TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Jan Rybář

Články

Pan Nikdo

11. listopadu bylo svatého Martina. Prý se mu zjevil ďábel jako král a říká: „Já jsem Kristus!“ Martin na to: „A kde máš rány?“

Bratře, sestro, i křesťan musí mít rány! Jednou z nich je naše malost. Jsem malý český člověk, řadový, bezvýznamný. Nemám konexe „nahoru“, nemám vlivné známosti mezi státníky, poslanci, politiky, právníky, lékaři, preláty. Nemohu nikomu konkurovat, o mé názory nikdo nestojí. Ať chci nebo ne, upadám v nemilost. Dostávám štulce, rány. Nikdo mne nelituje, naopak. Mé modlitby a prosby jdou do prázdna, jako by nebe nebylo. Je nějaká útěcha? Je! Bůh sám se hlásí k nám, malým lidem, jako bezvýznamný. Nikdo z mocných s ním nepočítá! Nazval se ostatně Synem člověka, ba zapřel sám sebe (podívejte do Pavlova Listu Filipským 2,6-8).

Vánocemi to začíná: bezdomovec, štvanec, u církevní i světské vrchnosti v nemilosti, osočován, posmíván, pomlouván, nenáviděn, zrazen, opuštěn, mučen, popraven. „Ani Bůh mu nepomohl.“ Jenže není jiný Bůh než ten v Ježíši Kristu. Kdo nepochopí hned, pochopí až na věčnosti.

Bratře, sestro, máš rány? Ne? To je divné! Máš-li, patříš ke Kristu – Zmrtvýchvstalému, oslavenému, Pánu věčnosti!

Jesuit.cz.

Co je důležité, je očím neviditelné

Když přišli Konstantin a Metoděj roku 863 na Moravu, zjistili, že Slovanům nemohou sloužit ani latinsky, ani řecky, ale jen v jejich jazyku. Podnikli tedy kvůli tomu nesnadnou cestu do Říma, a tam jim papež Hadrián II. roku 868 slovanské liturgické knihy schválil a osobně posvětil. Dodnes jsou jim církve pravoslavné a uniatské za to vděčny.

U nás se před padesáti lety po staletích latiny náš jazyk do liturgie opět vrátil promulgací papeže Pavla VI. Byli jsme nesmírně šťastni, že se tak všichni věřící mohou aktivně bohoslužeb účastnit. Očekávalo se, že se církev naplno vrátí i ke kalichu. Leč začal vát protivný vítr... Naši představitelé sice dokázali obrátit oltáře čelem k lidu, ale hlouběji vyjádřit eucharistii neuměli.

Lidé touží po tajemství, žádají si je. Nová liturgie se jim zdá povrchní. Ale povrchní jsou právě lidé, kteří hledají zkušenosti s Bohem pouze v řádu, který je zajímá: v řádu hmotném. „Tridentská mše“ jim velice vyhovuje: šepot neznámých slov, tajemná gesta, kouř kadidla, skvostná roucha, oběť s kalvarskou krví…

Už dávno varoval Bonaventura Bouše: „Dejte si pozor, abyste si nespletli romantickou pseudoestetickou zálibu v exotice s touhou po opravdové hodnotě.“ Eucharistie jako tělesný dotek samotného Ježíše – to je pro ně příliš lidské. A přece – „co je důležité, je očím neviditelné“. Škoda, že „latiníci“ nepoznali, co už před 1150 lety poznali soluňští bratři.

In memoriam…

Před třiceti roky, dne 16. srpna 1988, zemřel (včas) Felix Maria Davídek, vězněný čtrnáct roků v nejtěžších kriminálech, který už před padesáti lety měl odvahu, jakou dodnes naši pánové nemají…

„Klanět se znamená ztratit se v Bezedném, ponořit se do Nevyčerpatelného, najít klid v Neporušitelnosti, být okouzleni Nesmírným, dát to nejhlubší ze sebe tomu, jehož hloubka je nekonečná“ (napsal paleontolog a filosof Pierre Teilhard de Chardin S.J.).

Jesuit.cz.

Mariánské kázaní Mistra Jana Husa

Zachovaly se desítky mariánských kázání Mistra Jana Husa. Zde je jedno z Betlémské kaple ze dne 8. září 1412:

"Nechť nikdo nepochybuje, že se dnes narodila Panna, jejíž jméno je Maria, jež je paní všech žen, blahoslavená a nade všechny svatá. Je oděna silou, neboť zrodila zhoubce ďáblova.

