Hlavní informace

Glosy

Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic originálního. Za pět minut dvanáct je u nás už skoro pět let. Pět let nám něco „hrozí“, pět let tu „jsou určitá rizika“.

Zde je stručná rekapitulace toho, co vše se semlelo v té době, kdy bylo pořád za pět minut dvanáct. V přímé prezidentské volbě byl v lednu 2013 zvolen do čela státu autokrat a rusofil s přezíravým postojem k ústavě. V létě, po spektakulárním policejním přepadu úřadu vlády, se zhroutila Nečasova vláda a Poslanecká sněmovna se pak dokázala sjednotit jen na tom, že se sama rozpustí. Výsledkem voleb do PS v říjnu téhož roku bylo, že se demokratická pravice stala na politické scéně okrajovou silou, demokratická levice (ČSSD) dosáhla hubeného vítězství a významný úspěch zaznamenala „rodinná firma“ Andreje Babiše, od této chvíle konglomerát soustřeďující obrovskou hospodářskou, politickou a mediální moc. Všechny další volby prohlubovaly tuto proměnu českého politického systému. A konečně se v říjnu 2017 dotvořil nový establishment: Poslaneckou sněmovnu od té doby ovládá Andrej Babiš s okamurovci a komunisty, ČSSD spadla na stejnou úroveň bezvýznamnosti, na níž jsou ostatní demokratické strany. Vládne Babišova vláda, opřená jedině o důvěru prezidenta Zemana. A ten si v lednu 2018 pojistil další pětiletý mandát hlavně proto, že se české „občanské společnosti“ nepodařilo vygenerovat pro druhé kolo volby důstojného protikandidáta.

To hlavní, co se stalo, je: „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim, jsou v troskách. A po tom všem je přitom pořád za pět minut dvanáct. Vzniká otázka: Fungují nám ty hodiny vůbec?

Podivné bezčasí a proměny, které se v něm odehrály, vzbudily nakonec, když už vlastně bylo po všem, v české veřejnosti jakýsi nepokoj. Proběhly demonstrace, které se konečně týkají podstaty věci: tou je, stručně řečeno, nejen Zeman, ale zároveň a především Babiš (před dvěma roky tu ještě fungovala jakási autocenzura, o Babišovi se ve slušné „občanské společnosti“ moc mluvit nesmělo). Ty demonstrace jsou nepřehlédnutelné, i když pořád o hodně slabší ve srovnání s těmi, které pamatujeme nejen z roku 1989, ale i z druhé poloviny devadesátých let. V Praze se schází řádově daleko víc lidí než v ostatních velkých městech ČR, počet zúčastněných neroste, spíš stagnuje. A demonstrace jsou (až na výjimky) tak podivně beztvaré, že to po devátém dubnu vzbudilo jakési rozpaky u vícero komentátorů.

Alexandr Mitrofanov na serveru Novinky.cz například hovoří v souvislosti s pražským protestem, na němž se výrazně profiloval spolek „Milion chvilek pro demokracii“, o „hustých, ale nesmyslných hodinových skandovačkách bez reálných požadavků či představ, co dál“. A realisticky upozorňuje, že „v roce 1989 stáli proti milovníkům svobody pohasínající komunisté, dnes jsou na druhé straně barikády mnohočetní spoluobčané, kterým se Zemanova a Babišova země zamlouvá“. A Martin Fendrych z Bakalova hájemství Pravdy a Lásky píše v Aktuálně.cz: „Hodinu skandovat hesla, místy slaboduchá, je poměrně dost málo. Po deseti minutách se normální aktér demonstrace začne cítit divně.“ (To je řečeno velmi decentně). A podotýká: „Platí však, že máme zvolené poslance, strany odpovědné za vývoj v Česku, a s těmi, které hájí demokracii, má smysl spolupracovat. Jinak je to jen skandování hesel, hezká chvilka, kdy se srotí lidé podobného názoru, nic víc.“

Jistě, ozývají se i optimistické hlasy, například ten Pavla Šafra ve Foru 24 z 10. dubna. Síla takového protestu je prý ve schopnosti protestujících vyjádřit transparentně naléhavost a palčivost stávajících problémů a také schopnosti ukázat cestu k řešení dlouhodobé společenské a politické krize. „Voličů, kteří podporují myšlenky současných demonstrantů, je mnohonásobně více, než kolik jich vidíte na ulicích“, a „ty ulice jsou často plné aktivních a sebevědomě vystupujících lidí“. V každém případě tu existuje jakási názorová pluralita, přičemž zrovna to, co píše pan Šafr, mi připadá jako pouhá novinářská rétorika. Snad to souvisí s tím, že formálně vzato oslovuje prezidentova mluvčího Ovčáčka.

V této situaci cítí účastníci protestů (tedy aspoň někteří) potřebu pokračovat a stupňovat protesty. Obava, že by všechno mohlo zase usnout, je pochopitelná. A tak aktivistická skupina AUVA (existuje už přes rok, zkratka znamená „Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi“) přitvrdila. Jde vlastně, pokud tomu dobře rozumím, o facebookovou skupinu, v současné době má 4600 členů. A na konci minulého týdne zveřejnila (zase na facebooku) výzvu „Teď není na co čekat! Babiši, tohle ne! Příště barikády!“. Žádají oligarchu, aby „okamžitě přestal jednat o vládě založené na podpoře komunistů a extremistů“. Prohlášení mělo, jak se zdá, retroaktivní účinnost, Babiš oznámil, že bude jednat opět s ČSSD, už ve čtvrtek večer. Je bohaté na vykřičníky (Požadujeme! Nechceme! Nikdy se nesmíříme!) a ohlašuje tvrdé sankce: „Když nebudete schopný či ochotný a námi jednat, naše další akce budou mnohem intenzivnější a nebudou se odehrávat jenom na náměstích“. Ty „nebudou už jen pokojné, jsme připraveni svolat masové demonstrace a pochody do všech přilehlých únikových ulic ze sněmovny, ve kterých se může demonstrovat, a tím vám znemožníme odchod za sněmovny. Protest ukončíme až v pozdní hodinu“. Představa masových demonstrací a pochodů v křivolakých malostranských uličkách napovídá o tom, že organizátoři zjevně nejsou z Prahy. Není jasné, zda blokáda bude platit jen pro Babiše, nebo pro všechny poslance ANO, nebo snad pro všechny politiky, co nemakali a kradli.

