TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Ohlupené dvě třetiny lidí

Neinformovanost je asi jeden z největších problémů..... Nedávno Nadační fond pro nezávislou žurnalistiku udělal mapu konzumentů médií a zjistil naprosto šokující věc: celá třetina Čechů vůbec nesleduje média, nikdy. Další třetina Čechů média sice sleduje, ale jenom ta bulvární, plus sport, počasí, nebo lifestylový magazíny. A jenom jedna třetina, která se v podstatě kryje se vzdělanou střední třídou a s vysokoškoláky, pravidelně sleduje seriózní zpravodajství z několika zdrojů. A to vysvětluje v podstatě všechno. My máme pocit, že se stala nějaká vážná kauza, v podstatě průhledná, každý, kdo má pět pohromadě, si to může dát dohromady a musí se to pak nějak projevit na volebních preferencích.

...

Dodnes spousta Babišových voličů neví, co je Čapí hnízdo. Nesetkali se s tím. Typický příklad byl únos Babišova syna, kdy pan premiér protekčně vystoupil v hlavním vysílacím čase na Nově, kde to jejím divákům bez oponentury naservíroval, jak to všechno bylo. No a pak v AHA nebo v něčem takovým – mimochodem teďka si Babiš koupil v podstatě třetinu všech bulvárních titulů v naší zemi – vyšel palcový titulek ex-manželka Babišová: „Brutálně nás zneužili novináři“. Takže třetina lidí má tyto „informace“.

Celý rozhovor je tu: http://www.pritomnost.cz/cz/politika/3554-je-to-v-podstate-chartistickej-trik

Sovětská okupace zabíjela hlavně skrytě

Jak na tvoji generaci dolehla okupace v srpnu 68 a nástup normalizace...

To byl šílenej šok. Před našima očima se všechno zavíralo, končily festivaly, časopisy... Lidi se upíjejí a sahali k drogám. Jen v létě v sedmdesátým roce spáchalo sebevraždu asi pětadvacet mých známých a kamarádů. Sebevražednost mezi mladistvými byla tehdy v Československu nejvyšší na světě. To byla naprosto bezvýchodná situace a já strašně trpěl – půl roku jsem byl nemocnej s vředama na dvanácterníku. Cítil jsem takovou bezmoc, že jsem dokonce přemýšlel o tom, že udělám nějaký demonstrativní čin, abych na něco upozornil. Stoprocentně vím, že kdybych nedostal vízum a kdyby mě nepustili ven, tak bych už nežil. Myšlenka na sebevraždu nás provázela vlastně pořád.

Jaký měl otec osud za války?

V šestnácti a půl musel narukovat do wehrmachtu a vrátil se v devatenácti.

Pro Babylon odpovídal Zdeněk Primus, kurátor a navrátivší se emigrant.

Bez filtru

Ztratili jste pod rukama vážnost svého vlastního života v momentě, kdy jste začali „nevinně“ lhát, abyste si při škole něco přivydělali, vyhýbali se vojně skrze blázince, kam jste nepatřili, ale jen tak „neškodně“ jste mohli zběhnout z reality, a teprve pak po letech jste nuceni této realitě, založené na lži, znovu čelit, protože vás společnost opravdu do blázince zařadila, a dle mého vidění věcí z toho žádné příliš velké mravní plus nelze získat;

jde o pouhý doklad nezvládnutého strachu a právě onen ze všeho nejnešťastnější konflikt s pravdou, přesněji její zrada, na niž hyne pravost života, protože se z něj stává libůstka, zájmová činnost, případně i činnost užitkově výdělečná; pramenící ovšem z oné dávné lži, která náš život změnila ve falešnou a nudnou hru, ať už jsme k bližním hodní a laskaví a rodinky vymazlujeme jakkoli svědomitě;

je to nápodoba života, nikoli život jadrný a ve všem právoplatný, který však takovým může být – a býval by mohl být – pouze v pravdě, nikoli ve lži; ta na našem životě bude ležet navždy a zet jako morová rána;

nepřijde-li nějaká opravdu vážná metanoia, zcela převrácení celého života, myšlení a svědomí, a tedy základního postoje k jeho základnímu smyslu; takovouto metanoiu si však v nenáboženském smyslu vůbec nedovedu představit. A ani tak si ji nedokážu představit, protože spadá pod pojem vše přesahující transcendence.

