ museli opakovaně dostavit na výslechy. Byli předvoláni na policii ČR i na GIBS a dotazováni na údajné úniky z policejních spisů či prověřovaných kauz. Jsou přesvědčeni, že jde o akci, jejímž smyslem je zastrašit je od další práce a kriminalizovat investigativní žurnalistiku. Všechny prověřované kauzy se přitom týkají Andreje Babiše. Novináři žádají, aby „politici“ respektovali jejich práci tak, jako se to děje na Západě, a vyzývají policii a státní zastupitelství, aby tlaku „politiků“ nepodléhaly.

Před závorku je třeba vytknout, že novinář má právo na to, aby chránil své zdroje, a že péče o to, aby z „orgánů činných v trestním řízení“ neunikaly informace, je v první řadě na „orgánech“, protože aktivní při úniku je ten, kdo data k úniku poskytuje: běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Perzekuce novinářů únikům nezabrání, jen umožní dělit je na úniky podporované (ty, kde novináře nikdo nepopotahuje) a stíhané. Neděje se to už náhodou? Když čtu články investigativních hvězd z Lidových novin, mám moc chuť se zeptat, zda si je policie a GIBS taky předvolává.

Zaráží mne ovšem všeobsáhlý apel prohlášení na „politiky“. Apelují tedy i na Miroslava Kalouska, který jak známo může za všechno, na Petra Fialu, či snad dokonce i na Bohuslava Sobotku? Proč se neobracejí přímo na vládu, tuto dnešní vládu, jejího premiéra a ministra vnitra, kteří za činnost „orgánů“ opravdu zodpovídají? To by bylo věcné a logické. Místo toho se vlastně mluví od věci, což podivuhodně souzní s okřídleným paušálním pranýřováním politiků, co nemakali a kradli. Nemohu se zbavit dojmu, že tu zní hlas „občanské společnosti“, která volá k odpovědnosti politiku a politiky jako třídu – což je místo, kde se nechtěně prolíná ideologie havlovské Pravdy a Lásky s ideologií babišovskou.

A to mne přivádí k Sabině Slonkové. Nepochybuji, že na svém serveru Neovlivní.cz odvedla mnoho záslužné práce. K dobru jí lze přičíst i to, že se rozešla s Andrejem Babišem, kterého prohlášení tří novinářů jmenuje jako jediného politika přímo. Nicméně odečíst je nutné to, že se předtím s panem Babišem sešla, když se stala první šéfredaktorkou MfD poté, co pan Babiš list koupil a předchozího šéfredaktora se zbavil.

Nechci paní Slonkovou donutit až k pláči. Mluvím o tom kvůli jedné jediné věci. Po listopadu 1989 se u nás na nějaký čas usalašila představa, že do české společnosti, morálně pochroumané skoro půlstoletím bolševismu, je třeba vnést mohutnou dávku mravnosti přímo, bez zprostředkování údajně pokleslé, nespolehlivé, zkostnatělé politiky. Vznikla tři mohutná centra svérázné léčby Pravdou a Láskou, navzájem propojená: pražský Hrad, polistopadové ministerstvo vnitra a nová žurnalistika (taky investigativní), která se tehdy soustřeďovala kolem své vlajkové lodi, časopisu Respekt. Nadstandardní propojení policejních spisů s investigativní žurnalistikou není vynález Andreje Babiše, pan Babiš se inspiroval i zde. Polistopadová politická scéna se teprve ustavovala, v médiích seděli ponejvíce lidé, jejichž hlavy byly skloněny pod těžkými hroudami másla z doby minulého režimu. Nepochybuji o dobrých úmyslech hybatelů tohoto systému, zároveň ovšem platí, že něco podobného se dělat nemá a nesmí, protože nelze nakonec zabránit tomu, aby tento mohutný příliv morálky nebyl vždycky tak trochu politicky účelový (kdo se chce obejít bez politiky, dělá nakonec taky politiku, jenomže špatnou), a aby ho později někdo – tedy např. Andrej Babiš – účelově nevyužil ve svůj prospěch.

Chci tedy říci jen jedno jediné: Mluvit dnes o „politicích“ en bloc, jak se to děje v prohlášení investigativních novinářů, má právě v této souvislosti pro člověka, který leccos pamatuje, lehkou příchuť alibismu. I když to třeba autoři tak nemyslili. Tedy ne všichni.

Latentní ústavní puč

Právo jsou pozoruhodné noviny. Pokud jde o vnitropolitické záležitosti, lze si tam občas přečíst zajímavé, ba pozoruhodné věci. Tím se liší např. od Babišovin (Lidové noviny, MfD). Pokud jde o zahraniční politiku, je zjevné, že ta část redakce, která ji vytváří, sídlí přímo v Kremlu.

Jedním z pozoruhodných textů je rozhovor s prof. Janem Kyselou v sobotním vydání listu. Cituji jen tu část, kterou považuji za klíčovou, otázky redaktora jsou tučně:

Podle premiéra i prezidenta je vláda bez důvěry plnohodnotná…

Není. Ale žádné právní pravidlo se samo nevynutí. Potřebuje lidi, kteří se za ně staví, vynutí je sankcí. U ústavního práva to funguje trošku jinak, tam nemůžete někoho zavřít, protože zrovna nedodržel nějaký postup. Je to sankce politická, že se to nebude líbit voličům. A když se to nelíbí jim, tak politikům hrozí, že pohoří ve volbách.

A když to voličům nevadí?

V tom případě se můžete obrátit na Ústavní soud s kompetenční žalobou, aby se určilo, co kdo může a nemusí. Pokud byste spor chtěl vést tak, že to bude Sněmovna versus vláda nebo prezident, tak vám ale zase bude chybět potřebná většina. Pak si můžete říct, že zatočíte s prezidentem, ale tam taky potřebujete 120 hlasů. Je to situace, která ve chvíli, kdyby se prodlužovala, tak má parametry nějakého latentního ústavního puče. Tanky do ulic nevyjedou, ale je evidentní, že se dlouho vládne v rozporu s tím, co Ústava pokládá za řádné, legitimní, předvídané vládnutí.

Velmi s tím souhlasím, jen bych byl o něco rezolutnější. Naše situace je (z mého hlediska) zhruba tato:

To, co provozuje s Ústavou ČR prezident Zeman, mi připomíná způsob, jakým se kdysi v továrnách stávkovalo: úzkostným a po všech stránkách a do detailů doslovným dodržováním zákonů např. o bezpečnosti práce a nejrůznějších provozních předpisů dosáhli zaměstnanci toho, že celý pracovní proces se deseti- až stonásobně zpomalil. Pan Zeman postupuje ve vztahu k Ústavě vlastně opačně, ale se stejným výsledkem: při odvolávání a jmenování premiérů a vlád dodržuje jen to, co mu Ústava expresis verbis ukládá. Výsledkem je faktické pohrdání Ústavou a to, co profesor Kysela velmi šťastně nazývá latentní ústavní puč. Liším se od něho jenom v jedné věci. Nemyslím si, že by ten stav mohl nastat, ale že v něm už nějakou dobu žijeme.

Prof. Kysela v rozhovoru rovněž říká, že podmínky nastavené u žaloby na prezidenta (tři pětiny zvolených poslanců v PS a zároveň tři pětiny přítomných senátorů v Senátu) jsou příliš přísné. Tedy přesněji řečeno jsou v dnešních podmínkách nesplnitelné. Za prezidenta by se postavila v případě potřeby ústavní většina poslanců a nejspíš i prostá většina senátorů. Vypadá to, že při dnešním obsazení PS se Ústava v mnoha ohledech stává pouhou formalitou.

A poslední věc, které se vlastně prof. Kysela taky dotýká: jistě, naše ústava je, pokud jde o vymezení pravomocí prezidenta, dosti nedokonalá. Upozorňuji však jen, že ústava, která by dokázala dokonale spoutat někoho takového, jako je Miloš Zeman, se nedá napsat. Základním předpokladem pro to, aby v nějaké společnosti mohly platit zákony a vůbec zákonnost, je určité procento dobré vůle u převážné většiny společnosti. Podmínkou zákonnosti je dobrá vůle. A tam, kde dobrá vůle cíleně a plánovitě chybí, se do široka otvírají vrata pro latentní ústavní puč.

Uvidíme, co si to vlastně vydemonstrujem

Tento „systém“ má snahu se rozlézat.

Pohřeb Bohuslava Sobotky

Minulý čtvrtek padla poslední překážka, která ČSSD bránila nerušeně se oddat neřesti v náruči Andreje Babiše. V českém mediálním prostoru proběhla okázalá politická kremace Bohuslava Sobotky, zjevně posledního poslance, který byl ochoten říci „ne“ nerovnému konkubinátu.

Obřad byl tichý a důstojný. Uznání vyjádřili političtí odpůrci zesnulého (Miroslav Kalousek, Petr Fiala, dokonce i pan Bělobrádek mluvil o „férovém soupeři“ – přitom s ním čtyři roky seděl ve vládní koalici). Z toho, co řekli činovníci ČSSD (Hamáček, Chvojka, Hašek, Foldyna) bylo zároveň cítit, že se jim docela ulevilo.

Hlavní řeč držel netradičně sám nebožtík. Jeho sdělení není úplně čistě „odcházím z politiky“, jak vyzněly některé zprávy. Odchází z celostátní, parlamentní politiky. Je nadále proti koalici s Babišem. Bude v tom smyslu hlasovat v referendu a prý i přesvědčovat další spolustraníky. Nevylučuje angažmá v rámci „občanské společnosti“ (podpora některých spolků, podpisy na peticích). Je také třeba vzít v úvahu, že po volebním debaklu ČSSD je jakési stažení do pozadí pochopitelné. Jenže pan Sobotka zároveň říká, že jeho rozhodnutí je v prvním plánu hluboce osobní a slibuje, že nebude jako někteří jeho předchůdci v médiích okopávat kotníky svým nástupcům. Je těžké to chápat jinak než jako závazek: budu vám co nejmíň překážet. Panu Sobotkovi je přitom 47 let, tedy věk, kdy vrcholná kariéra jiných politiků teprve začíná.

A tak mne všechno pudí k tomu, abych porušil pietu a neřídil se zásadou „o mrtvých jen dobře“. Nepopiratelná zásluha politického zesnulého je, že občas dokázal hezky zformulovat věci, na něž jeho spolubojovníci od doby předsedy Zemana rádi zapomínali: totiž že sociální demokracie by neměla sklouzávat do laciného populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu; že by neměla zapomínat na to, že je nejen orientována sociálně, ale že je taky demokratická; a že principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí. Petr Honzejk o něm teď uznale napsal, že není moc takových, kteří dokážou ustoupit stranou, když partaj, kterou dlouhá léta vedli, začíná dělat věci, s nimiž bytostně nesouhlasí. Jenže bohužel, soudě podle výše zmíněných zásad pana Sobotky, ČSSD ty věci dělala s jistými výjimkami po celou dobu, co jí předsedal. Je tedy např. otázka, zda neměl odstoupit daleko dřív. V době Velké protikorupční revoluce vášnivě vybojovala vítězství nad „zrádnou pravicí“ – jenže vybojovala ho pro desperáta Babiše. Pak s ním skončila v koalici, v níž byla soustavně vystavena jeho trapičství, a masochisticky si pochvalovala, že je to ta nejlepší vláda, jaká může být. Nakonec utrpěla potupný volební debakl, a teď, zjevně stižena stockholmským syndromem, leze svému mučiteli dobrovolně do pelechu. Pan Sobotka si přitom i dnes toto vládní soužití pochvaluje.

Je mi líto, ale nedokážu účast pana Sobotky na vlastním funuse pochopit. Když někoho pohřbívají za živa, měl by se, pokud si aspoň trochu váží toho, co říkal a občas i dělal, aspoň trochu bránit.

Psáno pro E15.

Vyhnout se i menšímu zlu i stažení do ústraní

Po krachu české polistopadové demokracie.

Budování státu policejního

Jde o to, co dělají, a ne, proč to dělají.

Řev monstra ve Vladislavském sále

Před čím nás prý chtěl hájit, se díky němu prosadilo v daleko horší podobě.

Vadí nevadí nad pendrekem

Případ Ondráček a kolaborace za totáče.

Chystá se poslední privatizace „všeckého“

Nechraňme Babiše před extremisty, chraňme Česko před Babišem!

Kolísající středňák

STAN zachraňuje Babiše.

Staří nedovzdělanci proti mladým inteligentům?