Po tomto vyhlášení pak v úterý 17. dubna v 19. hodin proběhne demonstrace na Václavském náměstí. Tentokrát bude program, „vystoupí zástupci politických vězňů, hudebník(ci) a další zástupci občanů, kteří mají k tématu co říct“. Následuje pochod na Hrad, během něhož si „občanská společnost“ na „politiky“ (politici zjevně nejsou občanská společnost) posvítí.

Je mimo vší pochybnost, a nechci to jakkoli problematizovat, že organizátoři to vše myslí dobře. Jenže otázka zní: co to vlastně je, co to znamená? A samozřejmě nejde jen o tuto jednu demonstraci, jde o celou vlnu protestů, kterou teď zažíváme. Jistě, je to všechno výraz spontánní nespokojenosti s poměry. Ale je to výraz nezadržitelně se probouzející „občanské společnosti“, která smete, nebo občerství (nebo snad zároveň smete a občerství) zpuchřelý, zkostnatělý svět politiky? Nebo je to projev smrtelných křečí, v nichž se ocitlo společenství, které si po listopadu 1989 zvyklo na určité standardy občanských práv a svobod (přiznejme si to, dosti vysoké, i když mnozí u nás nad nimi čím dál tím víc ohrnovali nos), a teď správně tuší, že o ně co nejdřív přijde? A přitom ty lidi nenapadá nic kloudného, co by proti tomu mohli udělat? Jistě, ve středu ráno budeme zase o fous moudřejší. A docela rád bych se mýlil. Jenomže takhle snadno a rychle všechno, co jsme všichni za posledních pět let společně a důkladně zčunili, zase nenapravíme. Bude to trvat měsíce či spíše léta a bude to stát pot, slzy a krev, jak kdysi říkal Winston Churchill. A je třeba odlišovat skutečný, reálný svět, v němž fyzicky žijeme, od virtuálního světa sociálních sítí.

Psáno pro Echo 24.

6. DODATEK ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY

Předseda Ústavního soudu Rychetský oživil dosud zatím nepoužitý 6. dodatek Ústavy české republiky. Tento dodatek může být aktivován jen za určitého kritického vývojového stupně státního postmodernismu. Přesné znění není známo, ale ví se, že je v něm vyhlášena amnestie pro případné vykonavatele defenestrace, osvědčeného historického způsobu změny směřování českých dějin.

Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“.

Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své říše. Dovolí to, ale jen když jim věřící dříve konkurenčních náboženství budou přinášet oběti a sloužit:

  1. Přinesou oběť a zřeknou se všeho, čemu věří a co odporuje komunistické ideologii a praxi. 

  2. Budou sloužit: krmit všechny chudé, ošetřovat všechny nemocné, učit číst a psát všechny negramotné. Učit ale jen to čtení, psaní a počítání – nic nad to.

Komunistům tím zůstane víc času a peněz na to, proč tu jsou: na rozdmýchávání (třídní) nenávisti mezi poddanými a v nekomunistických zemích v duchu svého hesla „čím hůř, tím líp“.

Za touhle masivní kouřovou clonou jsou teprve ty správné podmínky, aby se komunističtí papaláši zmocnili co největší soukromé moci a majetků. Ani císařům se o takové říši nezdálo!

K tomu přichází komentář z Radia Vaticana[1]:

Dvě protestantské církve v Číně se rozhodly provést cenzuru Bible podle směrnic komunistické strany. Odstranily proto veškeré duchovní kontexty, které nelze převést na práci pro chudé. Operace je součástí širšího plánu tzv. sinizace, která chce křesťanství v Číně přepólovat a vytvořit čínské křesťanství, píše agentura Ucanews.[2]

Pětiletý program si klade za cíl skloubit křesťanství s komunistickou stranou skrze podporu socialistických hodnot a sepsání tzv. světské verze Bible, hlásání socialismu a čínského patriotismu v kostelech, ale také akademické zpracování a vyučování čínských dějin, filosofie a theologie. Součástí plánu je rovněž šíření stranicko-křesťanských propagandistických materiálů pod nálepkou vzdělávacích programů.

Kromě eliminace nadpřirozených prvků a jejich zastoupení jakousi socialistickou kulturou, jsou v plánu také kulturní změny. Mají se projevit v církevní hudbě, architektuře, malířství, kaligrafii a dokonce i v oblečení, aby se čínskému křesťanství zajistily veškeré možné výrazové formy. Dokument nicméně hlásá, že charitativní a sociální práce se má řídit heslem: „Miluj bližního jako sebe samého“.


Ďáblové ve SMEČKÁCH

Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových.

Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích plastickou řečí (viz detaily uší) má důvod vidět v okolním prostoru téměř samé rohaté. Kromě portrétů, aktů, mytologie ho zajímá ďábel, či bytosti tak či onak mající s ním co do činění. Na fotce jeho malovaný portrét od Marie Preclíkové.

www.socharsky-zpravodaj.cz

 

 

 

 

19 4 2018 obr 2

 

19 4 2018 obr 3

 

19 4 2018 obr 4

 

19 4 2018 obr 5

 

19 4 2018 obr 6

 

19 4 2018 obr 7

 

19 4 2018 obr 8 

 

19 4 2018 obr 9

 

19 4 2018 obr 10

I stromy mají vztahy

Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni místních lesů a pumpují do svých dvacet, třicet metrů vzdálených korun ze země vodu. Uvnitř kmenů přitom nejsou žádné k tomuto účelu připravené kanálky a voda by měla postupovat od buňky k buňce. Čím to, že ale slyšíme souvislý tok jako v potrubí vodovodu, jímž po havárii začne opět protékat voda?