Jeť to ona paní, jejíž pomocí byly odstraněny nepravosti, splaceny dluhy a zahlazeny viny, jejíž pomocí se staré obnovuje, slabé posiluje, malé zveličuje. Je to ona hvězda, jejíž zásluhou se ozářila temnota světa. Je to ona paní, jež nám byla dána za vodítko, abychom, užívajíce jejího života jako kormidla, byli sto dospěti k přístavu spásy.

Kdo tedy může pomlčet o její chvále, maje matku krásnější než slunce, sladší než med, poklad a vzor dobroty a zdraví?

Kdo by mohl mlčet k chvále té, jež je útočiště zarmoucených, matka maličkých, královna andělů? Je proto též matkou hříšníků.

A tak bratři, vzývejme ji a utíkejme se k ní zde v tomto slzavém údolí, chceme-li dosíci odpuštění. Ona mění rozsudek, tj. mínění soudcovo, udílí rady a pocty. Matka tvého soudce, tvého a našeho krále, matka tebe vyhnaného, matka tvého Boha je matkou i tobě, jenž tu jsi, nemůže-li zadržet rozpor na obou stranách.

Chvalte ji, spravedliví, vždyť ona sama prosí a podporuje vás, oroduje za vás a pomáhá vám. Ona je počátek spásy."

Jesuit.cz

 

Osoba má tvář

Církev vyznává jednoho Boha ve třech osobách. To je ústřední tajemství víry (Kompendium KKC 44-48). Už od dětství se mi slovo "osoba" jaksi nelíbí, je anonymní. Ale osoba, ta má přece tvář! A to něco znamená. Příroda, hvězdné nebe, mikro a makrosvět se svými zákonitostmi - to je tvář Otce! Albert Einstein ji nazýval Moudrost. A co vyzařovala tvář Syna? Skvěla se (Mt 17,2; Lk 9,29). Dotýkali se jí (1 Jan 1,1). Malíři se snažili ji vyjádřit, ať to byl Rublev nebo Georges Rouault.

A co tvář Ducha Božího, třetí osoby v Trojici? Ta je čitelná ve všech "lidech dobré vůle". Podívejte se do tváře vaší matky, otce, do tváře lékaře nebo učitele, do tváře římského biskupa Františka! Podívejte se do tváří lidí v kostele! Jsou snad lhostejné, přezíravé nebo až nenávistné? Ale kdež! To jsou tváře Ducha Božího, které mají proměnit svět! Když jsem jel na prázdniny, dostal jsem od rodičů křížek na čelo. Posílám jej také vám: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Hledejte jejich Tváře! Tváře Trojice!

 

 

Pokus o srozumitelnost

Nejdůležitější slova katolického učení jsou tato: ospravedlnění, milost posvěcující (habituální – milost tzv. první). Bohužel, tato slova jsou pro dnešního člověka naprosto nesrozumitelná. Ostatně i katechismus (Katechismus Katolické Církve, 432) tvrdí, že to přesahuje schopnosti rozumu a síly člověka, že se to vymyká naší zkušenosti. K čemu tedy ta slova jsou?

Jenže naštěstí to lze říci jinak, prostě a jasně. Ta milost posvěcující není nic třetího mezi mnou a Kristem. Milost posvěcující – to jsem já, člověk zpracovaný, zkvalitněný, umocněný, proměněný Kristovou blízkostí. Tohle přece aspoň trochu pochopí i rozum: co bych já byl zač bez Krista. Ani se to nevymyká naší zkušenosti: když na Krista zapomenu, klesám dolů, plavu s proudem, nežiji pro nikoho. Tuto zkušenost máme – na rozdíl od KKC.

Takže si raději otevřte Nový zákon, a milost posvěcující se ukáže jako blahodárná Kristova blízkost. To je ta nejlepší definice tzv. milosti posvěcující: KRISTOVA BLÍZKOST. Ježíš má lidské srdce s božskou intenzitou touhy po nás, která nás těší a hladí, dává radost, a tím nás proměňuje, povyšuje, zbožšťuje.

Zdroj: Jesuit.cz

Kristovy rány?