Společnost je rozdělena málo, nezřetelně a špatně.

Nekrolog za Jana Rejžka

Tak by se dal nazvat včerejší příspěvek Martina C. Putny do rubriky Poslední slovo Lidových novin, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš. Jmenuje se „Chvála Jana Rejžka“.

Věcné informace k samotnému případu Jana Rejžka, které pan Putna přináší, jsou dvě: a) pan Rejžek už nebude psát do Lidových novin, a b) nestalo se to v dobrém, což není dobré. Vše ostatní si mohou čtenáři domyslit, což sice taky není moc dobré, ale na druhou stranu to zase není až tak těžké. Dobrá zpráva je, že pan Rejžek bude pokračovat jinde než v LN, a to „pro tři témata, která jeho psaním znovu a znovu proznívají“.

První téma je podle pana Putny StB (tj. kdo všechno byl spolupracovníkem StB a že je to ostuda). Nechci to téma nijak bagatelizovat, jen si myslím, že je výrazně zastiňuje něco jiného: totiž „Nové pořádky“, Andrej Babiš, Miloš Zeman. Ostatně téma Babiš s tématem StB tak nějak souvisí, nezdá se mi ovšem, že by pan Rejžek byl tuto nit nějak zvlášť horlivě sledoval.

Druhé téma je téma „showbyznysových celebrit“, resp. „pseudoaura některých českých pseudocelebrit“. „Ujala se zvyklost, že zpěvák, herec či autor populárních písní je vnímán jako veřejná autorita“. Zase bych řekl, že to v dnešním marasmu není zrovna to hlavní (když odhlédneme od toho, že jeden takový je teď zrovna ministrem zahraničí).

A třetí téma je téma smrti. To je jistě naléhavé už proto, že umřeme nakonec všichni. Jana Rejžka pan Putna v té souvislosti chválí jako autora nekrologů, které bývají někdy uznalé, avšak „někdy bývá proklatě nemilosrdný před tváří smrti osob, jejichž dílo bylo podle jeho soudu přeceněno nebo omyly, ba viny zamlčeny.“ Je tedy něco jako polnice Posledního soudu. A měl přitom až doposud kliku: protože Andrej Babiš zatím žije, nemusel se jím meritorně zabývat. Ovšem do charakteristiky náčelníka s indiánským jménem „Ten-který-říká-nemilé-věci-když-všichni-ostatní-mlčí“, jak pan Putna Jana Rejžka nazývá, by v této souvislosti bylo už pro opatrnost třeba vložit „říká někdy i“ a místo „všichni ostatní“ dát „jiní“.

V souvislosti s „výkopem“ či „výletem“ (od vyletěti) pana Rejžka píše Martin C. Putna poněkud fatalisticky: „Jsme herci a někdy i nedobrovolní tanečníci v tom smutném masopustu.“ A parafrázuje Erbenův „Štědrý večer“: „Seděli jsme v Lidovkách dlouho pohromadě: než se týden obrátil, jeden chybí v řadě. Seděli jsme v Lidovkách skřípajíce pery: než se týden obrátí – kde z nás bude který?“. Panu Putnovi se zjevně LN či rubrika Poslední slovo jeví jako galéra, kde jsou autoři přikováni k lavicím a zachránit je může jen to, když je někdo nakonec vyhodí. A píše jakýsi nekrolog za kolegu, který takhle skončil. Bože, jak to musí být deprimující!

Ale to, kdo bude další a kdy, mne zajímá stejně jako jeho. Je to vlastně námět pro sázkovou kancelář. Ujme se ho některá?

Z Událostí BD.

Pozn. red.: Předchozí komentář Bohumila Doležala k tomuto tématu zde:

http://pritomnost.cz/cz/glosy/2754-ja-pitomec-do-posledni-chvile-lidovky-hajil

Já pitomec do poslední chvíle Lidovky hájil!!!

Janu Rejžkovi v Lidových novinách Obmyšleného Andreje Babiše ze dne na den oznámili, že už s ním nepočítají pro rubriku Poslední slovo. (Ze zpráv nebylo jasné, zda by jej byli v redakci strpěli i poté jako jakési „libero“ a zda byl přímo zaměstnancem, nebo jen pravidelným přispěvatelem LN).

Pan Rejžek psal do Lidových novin bez velkých rozpaků i poté, co je koupil Andrej Babiš, zapojil je do svého multifunkčního konglomerátu „Od Agrofertu přes politiku až po média“ a následně pro jistotu ještě vyměnil šéfredaktora. Špatné svědomí si kompenzoval tím, že oč méně mohl otevřeně psát o majiteli (později Obmyšleném), o to nelítostněji tepal ty, kdo v LN nebyli chráněni. Vedení listu i s tím druhým zřejmě mělo jakýsi problém, který teď vyřešilo. Na sociálních sítích bude pan Rejžek jistě aktivní i nadále, takže čtenáři o jeho hysterické sprosťárny nepřijdou.

Legrační mi připadá zejména jedna věc: pan Rejžek se bezprostředně po svém výkopu nechal slyšet: „A já pitomec do poslední chvíle Lidovky hájil!!!“ V té souvislosti jsem si vzpomněl na jednu roztomilou příhodu z rozpuku normalizace. Vyprávěl mi ji kdysi kamarád (mohl bych ho jmenovat, ale nechci), o jednom úctyhodném univerzitním profesorovi (dtto). Pan profesor se po únoru 1948 přizpůsobil tehdejším Novým pořádkům a na univerzitě pak mohl zůstat. Během experimentu se „socialismem s lidskou tváří“ v šedesátých letech se ovšem rovněž zapojil. A na prahu normalizace ty, kteří se aspoň trochu do experimentu namočili a byli v důchodovém věku, bez milosti a okamžitě poslali do penze. Jeho taky. Můj kamarád ho tehdy potkal, a on si mu skoro plačtivě stěžoval: tak dlouho jsem jim sloužil, a takhle se ke mně zachovali!

Ale zpátky k panu Rejžkovi. Když kdysi multifunkční útvar pana Babiše schramstl Lidové noviny, bylo zjevné, že člověk, který tam tak či onak působil, má dvě možnosti: zůstat tam, nebo psát nezávisle. Pan Rejžek se vytrvale pokoušel o jistý kompromis mezi oběma možnostmi. Nakonec se mu nepovedlo ani jedno, ani druhé.

Zbývají dvě otevřené otázky. Zajímá mne, jak se k tomu postaví ostatní autoři rubriky. Zejména Martin C. Putna a Petruška Šustrová. Za rozpuku normalizace se lidé v jejich postavení chovali zpravidla tak, že přesvědčovali sebe i druhé: postižený si to vlastně zavinil sám. Mně z té doby zůstalo v paměti, že to se nedělá, a to i kdyby to bylo třeba trošku pravda.

A s tím souvisí druhá otázka: uvolněné místo po vykopnutém panu Rejžkovi teď obratem zaujal známý lingvista Karel Oliva. A já bych řekl, zase s reminiscencí na rozpuk normalizace, že tohle se taky nedělá.

Z Událostí BD.

Proč jsme to zvorali?

S malým zpožděním jsem si přečetl článek Pavla Šafra 10 dobrých věcí, které nám přinesla prezidentská volba[1] (Fórum 24, 28. ledna t.r.). Velmi mne zaujal a vzrušil a hned na něj reaguji. Proberu postupně, bod po bodě:

Preambule: pan Šafr nás utěšuje, že éra lidí jako Jiří Ovčáček skončí brzy a nezůstane po nich nic než pocit trapnosti. To je pozoruhodné: zatím se stalo to, že éra těchhle lidí se prodloužila, a to až o pět let. Pan Šafr reaguje na tuto smutnou skutečnost tím, že formuluje přínosy, které přinesla porážka Zemanova oponenta, jehož podporoval. Když někdo prohraje, zpravidla dělá to, že se snaží ujasnit si důvody, proč prohrál, a vyvodit z toho závěry. To je racionální přístup. Utěšovat se, že po vítězích brzy nezbude nic a je třeba se zabývat přínosy, které porážka poraženým přinesla, je jednak hysterické a jednak směšné. Je to nedůstojné dospělých lidí.

  1. Pan Drahoš prý dokázal spojit voliče prozápadní a demokratické orientace a dobře pojmenoval základní problémy české politiky. Ve skutečnosti základní problém české společnosti, zhroucení české demokracie v loňských říjnových volbách, nepojmenoval vůbec, a otrávil tím i řadu stoupenců prozápadní a demokratické orientace, např. mne. Proto, nebo přesto, ale v každém případě prohrál volby, v nichž měl naději vyhrát. Miloš Zeman se během svého prezidentování demaskoval sám a dostatečně, aby ho mohl pan Drahoš porazit. A primární problém Andreje Babiše není, že je trestně stíhaný (netvrdím, že to není problém), ale v tom, že tu vytvořil mnohofunkční mocenský útvar, který do demokracie nepatří. Je to ovšem politický problém a je ho třeba řešit demokraticky, volbami. Loni v říjnu se stal pravý opak: volby problém jen prohloubily. Pan Drahoš prý nyní čelil děsivé síle a obstál. Nikoli. Prohrál volby, v nichž měl velkou šanci vyhrát.

  2. Osobní velikost kandidátů, kteří v prvním kole neuspěli, prý spočívá v tom, že projevili zodpovědnost a vysokou úroveň a ukázali cestu do budoucnosti tím, že podpořili úspěšnějšího kolegu. Především, proč pan Šafr (podobně jako mnozí další) nejmenuje vedle p. Horáčka, Hilšera a Fischera taky Mirka Topolánka? Je to informace neúplná a kromě toho krapet neslušná (nechce se od něj „umazat“?). A „ani téměř půl milionu podporovatelů“ kandidátů vyřazených v prvním kole nestačilo: Pana Drahoše v druhém kole všichni nepodpořili a manko bylo ve výsledku cítit. Je možné vidět jako pan Šafr po volebním výprasku otevřenou cestou do budoucnosti, ale není plodnější se např. v této věci ptát: proč jsme neuspěli?

  3. „Mnoho lidí věnovalo svůj čas a energii tomu, aby se České republice vrátila její důstojnost. Byly to skvělé a pozitivní akce, které dávají naději…“ První a základní není konstatovat, jak jsme byli skvělí a nadějní, ale proč jsme to zvorali. Abychom to někdy příště mohli napravit.

  4. Velké ocenění si prý zaslouží demokratické politické strany za to, že v druhém kole podpořily Drahoše. Demokratické strany ovšem nebyly ani v době, kdy ohrožení demokracie bylo zcela zjevné, ani poté schopny spojit se ke společnému úsilí za její záchranu. Naopak, ČSSD a KDU-ČSL uzavřely s Andrejem Babišem mesalianci, která skončila potupným rozvratem ČSSD. A stejně nebyly politické strany schopny pracovat např. na společném politickém kandidátovi do prezidentské volby, takže nakonec podpořily nepolitického nepolitika, který ani nebyl schopen se výrazně a jasně profilovat.

  5. Mimořádně směšně působí dnešní kolektivní svatořečení Světlany Witowské, k němuž se pan Šafr přidává. Paní Witowská na prezidentskou funkci nekandidovala, kandidoval pan Drahoš, a prohrál v soutěži, ač nemusel. To, že paní Witowská byla lepší než pan Voříšek, je sice zjevné, ale nic si za to nekoupíme: nakonec prohrál pan Drahoš.

  6. Dnes jsme prý byli svědky mnohem širšího spojenectví různých částí, skupin a vrstev společnosti (včetně církví a dalších společností a institucí). Podařilo se údajně najít shodu napříč celým národem zprava doleva. Nechme stranou, že ta velkolepá shoda odprava doleva nestačila na to vyhrát volbu. Znepokojivá je jiná věc: zdá se, že na základě impozantní shody, která nestačí ani na volební vítězství, tu vzniká znovu, jako po roce 1977, jakási „paralelní polis“, hysterická, vzteklá, nesnášenlivá, a to v situaci, která je sice velmi zlá, ale zdaleka ještě ne taková jako tehdy. Třeba to za pár dní nebo týdnů pomine. Jenže ztracený čas se může vymstít. A já cítím potřebu předem říci: K této „Chartě 77“ se nepřidám. Demokracii dokážeme resuscitovat jen tehdy, když proti jednotě „Nových pořádků“ nepostavíme opačnou jednotu, ale pluralitu. Nikoli v jednotě, v rozmanitosti je síla.