Jedno je ale jisté: Vpustíme-li zlo, tedy lež na jeviště, dáváme mu jednou provždy zelenou.

Jediná odpověď v obhajobu života, tedy pravdy, je: Ne!

Proč nekopnout Ovčáčka do prdele?

Dnes byl prezidentův mluvčí v pořadu Pro a proti ČRo redaktorky Veroniky Sedláčkové v debatě o režimu ochrany Hradu. Hned co otevřel pusu, řekl, že stejně nepřístupný jako přechodné Zemanovo sídlo je i Senát, Vatikán, Versailles... Všechno naprosto zjevné lži.

Podle logiky jakési pokřivené  „objektivity“, kterou prosazují slušní ustrašenci v duchu „deset minut Goebbels – deset minut Židi“ mohl Ovčáček lhát a mlžit až do konce pořadu. Vesele plkal o duchovnu, katedrále a překonával se v patologické nehoráznosti.

Ve chvíli, kdy zazní první zjevná lež, neměli by ti, kteří přišli diskutovat a hledat řešení čehokoli, odejít nebo vyhodit lháře na chodbu?

Utrpení doposlechnout pořad mě přivedlo k přesvědčení, že demokracie není diskuse, a basta. Demokracie není diskuse s drzými lháři! Drzá lež se od omylu pozná, ne že ne.

Ať se vám plní přání, která jste si tajně přáli!

Dobrý den všem, co poslouchají a jako já vědí, že se nám od loňského slunovratu prodloužil den už málem o půl hodiny. A třeba máte taky trochu radosti, že už je deset dní nový letopočet a že se každý den blížíme k teplým dnům. Chvíli jsem se styděl, že jsem do rádií, z nichž mě slyšíte, nikomu z vás nepopřál, aby se vám dařilo a nikdo vás neštval a dokonce vám třeba občas někdo řekl dobré slovo. A jelikož se fakt už nedají vymýšlet pořád nějaká nová přání, posílám vám to své přející si, aby se vám plnila jen ta vaše přání, do kterých nikomu nic není. Taková ta přání, která se vám sama přihlásí, že jste si je tajně přáli. Jistě že dobře vím, že za pár dní bude třicáté výročí Palachova týdne a všeho, co se potom dělo, ale to vůbec neznamená, že bychom nesměli mít radost, tedy i ti, jimž to kvůli jejich dětství docházelo pomalu a postupně, ale právě oni pomáhají nejvíc těm, co nedovolují, aby si všichni ti soudruzi a soudružky hráli na ochránce práv a demokracie. Například Post Bellum a Příběhy Bezpráví Člověka v tísni a vůbec všichni, kteří tak konají kvůli věci samotné – ne aby někdo znal jejich jména, ale aby ukázali na ty, co už zase tleskají všem blbostem, vypadávajícím z úst těch, jimž nejvíc věří ti, co jim nerozumí.

Navzdory blížícímu se devátému křížku se pořád ještě potkávám s těmi, co se už narodili do svobody a mnohým z nich jejich rodiče radši dávali vyšší kapesné, než aby vlastním dětem museli vysvětlovat, jak bylo možné, že se především jejich rodičům dařilo relativně dobře i za socialismu už znovu bez lidské tváře. Nejvíc se potkávám se skautkami a skauty i proto, že čím dál líp rozumějí skautským zásadám a ve volném čase pomáhají právě v Post Bellum a v příbězích bezpráví, které vrací do lidských myslí.

Chci ale mluvit o něčem zcela jiném. Z několika reportáží o hranici mezi USA a Mexikem se mi z těch záběrů dělalo špatně. I proto, že si tolik pamatuju, co některé naše úřady vyváděly s utečenci. A nejen úřady. Prezident Trump například nadával demokratům, že mu nechtějí dát dolary na vysokou zeď, a do toho jejich televize pouštěly záběry mrtvé a vylidněné země pokryté ostnatými dráty. A ve mně se oživovaly několikeré drátěné stěny ostnatých drátů na noc vylepšených obřími světly, a tytéž stěny a tatáž světla kolem naší západní hranice za onoho socialismu bez lidské tváře. Oživené vzpomínkami na ty, co u těch ostnatých stěn přišli o život.