Znám optimisty, kteří neochvějně očekávají rozkvět církve: opět se naplní prázdné kostely, semináře a kláštery. Nevyvracím jim to, ale domnívám se, že křesťanů bude stále méně. Pro důkazy nepotřebujeme chodit daleko. Je to celosvětový jev. Uvádí se několik příčin, ale tu skutečnou jsem slyšel v nedávné debatě poprvé jasně: vinno je evangelium. Ano, Kristovo evangelium! Jsou to požadavky kázání horského, následování Krista v nesení kříže. Nic z toho pro dnešní změkčilé přecitlivělé zlenivělé pokolení hédonistů. Kdepak kříž! Kdepak utrpení poctivého křesťanského života! Vždyť on se dá žít i v pohodě a závětří (viz. na př. arcibiskupa Wielguse). Proč bych měl trpět právě já?

Světci Martinovi se ukázal ďábel v královském rouchu: Já jsem Kristus. Poslouchej mne! A Martin na to: A kde máš Kristovy rány? Poučná legenda! Milý křesťane, Kristův následovníku, kdepak máš rány? Což dnes může někdo žít bez bolestných ran, když vidí, co se děje ve světě, v církvi, v národech, v lidských duších? Konečně si někdo položil otázku „na tělo“: Proč bych měl být právě já bez utrpení?

Psáno pro Jesuit.cz.

Mimozemšťané

Tato stvoření žijí bez závislosti na hmotě, tedy i na prostoru a čase. Nezachytí je žádný zvědavý přístroj, nasměrovaný do vesmíru v očekávání, zda se někdo odtud ozve. My křesťané ale o nich dobře víme z Knihy knih, z Bible. Jsou jich miliony a stamiliony (kniha Zjevení 5,11). Celá Bible je jich plná. Je to Dvořanstvo Nejvyššího; Bůh není samotář! Řecky slují „angeloi“. Jejich Pánem je Slovo, které se mělo obléci do živočišnosti. Tento Boží plán někteří „angeloi“ tvrdě odmítli. Bible je nazývá „diaboloi“ (rozvratníci). Takže my tedy víme, odkud pochází mravní zlo člověka; všechno zlo tedy není pouze z jeho hlavy. Tato doba, zvaná postní, nám pomáhá vymezit jasné hranice mezi říší Dobra a Zla.

Postní glosa pro server jesuit.cz.

Nedivme se nad výsledkem

Nedivme se nad výsledkem voleb. Pan prezident nám úspěch naznačil přirovnáním svého úspěchu ke kavárně. Kavárna nikdy nemůže zvítězit nad výčepem. Na našem sídlišti v Trutnově je jedna kavárna a devět výčepních míst. Avšak stejně zůstává pravdou, že pro demokracii je lepší parlament než referendum, protože šedesát pět procent lidí se nechá ovládat.

Psáno pro Jesuit.cz

Církevní restituce naruby

Po převratu jsem konečně mohl ven z pohraničí a sloužil jsem 14 let v Rychnově nad Kněžnou. Církev byla svobodná. Významný sponzor umožnil obnovu starého domu na moderní stacionář Charity. Z Polska přišly 4 mladé jeptišky pracovat s dětmi ve stacionáři. Farnosti nastaly výdaje. Bylo nutno zakoupit učebnice pro výuku náboženství, opravovat budovy kostelů zvenčí i zevnitř, na opravy čekaly sochy, varhany a obrazy. Restaurátorské práce za statisíce. Pomáhalo město i kraj. Peníze se ve farní kase neohřály. Na pomoc potřebným už nic nezbývalo, vše spolkly hmotné statky.

Velkou úlevou pro farnost byl návrat rodiny hraběte Kolowrata z exilu roku 1992. „Restituoval“ nejen zámek, lesy, pole a rybníky, ale i zámecký kostel, velikou pozdně gotickou sálovou stavbu; dále zvonici a kapli sv. Kříže. Městu jsme pak věnovali prostornou kapli Proměnění Páně pro účely ZUŠ a pro výstavy. Tak ubyla polovina starostí. Pan hrabě i město Rychnov začali svůj majetek obhospodařovat a nám se ulevilo.

Loni jsem po letech navštívil Orlické Záhoří. Obával jsem se o zanedbaný kostel, rozlehlou barokní budovu s cennou výzdobou. A hle – místo děravé šindelové střechy – měděná krytina! Kostel si vzala do majetku obec. Bohoslužby se konají v opraveném interiéru. Obec tam instalovala zajímavou expozici dějin farnosti, též o zdejší fauně a floře, o zdejších lidech. Turisté vítají, že je na obci stále k dispozici průvodce.