Mnoho otázek o tajemství lesa zůstává nezodpovězených. Naopak nové a doslova revoluční poznatky o komunikaci mezi stromy, o jejich vnímání, citu i paměti, v poslední době přinesly dvě práce. Tou první je fascinující kniha německého lesníka Petera Wohllebena Tajný život stromů (Nakladatelství Kazda, 2016), založená na dlouhodobém pozorování přírody ale i nových vědeckých poznatcích. Wohlleben v ní jednoduchou formou a na nesčetných příkladech dokazuje, že stromy mezi sebou díky pro člověka neviditelného spojení v podzemí komunikují, láskyplně se starají o své potomstvo a pečují o staré nemocné sousedy. Tyto vztahy začal sledovat, když ve svém revíru před lety narazil na obrovský prastarý pařez.

Zatímco vnitřek dávno shnil a proměnil se v humus – jasná známka toho, že kmen museli porazit před čtyřmi či pěti sty lety – základní okraj se částečně zachoval. Avšak jak se mohly živé pozůstatky tak dlouho udržet? Buňky přece potřebují výživu v podobě cukru, musí dýchat a alespoň trochu růst. Bez listů, tudíž bez fotosyntézy je to nicméně nemožné. Jak by mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku? Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny. /…/ okolní buky do něj pumpovaly cukrový roztok, aby jej udržely při životě.

Čtenáře jistě napadnou otázky, proč to dělají, jaký to má smysl, udržovat při životě zdánlivě nepotřebné torzo? Německý lesák na ně odpovídá a současně tím nastiňuje fantaskní obraz jiného, avšak v mnohém blízkého světa. Při čtení této knížky se tak nelze vyhnout myšlenkám o tom, jak dnešní fyzici, matematici i astronomové neustále hledají důkazy o paralelních vesmírech, a přitom jeden z nich leží hned za našimi humny.

K podobným poznatkům, navíc rozšířeným o sféru vědomí, dospěla i kanadská bioložka Suzanne Simard. „Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech. Položila jsem si proto otázku, zda může své potomky milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými léty experimentovat.“ Což znamenalo vysadit pokusný lesík z několika desítek stromů, převážně zmíněných Douglasových jedlí, které promíchala jedinci z dalších druhů, ale i Douglaskami z jiného lesa. „Mateřské stromy své ,děti̒ poznaly a obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu.“ Říká Kanaďanka ve své přednášce na konferenci iniciativy TED v kalifornském Long Beach, která je opatřena i českými titulky a lze ji vyslechnout po zadání do Googlu (Suzanne Simard: Jak si povídají stromy/TED Talk).

Obě díla doporučujeme jako velmi inspirující k procházkám po jarním lese, anebo při pozorování chlapíků s motorovými pilami, kteří se v tyto dny pravidelně pouštějí do mrzačení různých alejí. Takto „pán přírody“ například v obci Dymokury na Nymbursku proměnil před měsícem dvacet mladých a krásně rostlých lip, jež nikomu nepřekážely, v tristní pahýly bez větví.

Nejsem srnka

Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a lety ke hvězdám, ale v tom ve všem shledávám tolik naturismu či naturalismu, že těžko hledám rozdíl mezi pohledem na svět takovéhoto „přírodního“ člověka a pohledem srnky. Jakkoli je mi srnka milá, svatá Evangelia si s ní předčítat nemohu. Mohu s ní soucítit, mohu si sám leccos zajímavého o ní přečíst i ve svatých Písmech, mohu ji s velikou náklonností k němé, nevinné tváři pozorovat. Že ovšem člověk jde jinudy než toto milé stvoření Boží, že má zcela jiný úděl na světě a jinou zodpovědnost, je nadevše jisté. Jak žít jako člověk bez Slova Božího, které nám bylo dáno, doslova do rukou podáno a tradicí stvrzováno, abychom naše lidství pochopili a mohli život člověka jako takový žít? Odnikud nikam, od ničeho k ničemu? Od přírody k přírodě samopohybem, který nikdo nechápe a pouze pozoruje a „prožívá“ – jako ta srnka?

(Co mohu dodat k zásadnosti těchto slov: „,… Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední. … Toto jest chléb, jenž s nebe sestoupil – ne jako otcové [vaši] jedli manu a zemřeli. Kdo jí chléb tento, živ bude na věky.‘ To pověděl, když učil v synagoze v Kafarnau.“ Jan 6, 54-59)

Uši a vítr.cz

Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit!

Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné osobnosti, které určují jejich ráz. Jedna podstatná role je určena symbolu doby, který je zosobněním očekávaných změn. Právě tento symbol se stává spíkrem a lídrem vzdoru nespokojeného davu na náměstích. Je schopen formulovat stanoviska a se svými blízkými spolupracovníky nabízí cestu z marasmu v konkrétních návrzích dalšího postupu. Stává se zosobněním naděje, nositelem nového étosu, ideje a vize. Takovou postavou byl bezesporu v listopadu 1989 Václav Havel. Stal se tváří velvet revolution a brzy také visačkou nového Československa.

Ale každá, byť sametová a něžná revoluce, má i své další hrdiny a méně viditelné klíčové osobnosti zlomových okamžiků. Důležití jsou ti dělníci revoluce – dobrovolníci, aktivisté, bezejmenní bojovníci. Jejich odhodlání, nasazení a víra bývají rozhodující. Oni se stávají krevním oběhem, který udržuje sílu vzdoru v pohybu a akceschopnosti. Někdo tomu však musí velet, musí to organizovat a dát tomu řád. To jsou manažeři revoluce. Určují role v týmu, organizují akce, určují časy a jsou hlavními pořadateli akcí. To je full time job. Chyby se nevyplácí a je třeba je minimalizovat. Ale pozor – zároveň je nezbytné k této roli přistupovat s nadhledem a lidským přístupem, aby se netlumilo spontánní autentické odhodlání těch, kteří přicházejí pomoci z přesvědčení a plného odhodlání změnit svět k lepšímu a porazit zlo. Manažer akcí tedy musí být i dobrý psycholog a nesmí mít ambici suplovat roli spíkra a lídra či mu dokonce skrytě konkurovat. Dělba rolí je zcela zásadní, včetně role osoby, která zodpovídá za transparentní financování operace.