Nepřipomínám to však proto, aby na vás padl strach. Naopak. Byl bych moc rád, kdybyste se víc rozhlíželi a míň naslouchali těm, jimž jde jen a jen o moc – o republiku ne. A když vám konečně dojde, že ona mlčící většina umí už mnoho poctivých slov, dojde vám, že je proč mít radost, co už předběhla ještě vzdálené vůně jarních květin.

Moc vám to všem přeju. I sobě.

Český rozhlas Plus.

Kam se má podít liberál?

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do poslední kapky krve budu bránit Vaše právo to říci.“ Voltaire

Přirozeně jsem čekal, že druhá část mé úvahy publikované na Přítomnosti „Kam se mám jako liberální demokrat vrtnout?“[1] neprojde jen tak, přičemž jsem pochopitelně očekával útok zleva, který skutečně na sebe nenechal dlouho čekat. Přišel v polemické glose „A teď mě zařaďte!“[2] paní Evy Dřízhalové z New Yorku. Ostatně z toho, co napsala, její zařazení vysvítá samo.

Snad mi bude odpuštěno, že s tímto tak nesmírně snadným úkolem, k němuž jsem vyzván, chviličku posečkám, abych se mohl alespoň krátce zastavit u některých jejích tezí, tvrzení a poznámek. Učiním tak skrze dvě osoby, kolem nichž se nezanedbatelná část polemiky pí Dřízhalové točí.

První zastavení se týká pana Steva Bannona. O něm jsem ve svém článku tvrdil toto – cituji: „Viděl jsem s p. Bannonem rozhovor, nemohu s ním souhlasit v téměř ničem, ovšem že by proto neměl hovořit, mě nikdy nenapadlo.“ Co na to namítá paní Dřízhalová? Píše toto (cituji): „…odmítám řečníka typu Steva Bannona poslouchat a nedivím se, že ho spousta univerzit odmítá a zakazuje nasazovat konspirační myšlenky (pod rouškou, že pomáhá lidu) do myslí mladých nezkušených studentů.“ Co to je, proboha, za přístup? Za prvé pokud s páně Bannonovými názory tak zásadně nesouhlasím, nebylo by místo zacpávání uší lepší je detailně poznat, aby proti nim bylo možné vést polemický odpor co nejlépe? A za druhé pak, přirozeně a zejména, co takhle nechat na chudáčcích studentících a všech ostatních, aby se sami rozhodli, co si o Bannonových názorech mají pomyslet? Právě řečené vyvolává otázku, zda paní Dřízhalová zná onen Voltairův citát, jenž jsem zvolil za motto glosy, a pokud ano, tak zda svobodu slova pokládá za přežitek. Zdá se, že ano, když souhlasí se zákazem někomu mluvit tam, kde je pozván. Důkaz o tom stvořila navěky sama: litera skripta Manet. Stejně tak nechápe, že přesně toto je projev společensky zcela destruktivního polarizačního imperativu, o němž jsem ve své stati hovořil také a jenž má oponentka odmítla jako běžně neexistující. Nicméně s udivující bezelstností jej odhaluje hned u sebe samotné – buď budeš hovořit v souladu s mými názory, nebo nedostaneš slovo vůbec. Bum, hotovo, šmydra. Toto binární myšlení je děsivé, děsivé.

Pak tu máme Demokratku Alexandriu Ocasio-Cortezovou, která je paní Dřízhalovou vynášena do nebes. Náhoda, nebo ne, každopádně obě právě jmenované dámy spojují hrubě nepravdivá tvrzení. Nejprve paní Dřízhalová. Ta tvrdí, že jsem paní Ocasio-Cortezovou označil za neomarxistku. Každý se může v mém článku přesvědčit, že to není pravda. Nemohu to samozřejmě vědět s určitostí, avšak domnívám se, že tato, řekněme, mystifikace měla posloužit snaze spojit mě s příšernou stanicí Fox News, a tak ze mě implicitně učinit stoupence prezidenta Trumpa, jehož hlásnou troubou Fox je. Ať však motivována jakkoliv, je to ve vztahu ke mně hrubá a diskreditující manipulace. Ostatně, na řadě míst paní Dřízhalová vůbec nepolemizuje se mnou, ale vyřizuje si účty se stávajícím prezidentem USA, čímž opět vytváří dojem, že mám k současné hlavě USA názorově nějak blízko. Abych v tomto směru učinil situaci zcela průzračnou, odkáži k mým slovům ze svého předmětného článku. Tam jsem sice souhlasil s některými Trumpovými názory, ovšem celkově jsem se o něm vyjádřil tak, že ho považuji „za reprezentanta toho nejhoršího, co tak rozmanitá a úžasná země jako Spojené státy v sobě nese“.