  7. V České republice se prý podařilo (volební porážkou pana Drahoše?) prolomit dusivou atmosféru. To je nesmysl. Hysterické vyvádění těch, kteří se sdružili za kandidaturou pana Drahoše, naopak dusivou atmosféru prohlubuje. A je třeba se proti tomu v rámci možností veřejně postavit. Zemanovi se prý nepovedlo realizovat sen o prezidentském systému. Další nesmysl, „prezidentský systém“ dvouhlavého monstra Zeman–Babiš u nás funguje už od loňských voleb do PS: hoši si vystačí sami, poskytují si navzájem důvěru, důvěry PS pro vládu není vlastně ani zapotřebí, protože PS nemá faktickou možnost vládu odvolat. Navíc přesvědčivá většina ANO, SPD a KSČM i nepevnost demokratických stran může snadno vést k tomu, že vznikne vláda s důvěrou, která bude ještě horší než tahle: bez ohledu na to, zda jí tak či onak pomůžou do života výše vyjmenovaná uskupení, nebo zda jim přitom bude dělat štafáž ta či ona dosud demokratická strana. Od toho, že se pánové Babiš a Zeman budou v budoucnu o moc přetahovat, si ovšem nelze slibovat nic kloudného.

  8. Přínosem volby je prý demaskování „východního oligarchy Andreje Babiše“. Pan Babiš není demaskován o nic víc ani o nic méně než před volbami, které pan Drahoš a jeho stoupenci prohráli. Pupeční šňůra, která pojí Zemana s Babišem, je zjevná přinejmenším od podzimních voleb do PS (viz předchozí bod). Vzpoura Babišových europoslanců nemá velkou váhu. Obě europoslankyně ANO pana Babiše dále podporují a o důležitých věcech se nebude rozhodovat v Evropském parlamentu, nýbrž v Poslanecké sněmovně PČR. Tam je klub ANO velmi kompaktní a není důvodu předpokládat, že zrovna nynější porážka pana Drahoše by ho rozštěpila.

  9. Demokratická část české společnosti prý projevila zodpovědnost a disciplinovanost, před níž kverulantské chování neobstojí. Zase: „v jednotě je síla“. Naopak, zachraňovat zbytky demokracie v ČR je možné jen tím, že se nebudou nadřazovat „principiální hodnoty nad výhrady“, nýbrž že se zcela všeobecně výhrady dostanou ke slovu. Ve chvíli porážky to platí tuplem.

  10. „Morální vítězství antizemanovské koalice“ je prý jistotou. Ovšem, morální převaha přichází ke slovu vždycky, když se nepodaří dosáhnout převahy politické. Jenže skutečná morální převaha se může projevit jen tam, když přiznáme svou politickou porážku, své selhání, a dokážeme se z něho poučit. Jinak jsou všechny řeči o „morálním vítězství“ jen laciným a průhledným fixlováním.

A nakonec k závěru článku: Je fajn, že pan Šafr nabádá k tomu, abychom „my“ nepohrdali lidmi, kteří volili Miloše Zemana. Na ty, co nevolili Zemana, ale nedali svůj hlas panu Drahošovi, protože mu z toho či onoho důvodu nedůvěřují, se výzva k „my“ nějak nevztahuje. Nicméně i tak to beru jako výzvu, takže já se zase budu snažit např. pochopit pana Šafra. Není to taky žádná legrace.

(z Událostí BD)

Proč Drahoš prohrál?

Jako „bílý kůň“ v neúspěšném obchodu s nadějemi.

Nepoklonkujme před Západem!

Tak zní heslo realistického mentora Petra Robejška, aspoň soudně podle článku „Západ potřebuje naši pomoc“ v dnešní Mladé frontě Dnes, jejímž obmyšleným je Andrej Babiš. „Západní společnosti zhlouply dlouholetým blahobytem a příliš samozřejmou svobodou. Dnes se sice pořád ještě nacházejí před námi, ale jen na cestě k dekadenci. Valí se na nás vlna duchovní destrukce. Napodobovat západní názorové proudy i dnes je smrtelně nebezpečné… Západní partneři se na nás dívají spatra a považují nás hlavně za prostor pro uspokojování svých politicko-ekonomických zájmů a objekt poučování. Ale přitom nastal nejvyšší čas změnit směr. Technologicky závislost Východu na Západě již není tak jednoznačná jako kdysi. A v duchovní oblasti je třeba vztah Západu a Východu od základu revidovat… Západní svět by potřeboval naši rozvojovou pomoc. Cosi jako povinný kurz v realistickém myšlení, v chápání hodnoty svobody projevu, v uznání významu tradic… Přestaňme se chovat jako kolonie Západu. Je načase postavit proti vlastním renegátům hodnotového rozkladu…“

A jaké že to hodnoty máme podle mentora proti dekadentnímu Západu hájit? „Hodnoty jako rodina, domov, svoboda a způsob života.“

Musím říci, že tohle uvažování je skutečně strašné. To, co máme dnes především hájit, je parlamentní demokracie a právní stát. Obojí stojí na myšlence občanských a lidských práv, která se odvozuje z křesťanských základů naší civilizace. Tedy na tom, v co věříme, a ta osobní víra každého jedince je to jediné, oč se můžeme nakonec opřít, když přijdeme o rodinu, domov, svobodu i „způsob života“. Tj. když nás kvůli úsilí o to, v co věříme a co máme hájit, např. zavřou (když čtu to úděsné povídání pana Robejška, tak jednak mám chuť napsat „přinejmenším zavřou“, a jednak mám dojem, že už to bude brzy). Je pravda, že se Západ potýká s mnoha problémy, že je v krizi (krize patří ke svobodě a demokracii, svoboda a demokracie se uskutečňuje soustavným překonáváním nejrůznějších krizí). To se ovšem ani náhodou nedá srovnávat s hloubkou bahna, v němž se dnes topíme a dusíme my. Polistopadový demokratický režim je v troskách, v Poslanecké sněmovně dominují oligarchické uskupení ANO, xenofobní extremisté z SPD a postbolševická KSČM, vládní moc je momentálně v rukou dvouhlavé příšery Babiš – Zeman. Víru nemáme v drtivé většině vůbec žádnou, a to už několik desetiletí, a právě proto tak rádi věříme v nejrůznější hochštaplery a falešné spasitele, kteří se nabízejí jako na běžícím páse. A většina z nás si myslí, že se pořád nechumelí. Petr Robejšek představuje zvlášť útočnou formu českého nechumelismu.

Robejškovy úvahy o rozkladu Západu, v nichž se pojí bojovné sebevědomí („Střední Evropa dnes představuje nejen výspu, ale poslední baštu západní civilizace“) s lehkým mindrákem („Přestaňme se chovat jako kolonie Západu“) připomínají to, co Masaryk v Rusku a Evropě píše o ruském mesianismu devatenáctého století. Tato podobnost podle mého názoru není čistě náhodná. Kdekdo by rád vydával svou zaostalost za čistotu a neporušenost. Ve skutečnosti Západ ani náhodou není tak hluboko jako my, a než jej začneme velkohubě mentorovat, podívejme se napřed pořádně do zrcadla.

Nejhrozivěji do nynějšího českého mediálního prostoru ovšem zní bojovný závěr článku pana Robejška: „Je načase se postavit proti vlastním renegátům hodnotového rozkladu. Dát jim najevo, že představují názorovou menšinu, kterou sice lze demokraticky strpět, ale určitě ne ji poslouchat. Odmítněme a bojkotujme jejich monopol na projevování názoru.“ To píše pan Robejšek na stránkách jednoho z největších českých deníků a zároveň vlajkové lodi nejmohutnějšího mocenského uskupení v nynější České republice. Připomíná to bolševické noviny s tím rozdílem, že renegáty chce zatím ještě tolerovat jako menšinu (už si je spočítal). Až mu ještě trochu vyroste hřebínek, přejde ho i to.

Z Událostí BD

Horší než lhát

Prezident opět dejme tomu sugestivní. Server Demagog.cz upozornil na řadu nesrovnalostí v předvolební árii Miloše Zemana v neděli na Nově. Pan prezident podle nich „nemluvil pravdu“ v devíti z 32 faktických výroků. Cituji dva nejkřiklavější příklady: za prvé, prezident tvrdil, že první vláda Mirka Topolánka vládla v demisi pět měsíců. Ve skutečnosti to byly jen (necelé) tři měsíce. Najít si to na Wikipedii trvá cca tři minuty. Možná je pan prezident popleta a spletl si to s Rusnokovou vládou, kterou kdysi jmenoval on sám (ta vládla v demisi pět měsíců, tedy přesněji pět a půl měsíce). Dále mluvil o textu Leonida Maslovského v médiu Krasnaja zvezda (název zjevně není přesný) a tvrdil, že na základě jeho intervence autora vyhodili. To nebylo možné, ten člověk tam nepracoval jako redaktor, a o tom tenkrát taky tak česká média referovala (což si pamatuji). Navíc, i když jde o tak ohavný a prolhaný text jako ten pana Maslovského, když slyším papaláše, jak se chvástá tím, že zařídil vyhození nějakého novináře, dělá se mi trochu nanic.

Miloš Zeman je velmi sugestivní. Na serveru mluví o „nepravdivých výrocích“. Formálně vzato je to správné: když někdo lže, znamená to, že dobře ví, co je pravda, ale říká pravý opak. Pan prezident si nepochybně vůbec nepamatuje ani jak dlouho byl v demisi Topolánkův kabinet, ani jak to bylo přesně s tím Maslovským. Je mu to fuk, nezáleží mu na tom, řekl, co se mu zrovna nejlíp hodilo. Není to náhodou ještě horší, než lhát?

Z Událostí BD

Média zakázat, hloupý lid rozpustit

Vlastimil Vondruška kontra Pravda a Láska.

Problémy smlouvy s čertem

Pokus o pohádku. Miloš Zeman má velkou nevýhodu vůči jiným (např. Andreji Babišovi), a to v tom, že je intelektuál. Například vyslovil kdysi dávno přesvědčení, že většina lidí jsou buď imbecilové, nebo osoby podprůměrné inteligence (nevím, zda to cituji přesně, nemám čas to dohledávat). Z toho plyne, že jde jen o to, jak je oslovit (přesněji řečeno oblbnout). Na základě toho přesvědčení se už přes dvacet let snaží oslovit v lidech to nejhorší, co v nich je, a chvílemi se mu to docela dařilo. Jsou tu však dva problémy: Jednak v lidech zdaleka není jen to nejhorší. A jednak Zeman má po způsobu intelektuálů občas sklony o tom veřejně mudrovat, což je velmi kontraproduktivní. Kromě toho má jako intelektuál sklon omračovat posluchače svou myšlenkovou smělostí. Přitom je zároveň trochu lajdák: říká věci, na nichž něco je, ale jsou křiklavě přehnané. Lidé, kteří oslovují u svých bližních to nejhorší a nejnižší spontánně a ze své prosté přirozenosti (říká se jim burani) mají daleko větší naději na úspěch.

A teď podstatná věc – představme si ji pro jednoduchost obrazně: Miloš Zeman podepsal před cca dvaceti lety smlouvu s čertem: já budu v lidech oslovovat to nejhorší, co v nich je (v lidech samozřejmě není jen to nejhorší, ani náhodou), a ty zařídíš, aby mi to vycházelo. Čert nadšeně souhlasil, něco podobného je jeho parketa. Problém je, že všechny smlouvy s čertem jsou časově limitované (i když podpisující si většinou představuje, že jsou „na věčné časy a nikdy jinak“). Kromě toho je čert strašná kurva a nemá rád lidi en bloc, tj. ani ty, co mu slouží. Když nadejde čas, přijde, popadne smluvního partnera za pačesy a odnese si ho domů, tj. do pekla (mimochodem, to by byl docela hezký námět pro předvánoční pohádku v naší veřejnoprávní televizi, tam však bývají čertovské pohádky úplně opačného vyznění). Je moc dobře, že se tahle logika dejme tomu dějin zase jednou ukazuje v reálu. Čas Miloše Zemana prostě už nejspíš vypršel. Pokud ho však nenahradí někdo, kdo se bude snažit v lidech oslovovat to lepší, i když je to těžší, kdo to bude umět a kdo bude vědět, že mu přitom žádný čert nepomůže, protože pro čerty taková činnost není atraktivní – tedy pak jsme nic moc nezískali.

Jak se volí prezident v Bohnicích. Tedy přesně řečeno ve volebním okrsku s číslem 8089 s volební místností v Základní škole Ústavní. Z 552 vydaných hlasovacích lístků jich bylo platných 558, tj. 101%. Zvítězil Miloš Zeman. Jak se mi podařilo zjistit na mapě Google, volební místnost leží v těsném sousedství psychiatrické léčebny.