A pak mají ty dějinné zvraty své dramaturgy a režiséry, ideology poselství, chcete-li. Jsou to ti, kteří určí, jak bude vypadat plný Václavák. Často to byli a jsou lidé múzičtí, kreativní a zároveň disciplinovaní perfekcionalisté. Oni vědí, kde má stát tribuna a jak bude vypadat, jak se to má nazvučit, kdo bude mluvit, kdy a jak, kdo bude případně zpívat. Oni vědí, jaký je cíl akce a jaké bude mít pokračování. Oni umí atmosféru správně a citlivě vygradovat, udržet dav ve zdravém napětí a očekávání, a to vše pak naplnit a zhmotnit. Oni vědí, že nestačí jen někde být a zažít ten příjemný pocit sdílené sounáležitosti. To je fajn, ale jsou body zlomu, poločasy rozpadu, kdy nejde jen o to si užít pohodový happening. Plné náměstí má obrovskou sílu a je výrazným politickým vzkazem těm, kteří stojí proti veřejnosti, proti dobrým mravům a přirozeným zájmům společnosti, kteří pohrdají slušnými psanými či nepsanými pravidly a chovají se jako sobečtí uzurpátoři moci.

Takovým mužem listopadu 89 byl bezesporu Láďa Kantor. Naprosto klíčová postava demonstrací na Václaváku a Letné v druhé polovině listopadu 1989. Zemřel ve svých nedožitých sedmdesáti letech 26. července 2015. Láďa byl multidisciplinární osobnost – dramaturg, organizátor, publicista, režisér, textař, scenárista, zpěvák a pak také manažer a úředník. Bez nadsázky charismatický člověk a velká přirozená autorita. Byl v mnohém inspirativní, i ve svých encyklopedických znalostech. Za maskou drsňáka a skeptika se skrývala něžná duše a otevřené srdce. Vždycky jsem mu říkal, že když má rád Marka Grechutu, polského muzikanta mnoha profesí, že musí být dobrým člověkem. Láďa některé Grechutovy songy přebásnil do češtiny, naprosto skvěle, a některé dokonce zařadil do repertoáru svého CaK Vocalu.

Jeho role spočívala v tom, že ty klíčové demonstrace řídil ze zákulisí, vtiskl jim tvář, charakter a výraz. Měl pro to ten správný cit i sílu prosadit se a nenechat se uchlácholit k nějaké povrchní improvizaci. Přesně věděl, čeho chce dosáhnout, a jak to v reálu uskutečnit. Chci tím říci jediné, a sice to, že dnešním demoškám na Václaváku chybí Láďův rukopis. Pořadatel a svolavatel nemůže být zároveň spíkr, lídr, manažer, financiér, dramaturg a režisér. Opakuji, že je třeba ty role rozdělit a vzít vše s maximální vážností. Odpovědět si na otázky – kdo, co, jak, kdy, za co a proč atd. Odpovědnost je skutečně obrovská, chcete-li dějinná. Když někdo může, tak jsou okamžiky, kdy také musí.

Zároveň chci zdůraznit, že si nesmírně vážím všech zástupců a představitelů těch občanských iniciativ, které dokázaly přes sociální sítě oslovit velkou část veřejnosti, probudit ji z letargie a dát jí naději. Smekám, fandím a držím palce Vám, sobě i nám všem. Všichni víme (nebo alespoň tušíme), jakou sílu má ten moloch na druhé straně barikády a jaké zbraně používá, a přesto se plných náměstí bojí jako čert kříže. Pokusme se přetavit tu energii do podoby, která ty čerty nejen vystraší, ale časem vyžene tam, kam patří – na smetiště dějin. K tomu bude potřeba spojit síly všech demokraticky smýšlejících lidí v zemi, tedy těch, kteří si nepřejí návrat do normalizačních poměrů a vládu komunistické trojkoalice ANO, KSČM a SPD. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale stojí za to ji podniknout a nevzdat se bez aktivního vzdoru. Vstupujeme do další fáze vzdoru.

Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl přerušit, jednak jsem si řekl, že o moc nepřijdu, protože o svém „vždy milovaném“ Formanovi toho přece vím už dost. Hlavně ať to vidí jiní, především ti mladší.

Viděl jsem všechny Formanovy filmy, které se u nás promítaly, a přečetl jsem toho od něj a o něm hodně. Všechny jeho filmy na mne silně zapůsobily, včetně „propadáku“ Valmont, který považuji za jeden z jeho nejzdařilejších. V mých očích se Forman tyčí a vždy tyčil jako nejen náš největší a těžko kdy překonatelný filmový režisér, ale též jako jeden z největších mužů a žen patřících ke generaci „dětí první republiky“, žijících v duchu Masarykových idejí a ideálů. A že těch velikánů mezi nimi bylo!

Smuten přesmuten sleduji, jak jeden po druhém umírají. Naposledy jeho přítel Zdeněk Mahler, masarykovec a autor malé, ale podle mne památné knížky Masaryk, ano, kterou by podle mne měl číst každý. A podobně jako Mahlera si vážím i Formana nejen jako výjimečného tvůrce, ale též a možná ještě víc jako člověka. Vždy mu šlo o věc, nikdy se v zásadních věcech ničemu nezpronevěřil a i v na hony vzdálené Americe zůstal vlastencem.

Jeho hlavní vzkaz je podle mého názoru určen nejen našim filmařům, kteří v duchu pokleslé doby točí pokleslé filmy, ale nám všem. Zní: Tvůrce může být komerčně úspěšný, přesto nebo právě proto, že komerce u něj zdaleka není na prvním místě.

Visegrád bychom měli zredukovat na Česko a Slovensko a pokusit se spojit se s Rakouskem a Slovinskem

Bývalé Rakousko-Uhersko bylo prohnilé, avšak existoval i zřetelný rozdíl mezi Rakouskem (Předlitavskem) a Uherskem (Zalitavskem), neboť to bylo ještě zkorumpovanější, a mimo jiné proto i zaostalejší. Po roce 1918 v těchto ohledech přetrval rozdíl mezi Českem a Slovenskem, to se však vlivem demokracie částečně ozdravilo a tím se od Maďarska oddělilo. Evidentní rozdíl se vytvořil mezi Československem a autokratickým Polskem; i proto jsme s ním nedospěli k uzavření vojenské aliance proti Německu, Rusku (a Maďarsku), což pak mělo pro obě země tragické následky.