Při vědomí právě řečeného pak už nepřekvapí, že se paní Dřízhalová nijak nevypořádává se lží, z níž jsem paní Cortezovou usvědčil, když ta tvrdila, že systém sboru volitelů je „stín otrokářské moci v dnešní Americe“, třebaže to je nejen, řekněme absolutně nepřesné, ale dokonce přesný opak je pravdou. Místo toho se paní Dřízhalová jala vehementně dokazovat, že sbor volitelů je zastaralý a nefunguje s vágním odkazem na změněnou demografii v USA a jakýsi průzkum. Za prvé je nutné říci, že tento „nefunkční“ volební systém, od r. 1989 vygeneroval z řad Demokratů dva prezidenty a z Republikánů tři, kteří ovšem v součtu prezidentský úřad získali pro své strany shodně na 4 funkční období. A hlavně je třeba se na něj nedívat jen podivnou konspirační optikou, nebo skrze to, že v jeho rámci zvítězil D. Trump (za to si mohou Demokraté zejména sami), případně toho, co si o něm navymýšlela nyní již kongresmanka Ocasio-Cortezová.  Stoupenci jeho zrušení i zachování mají své relevantní a demokraticky stejně legitimní důvody – systém má své pro a proti a šmahem ho vyhodit do koše, protože by to momentálně bylo výhodné pro Demokraty, je znepokojivě krátkozraké, už jen vzhledem k silně zakořeněné americké federalistické ideji. Jednoduchý recept na ideální systém řešící všechna americká tradiční i současná specifika pro Ameriku neexistuje. Utilitární lež ovšem není argument za žádných okolností.

Paní Dřízhalová mě žádá o své politické zařazení, snad vedena přesvědčením, že její názory jsou tak originální, že ji nějak zaškatulkovat není možné. Je to naopak velmi snadné. Je totiž krystalicky typickou představitelkou toho proudu, pro který se vžil pojem „illiberal left“. Není jednoduché ho přeložit do češtiny, poněvadž je to antonym ke slovu „liberal“, které však v americkém jazykovém úzu znamená něco jiného než v angličtině britské a na Starém kontinentě obecně. Možná nejblíže by bylo „levice bigotní” (či levice „indoktrinovaná”, „nesvobodomyslná “ či prostě „nedemokratická“). Příznačné je, že kritika tohoto pro demokracii krajně nebezpečného proudu myšlení a jednání přichází nejen zprava (tam ho vlastně vítají, protože vynesl D. Trumpa na piedestal), ale již i z levicových řad samotných, jelikož je zřejmé, že právě tento přístup stál Demokraty Bílý dům, přičemž je spoluzodpovědný i za otevření lahve, v níž se skrýval trumpovský džin. Mně paní Dřízhalová samozřejmě věřit nebude, ale snad by mohla popřát sluchu uvážlivým intelektuálům levicové orientace. Za jiné jmenuji profesora Marka Lillu z Columbia University, jehož předloňský článek v NY Times pořádně zahýbal Demokratickou stranou (mj. zde[3], speciálně asi 5 minut cca od 34:00) a profesora Jonathana Heidta z Obchodní akademie NY University (stačí Google, Wikipedia a YouTube).