Z Událostí BD.

Kolik debat v druhém kole?

Miloš Zeman poměrně šikovně využil Drahošovy nabídky k „duelům“ v médiích. Z původní představy o dvou (což vypadalo aspoň trochu přijatelně a rozumně) přitvrdil na čtyři (Nova, Prima, Barrandov, ČT, ale bez Moravce). Předstírá, že iniciativa vzešla od příslušných médií, řekl bych, že v případě Novy, Primy a Barrandova je to vzájemná dohoda. Dostal Drahoše na terén, který sám dobře ovládá, a oponent to bude mít těžké. Pokud odmítne dvě z debat, jak zatím plánuje, vystaví se velmi snadné kritice. Nezbývá mu než absolvovat toto martyrium, s výjimkou snad TV Barrandov, která je vlastně Zemanovo domovské médium, a když se tam v „duelu“ s Drahošem octne jen Zeman sám, nebude to vypadat nijak neobvykle. Je možné taky odmítnout některé výstřední a zlomyslné nápady: tzv. vědomostní testy (chtějí dělat v Nově) – jednak není důležité, aby měl prezident encyklopedické vědomosti, ale aby věděl, co s tím úděsným politickým svinčíkem, jaký je teď v ČR, a jednak není zaručeno, že náhodou jeden z kandidátů (který, představí si každý čtenář podle své letory) bude znát otázky a odpovědi už předem lépe, než ten druhý. Bylo by to ponižující, zbytečné divadlo a mluvení od věci. Když tak, ať si v Nově zkoušejí jen Zemana.

Ale debaty en bloc odmítnout nebo výrazně omezit nelze. Je to taky lepší cesta k voličům než objíždění venkova, neúčast bude logicky vypadat jako uhejbáctví. Kdo se dal na válku, musí bojovat.

A na závěr ještě malá poznámka: to, co teď píšu, jsou jen drobné poznámky k volební kampani. Podstatná věc je, že se pan Drahoš v prvním kole dostal do velmi výhodné pozice, kterou by jiný za těchto okolností pohodlně využil. Jsem však přesvědčen, že celá jeho kampaň plus některé další věci, které ji vlastně provázejí, i když se to tak na první pohled nejeví, je postavena na falešných základech a její výsledky budou tedy tak či onak neblahé. Veškerý optimismus mne přešel.

Z Událostí BD.

Miloš Zeman má problém

Bude zápasit s mlhou.

Narušili nám volby!!!

Narušitelem (tak se za totáče říkalo těm, kteří se pokoušeli utéci přes opevněné hranice z bolševického kriminálu zvaného ČSSR na svobodu) byla mladá Ukrajinka jménem Anželina Diašová. Postarala se o nejvýznamnější událost prvního kola prezidentských voleb. K narušení došlo ve volební místnosti v pražských Lužinách chvíli poté, co do ní, netuše, co ho čeká, se samolibým úsměvem ve tváří vstoupil prezident republiky s chotí a početnou suitou. Ze skupiny přihlížejících novinářů vyběhla slečna Diašová, bleskurychle se svlékla do půl těla, pronikla až ke zcela konsternovanému Zemanovi a volala přitom (anglicky) „Zeman je Putinova děvka“. Pro větší názornost měla ještě totéž napsáno velkým bílým písmem na slušně vyvinuté „hrudi“. Akce trvala cca tři vteřiny, na „narušitelku“ se vrhla prezidentova ochranka, povalila ji na zem a odvlekla ji z místnosti. Totéž (mimo povalení) o dosti ohleduplněji učinila s prezidentem, který přitom nekřičel a nevzpouzel se. Po čase se vrátil už ve stabilizovaném stavu a volbu dokončil.

Akce je právně postižitelná. Podle odborníka, kterého citují sobotní Lidové noviny (jejich Obmyšleným je Andrej Babiš), může jít buď o přestupek proti veřejnému soužití, nebo o trestný čin výtržnictví. „Orgány“ předaly bleskově případ soudu, který ve zrychleném řízení odsoudil delikventku k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce s podmínkou na rok a k vyhoštění z naší krásné vlasti rovněž na rok. Rozsudek mne příjemně překvapil, vzhledem k tomu, co se dělo v případě prezidentských trenýrek jsem se obával nejhoršího. Já sám bych to bral spíš jako přestupek, ale chápu, že pro „narušitelku“ je tohle možná příjemnější.

Společenská nebezpečnost toho, co provedla, je minimální až nulová. Srovnávat její protest s někdejším „atentátem“ pana Vondrouše na prezidenta Klause je nehorázné, ten člověk měl napodobeninu pistole, kterou je od skutečné zbraně zvlášť v takovém fofru těžko rozeznat. O politické váze jejího protestu lze jistě mít pochyby. Já přitom jen nějak nemohu nechat stranou, že bych při charakteristice vztahu našeho pana prezidenta k Putinovi nepoužíval tak expresivní výrazivo. Jinak souhlas.

Musím se přiznat, že mne celé „narušení“ upřímně pobavilo, zvlášť v našem dnešním hnusu plném českém světě. A taky bych se skoro vsadil, že takových jako já je tu minimálně milion. Připomíná mi to dobu mého mládí, zlatá šedesátá: bylo to taky odporné, ale občas byla aspoň legrace. A jsem za to té holce docela vděčný.

Zato oficiózní česká politika se stejně jako tehdy, za Novotného, otřásá hnusem a pohoršením: narušili nám volbu a zhanobili prezidenta! Z politické předscény i z režimních médií zní sbor snaživých třídních šplhounů.

Premiér Andrej Babiš: incident je nevhodný, uškodí prý pověsti ČR v zahraničí; své názory můžeme vyjádřit tím, že půjdeme volit (nebo taky ne, pokud ty či ony volby máme za šaškárnu, doplňuji já).

Jeho ministryně obrany Šlechtová: „To, co se tu děje proti stávajícímu prezidentovi, je hnus. Každý má právo na svůj názor, ale ohrozit prezidenta naší země je odporné.“ Mám na to, co je odporné, výrazně jiný názor. A připadalo mi to jako docela velká sranda. Taky jsem si nevšiml, že by přitom byl prezident nějak ohrožen.

Komentátoři Josef Mlejnek a Lukáš Jelínek se shodli na tom, že narušení stmelí Zemanovy stoupence do jednoho šiku a jeho preference vzrostou. Nic takového se zatím ani náhodou nestalo.

Prim získal jako obvykle prezidentův mluvčí Ovčáček: definitivně se prý ukázalo, že se Zemanovi odpůrci nezastaví před ničím. To vypadá jako parodie na bolševické noviny z doby stalinismu.

Skoro jednotně vystoupili i prezidentští kandidáti. O panu Hynkovi, Kulhánkovi a Hannigovi ani nemluvím. Jiří Drahoš prohlásil, že to byla veliká nerozvážnost. Prezident je chráněná osoba, ta žena riskovala život! (Nemám o prezidentských ochrankách všeobecně a o té Zemanově zvlášť žádné iluze, ale tak hluboko snad ještě neklesli). Podle Pavla Fischera „žádná politická ani aktivistická činnost do volební místnosti nepatří. To, co se stalo, považuji za politováníhodný incident, který se neměl stát“. A Marek Hilšer, který kdysi sám proslul tím, že se svlékal na Úřadu vlády, řekl dokonce: „Volby jsou svátek demokracie. Protestovat ve volební místnosti je nevhodné… Kromě toho je na pováženou, že během této neuvážené akce málem došlo k fyzickému kontaktu(!), který mohl skončit i poraněním.“ Sláva! Slečně Diašová nám mohla našeho prezidenta zneuctít, ale díkybohu, nestalo se to.

Sbor třídních šplhounů narušili naštěstí dva kverulanti: Michal Horáček, který se k věci odmítl vyjádřit, a Mirek Topolánek, který se zašil. Nevím, zda to udělali bezděčně či záměrně, v každém případě i jim jsem vděčný. Žít ve třídě zaplněné šplhouny by bylo zcela nesnesitelné.

Za vrchol státotvorného pokrytectví považuji starosti o zdraví a život narušitelky: vždyť ji mohli taky zabít! (viz např. Josef Koukal v sobotním Právu). To mi připomíná jednu anekdotu rovněž z doby mého mládí, ze „zlatých šedesátých“: Na Lubjanku za soudruhem Dzeržinským přišli západní novináři a poprosili ho, aby jim vysvětlil, co je to socialistický humanismus. Soudruh Dzeržinskij je dovedl k oknu a zeptal se jich: Co vidíte? – Vidíme milicionáře. – A co dělá milicionář? Hladí po hlavě malého chlapečka. – No a to je socialistický humanismus. – Jak to, milicionář hladí po hlavě chlapečka, a to má být socialistický humanismus? - No dovolte, vždyť by ho mohl zabít!

Psáno pro Události BD.

Co čekat od prezidentské volby?

Nebude-li to manipulovatelný darebák nebo zbabělý skunk

Stanovisko k problému „prezidentská volba“ – poslední polemika s M. Žantovským

Michael Žantovský reagoval [1] ve svém blogu na Echu 24 na můj článek [2] o prezidentské kandidatuře Jiřího Drahoše. Omezím se jen na pár poznámek, jichž se nemohu zdržet.

  1. „Obránci demokracie jako Bohuslav(!) Doležal a jeho fanklub a nekompromisní liberální konzervativci jako Václav Klaus ml. se dávají slyšet“, že pokud v druhém kole budou proti sobě stát Zeman a Drahoš, nepůjdou volit, protože „ze dvou zel… si prý nelze vybrat.“ Pan Žantovský nějak zapomněl uvést, kde, jak a kdy to Václav Klaus ml. řekl, ale to není to hlavní. Já jsem nenapsal, že Zeman a Drahoš jsou stejné zlo, jen že Drahoš není smysluplná alternativa, a to je velký rozdíl. Tvrdit, že „Doležal a jeho fanklub se dávají slyšet“ je stejná sprosťárna, jako kdybych tu teď napsal „Žantovský a „Knihovna Václava Havla“ se tu dávají slyšet“. Článek jsem napsal sám za sebe pod svým jménem na svůj blog. A konečně „Doležal a Václav Klaus ml.“ je technika, jak oponenta dehonestovat srovnáním s někým, kdo je mi zvlášť odporný. Např. „Doležal, stejně jako kdysi Adolf Hitler, se dává slyšet“ (tím samozřejmě nechci srovnávat Klause ml. s Hitlerem, jen upozornit na neslušnost Žantovského polemizování).

  2. Drahoš se prý „v očích pánů Doležala a Klause“ provinil tím, „že údajně neobstál ve zkoušce, kterou před něj… předložil Klub na obranu demokracie…“. Zde si už troufnu říci, že pan Žantovský lže jako malý kluk: kde a kdy prohlásil Klaus ml., že Drahoš neobstál ve zkoušce, kterou před něj předložil Klub na obranu demokracie? Kromě toho jsem samozřejmě nevyčítal Drahošovi, že neobstál v nějaké zkoušce, nýbrž jen, že lakuje skutečnost na růžovo, když tvrdí, že „nejsme v situaci, kdyby se k moci dostaly strany, které by pak demokracii zničily“. Podle mého názoru to naopak velmi reálně a bezprostředně hrozí.

  3. A konečně Michael Žantovský (nikoli Michael Žantovský a „Knihovna Václava Havla“) tvrdí, že „pan Doležal a jeho spolek … obyčejně blufují, aby pomohli jinému – nevím kterému - kandidátovi, který by podle nich byl lepším prezidentem.“ Je mi líto, ale buď pan Žantovský ví, kterému, a pak ať to taky řekne, nebo to neví, a pak blufuje.

Na závěr jen shrnuji své stanovisko k problému „prezidentská volba“. Jsem přesvědčený, že se v ní toho dá napravit jen poměrně málo: to hlavní zlé se stalo už v říjnových volbách do PS, a spravovat se to bude přinejmenším léta. Prezidentská volba může jen zbrzdit sešup po šikmé ploše, na níž jsme se ocitli. Tedy může za té podmínky, že bude zvolen někdo, kdo to dokáže. Bude to nesmírně těžké a pan Drahoš to určitě nedovede. Proto se v případě, že by se protlačil do druhého kola, s panem Žantovským u volební urny určitě nesetkám.