Po roce 1945 se v Československu, Polsku a Maďarsku korupce a veškeré ostatní negativní jevy prohloubily a  rozdíly mezi těmito zeměmi se zmenšily. Přesto zůstaly: u nás si dnes sice na řadu prohřešků proti právu a demokracii stěžujeme, avšak Slovensko je na tom ještě hůř, následují Polsko a Maďarsko, které jsou na tom nejhůř. Obě tyto země jsou dnes v rámci Visegrádu nejnemocnější, hlavně proto, že na rozdíl od nás a Slováků v minulosti demokracii nikdy nezažily. 

Rozdíl mezi bývalým Československem a Polskem a Maďarskem se v poslední době tak dramaticky zvětšil, že je podle mého názoru v rámci Visegrádu neudržitelný. Pakt s nimi nás jasně táhne dolů, a škodí nám nejen v očích ostatního světa, ale i nám samotným, našim vnitřním poměrům. Rozvádět to nemá cenu, neboť každý jen trochu soudný člověk to nemůže nevidět.

Problémy našich hlav

Fotbalová Sparta loni v létě investovala za nové hráče i trenéra skoro půl miliardy korun. Logicky se proto očekávalo suverénní tažení za titulem a postupy v evropských soutěžích. Opak je spíš pravdou a hráči i vedení mužstva stále častěji svádějí matné výkony na „své hlavy“. Působí to srandovně, když si po zápasech dotazovaní jedinci pravidelně sypou popel na hlavu a zároveň tu samou hlavu kritizují. Neboli chceme vyhrávat, trénujeme od rána do noci, ale na hřišti se s námi něco stane a výsledek je věru žalostný. „Problém je v našich hlavách,“ tvrdívají pak vrcholoví sportovci a bezradně přitom koulejí očima. Na jaře ke sparťanům přibyli se stejnou diagnózou i hráči Plzně. Jsou sice na prvním místě tabulky, avšak v poslední době na hřišti předvádějí mizérii a náskok před soupeři se zkracuje. Po nedělním výprasku na Bohemce to jejich hlavy zkrátka schytávaly od vlastních hlav přesně jako u sparťanů. Příčiny tajemné proměny fotbalových kebulí jsou přitom totožné a vlastně moc záhadné ani nejsou. Nad těmi sparťanskými totiž jako Damoklův meč visí nejen slavná klubová historie ale i ony investované stamiliony. Plzeň by díky vítězství v české soutěži naopak mohla hrát na podzim a bez nutnosti kvalifikace přímo v evropské Lize mistrů, což automaticky znamená přísun stamilionů korun do klubové pokladny.

Inu čas od okamžiku, kdy člověk opustil koruny stromů a začal podnikat na zemi, běží. Leč emoce, komplexy a nejistoty, se v průběhu staletí v jeho povaze nemění. V tomto směru tak stále platí skoro dva a půl tisíce let staré, avšak navýsost výstižné věty čínského taoisty jménem Čuang-c´: Když lukostřelec střílí jen tak, všechen um stojí při něm. Když ale střílí o mosaznou sponu, už je nervózní. Cena ho rozdělí. Dává si pozor. Myslí více na vítězství než na střílení a ta potřeba vyhrát vyčerpá jeho sílu. Což se samozřejmě netýká pouze sportu.

Je dobré to vědět a přemýšlet o tom, zda to či ono v lidském životě opravdu stojí za vynakládané úsilí a opotřebované nervy. Někdo možná namítne, že za měsíční platy zmíněných fotbalistů by riziko takové proměny vlastní kebule klidně podstoupil. Přesně tímto způsobem myšlení ale kdysi dávno honba za úspěchem za každou cenu začala, a jak vidíme, vesele pokračuje dál. A je lidstvo šťastnější než v bukolických dobách pobytu v korunách stromů? Toť otázka, když i neschopnost dopravit obyčejný míč do nehybné branky proměňuje jinak zdravé mladé muže v chodící mentální pacienty.

Zemanova vlastizrádná politika

Kdyby mi někdo řekl, že mé přání odvolat Zemana z funkce prezidenta není nic jiného než zbožné „přání otcem myšlenky“, na jedné straně bych souhlasil, na druhé straně bych to ovšem jednoznačně odmítl, s tím, že mne k němu vedou pádné důvody.

V první řadě je třeba se zamyslet nad tím, že vyjma Václava Havla máme od roku 1948 pouze prezidenty, za které se musíme stydět. Všichni včetně Klause nás táhli z Evropy na východ. Patří mezi ně bohužel i Ludvík Svoboda, o kterém mnozí historici tvrdí, že byl tajným sovětským agentem, byť zřejmě hlavně ze strachu, a o kterém mi moji rodiče řekli, že v Únoru 48 zradil (dodnes se cituje jeho tehdejší výrok, že armáda nepůjde proti lidu, přičemž z osobní zkušenosti dobře věděl, co bolševismus udělal s ruským lidem a co nás tedy čeká). V roce 1968 podepsal Moskevské protokoly a pak už vůči Rusům dělal jen servilní politiku.

Připomínám to hlavně proto, že na příklon k Rusku jsme těžce doplatili a že se to může opakovat. Dej ruskému vlku prst a sežere tě celého (jak se stalo Benešovi). V tom, co tento vlk dělal nám, Východnímu bloku a některým jiným zemím, pokračoval pak v Afgánistánu, kde se stal prapůvodcem všech dodnes trvajících válek, potom v Gruzii, v Čečensku, na Ukrajině a nyní v Sýrii, kde chrání jednoho ze současných velkých světových zločinců Asada.  My, kdo jsme všechny proruské prezidenty (obvykle i první tajemníky KSČ) zažili a máme přes jejich devastující vliv ještě alespoň zbytky zdravého rozumu, dnes můžeme jen s úžasem sledovat, co si i náš poslední, „demokratický“ prezident už delší dobu dovoluje. Jak dokázal zmanipulovat nemalou část našich lidí a vymýt jim rozum a paměť. Navozuje dojem, že co je ruské je dobré, přitom realita je přesně opačná a pro nás (a nejen pro nás) nebezpečná. Už třeba jen proto, že ruská politika je ve světě snad nejprolhanější a nejpodvodnější a že je prosáklá do všech vrstev ruské společnosti. To k nám chce Zeman po vzoru Gottwalda znovu zavést? Nám, kteří jsme se z toho dodnes nevzpamatovali a sami máme s rozlišováním pravdy od lži značné potíže?