Zeckertův kříž

Tragicky zemřel ve věku 31 let. Tak nějak by mohl znít novinový titulek, pokud by se tato dějinná událost stala dnes. Nicméně, odehrála se v noci na 14. listopadu 1766, kdy na Staré cestě/Alter Weg v Kunraticích u České Kamenice spadl z koně studenecký rychtář Christian Zeckert (*25. července 1735) a na místě zemřel. Ve stejném roce se narodila jeho dcera Apollonia, která již svého otce nepoznala. Jejím poručníkem se stal studenecký rychtář Johann Wenzel Mattauch, který převzal vedení obce Studený po jejím mrtvém otci. Později se stala manželkou Antona Kittela, nájemce sklárny v Chřibské (založené již v roce 1414).

Mladší sestra zemřelého rychtáře Apollonia nechala na místě tragedie postavit kříž na jeho památku. Po 252 letech od této události členové Spolku Pod Studencem, kteří rekonstrukci votivního kříže iniciovali, měli tu čest být u toho, když byl tzv. Zeckertův kříž po rekonstrukci znovu vysvěcen.

Požehnání obnovené památky provedl J. M. can. Karel Jordán Červený, děkan v České Kamenici, čestný kanovník kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích a terciář dominikánského řádu za účasti místních obyvatel a obdivovatelů magických míst pod Studencem na Českokamenicku.

Rekonstrukci prováděl pan BcA. Jan Fedorčák z České Lípy za spoluúčasti kováře Josefa Skuhravého ze Žandova, který dělal kovářské práce. Malbu provedl malíř pan Michal Janovský z České Lípy. Odborný dohled prováděl pan PhDr. Jiří Belis.

Bez dotační finanční podpory a finančních soukromých darů by se ovšem tato překrásná drobná památka proměny nikdy nedočkala.[1]

Autorka je předsedkyní spolku Pod Studencem.

11 1 2019 obr6

P. Jordán, děkan z České Kamenice zahajuje svou vstupní promluvu.

11 1 2019 obr7

Českokamenický starosta se seznamuje s 94 letým O. Kittelem, zástupcem německých rodáků z České Kamenice.

11 1 2019 obr8

Všichni pozorně naslouchají.

11 1 2019 obr9

Setkání u příležitosti žehnání obnovené památky začíná. (Foto: Spolek Pod Studencem)

***

Obnovu podpořila Nadace Občanského fóra v roce 2017 v rámci grantového programu Opomíjené památky (http://www.nadaceof.cz).

Logo Nadace OF


[1] Projekt byl financován z grantu Nadace OF „Opomíjené památky“ 2018 a nadačního příspěvku 30. OGK ÚKN v oblasti podpory „Moje obec, můj kraj, můj domov“ z prostředků Fondu AIR PRODUCTS při Ústecké komunitní nadaci. Dále byl pokryt z prostředků Obecního úřadu Kunratice a z dalších finančních prostředků Spolku Pod Studencem získaných od soukromých dárců - Renaty Hergetové, Kateřiny Fabichové, Zuzany a Vladimíra Kuželových, Martiny Nádvorníkové, Martina Prokopa, Jitky Štraubové, Filipa Toušky a Miluše a Vlastimila Vrtílkových. Znamená to, že jsme oslovili přátele spolku a lidi z obce Kunratice ke společné činnosti a v konečném výsledku k dárcovství. Krásný počin a výsledek snahy spolku vedoucí k obnovení památky lidové zbožnosti, která nám v bývalých Sudetech zůstala po původním obyvatelstvu.

„Kecá, jak když Rudý právo tiskne,“ říkalo se.

Dnes ve stejném stylu tiskne bolševik v Haló i tzv. Parlamentních listech. Malá ukázka toho, jak zná dějiny komunistický dějepisec, kterému ještě ministr kultury za ČSSD neřečnil na křtu knihy, se nabízí tu:

Vojtěch Filip na ministra Petříčka (ČSSD):

„Z poslední doby mě vysloveně urazilo jeho (ministra Petříčka) vyjádření, že se zákon o banderovcích na Ukrajině našich občanů netýká. Myslím si, že by měl vážně zvážit, zda může přijet do Olomouckého kraje a navštívit Český Malín. To je obec, kterou jsme vystavěli po válce. Nastěhovali se tam ti, kteří přežili řádění banderovců.“
(Předseda KSČM V. Filip, Deník N[1], 2. ledna)

Reakce Jiří Padevět, aneb jak to bylo doopravdy:

  1. Obyvatele obce Český Malín v roce 1943 nevraždili příslušníci UPA, ale příslušníci Wehrmachtu a Schutzpolizei, tedy ozbrojených složek nacistického Německa.
  2. Obec v Olomouckém kraji se jmenuje Nový Malín.
  3. Nevystavěli jsme ji (a už vůbec ji nevystavěli komunisté), ale vznikla v roce 1947 přejmenováním obce Frankštát. Volyňští Češi, co přežili válku a přišli se Svobodovými jednotkami, se nastěhovali do celého pohraničí, nejen na Olomoucko.