A ještě jedno předsevzetí a závazek do Nového roku: myslím, že pan Žantovský mi svými polemickými manýrami dal dostatečné alibi k tomu, abych s ním už ani tady ani nikdy jindy a jinde nemusel polemizovat. Čehož se teď budu držet zuby nehty.

Psáno pro Echo 24.

Jiří Nechumelista Drahoš

Podaří se veřejnost „demokraticky“ (jak by asi řekl pan profesor) zblbnout?

Slovo ke čtenářům Událostí

Vážení čtenáři,

dneškem uzavírám již 18. ročník mého internetového zápisníku Události. Činím tak tentokrát s dosti smíšenými pocity: bohužel se mi už hlavně ze zdravotních důvodů nedaří udržovat jejich pravidelný provoz. Taky mne dosti deprimuje (užívám cizí, a tedy slušný výraz) domácí i mezinárodní politická situace.

Kdosi v souvislosti s dneškem hovořil o „druhé české republice“. Já bych to po říjnových volbách trochu modifikoval. Myslím, že jsme ještě o fous dál a níž.

Měli bychom tedy hovořit o „protektorátu“? To by bylo jistě nevěcné a přehnané. To, co tu dnes máme, jsme si zařídili ze svého vlastního, svobodného, demokratického rozhodnutí. Není žádná válka a nevládne nám žádná cizí moc, vystačíme si tentokrát sami. Když by tedy někdo měl mermomocí chuť hovořit o protektorátu, musel by nutně dodat „s lidskou tváří“ (tedy aspoň prozatím). A většina společnosti sleduje „Nové pořádky“ (daleko přesnější výraz než „protektorát“) s lehkými sympatiemi či blahovolnou lhostejností. Je to v našich novodobých dějinách jakési novum.

Musím říci, že jsme na tom vlastně docela dobře. Před časem jsem si vzpomněl na skupinku mladých lidí, ponejvíce univerzitních studentů. Říkali si Bílá růže. Bylo to na daleko horším místě a v daleko horší době: v Hitlerové Německu v prvních letech druhé světové války. V dětství byli tak či onak indoktrinováni nacionálním socialismem, ale dostali se z toho. Jenže život ve zrůdném režimu se pro ně právě tím stal nesnesitelným. Znám takové pocity ze svého útlého mládí, prošel jsem v trochu jiném kontextu a v jiné, daleko mírnější době podobným vývojem. Vím, že je to děsné. Měli potřebu něco proti režimu něco dělat. Věděli, že musí něco udělat.

Jejich nenásilné aktivity neměly dlouhé trvání. Gestapo byla (na rozdíl např. od StB v posledním tažení normalizace) velmi efektivní organizace. Záhy je sebrali, ty hlavní v monstrprocesu bleskově odsoudili a hned vzápětí bleskově popravili. Sophii Schollové bylo 21 let, když ji gilotinovali.

Jejich letáky mohou dnes leckomu připadat naivní a křiklavě patetické. Každému takovému kritikovi bych doporučoval, aby si napřed pro větší věrohodnost nechal useknout hlavu.

Neobdivuju ty lidi v duchu nějakého kýčovitého a hysterického „antifašismu“. Fascinuje mne jiná věc: v době svého krátkého odbojového angažmá museli být strašně osamělí a opuštění a nemohli to nevědět. Německá veřejnost byla tehdy zčásti zfanatizovaná, zčásti blahovolně lhostejná a zčásti ustrašená (a bylo čeho se bát). Oč klidnější, lidštější, bezpečnější je doba rozvíjejícího se babišismu-zemanismu! (hnusná je bohužel srovnatelně).

Přes ten rozdíl mne to, co dělali - v jiné zemi a v jiné, o hodně horší době -, oslovuje a taky zavazuje. Ve smyslu toho, co říká prorok Ezechiel: „Toto praví Panovník Hospodin: „I když pošlu na Jeruzalém tyto své přísné soudy: meč, hlad, dravou zvěř a mor, abych z něho vymýtil lidi i dobytek, hle, zbude v něm hrstka synů a dcer, kteří vyváznou. Budou vyvedeni a vyjdou k vám. Uvidíte jejich cestu a jejich skutky a najdete útěchu po zlu, které jsem uvedl na Jeruzalém, po tom všem, co jsem na něj uvedl. Oni vás potěší, až uvidíte jejich cestu a jejich skutky, a poznáte, že jsem neudělal zbytečně nic z toho, co jsem v něm vykonal, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez14, 21-23).

Milí čtenáři, přeji Vám v rámci možností všechno nejlepší v nadcházejícím novém roce.

Bohumil Doležal

Me too!!!

Člen Sněmovny reprezentantů státu Kentucky Dan Johnson se zastřelil poté, co ho jakási žena obvinila, že ji o silvestrovské noci jako sedmnáctiletou ve sklepě svého domu líbal a osahával (bylo to v roce 2012, Johnsonovi bylo tenkrát 52 let). Předtím obvinění odmítl, ale nebylo mu to nic platné.

Nerad se vyjadřuji k věcem ze zahraničí, ale tohle mi připadá děsné. Divoká vlna, která uvedla do pohybu statisíce ponejvíce obstarožních hysterek, co si dnes kolektivně rozpomínají na to, kdo kdy a kde jim před lety sáhl na zadnici, mi připomíná jednak čarodějnický proces ze Salemu (tehdy ovšem byly obětmi hlavně ženy a bylo to lokalizované, neměli dnešní možnosti), jednak Hilsneriádu (tam se svědkové podobně „rozvzpomínali“, jen ne s tak velkým časovým odstupem), a ještě více protikorupční běsnění, které zmítá už přes pět let českou společností.

Jak mohli Američané klesnout tak hluboko (totiž na naši úroveň)!

Kdyby se byl americký prezident, kterého si vážím ze všech, co jsem zažil, nejvíc, totiž J. F. Kennedy, dožil dnešní doby, byli by ho teď lynčovali (tedy přesněji řečeno, byly by ho lynčovaly).

Je mi líto, ale je to projev jakéhosi kolektivního psychického onemocnění, které, když zachvátí první demokratickou velmoc světa, může mít katastrofický dopad na západní společenství jako celek – jako každá masová hysterie. To, že si v USA zvolili za prezidenta Donalda Trumpa, je jen něco jako zrcadlový, převrácený obraz tohoto obludného blbnutí.

 Psáno pro Události.

Vzpamatujte se, prosím!

K podivným vývodům páně Žantovského.

Píseň JUDr. Marie Benešové

V Lidových novinách (v úterý 6.12) vyšel velký a mimořádně ohavný rozhovor s bývalou nejvyšší státní zástupkyní a rovněž bývalou poslankyní ČSSD Marií Benešovou. Paní doktorka ztratila všechny zábrany. Pochopila, že si to může dovolit. Z toho, co říká, namátkou cituji: „Poslanecký klub je z převážné většiny hvězdnou pěchotou Bohuslava Sobotky. To jsou jeho vyvolení, kteří ho obkružovali, bez výhrad s ním souhlasili, drželi mu vlečku a činili vše, co on chtěl… Já jim nebudu a ani nechci radit. Už tam dávno nejsem, odřízla jsem se od nich a už s takto zmutovanou stranou nechci nic mít. Nikdo odvážný ten prapor nezvedne, protože by ho okamžitě zničili. Pořád mají v ruce moc a tu neváhají použít, čemuž pomáhá agentura Bison&Rose a její lidé, kteří spolupracují s ministerstvem vnitra, a lidé, co by se i odvážili, se nově bojí případné likvidace přes nějaké to účelově vyrobené trestní stíhání… Teď již lze například pozorovat prosazování do vedení strany nového plzeňského hejtmana pana Bernarda. Začala se mu dělat pozitivní reklama, ale vzpomeňte si, odkud vzešel – z managementu problematické a tajemstvími obestřené Škody Transportation, která se tak náhle právě prodala… Po takové ostudě se nedivím, že to pan prezident takto požadoval. ODS to dodnes chápe jako velkou křivdu, že je ze Strakovky vypudilo Šlachtovo komando. Když však mluvíte s lidmi, co tehdy sloužili na Úřadu vlády, říkají: „My jsme ty šlachtovce vítali jako osvoboditele, protože tady už se to nedalo vydržet, jaký zde panoval bossing.… Myslím si, že (Miloš Zeman, bd) suverénně zvítězí. To, co tam jinak kandiduje, pro něho není validní soupeř. To bude taky o dva parníky. V jeho zdravotním stavu nevidím žádný problém, jde o uměle nafukovanou komediální hysterii. Chtějí z něho udělat nemohoucího stařečka, ale tak to není.… Všichni víme, že kontakty mezi pány Nejedlým a Topolánkem existují, vazby tam jsou dlouhodobé. Ale to, že oznámil kandidaturu, mě skutečně překvapilo, nečekala jsem, že bude mít až takovéto ambice a takovou drzost. LN: Jak vzpomínáte na premiérskou éru Mirka Topolánka? Odpověď, bd)Jako na něco neuvěřitelně pokryteckého a strašlivého. Ve spojení s Dalíkem jim bylo moře doslova po kolena, co si troufali.“ Uff. Je to jako z Orwella, deset minut nenávisti.

Napsáno pro Události 

Bude se zavírat?

Piráti plní slovo.

Partie falešných hráčů

Sto a jeden důvod, proč spolupracovat s Babišem.

Hlas z ještě čerstvého politického záhrobí.

Z rakve, do níž ještě nejsou ani zatlučeny všechny hřebíky, se ozývá nešťastný expremiér Sobotka. „Přeji nové vládě, aby byla stejně tak úspěšná, jako byla naše vláda v uplynulých čtyřech letech a aby předávala ČR v lepším stavu, než jak ji v tuto chvíli přebírá.“ Je mi trochu obtížné vozit se po nešťastném nebožtíkovi, ale pan Sobotka mi připomíná starého Goethova Fausta, který slyší zvenku něco, co považuje za budovatelský šrumec - jenže ve skutečnosti je to jen rámus, který působí Lemurové, když mu kopou hrob. Sobotkova vláda je a bude symbolem pomalé, potupné kapitulace nedokonalé polistopadové demokracie před autokracií, oligarchií a buranokracií. Na to poslední dávám důraz. Celkově by se to dalo charakterizovat jako triumf prasáctví. A je přitom třeba zdůraznit, že se to vše stalo demokratickou cestou. Nebyla k tomu zapotřebí žádná revoluce ani zásah zvnějšku. „Udělali jsme si to sami.“

Psáno pro Události.

Ani hysterie, ani defétismus

Co se říká, když se chystá kolaborace s nedemokraty.

Lukáš Jelínek je šťastný člověk.

Komentátor Práva Lukáš Jelínek mne fascinuje. Je vzácná věc vidět někoho, kdo je tak bytostně a hluboce spokojen s tím, co se u nás děje někdy od roku 2013. Bere to jako výron historické spravedlnosti. V dnešním Právu se raduje z Kalouskovy porážky. Další krok k dosažení historické spravedlnosti. Závidím těmto lidem. Naše vlast jich byla plná už v době, kdy jsem začínal rozum brát, tj. zhruba od mých patnácti let (1955). A jak jim všechno už dlouho vycházelo, jak se jim všechno dařilo! A dál a dál. Dokonce i ty změny po roce 1989, které dlouho vypadaly, že jsou na furt, se zdravím přežili. A za pět miliard let, až se naše slunce scvrkne, zhroutí do sebe a změní se v bílého trpaslíka, budou tu pořád a budou zase triumfovat.

Kdybych nevěřil v Boha, asi bych se z toho zbláznil.

Psáno pro Události.

Naše demokracie není ohrožena. Zhroutila se!

Poučení z pátečního obřího happeningu.

Díky že můžeme!

(Obraz oslav 17. listopadu v Babišovinách.) 

V Mladé frontě Dnes o události referují na druhé stránce (otvírák je věnován tomu, že víceletá gymnázia selhala. V Lidových novinách se v otvíráku věnují tomu, jak stovky českých dětí mění pohlaví (nejde o samovolný biologický proces, ale o uvědomělou volbu). Na první stránce je ovšem foto. Vlastní zpravodajství je až na čtvrté stránce.