Tam, kde začíná psychická patologie, normální člověk přestává rozumět, ztrácí do ní vhled. Proč se Putin svého času obrátil proti Západu (a tedy i proti nám), je na rozdíl od Zemana pochopitelnější, byť to ukazuje na nemenší zlovolnost a egoismus. Není podezřelé, že jsme opět u tajné policie? Bývalý důstojník KGB, vyrostlý v silně autokratické společnosti si po vzoru téměř všech jiných dřívějších i současných autokratů řekl, že potřebuje nějakého velkého nepřítele, a vybral si v linii sovětských stereotypů Západ. Že na to jeho země po všech stránkách doplatí, mu bylo vedlejší, neboť na prvním místě se ocitla jeho potřeba posílit vlastní moc. Rusko bude sice bez spolupráce se Západem zaostávat a usychat, on však poroste nebo se přinejmenším dlouho udrží.

Rozpory mezi Ruskem a Západem se postupně zostřovaly, takže dnes se ne neprávem mluví o nové studené válce. Zatím jde hlavně o válku informační, i ta už má ovšem své ničivé výsledky. Je třeba se proto ptát, jak je možné, že Zeman coby Čech ke své proruské politice vůbec dospěl. Nabízí se sice jen dohady, avšak všechny jsou temné. Například, nebyl i on tajným sovětským agentem, není jím byť jen v jiném hávu dodnes, nebo nemají Rusové na něj nějakou jinou „páku“? To, že se podle něj musíme s Rusy přátelit kvůli obchodu, je jen zastírací bla bla, statistiky a rizika obchodu s nimi mluví o něčem jiném, a pokud někdo chce, může s nimi obchodovat (v rámci na Rusko právem uvalených omezení) tak jako tak.

O tom, že Zeman je anetickou a dnes již spíše do psychopatie degradovanou osobností, jsem už opakovaně psal. Dál na tom trvám a mezi odborníky, tj. mezi psychology, psychiatry, neurology a geriatry zdaleka nejsem sám. Je to jasné, popírat to mohou z odborníků jen lháři, z ostatních pouze obluzení zaslepenci. Zeman škodí, je nenapravitelný a vzhledem k jeho počínající senilitě se to bude pouze dál zhoršovat.

Proruský opět znamená protičeský. Jestliže se u Trumpa z různých důvodů hovoří o jeho možném či budoucím odvolání, na rozdíl od Zemana není protiamerický a má lepší tým poradců, jinak by se „vezl“ okamžitě. Ve válce přece nelze stát na opačné straně.

Nebo  n á š  prezident může? Nebo budeme mít vedle žalovaného premiéra i žalovaného prezidenta?

Zachránit ho může jen jeho kličkování nebo naše neprozíravost, zbabělost a pasivita. Novým náhledům starého psa nenaučíš.

„Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“

Filosof Julius Tomin (roč. 1938) se nedávno obrátil na dva reprezentanty University Karlovy (vedoucího Ústavu filozofie a děkanku fakulty), aby mu dopřáli možnost přednést argumentované výsledky svého mnohaletého bádání na katedře svého oboru. Byl odmítnut vedoucím katedry J. Jirsou.

Odmítnutí zamrzí, ale nepobuřuje. Ne tak už způsob – slovní znění – tohoto odmítnutí: „Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“ To je celé. Nic jako vysvětlení, nic jako žádost o podrobnější popis věci, nic jako lidský přístup – katedra i vedoucí se zabývají etikou.

Blazeovaná formulace a neochota říci, proč kvalifikovaného představitele jiného názoru odmítám, proč mu bráním vyjádřit se k zásadnímu tématu na půdě university – je bez nadsázky do nebe volající. Smrdí z toho papalášská nadřazenost říznutá cynickou (neplést s kyniky!) formálností. Rozmohlo se to jako plevel – sprostota bez sprostých slov, ale tím horší.

Mentální obezita funkcionářů projevovaná bezostyšným kamarádíčkováním a přezíráním těch mimo vlastní partičku je už běžná, stává se zvykem – tedy v původním smyslu slova etikou.

Z dřívější nejistoty o reálné hodnotě titulů a zdrženlivosti k moci a postům v 90. letech jsme se dostali do doby, kdy už se mnozí chytli svých židlí a budou se jich držet jako o život. Ostych a bázeň se vytratily, hanebnost neargumentovaných projevů moci málokoho přiměje ke spontánnímu zvracení. Patroni těchto způsobů Babiš a Zeman můžou spoléhat na to, že noví papaláši budou čím dál věrnější zaměstnanci kohokoli. Doba sympatické nejistoty a tím i otevřenosti je zdá se dnes pryč. Příklad z katedry zabývající se etikou na nejstarší universitě (normotvorná instituce) je něco jako důkaz o nových normách nové normalizace.

J. Tomin na svém webu píše o celé věci takto:

Jsem přesvědčen, že možnost co nejnáročnějšího vzdělání na Karlově univerzitě v každém oboru na Univerzitě přednášeném je v zájmu každého občana naší republiky. ‚K zamyšlení‘ je určeno těm, kdo jsou téhož přesvědčení.