Hlidacipes.org.


Hadi, švábi, Židi a lepšolidi aneb proč je špatné být lepší?

Bývaly doby, kdy stupňování adjektiva dobrý (dobrý, lepší, nejlepší) znamenalo zvyšování kvality. Náš úředník za elektrickým ohradníkem na Hradě rozhodl jinak a lepší je vlastně horší. Ne-li nejhorší. Proč? Je to součást kvalitní manipulace, kterou provádí už delší čas a na kterou mu ta intelektově slabší část společnosti skáče. Je to prostinké, dělal to i Hitler a Němci, ač nebyli úplně blbí, byli emočně natolik rozjitření, že na to skočili skoro všichni.

Začíná to narcistním přesvědčením o vlastní výjimečnosti a na jejím základě oprávnění k činům, které jsou pro běžného občana tabu. Podrobně to popisuje americký psychiatr Jerrold M. Post v publikaci Narcissism and politics. Dreams of glory (2015), kde uvádí mimo jiné příklad Garryho Harta, kandidáta na prezidentský úřad na konci 80. let minulého století. Se svou milenkou, jejíž existenci popíral, se objevoval na veřejnosti a když byl nakonec nucen přiznat pravdu, jeho rozhovor pro New York Times byl plný rozhořčeného narcistického oprávnění, povyšování nad ostatní lidi a přesvědčení, že ho nikdo nepřistihne. On je prostě extra třída s nároky na cokoliv.

V souvislosti s finanční krizí 2008 píše Post verbatim: „V tu dobu téměř neuplynul týden, aby nějaká politická osobnost a zastánce pevných rodinných hodnot neuspořádal tiskovou konferenci, na které přiznal, že měl mimomanželskou aféru, a přitom mu po boku stála podvedená věrná manželka... trochu ve stylu country zpěvačky Tammy Wynette a její písni Stand by your man (Stůjte při svém muži).“ Konečně ani Hillary po aféře s Lewinskou Billa neopustila a on získal třetí místo mezi psychopaty na prezidentském křesle nikoliv za odvahu, ani za impulzivitu, ale za třetí kvalitu, kterou Patrickův diagnostický systém nazývá podlostí.

Další podklady poskytuje publikace britské psycholožky Julie Shaw Making evil (2018), která odhaluje praktiky manipulující osobnosti a navíc predikuje také vývoj, který z takového postupu plyne. První krok spočívá ve splynutí s větší skupinou a tím i vnitřní psychologický zisk spočívající v jistotě, že manipulátor nebude už obviňován, protože je součástí mocnějšího „my“. Pozice, v konkrétním případě navíc získané legitimní cestou (připomeňme si, že tu měl Hitler v roce 1933 také). Po této deindividuaci následuje dehumanizace.

Ta spočívá v dehonestaci nějaké občanské skupiny, její označení za méněcennou, za póvl charakterizovaný špatnými vlastnostmi, za cosi méně než jsou lidské bytosti a proto jde o vhodný cíl naší „oprávněné agrese“. V Německu to byli s dobrým závěrečným skóre Židi. S odkazem na Zimbarda je zde uveden termín „kortikální katarakta“ ve smyslu společností přijatého zákalu kognitivních funkcí na emocionální bázi. Britská politička Katie Hopkins zapáleně mluvila o migrantech jako o švábech, Donald Trump je přirovnával k hadům. Pan prezident pohoršený tím, že si na něm někdo vůbec troufá požadovat, aby se v úřadě choval v souladu s Ústavou a zákony, nazval ironicky tuhle partu lepšolidmi.