Oba listy referují o oslavách poměrně stručně a shovívavě. Velkou část zabírá fotodokumentace. Jsou tam jakési nepřesnosti. Např. Ondřej Leinert tvrdí, že Mirek Topolánek mluví o obraně hodnot první republiky (Pokud vím, mluví o obraně „první polistopadové republiky“). Ve shovívavém duchu se nese i rozsáhlejší článek Pavly Franzkiové v MfD v rubrice Praha. Dává „správnou“ atmosféru na Národní, kde se lidé nenechali rozladit „aktuálními náladami“(!) do kontrastu s Václavským náměstím, které „bouřilo“ (zvláštní je, že o tom, jak bouřilo, se z toho v článku dvakrát moc nedozvíme). Autorka zdůrazňuje horem dolem, že všichni, zejména mladí účastníci vyjadřovali vděčnost za to, že tam mohou být, protože dříve (tedy za totáče, kdy byli ještě na houbách) to nešlo. „Díky že můžeme“. Možná by bylo dobré myslet na to, co nemůžeme už teď a co nebudeme moci za pár měsíců; a dále, a že to, co můžeme (říci na veřejnosti to, co si myslíme) není vymoženost, nýbrž samozřejmost. „Celý den na Národní provázela příjemná a přátelská atmosféra. Žádné velké protesty se tady nekonaly… Mezi českými vlajkami se na Národní nejčastěji objevovala vlajka Evropské Unie. Sem tam mohli přítomní narazit i na někoho, kdo hrdě nesl transparent vyjadřující nesouhlas s vládou Miloše Zemana. Těchto osob bylo ale skutečně minimum a potkat je byla spíše náhoda… Lidé, kteří na Národní třídu přišli, občas vyjadřovali nespokojenost se současnou politickou situací. Ale zároveň i vděk za to, jakým směrem se události po listopadu 1989 ubíraly. Stejně jako Pavel Eiselt, který byl tehdy ve čtvrtém ročníku vysoké školy. „Mohu porovnat a skutečně ten rozdíl je obrovský. Jsem velmi rád, že moje děti mohou cestovat a nemusí se bát říct svůj názor. Jednoduše mohou dělat to, co ony samy chtějí.“ uvedl.“ Tak sláva. Je to vlastně i návod, jak má listopadová sláva vypadat v příštích letech.

A není tomu nakonec náhodou tak, že se organizátoři podle toho už trochu předem zařídili?

Napsáno pro Události B.D.

Měl se nechat zvolit přímo do vlády

„Po čtyřech letech v opozici mohu s plnou odpovědností říct, že pokud nejste součástí vlády, neprosadíte v programu nic“, prohlásil v rozhovoru pro sobotní Právo Tomio Okamura. Pan Okamura se zjevně spletl, neměl ve volbách kandidovat do Poslanecké sněmovny, ale přímo do vlády. Problém je, že to zatím nejde. Zaráží mne, jak spontánně pohrdají představitelé Nových pořádků parlamentní demokracií a opozicí. Přímo do vládní koalice se kandidovalo za totáče: za tím účelem se voličům předkládala jen jedna jediná kandidátka, aby je to zbytečně nepletlo. Vzhledem k tomu, že takových, jako je pan Okamura, už máme v PS ústavní většinu, brzy se dopracujeme k této dokonalosti. V marx-leninské dialektice se tomu říkalo „vývoj po spirále“: dojdeme k něčemu podobnému, co už tu bylo, ale na vyšší úrovni. V tomto případě k bolševismu.

Psáno pro Události

Co je v dohlednu

Kde je dobrá vůle za „idiotskou zvyklost“, nemůže demokracie fungovat.

Krajina po explozi

Smysl má jen politické řešení.

Konec nostalgie

Bohumil Doležal takto glosoval úpadek KSČM na svých Událostech: „mají 7,76%, 15 mandátů. Ani tuto drtivou porážku jsem nepředpokládal: to je vlastně dokonalý konec nostalgie za předlistopadovým režimem. Jednou to muselo přijít: teď se nedíváme do minulosti, která už nikde nebude, ale do babišovských Nových pořádků, které velkou část komunistických voličů zlákaly. Je to docela přirozené. ,Nová jízda počata, noví andělé tu líčí, nová pějí ptáčata, nevinný je den, jenž klíčí´, jak praví básník. Té kuriózní společnosti kolem pana Filipa to ze srdce přeju: tak dlouho čekali na svůj den, až se konečně nedočkali.“

Nenalhávejme si „dilema“! Kolaborace nebo nic?

Změní se Česká republika v politický nevěstinec?

 

Rady zkušeného ďábla

Jasné slovo Miroslava Kalouska.

Na zdravý selský...

Příspěvek k ideologii Nových pořádků.

Jen proboha nejmenovat!

V minulých pátečních Lidových novinách Obmyšleného, v rubrice „Poslední slovo“ (vzhledem k poměrně vysokému věku většiny přispívajících je to skoro symbolický název) končil Jiří Hanák svůj fejeton slovy: „Když se dívám na české volební preference, vypadá to, že většina voličů by proti takovému osudu nebyla. Zvítězí-li předpokládaná strana, nedostane se nám totiž jen varovného pavince jako Německu, ale přímo zničujícího kravince. A pěkně si v něm pošmatláme.“

To je podivuhodné. V Novinách Obmyšleného všeobecně, a v této rubrice zvláště, panuje zvláštní zvyk. Autoři, kteří tvoří jakýsi pomyslný paví chvost (toho páva jsem převzal od pana Hanáka), zdobící statného tchoře, mají občas potřebu se o Obmyšleného tu a tam otřít (možná, že se v koutku duše trochu stydí, ale to jim asi moc fandím). Proto o něm mluví, aniž by ho jmenovali, se směsí tiché hrůzy a šibalského pomrkávání. Připomíná mi to dobu mého mládí, epochu Antonína Novotného, kterou jsem tu před nedávnem na jiném místě zmínil. (Z Událostí Bohumila Doležala)

 

Rekviem za „Starou svini“

Babí léto druhé České republiky.

O čem budou tyto volby

Zájmy Babiše hájí úřad Dohledu – je přece politik!

Iluze české „jedničkovitosti“

Masarykova Nová Evropa v době nastupujícího babišismu.

Máme demokracii bez demokratů?

Poznámky k volební kampani.

Příští podzim nás čeká další úděsná spartakiáda

Na svých Událostech glosoval Bohumil Doležal vyhlídky nepatřičných oslav, jejich zastírací záměr a nepřítomnost soudnosti takto: „Příští podzim bude, jak se zdá, stejně nesnesitelný, jako teď pravidelně bývá jaro. ČR a SR bude společně oslavovat sto let od vzniku ČSR. Bude to prý mít navíc i mezinárodní rozměr, oslavy mají být i v USA, ve Velké Británii a ve Francii. To výročí se jistě musí vzpomenout, ale o ČSR by se mělo mluvit věcně a kriticky. ČSR existovala v pravém slova smyslu jen dvacet let, do září 1938. To, co bylo pak (druhá republika, benešovská třetí republika, bolševická Č(S)SR), není žádný důvod oslavovat. ČSR byla po dlouhé době první realizací české státnosti, jenže v tom je právě její problém: společenství se Slováky bylo osudově nerovné; k tomu byly přibaleny statisíce až miliony dalších: Němců, Maďarů, Poláků (těch bylo jen 75 tisíc). Nikdo na nic neptal. První republika si tak nesla v sobě svou smrt. Jistě, jednání spojenců (V první řadě Francie) v roce 1938 bylo ohavné. Ale hájit ČSR bylo krajně obtížné, českoslovenští politici jim to jednání usnadnili, a to už v prvním desetiletí existence ČSR. Když pak přišel v Německu k moci Hitler, bylo už pozdě. Samozřejmě že Československo mělo pro Čechy a o něco méně i pro Slováky také pozitivní význam. Chci jen říci, že to všechno jsou věcné otázky, o nichž by bylo třeba nezaujatě mluvit. Dutá slavnostní paráda pod taktovkou Miloše Zemana a Andreje Babiše (mimochodem, ten člověk je jakési zhmotnění „českoslovenství“ v tom nejhorším slova smyslu) bude všechno jiné, jen ne tohle.

Oslavy tohoto typu (stejně jako letošní truchlení nad Heydrichiádou a Lidicemi) čím dál tím víc bezděčně i záměrně odvádějí pozornost od toho, co se u nás odehrává zrovna teď a co má osudový význam pro naši budoucnost. Navíc je cítit, jak u nás od devadesátých let ve veřejnosti postupně a plíživě ubývá svobody a kritického ducha. Jde to pomalu, ani si to moc neuvědomujeme, a když si toho konečně všimneme, znamená to zároveň, že už je pozdě.“

 

S jezevčíkem na jatka nelez!

Na svých Událostech glosoval Bohumil Doležal nejen Bělobrádkovo pokrytecké křupanství, ale hlavně vystihl charakter několika číhačů - typů rozhojněných ve virtuálním prostoru takto: „Na twitteru exceloval předseda KDU-ČSL, zvěrolékař a zbožný katolík MVDr. Bělobrádek. Vyřídil si tam asi v pěti větách (větší prostor tam nejspíš není) účty s publicistkou Lucií Sulovskou. Vyrozuměl jsem, že paní Sulovská se dopustila hereze, vyznala se k citové náklonnosti ke svému zesnulému jezevčíkovi (adjektivum, které jsem použil, je rovněž projevem hereze, ale já si to mohu dovolit, jsem evangelík a nepodléhám jurisdikci inkvizice). Paní Sulovská se ve skutečnosti provinila jen neopatrností: svěřila se s něčím, co cítila, virtuálnímu společenství, kde vždycky za křovím číhá pár těch, kteří využijí vaší momentální bezbrannosti, dají vám najevo svou morální a intelektuální převahu, a vy jste proti nim bezbranný, protože v ryze virtuálním společenství zrovna nejsou fyzicky na dosah. Podle pana Bělobrádka, který sklidil zasloužený ohlas odprava doleva, od Miroslava Kalouska až po Jiřího Dolejše (oba poukázali na to, že pan Bělobrádek se odborně realizoval na jatkách, je tedy jakýsi dr. Mengele pro zvířátka) se v případě zvířat má říkat „uhynou, pojdou, chcípnou, padnou, zhasnou, jsou poražena“. Používat „lidské výrazy“ je prý modernistické, levicové a liberální a „hodí se k městské eko-bio-vychrtlině s korálky na krku, náušnicemi v nose, pupku a obočí, s plandající sukní a pijící čaj z misky“. Hlavní problém pana Bělobrádka je, že si neumí hledět svého. Nejsem modernista nebo levičák, ale jsem na rozdíl od pana Bělobrádka liberál. Proto mi nevadí korálky na krku, plandající sukně a pití čaje z misky. U hezké holky nakonec člověk s trochou přemáhání snese u náušnici v nose, pupku či obočí. Co mi zato připadá nesnesitelné, je povýšenecké buranství. A taky mi vadí, když někdo dejme tomu spolupracuje s Andrejem Babišem, až se mu dělají boule za ušima, a je připraven to dělat i do budoucna.

(Jistě, pan Bělobrádek si dělal legraci z paní Sulovské, které asi ten ironický portrét moc nevyhovuje. A já chci říci jen to, že jsem liberál a proto je mi to fuk. Umění hledět si svého patří do oboru lásky k bližnímu, který by měl pan Bělobrádek jako věřící křesťan taky ovládat. Jeho problém je ovšem nejspíš v tom, že je tak nějak víc zvěrolékař než věřící křesťan.)“

 

Komu jsme se to prodali?

Babiš s lidskou tváří i bez ní a tutti quanti anciáši.

Jinak to dopadnout nemohlo

21. srpna glosoval na svých Událostech Bohumil Doležal takto: „Opět je tu výročí srpnové invaze. Ještě před čtyřmi roky jsem si myslil, že ten srpnový týden založil nějakou tradici, na niž lze navazovat. Dnes mi to už tak moc nepřipadá. Ruská invaze byl výrazný a hnusný zážitek. Lidé dokázali pár dní držet pohromadě, a to je vše. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Nejpozději za rok bylo po všem, a to, co přišlo pak, mi připadá dnes aktuální a inspirativní, samozřejmě v tom nejhorším slova smyslu. Že by ten srpnový týden založil nějakou tradici, je těžké si představit. Proč taky. Na počátku stál bláznivý a zároveň trochu vyčůraný projekt reformních komunistů, postavený na tezi „myšlenka byla dobrá, nějak se nám to zvrtlo, my za to nemůžeme, teď je třeba to napravit." Jistě, měli dobré úmysly, ale zároveň to stálo na písku a bylo to nezodpovědné a nestydaté. Ve chvíli, kdy vznikla patová situace mezi „reformátory" a „konzervami", obrátili se reformátoři na veřejnost a otevřeli stavidla svobodě projevu. Už jenom to samo Rusům stačilo, aby pochopili, že „obrodu" musí udusit, jinak se jim jejich impérium rozsype. Udělali to, a drtivá většina nejvyšších představitelů „ČSSR" se rázem sesypala. Lidé by je byli podpořili, ale podporovat faktické zrádce nebo aspoň defétisty je nemožné. Proto se veřejný odpor taky sesypal, i když o něco pomaleji. Na podzim 1969 už ovšem bylo prakticky odtroubeno. Nepřipomíná Vám to náhodou něco? Tak počkejte tři čtyři měsíce. Léta 1968-9 nejsou inspirace, ale zlý sen."