Na pana Jirsu, ředitele ÚFaRu, jsem se obrátil s následující žádostí: „Včera jsem dal na svou webovou stránku www.juliustomin.org dvě stati: ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘ a ‚Platon a Dionysios‘. Jsou k nalezení pod kolonkou TEXTY V ČEŠTINĚ. V obou těchto statích přináším nový pohled na Platona; stati jsou tedy po výtce diskusního charakteru. Obracím se na Vás proto se žádostí, abyste mi umožnil tyto dvě stati na ÚFaRu k diskusi přednést. Bylo by skvělé, kdybyste Vy sám nebo jiný odborník na Platona mému podání Platona oponoval.“

Pan Jirsa promptně odpověděl: „Děkuji za Vaši nabídku, ale rozhodl jsem se ji nevyužít.“ Panu Jirsovi jsem odepsal: „Mohu Vás požádat, abyste své rozhodnutí zdůvodnil?“

S panem Jirsou mě pojí zájem o etiku. Pan Jirsa v tomto semestru přednáší následující kurzy: ‚Etika a politická filozofie‘, ‚Political philosophy of Central European dissidence‘, ‚Summer School in Ethics‘.

Pokud si dobře pamatuji, svou diplomovou práci jsem nazval ‚Úvod k vědeckému zkoumání morální oblasti‘. Vedoucím mé diplomní práce byl Milan Machovec, jako oponenta jsem si zvolil Jana Patočku. Nemýlím-li se, bylo to v roce 1965. Jak jsme s Milanem na Patočku čekali, prošel kolem nás Karel Mácha, který oponoval jinému Milanovu kandidátovi. Jak kolem nás procházel, procedil mezi zuby: „Milane, jak se mohlo stát, že tomu člověku (Patočkovi) bylo dovoleno překročit práh této budovy.“ – To jenom na dokreslení té doby.

V centru mé diplomní práce byl princip odpovědnosti a povinnost skládat ze svých rozhodnutí a ze svého jednání účty jak před sebou samým a vůči sobě samému, tak i před těmi a vůči těm, koho se rozhodnutí a jednání toho kterého člověka týká. Myslil jsem to vážně, otázku obhajoby mé diplomní práce nevyjímaje. S Janem Patočkou jsem se seznámil v rámci mé práce redaktora filozofie v Nakladatelství ČSAV. Patočka na Filozofickou fakultu patřil, proto jsem Milanu Machovcovi řekl, že svou práci budu obhajovat jen v případě, že Patočka bude mým oponentem. Milan věděl, že to myslím vážně; Patočkovu oponenturu prosadil.

Podíváte-li se na mou webovou stránku, zjistíte, že se Platonem a Aristotelem a celou tou kulturní oblastí starověkého Řecka zabývám řadu let. I naprostý laik, přečte-li si stati, které jsem panu Jirsovi nabídl, uvidí, že v nich přináším zcela nový obraz na Platona. Já chápu, že je svým způsobem ‚nefér‘ chtít po filozofech na Ústavu filozofie a religionistiky FF UK, kteří mají tolik jiné práce, starat se o granty, o stipendijní pobyty v zahraničí, o emaily, o svou kariéru, aby se střetli v otevřené diskusi nad Platonem a Aristotelem s někým, kdo se mohl těm věcem soustředěně věnovat takřka padesát let.

Uvedené stati jsou výsledkem mé usilovné práce posledního roku; dílčí výsledky jsem zveřejňoval v angličtině na svém blogu. Svým způsobem jsou však tyto stati výsledkem takřka čtyřiceti let mého studia Platona. Se základní myšlenkou – že je třeba vzít vážně Platonovo ujišťování o tom, že diskuse vedená v dialogu Parmenides mezi mladičkým Sokratem, Zenonem, a velmi starým Parmenidem je ve své podstatě autentická – jsem totiž přišel již ve své 'Vzpomínce na Patočku' z roku 1977 (též k otevření na mé webové stránce).

Proto jsem paní docentce Mirjam Friedové, děkance Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, napsal:

„Mohla byste požádat pana Jirsu o zdůvodnění jeho rozhodnutí?“

Paní děkanka odpověděla: „Děkan do záležitostí jednotlivých ústavů nezasahuje, a rozhodně už ne v tom, jaké nabídky k prezentaci mají či nemají přijímat a proč. Taková rozhodnutí jsou zcela v kompetenci ředitelů akademických pracovišť.“

Je však fér vůči studentům Univerzity Karlovy vzít jim možnost takového diskusního střetu, stát se jeho svědky a účastnit se ho?

Zabijáci mají jediný zájem: vlastní moc

„Prožil jsem v životě několik šťastných dnů. Byla to svatba, narození dětí, absolutorium konzervatoře. Ale na prvním místo bych přece jenom zařadil 21. srpen 1991, kdy jsem pochopil, že jsme konečně svobodní. Boris Jelcin tehdy z tribuny prohlásil, že se vydáváme na cestu demokracie. Netrvalo dlouho, a na té cestě se objevily překážky. Zkraje nezřetelné, a pak stále jasnější. Síly, které nás držely v žaláři 75 let, nabíraly na síle. Ti lidé měli obrovské zkušenosti. Dokázali znovu proniknout do všech sfér života. Vlastně bez větší námahy. To nebyli naši političtí oponenti – jsou to zabijáci, kteří mají jediný zájem: vlastní moc.

Lidé v mém okolí mi říkají: Jsi muzikant, do čeho se cpeš? Cpu se, protože se už nemůžu dívat na to, jak žijeme. Mám jediný zájem: život Ruska. Jsem totiž optimista a věřím ve skvělou budoucnost své vlasti. I když vím, že ti, kteří se postavili proti reformám, jsou ve střehu. Pomaloučku, polehoučku, kryti dokonalými mimikry se vetřeli do všech mocenských orgánů. Tam je spojuje neviditelné podhoubí a za chvíli se změní v monolitní sílu.

Žil jsem 16 let na Západě. Před mou první cestou do Ruska si mě pozvali na sovětské velvyslanectví ve Washingtonu. Zazvonil jsem u dveří, odkud vykoukl neholený chlap a zeptal se: What you want? Řekl jsem, že nic nechci, že mě požádali, abych přišel, tak jsem tady. Načež jsem uslyšel: Pojďte za mnou. Nejsem zbabělec, ale udělalo se mi mdlo. Jak teprve se musí cítit Rusko!