To, co začíná deindividuací a pokračuje touto cestou končí narůstající schopností ubližovat jiným, píše Julia Shaw. A dále říká, že jsou dva druhy narcistů: grandiózní a zranitelní. Naše pomazaná hlava patří do té druhé kategorie, jak jsme mohli konstatovat po předminulé volbě prezidenta, kdy Miloš Zeman neuspěl a vytratil se způsobem popsaným velmi trefně jedním českým úslovím, jehož ekvivalent jsem v mi dostupných jazycích nenašel. A jak píše Julia Shaw na s. 39, existuje narcistická zuřivost (běsnění), výbušná směs vzteku a hostility, která se objevuje jen u zranitelných narcisů. Je živena podezíravostí, zavrhováním hodnot a ruminací vzteklosti. Nejistota je zde maskována předváděním nadřazenosti.
Kruh se nám tak uzavírá: bez nějaké znectěné a dehumanizované skupiny, proti které je možné obrátit agresi by snad i samotnému císaři, pardon prezidentu, muselo dojít, že je nahý. A to by bylo strašné. Jak řekl moudře již František Palacký, parafrázováno: Kdyby nebylo lepšolidí, musel by si je pan prezident vymyslet. Ještě, že je má.

Blog R. Honzáka.

Do roku 2019

Nyní je už naprosto jasné, že pokus vybudovat stabilní demokratický stát zkrachoval.

Politiku ovládá Babiš, Zeman, komunisté, SPD a zbytky rozložené ČSSD. Všichni přišli k moci volbami.

Je otázka, kdy nový establishment dostane pod kontrolu soudní moc.

Opozice je slabá, veřejné protesty neúčinné. Zvrátit tento stav je práce na léta.

Výsledku se už nedožiju, ale věřím v něj a rád bych k němu v příštím roce ještě trošku přispěl.

Je to věc zásady: pravda sice dost často nevítězí; přesto je třeba bránit ji ze všech sil.

Psáno pro Reflex.

Největší Slovák se se u sousedů odhlasoval, jak dopadl?

Pribina obhájil 46. miesto! Doťahuje sa na Mečiara, ktorý je pätnásty. Predbehol Andreja Danka, ktorý skončil na peknom 58. mieste, ten predbehol Svätopluka.

Golonka už dnes nestrieľa góly a preto skončil až osemdesiaty prvý. Jozef Tiso bol pre zabíjanie vylúčený z hry. Ale prečo nebol potrestaný tiež Mečiar? Husák sa dostal do prvej desiatky, stačilo mu byť Slovákom. Okrem Mariky Gombitovej sa do prvej desiatky nedostala ani jedna žena. Zato je tam Cyril a Metod, konečne považujeme aj migrantov za starých Slovákov. V prvej alebo poslednej desiatke je aj Jánošík s Hlinkom. Jánošíkovi musíme zobrať valašku, aby sa do cieľa dostali všetci živí. Hlinka sa modlí, aby to bol práve on, kto bude prvý.

PS: Fanúšikovia Kuka a Perinbaby sú sklamaní – pre ich nadprirodzené schopnosti alebo nejasnú národnosť boli vylúčení zo súťaže.

Kompletný zoznam zverejnených osobností v ankete Najväčší Slovák zverejnil portál O médiách.com, nájdete tu.

Největší neřest je povrchnost (The supreme vice is shallowness) O. Wilde

Tomáš Halík se v rozhovoru pro HN pokusil vystihnout perspektivu náboženského života v Čechách. Opakoval vesměs povšechně, co je známo, ale uzavřel zajímavě osobně:

„Bůh pro mne není Velký bratr za kulisami světa, nýbrž hlubina skutečnosti samé. To, že jí připisujeme osobní charakter, vyplývá jednak ze zkušenosti, že nás oslovuje a my ji můžeme oslovit, jednak z přesvědčení, že to není nějaké amorfní „něco“, slepý osud či chladné zákony přírody a dějin.

Kdo ví o hlubině, ví o Bohu – jak učil velký evangelický teolog Paul Tillich. Skutečně „bezbožný“ je ten, kdo žije povrchně, byť by měl plnou pusu náboženských frází.