Stejný dobrý osud potkal též kostel sv. Anny ve Starých Bukách. I ten už je pod měděnou krytinou – je majetkem obce. V Praze vlastní veliký kostel sv. Ignáce město Praha (Praha 2). Starají se ke spokojenosti uživatelů, členů jezuitského řádu.

Když se benediktinský klášter ve franském Banzu „seschnul“ na čtyři řádové kněze, prodali rozlehlý konvent za symbolickou jednu německou marku Kohlově straně CDU a obývají jen byty přilehlé ke kostelu. Vyprávěli mně, jak se jim ulevilo. Teď se starají jen o lidi, už ne o sochy, obrazy a stavby. Tak to má v církvi být.

Napsáno už 26. 1. 2014 pro jesuit.cz.

Minulost a současnost

Pražský arcibiskup Josef kardinál Beran, exulant z vůle bolševiků, zemřel v Římě. Byl poctěn papežem Pavlem VI., který nařídil pohřbít jeho tělo do hrobky papežů. To se nikdy nikomu předtím nestalo.

Nyní bude jeho tělo převezeno do Prahy. Nedávno se totiž zjistilo, že si Beran ve své poslední vůli před desítkami let přál být pohřben ve svatovítské katedrále nebo do hrobu rodičů v Plzni.

On ovšem tehdy netušil, co se všechno stane a jakého vyznamenání se mu dostane po jeho smrti. Že bude mít tak významné místo odpočinku mezi papeži. Že se denně množství návštěvníků papežské krypty bude ptát, kdo to byl, že tu odpočívá nejsa papežem. A tu se doví něco o české zemi, o její církvi za totality tak pronásledované. Doví se o statečném člověku Josefu Beranovi, trápeném nacisty i bolševiky.

Nyní po nákladném slavnostním znovupohřbení v Praze zmizí v kryptě svatovítské jeho památka navždy...

Psáno pro jesuit.cz

Adventní přání

Jsme rádi, že církevní rok začíná jindy než nový rok občanský. Na Silvestra a Nový rok je neklid a hluk, zatímco církevní rok začíná pro nás v pohodě a v klidu. I když venku v přírodě je sychravo, temno a nevlídno, podobně jako je to v dnešním světě, my máme v duši teplo a rozsvěcuje se nám stále víc a víc světlo víry.

Přeji vám nadějeplný advent.

(Přání jezuity Jana R. z revue Jesuit.cz)

Boží inkognito

Chystáme dárky k Vánocům a už se těšíme, jakou radost a překvapení někomu způsobí. Možná pocítíme i vděčnost od obdarovaných. Lidé, kteří dávají na charitu, nemohou čekat vděčnost, ale hřeje je u srdce to, že někomu pomůžou. Malé děti jsou vděčné Mikuláši nebo Ježíškovi, dokud je rodiče nepoučí, že si dáváme dárky sami mezi sebou, a tím napodobujeme Boha, který nám nadělil Zemi i život.

Pro nevěřící je Bůh dárce „inkognito“, dobrodinec, který od nich nečeká vděčnost, vždyť oni o něm nevědí! A to ještě netuší, co všechno je pro ně připraveno v jeho nabídce, kterou jim chystá... Budou mile překvapeni – většinou až v hodince poslední – ti, kteří až přijde a zatluče, otevřou. My se těšíme po celý život z jeho darů a jsme za ně vděčni – i za ty „nevděčné“... Je to v podstatě náš stálý advent, nebo chcete-li, náš stálý Štědrý den. 

Zeď nebo prázdnota

„Nestaví-li Hospodin dům, nadarmo se namáhají stavitelé“. Tato věta ze 127. žalmu provází stavbu světa už po tři tisíciletí a vysvětluje její nezdary.

Nedávno se dva čeští akademici na otázku zda jsou věřící, vehementně proti víře ohradili. Přitom máme od prezidenta Masaryka dostatek důkazů o tom, že bral život pod zorným úhlem věčnosti sub specie aeternitatis; že razil heslo „Ježíš – ne Cézar“; že po své ženě opakoval: „Smrt je jako přechod z jedné místnosti do druhé.“ Škoda, že to svému národu nezdůrazňoval více – ten je dnes bez jakékoli pevné duchovní orientace. Přitom tisíc let z Kristovy morálky žily miliony prostých Evropanů a víra v něho jim ulehčovala těžký osud. Je mi líto filozofů, reformátorů, státníků i politiků, kteří se úporně brání i pouhé hypotéze absolutna a tak narážejí v posledku na zeď nebo prázdnotu.