 

Podivné přání otcem hnusné prognózy

Ublíží Babišovi zájem policie?

Nekrolog za sebevraha...

...a komentář k jedné zprávě z černé kroniky a dnešním proměnám pochopení práva v našem státě napsal Bohumil Doležal těmito slovy:

Vůbec jsem ho neznal. Nejsem povolán o něm psát, nejsem odborník v jeho oboru a četl jsem jeden jediný jeho článek. Zaujaly mne jen dvě zprávy v novinách. Jedna v černé kronice: na Senovážném náměstí vypadl z okna muž; zraněním podlehl; nehoda přerušila tramvajový provoz na lince č. 9. Druhá v rubrice ze společnosti: tragicky zahynul vynikající odborník na trestní právo, doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D. z Karlovy univerzity v Praze. Obě se týkají jednoho a téhož člověka.

Doc. Herczeg na sebe v poslední době upozornil - tedy přesněji řečeno naopak, upozornil na něj Senát Vrchního soudu v Praze. Ve zdůvodnění rozsudku, jímž zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v kauze Rath, citoval totiž z jeho článku v Bulletinu advokacie, jenž se v závěrečné části zabývá právní doktrínou o „plodech z otráveného stromu“. Zjednodušeně řečeno jde o to, že důkazy, získané nezákonnými prostředky, nejsou relevantní. V článku není ani slovo o kauze Rath. Doc. Herczeg se pak pozastavil nad tím, že důvodová zpráva cituje z jeho článku (považoval to za nestandardní), nicméně s rozsudkem VS souhlasil. Nejvyšší soud rozsudek VS zrušil. Doc. Herczeg je mrtvý. Obojí spolu samozřejmě nijak kauzálně nesouvisí. Měl prý psychické problémy: já mám taky psychické problémy, z politické situace v ČR.

Chci jen říci: podle mne (neodborníka) je doktrína plodů z otráveného stromu správná (bez ohledu na to, že na ní občas vydělá i nějaký odsouzený darebák). Jako neodborník mám naopak obavy, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je skandální. Snad by tragická smrt doc.Herczega mohla přispět aspoň k tomu, že by se problému znovu věnovala pozornost. Důvodem jsou poslední věty jeho článku. Připadají mi moc hezké: „Konsensus, na němž je založeno tzv. přirozené právo, musí být stále znovu získáván a obnovován, neboť historická zkušenost s inkvizicí a nověji s totalitními režimy s časem slábne. To pak může vést nikoli ke zjevnému opuštění, ale k postupné demontáži institucionálních a zákonných záruk v trestním řízení.“

Mějme to na paměti dnes. Protože záhy se možná z ČR stane ne snad totalitní režim, ale „jenom“ Babišova rodinná firma a zároveň policejní a prokurátorský stát.

P.S. Článek doc. Herczega stojí za přečtení. Jmenuje se „Zásada Nemo tenetur a práva obviněného v trestním řízení“. Vyšel v Bulletinu advokacie, příslušné číslo najdete na internetu zde, jen se musíte nastavit na stránku 38. (Nemo tenetur = celá latinská floskule zní „nemo tenetur se ipsum accusare“, což znamená „nikdo není povinen obviňovat sám sebe).“

 

Ne v jednotě, ale v pluralitě je síla

Proč demokracie u nás neuspěla a co potřebujeme.

Konec „Starých pořádků“

Teď nás čeká něco nepochybně hnusného, ale zároveň překvapivého, a nevystačíme s dosavadními stereotypy.

Pravda vítězí?

To, co vítězí, je fakt pravda?

Porcování Sobotky

ČSSD dala před bitvou přednost kapitulaci.

Dopadnem přesně tam, kam jsme se nakláněli

Zdravotní stav prezidenta je problém, ale ne ten hlavní.

Dokážeme to sami?

Svobodná společnost stojí na spontánním oddělení podnikání, politiky a svobodných médií.

Myšlení „nových pořádků“- servíruje vaše Mafra

Babišovy noviny se probudily z letargie.

Uměním za mír!

Narozeniny slaví pěvkyně Soňa Červená a proto jde do kin dokument o této osobnosti. Nedávno bylo o ní napsáno výstižně: „Neexistence agentů StB opět potvrzena! Pěvkyně Soňa Červená se obrátila na soud s žádostí, aby byla vymazána z evidence spolupracovníků StB, je v tom nevinně. Ministerstvo vnitra argumentovalo záznamem jakési Soni Červené, jejíž datum narození se jen shodou okolností kryje a datem narození zpěvačky, jako agentky první správy StB pod krycím jménem Fialová, a to od 4. dubna 1958. Další dokument je ručně psaný dopis paní Červené z druhé polovina prosince 1957, který Státní bezpečnost ve své bezbřehé naivitě vedla ve svazku paní Červené a vykládala si ho jako slib o spolupráci. „Vážený soudruhu náčelníku, obrátila jsem se na Váš úřad ve věci své pasové záležitosti, která už po několik let je nezjasněná v můj neprospěch… Po důkladném projednání všech okolností Vašimi dvěma úředníky jsem dospěla k názoru, že správný názor na mne a obnovenou důvěru ke mně můžete nelézt tím, že přijmete mou spolupráci ve prospěch našeho státu. Vynasnažím se o to v mezích svých možností. Uměním za mír!“ Podle soudkyně nelze dopis kvalifikovat jako závazek ke spolupráci – neví se ani, komu byl adresován. To poslední není úplně přesné, dá se vytušit, že byl adresován slavnému náčelníku Siouxů Sedícímu Býkovi. Zbývá jen dovysvětlit, proč ho tituluje soudruhu, jaký úřad měl náčelník k dispozici a proč stařičkého válečníka zdraví slovy „Uměním za mír“, přestože on zevně neměl velké zalíbení ani v míru, ani v tom, co dnes rozumíme pod uměním. Ale nebazírujme na detailech: Míru zdar!“ (30. září 2012)

 

Co teď s nejhorší polistopadovou vládou?

Nesnesitelnost současné situace.

„Realistům“ není nic nad „národ“

33 kroků vpřed mentora Robejška.

Dokonalá proměna - Čapí hnízdo

Pan Babiš si z nás dělá soustavně a cynicky srandu.

Veselka na čapím a na hradě dilema dvou zadnic

Existuje věrohodná alternativa k Babišovi a Zemanovi?

Vyhrát může jenom Antizeman

Zanechte veškeré naděje v prezidentskou volbu.

Absence Síly, Alibi Poťouchlosti

Demytizace v životě, literatuře, politice.

Babiš - podnikatel autista

Odborníci se diví, laik žasne.

Babiš - Mesiáš pro ateisty

Nestrašte nás komunismem! Bude to jiné, a možná horší.

Vyrovnávejme se hlavně s přítomností!

Zažíváme zatím najednou jakousi druhou republiku a normalizaci v soft verzi.

Diskuse expertů – inscenovaná, vybraných

Nová „kauza Lidových novin": Koudelkiáda.

S ANO do jednoho pelechu

„být u toho" + „bránit nedozírným následkům" = kolaborovat

Zájem vlasti

Na prahu supervolebního roku.

Charta 77 a já

Dnes totéž znamená bránit parlamentní demokracii před predátorem.

Narození Páně – čas báchorek?

Oblbováni kýčovitými slátaninami s třídním podtextem.

Ve smrtelném ohrožení

Tato krize není morální úpadek, ale kumulace nenávisti.

Svoboda se hroutí

Hroutí se tím víc, čím víc je podělaných lidí.

Z Buranova do Buranova oklikou přes demokracii

Výklad o dnešním stavu ze zcela osobních vzpomínek.

Vetřelec, zádrhel, horor

Dalajlámiáda a co z ní plyne.

Kýč dobrý a špatný

Obejde se člověk mezi lidmi bez účelového fixlování a lží?

Volby v prostoru, kde „každý s každým“

Bez programu se stát změní v jeden obrovský politický nevěstinec.

Zeman dělá ostudu… Komu a pro koho?

Nadáváním na toho Ostudu se zastírá skrytá sympatie pro Babišovu „firmu“.

Generálovo sbohem

Jedna velká figura padla ve studené občanské válce.

Jako sicilskou firmu

Každý se dá koupit, všichni jsou na prodej. Každý je namočený, každý se dá skřípnout.

Soudce pologramotný, prezident zavilý, situace známá

Sice tu větu nenapsal a ten článek neexistuje, ale stejně je to tak.

Kancléřka návštěvou v rozdělené zemi

Celý cirkus s „uprchlíky" a „migrací" se hraje, aby překryl klíčový vnitropolitický konflikt.

Pryč s nebezpečnými náboženstvími!

Omlouvám se, že tu píši o něčem tak bezvýznamném, jako jestrana Úsvit. Zaujalo mne vlastně je to, že její poslanci chtějí ve Sněmovně prosadit zákon, bránícíšíření nebezpečných náboženství. Bude prý stačit podezření, že ta náboženství ohrožují svouveřejnou činností zahraničněpolitický zájem země, národní pořádek či národní bezpečnost. Dá seočekávat, že pytel bude, jak tomu v takových případech bývá, náležitě nafukovací, a že se do něhonakonec vejde i křesťanství, které lidem náchylným k podobně pitomým nápadům vadí vlastněúplně stejně jako islám, jenom o tom nevědí. Normální český člověk se domnívá, že křesťanství jesice stejně zrůdné jako islám (nebo např. animismus), ale díky „moderní civilizaci“ se z něho stalajen celkem neškodná hloupost. Strach z islámu u nás v Česku, je strach z lidí, kteří něčemu věří. Zevšech, bez rozdílu. Normální je podle nich nevěřit (pokud možno vůbec ničemu).

Události 25.8.

Komu u nás chybí teroristé z IS?

Nebezpečím pro ČR není Islámský stát, ale MK, MZ, AB a ...

Andrej Babiš a jeho užiteční pomocníci

Z naší nedbalosti, lenosti a lehkomyslnosti se po 89 otevřel prostor pro tzv. kmotry z minula. Zabydlili se, zbohatli a teď už jim nic nestojí v cestě.

Pořádek musí být

Co se spropitným v našem dnešním revolučním světě.

Babišáci útočí

Podstatnou součástí establishmentu je „vetřelec“ v jeho těle, politické křídlo Babišova ekonomicko – politicko – mediálního impéria, hnutí ANO.

Skutečné je rozumné?

Vyznání víry Václava Bělohradského.

Tvář v hnusné době

„Zlatá šedesátá" - falešný kompromis, který se táhne až k dnešku.

Politická krize pokračuje

Čeká nás demokracie nebo „malounko upravený bolševický model"?

Komu není pomoci…

Společenství zájmů mezi vášnivým pragmatikem a stejně vášnivými počestnými fanatiky.

Osobnosti organizují volbu spasitele

Výsledkem společného úsilí má být výběr osobnosti ze všech osobností nejosobnostňovatější.

Překrucování neboli trolling

Svoboda médií v ČR je vážně omezena - novináři a konzumenti také (vědouce nebo nevědouce).

Reforma, ne revoluce

Jak proměnit Českou republiku?

Chovejte se tak, jak si to přeje náš pracující lid!

Jak je ošidné dělat, co teď v Právu radí vládě „čitelný Petr Robejšek“.

Xenofobie a nacionalismus

...důsledky bezradné evropské politiky.

Poučení z návštěvy čínského prezidenta

Muži za pultem - Zeman s Babišem ohlašují výprodej Česka.

Průzkum bojem

Agentury pro průzkum veřejného mínění mají už i svého disidenta! Je jím agentura PPM Factum, která se odvážila odhadnout, že by volby do PS nyní vyhrála ČSSD. A další důkaz občanské odvahy: TOP09 má podle nich nad 10% preferencí! (Hned vzápětí ovšem přispěchala TNS AISA a všechno to popřela, aby si snad někdo nemyslil). Jistě, třeba je to jinak, třeba jim to všem tak opravdu vychází. Ale člověk dnes už nevěří ničemu. Divíte se?