Boží přítomnost vnímám tím, že beru svůj život jako neustálý dialog. V každodenních událostech, setkáních, v tom, co se děje blízko i daleko kolem mě, ale i ve mně samém se snažím rozpoznat výzvy, přísliby, podněty, někdy varování – a odpovídat na ně. To je starý jezuitský recept: dvakrát denně se zastavit, usebrat a snažit se pozorně, nezaujatě přečíst a inteligentně interpretovat to, co jsem právě prožil, na co jsem myslel, co jsem cítil. To je Boží řeč. Naslouchat jí je nejužitečněji strávený čas.

Člověk však musí zvládat umění kontemplace, „rozlišování duchů“, jak tomu říkal svatý Ignác, aby uměl tento tichý hlas ve svatyni svého svědomí rozlišit od reklam a ideologií i vlastních předsudků a „nezřízených myšlenek“. Pak ho bezpečně vede. V tom spočívá kultura duchovního života, to je hlubší jádro náboženství než rituály, instituce, morální předpisy a náboženské představy – ty mají svou pomocnou funkci, ale nesmějí zastínit to podstatné.“

Novoroční předsevzetí papeže Františka

 

 

 

 

 

 

 

  1. nepomlouvej
  2. dojídej
  3. udělej si čas na druhé
  4. vybírej si prostší věci
  5. potkávej se s „chudými na těle“
  6. přestaň soudit druhé
  7. buď přátelský k těm, s nimiž nesouhlasíš
  8. bez závazky tak jako se bere svatba
  9. zvykni si prosit Pána
  10. buď šťastný

Dejte mi mír a já vám dám Boha

„My všichni neseme zodpovědnost. My všichni neseme zodpovědnost za válku a smrt. Vždycky. Ale stejně můžeme nést zodpovědnost za mír. Vždycky. O to vás prosím kleče na kolenou. Jsem ochoten za vás položit vlastní život, pokud se jenom stanete zodpovědnými za mír. Dětem, které mi píšou z celého světa, říkám: myslete na všechny věci, které máte rádi. To je Bůh. Děti mají rády všechno možné. Ale žádné z nich mi nikdy nenapsalo, že by mělo rádo válku. Teď se podívejte na toho, kdo sedí vedle vás. Podívejte se na něj radostnýma očima a myslete na to, co nás učil sv. Augustin: ‚Pokud chcete vidět Boha, máte možnost ho spatřit.‘ Bůh je láska. Já k vám nebudu mluvit o Bohu, dokud tady nebude mír. Protože Bůh je mír. Dejte mi mír a já vám dám Boha.“ (text Paolo Sorrentino)

Islám je náboženství války. Nebo je islám náboženství míru?

V rozhovoru si věc vyjasňují (nejen před sebou a pro sebe) neurovědec a kritik veškerého náboženství Harris a vyléčený radikální islamista Nawáz. Oba o věci něco vědí a mají dost upřímnosti i slušného vychování, takže se „nekonvičkují“, ale přou, ptají a vysvětlují. Závěr nechán na čtenáři, takže jak?

Není islám, je jen to, co si o něm myslí muslimové. Jako u nás socialisté přitvrdili v komunisty a ti přitvrdili v bolševický diktát a rudý teror, tak je to i u muslimů. Nejfanatičtější nepocházejí z chudých, nejsou nevzdělaní a ani dnešní přistěhovalci. Mladí od 16 do 22, zvlášť inteligentní a obětaví všude na světě hledají pro co žít a za co zemřít. Nemáme charisma ani vůli jim něco nabídnout, imámové ano. Povážlivé procento muslimů všech typů má povážlivě velké pochopení pro násilí. Ptal se ale někdo nemuslimů? Dnešní muslimové věří, že jsou ve vesmírné válce dobra islámu se zlem, věří na posmrtné odměny za zásluhy v tomto boji a obdivují mučedníky. V téhle mentalitě je cosi přiznaně handlovního. Jde tu o charakter.

Společnou chybou je sdílená představa komunity muslimů jako soustředných kruhů, najmě to, že do centra dali džihádisty a na okraj umírněné. Stejně špatně by bylo dát doprostřed diagramu křesťanů jehovisty a katolíky s evangelíky až na okraj. Co bychom z toho asi vyvodili?

Více: http://www.volvox.cz/knihy/mimo/harris_nawaz_islam.php

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1