„Smysl života nemůže ležet v něm samém… Odvážím-li se vyznat, že smysl života směřuje mimo, jinam, naráz jsem osvobozen, jako bych nad sebou, ve vrcholku překlopeného zvonu, uzřel puklinu, rozraženou světlem.“ (Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, 1963).

„Civilizovat jsme se začali od Boha.“ (Jan Beyzym, +1912, Madagaskar). 

Konec dovolených!

Konec dovolených! Jedni je využili k tomu, aby zapomněli na šedivé pracovní dny, jiní k osvěžení těla, ke sportu, další k obohacenu duše: navštěvují cizí země, hory, památky a zajímavosti. Mne více poutají kempy ekologů, starajících se o osud přírody, o planetu. Těm nejde jen o sebe, o svoje povyražení. A komu nejde jen o sebe, ale o společné dobro, ten je náš!

„Podívejte se na ptáky… na polní lilie“, říká nám Ježíš (Mt 6, 26 a 28). O společné dobro jde na táborech dětí, skautů, postižených, imigrantů. Já chci také upozornit na kempy, kde nejde jen o duše, ale o Ducha. Tam sedí lidé nad Biblí, modlí se, debatují, společně hledají a nacházejí. Navlékli mi náramek s nápisem „ dám vám nové srdce“ (Ezech. 36,26). I krátká návštěva takového kempu ukáže „církev živě 2017“ - to je také na tom náramku napsáno.

(www.jesuit.cz)

 

K dnešní podobě křesťanství na Západě

Paní z Charity se vrátila z Indie a promítala seniorům obrázky z tamních katolických farností. Co je zvláště zaujalo? V žádném kostele nebylo vidět Ukřižovaného. Vždycky jen Krista s vlídným pohledem, s rozpjatýma rukama, oblečený do zdobeného hávu – a kříž – opuštěný za ním. Indická kultura totiž odmítá zpodobňovat mrtvé. Oč je takový kostel přívětivější! Kristus zmrtvýchvstalý, Kristus živý, Kristus zvoucí...

Západní křesťanství ovšem dodnes hlásá, že Ježíš přišel na svět hlavně proto, aby zemřel (sic!). Zvláště my katolíci musíme mít realitu jeho smrti výtvarně zpracovanou stále před očima. Ježíš prý musel zaplatit Otci za naše hříchy. Svým křížem nám měl otevřít nebe. Vážení čtenáři, zkuste trápit své kazatele otázkou: Kdo to nebe zavřel?

Neposkytli jsme příliš pozornosti předpotopnímu podobenství o vyhnání z ráje, a velmi málo Ježíšovu příběhu o milosrdném otci a jeho marnotratnému synu?

www.jesuit.cz

 

Genialita průměru

Včera jsem četl pomluvu, že kancléřka Merkelová byla „informátorkou StaSi“, to jest: udavačkou za komunistické éry. Nejneoblíbenějším člověkem v Rusku je pan Gorbačov, jediný lidský zjev zvláště v posledním století dějin Ruska. A co u nás? Nejznámějším Čechem ve světě je Václav Havel, pro mnoho Čechů snílek, lenoch,sukničkář, alkoholik. (Ještěže jsme žili v jeho blízkosti zde v Trutnově a víme, jaká je pravda!) Křesťanská strana na Slovensku dostala čtyři procenta hlasů, přestože je tam 85% křesťanů! Svět ztratil dech, když mu papež František předvedl život podle evangelia ˗ jenže prorok, jak známo ze slov Kristových, není u svých vlastních v oblibě... Když vidím miliardáře Trumpa, jak sklízí body při své prezidentské kampani, divím se, že se stále ještě genus homo nazývá sapiens sapiens… Ještěže mám už těch 85!

 

Nepravosti vezme na sebe

Nač asi zapoměli revolucionáři boje proti korupci a jiní synové světla?

Pýcha a moc ničí tento svět

Proč Bůh dopouští zlo? Proč nezakročí? To je častá otázka, ale nikdy nepřichází návrh, jak to má udělat.

Já, honorární poradce...

Úvaha k zvolení nového papeže. Vítám nového papeže, už osmého v mém životě. Dovoluji si mu podat několik rad.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1