Čínský vůdce v Česku: hlavní roli hraje byznys

Návštěva čínského prezidenta v ČR překonává všechna očekávání. Obludná pompa, s jakou byla zorganizována, patří k věci a odpovídá jejímu významu.

Babiš v nesnázích a jeho kritici

Kdo společně pochopí a pojmenuje vlastní, vzájemné zpustnutí?

Čert se, mrcha, přelstít nedá

Rozsudek ohledně Peroutky: radost je velmi přehnaná

Politický gruppensex

Sesterská smlouva v Praze: ODS na cestě do Babišovy kapsy.

Od demokracie k buranistánu 1989-2016

Náš stát není nutné přímo zbořit, stačí ho jen rekonstruovat.

Co s EU?

Zárodky EU vznikly v době, kdy byla Evropa vážně ohrožována a tísněna ruským bolševickým impériem. Jak ji reformovat dnes?

Buranismus

Kultura a systém víry Vlastimila Vondrušky.

Pravda a Láska. Politický kýč. Zrada vzdělanců.

Nejde o to, získat v zápase o lidské duše přívržence a pomoci tak bližním, ale líbit se

Na Bílé hoře jsme prohráli

P. Šafr bojuje podle svých vlastních slov proti „nacionalistickému a bolševickému výkladu českých dějin“, který údajně „ohrožuje naši přítomnost“.

Oslava české státnosti v době krize

Problém naší dnešní krize je v tom, že český stát jak je vymezen existuje dnes v mnoha ohledech jen virtuálně.

Hejtman Rozbořil by neměl za žádných okolností rezignovat

Zatím sociální demokraté bohužel předvedli jen vrchovatou míru kapitulantství a defétismu. Vzdávají jednu pozici za druhou.

Směrš po česku

Bezprostřední reakce na další kapitolu naší velké protikorupční revoluce, která se právě otevřela.

Za všechno nemůžou Maďaři

Zdá se, že ideový odkaz sapéra Vodičky je u nás stále živý. V českých médiích se v souvislosti s uprchlickou krizi píše o Maďarsku neuvěřitelným způsobem.

Obavy bagatelizované, umlčované a skandalizované?

Exprezident Václav Klaus představil v sobotu na brífinku v Lysé nad Labem výzvu Proti migraci, kterou sám inicioval.

„Kulturní boj s islámským nepřítelem za naše hodnoty“

Českou veřejnost zachvátil Kulturkampf. Vede se hlavně, ne-li výlučně v Babišových listech, a má nikoli pouze národní dimenzi, ale globální povahu.

Změní se Česká republika v policejní stát?

Pokud v nouzi zradíme své spojence a rezignujeme na civilizované uspořádání vlastní společnosti, nestaneme se obětí islamismu, ale sežere nás Rusko.

Běsnění kolem imigrantů

Slovanští bratři jsou pro nás větším nebezpečím než imigranti. Vzpomeťe na jejich poslední migrační vlnu ze srpna 68.

Rozvrat české demokratické politiky I.

Východiska občanského i kritického postoje. Od Tváře k Demokratické iniciativě a listopadu 89 jako předpoklady (analýzy) dnešního stavu.

Padouši naší doby

Současnost se nám výrazně nepovedla. Odmítáme ji se vším všudy. Zasloužili bychom si jinou, daleko lepší.

Na téma Havlova mládež

Po mládeži Gottwaldově a Husákových dětech přichází mláděž jaká? Havlova?

Vyhnání a osvobození

Vyhnání je nedílnou součástí osvobození. Zasloužili jsme se o ně v daleko větší míře než o porážku německých armád ve druhé světové válce.

Držet a zachránit! Ale co?

To, co dnes probíhá, už není „komercionalizace“ některých médií, kterou zmiňuje pan Fišera, ale daleko spíš jejich prostitucionalizace.

Třetí vlna sametové revoluce

Když uvažujeme o možném protidemokratickém převratu, jsme chtě nechtě v zajetí vlastních zkušeností a tradičních představ.

Hi, girls!

Po desetiletí a vlastně už po staletí u nás probíhá nikdy nekončící zápas demokracie (vlády lidu) s buranokracií, tedy „vládou buranů“.

Nezraďme sami sebe

Zdá se být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů nikdo neutrousil veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo.

Cesta k vítězství Pravdy, Lásky a Babiše

Tři výrazné symptomy latentní choroby, která předznamenala faktické zhroucení „polistopadových pořádků“.

Co by blbej neřek

Bohumil Doležal krásně upozornil na úžasnou úroveň a užitečnost politologické vědy v Čechách.

 

Užiteční pomocníci

Minulé úterý se po půlroční pauze probudila k životu Sabina Slonková, předtím šéfredaktorka Babišovy MF Dnes, a poskytla rozhovor Karlu Hvížďalovi.

S vlky výti?

Skrytým záměrem celé akce i Zemanova projevu bylo, jak se zdá, odvést pozornost od obnovených imperiálních záměrů Putinova Ruska.

Teroristé v Paříži a naše svoboda

Jednota je hezká až moc a zaslouží si jakýsi rozbor.

Povolební koalice: každý s každým

Jak v předvolební kampani, tak v komunálních volbách, se znovu ukázalo, jak velký problém je u nás „rozpojení“ komunální a celostátní politiky.

Konec starých časů

Základní otázka dnešní doby je to, nač narazil ve svém rozhovoru pro Babišovy LN K. Schwarzenberg: co to vlastně jsou „ideje listopadu 1989".

Co mohou přinést tyto volby

Dvojími volbami, které propuknou příští pátek, skončí více než roční volební seriál, během něhož se proměnila politická mapa České republiky.

Ke dni české státnosti

O svou příslušnost k Západu jsme museli po staletí těžce bojovat a v tom boji byli i padlí.

Už zase bratrská pomoc

Jde o specifickou ruskou formu pomoci lidem, tzv. „bratrskou pomoc", u níž nezáleží na tom, zda ji přijímající potřebuje nebo chce. Rusové poskytují bratrské pomoci zpravidla v druhé půli srpna.

Rodí se v Maďarsku fašismus?

Naše nejdůležitější současné problémy se ukazují jasněji srovnáním se sousedovými.

Babišův boj

Předseda ANO v souvislosti s posledními tahanicemi o spotřební daň pohonných hmot shrnul své politické názory, které dosud dával k dispozici spíše útržkovitě.

Druhá fáze Nových pořádků

V posledních několika dnech se odehrály tři věci, které nás posunuly zase o kousek dál směrem od Velké protikorupční revoluce k následné Normalizaci.

Udávat se nemá

Nikdo už si nesmí myslet, že pan Babiš spolupracoval?

Noam Chomsky a disidenti

Podstatou a smyslem svobodné diskuse není říkat pitomosti a drzosti. Naopak, pitomostem a drzosti je nutno ve svobodné diskusi za všech okolností čelit.

Od demokracie k autokracii a oligarchii

Demokratická politika by měla spočívat ve vyrovnávání konfliktu zájmů ...a průběžném, nikdy nekončícím snižování hladiny nenávisti ve společnosti.

Polopřekvapení

Babiš tedy v Blitzkriegu pokračuje, zarazit se může až na komunálních volbách napodzim.

Ukrajina

Ukrajinci už jednou dokázali vyhrát revoluci (tehdy sametovou), ale prohráli následující mírové roky.

Máme se bát?

Rusko je i nyní supervelmoc, má i nyní své velmocenské ambice, které se ani trochu neshodují s našimi národními zájmy.

Osoby samostatně výdělečně činné

Naše společnost prošla v posledních dvaceti letech velkou transformací. Když ale člověk dnes pozoruje výsledky, měl by chuť v mnoha ohledech mluvit o recyklaci.

Normalizace bez komunismu

To, co se v ČR v minulém roce započalo a v současné době pokračuje, je normalizace tom slova smyslu, jak se pojem u nás zavedl.

Poznámky k povaze nového režimu

Českou politiku dnes ovládá triumvirát, útvar typický pro starý Řím v přechodu od zahnívající republiky k teokratickému císařství.

Změnil se režim

V tomto roce se u nás změnil režim. Potichu a nepozorovaně, nejvýznamnější změny přitom proběhly v létě, kdy si většina národa užívala dovolených.

New Deal

Ve včerejší Babišově Mladé frontě Dnes zveřejnil pozoruhodný sloupek Jiří Kubík. Normalizace, o to dnes běží!

Jako by se nechumelilo

Naše společnost prochází zásadní změnou: potichu a skoro nepozorovaně se zhroutil starý režim („Staré pořádky“, jak říká oligarcha Babiš).

Rhinoceróza

Rhinoceróza je strašlivá nakažlivá choroba, která čas od času jako pandemie zachvacuje evropský kontinent.

Karel Havlíček dnes

Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu.

Mnichovanství a ostrůvky pozitivní deviace

Celý letošní rok zažíváme plíživý sešup od (relativní) svobody k (relativní) nesvobodě. Všechno je relativní.

Ve volbách už o mnoho nepůjde

Se začátkem školního roku se rozjela předvolební kampaň. Vévodí jí bezbřehá slibotechna, v níž dominuje opozičně vyhladovělá ČSSD.

Výročí, na něž bychom rádi zapomněli

Kdyby bylo svátkem, úřední název by nejspíš zněl: „Vstup vojsk Varšavské smlouvy“. Svátkem není, je možné ho označovat plným jménem.

Návrat Václava Klause se odkládá

Sobě už asi moc nepomůže, kdežto ODS ještě pořádně zavaří.

Vyhlídky české politiky

Hlasatelé vyhraněných ideologických projektů jsou schopni se jeden vůči druhému ostře vyhraňovat – ale jen velmi obtížně spolupracovat.

Krize české demokracie

Lidé dnes často dávají najevo jakési zarážející pohrdání svým státem:  shledávají ho lehkým.

Komunistické nebezpečí v České republice

Komunisté se v českých volbách do krajských samospráv etablovali jako druhá nejsilnější strana. Dýchají na záda ČSSD.

Poznámky k politické situaci

Česká republika právě vstupuje (možná by bylo lépe říci „propadá se“) do další, nové etapy své existence.

Všichni se, jak se zdá, zbláznili

Ač se prezident Klaus během státní návštěvy Rakouska snažil, seč mohl, nakonec se ukázalo, že se přece jen neumí chovat. Přes všechny krásné řeči jsou česko-rakouské vztahy křehká a choulostivá věc dokázat to, byť nechtěně, není via facti až tak těžké. První den dopoledne na tiskovce v Hofburgu mluvil v souvislosti s využitím jaderné energie o „iracionálním fanatismu některých aktivistů v Evropě“.

Česká republika mezi Západem a Východem

Počínaje nástupem nového prezidenta ČR žijeme ve změněném světě. Zemanovo vítězství bylo přesvědčivé

Jde o víc než jeden článek

Rada ČRo vyhověla oznámení Š. Kotrby ve věci komentáře publicisty A. Drdy. Záležitost, přesahující případ jednoho autora.

Miloš Zeman určitě nesvrhne vládu. Aspoň ne teď

V novinách se objevily spekulace o tom, že by Miloš Zeman mohl využít nejasnost Ústavy a odvolat premiéra, potažmo celou vládu.

Vyhlídky pro druhé kolo volby

Předpokládaná reakce voliče, který se svým kandidátem neuspěl, je, že v druhém kole už volit nepůjde. Proč má volit a koho má volit?

Co zbylo z Havla

Uplynul rok od úmrtí V. Havla, což je příležitost vyrovnat se z jakéhosi odstupu s tím, co pro ČR znamenal a co jeho odchodem ztratila.

Průzkum: máme se dobře, ale celkem je to bída

Jak je možné, že hospodářská situace je setrvale tak špatná, a v naší životní úrovni se to nijak dramaticky neprojevuje? K průzkumu CVVM.

Volejte prezidentovi

Přítomnost předává pozvání k povedenému pořadu s Bohumilem Doležalem na TV Pětka nejen o prezidentských volbách.

Chvála polistopadového režimu

Polistopadový režim je na tom dnes špatně. Veřejnost je rozhořčená, zdvihá se tsunami lidového hněvu. Nejvyšší čas režim bránit.

Dá se vlastenectví měřit hrdostí?

Člověk se narodí do nějakého národního společenství. Nevybral si ho, spadl do něho. Kdyby si byl mohl vybrat, dokázal by si asi vybrat lépe.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big