Svoboda pohybu by se měla stát pro naše lidi samozřejmostí. Sovětští umělci byli jako ptáci, kteří směli zpívat jen na jednom stromě. Lidé, kteří roznášejí dobro, by měli mít zelenou na cestu po celém světě. Rozdíl mezi posluchači v Rusku a na Západě je stejný, jako mezi naším národem a všemi ostatními. V našem systému se objevovaly takové mimořádné osobnosti, jako v hudbě Šostakovič, v literatuře Solženicyn a v oblasti svědomí Sacharov. Ti všichni šli proti totalitní moci, i když předem věděli, že musí prohrát. A přece nakonec neprohráli! Řekl bych, že tento systém pomohl vytříbit i citlivost vůči hudbě. Někteří lidé šli na koncert jako do chrámu.“

Mstislav Rostropovič se narodil 27. března 1927 v Baku a zemřel 27. dubna 2007 v Moskvě. Tento proslulý violoncellista, hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog a klavírista, strávil vrchol své umělecké kariéry v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Ze Sovětského svazu musel odejít, když v roce 1970 otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexanderem Solženicynem, a do Ruska se vrátil až za dvacet let.

Měl blízký vztah k Praze, konkrétně k houslistovi Ivanu Štrausovi, a k Československu. Letos od 27. března do 3. dubna se v Moskvě díky úsilí Rostropovičovy dcery Olgy Mstislavovny konal 9. mezinárodní festival na počest jejího světově proslulého otce. A nezávislý ruský deník Novaja gazeta při té příležitosti poprvé opublikoval interview, které mu Rostropovič poskytl v roce 1993.

Zdroj: Český rozhlas Vltava, pořad Mazaika (9. 4. 2018). Z interview se Mstislavem Rostropovičem vybírala Jana Klusáková.

K „Jedu tam rád – důležité“

Nevím, jak se osvědčuje „bot-ový" systém v Čechách, ale tady v USA je zaveden už dlouho. Nahradit osobu v telefonu robotem se do určité míry podařilo, tedy alespoň pokud jde o jednoduché vyjednávání v té či oné záležitosti. Ačkoliv k nedorozumění dochází často. Ve složitějších rozhovorech potřebujeme ještě vylepšit RO-boty těmi profesními mrky nebo vylepšit jazyk nebo sebe nebo vše dohromady. Rozhodně se nedoporučuje pouštět se do robotové konverzace v autě nebo v subwayi. Především musíte počítat s tím, že se nakonec opravdu nedostanete k lidskému hlasu, ale jen k jakémusi simulovanému, líbeznému ševelení, které vás zdvořile osloví a eventuálně se zeptá, jak se vám vede. Pokud jste naladěn a nespěcháte, odpovíte slušně. Pokud to není zrovna váš den, můžete říct: „Co je komu do toho!“ To pak hlas zmlkne, poděkuje a zavěsí.

Já osobně si na takovou proceduru vymezuji čas. Když se vám ozve například „personalista“, pak běda, aby do hovoru vešel manžel s otázkami, vběhl pes nebo zaťukal poštovní doručovatel vymáhající podpis! Do čekací doby vám obvykle pustí RO-bot nějakou muziku. Klasickou v domnění, že jste ten typ, tu ovšem po dvacetiminutovém poslouchání začnete nenávidět. Rock 'n' roll nebo rap music situaci nevylepší, ani Frank Sinatra.

Po zkoušce vaší trpělivosti se konečně dostanete k robotovému vyptávání a  dostanete několik možností, „jak“ odpovědět. To ovšem pouze pokud je vaše otázka dost srozumitelná. Jinak se RO-bot zmate, vy se začnete netrpělivě až vztekle opakovat a končí to většinou prásknutím sluchátka, chytáním se za hlavu, nalitím panáka. A běda tomu, jehož emigrantskému přízvuku Ro-bot neporozumí, což je zde v Americe příznačné (nevím, jak by to dopadalo na Hané). Můžete klít jak česky tak anglicky, ke slovu se nedostanete. V tomto případě je třeba opravdu mnoho profesních mrků, zejména v procesu přijímání pracovníků do pracovního poměru, což si v této mnohojazyčné zemi nedovedu představit.

Některé firmy naštěstí stále ještě mají přídavnou (starší) možnost, jak se domluvit s lidským operátorem, totiž vytočením nuly. V tom případě si operátor vaše dlouhé čekání patřičně odskáče, anebo se přemůžete, a pak vám dotyčná osoba ochotně poskytne pomoc. Častěji se však stává, že „nulák“ nepracuje zrovna ve vaší zemi, ale např. v Mumbai (Indie) a vy neporozumíte jeho přízvuku. Někdy se stává, ze solidarity, že dojde nakonec i k příjemnému rozhovoru, v němž se ujistíte, že vy oba jste cizinci a celý rozhovor ukončíte s uspokojením, že jste vlastně „světoví“.

Ovšem jak vyřešit situaci, když vám přestane fungovat telefon a potřebujete si zavolat, aby vám ho opravili? To pak nastává prekérní situace, neboť se musíte odebrat k nejbližšímu sousedovi a zavolat z jiného čísla, než je to vaše, a které tudíž není registrované pod vaším jménem, poštovním směrovacím číslem a jakýmsi kódem! Nechcete-li, aby hlas poděkoval a zavěsil, musíte se uchýlit k nějaké chytristice, což není tak jednoduché. U sousedů se musíte chovat slušně a do auta kopnete teprve až venku.

Tento týden mě čeká složitý telefonát s elektrárenskou společností ohledně stromu padajícího přes cestu u našeho domu. Hrozí, že strom dráty přetrhne, případně že nastane požár. „Strom-servis“ mi službu odmítl, hasiče prý ještě nepotřebuji a obávám se, že „nulák“ mi ohlásí, že nejsou zahradnictví a vyjednávání bude opět na dlouhé lokte.

Nevím, jak budou tyto situace zvládat Češi se svým temperamentem a se svou květnatou slovní zásobou všech možných nadávek. Jistě přibyde rozbitých telefonů, přetečených van a spáleného masa v troubě.

Každopádně hodně štěstí s „bot-y“.

Psáno v New Yorku.

Přejeme Harrachovské stovce

Během mé nedávné návštěvy Harrachova se mi potvrdila myšlenka Evy Novotné, jejíž článek[1] jsme v Přítomnosti publikovali na začátku února.

Autorka se textem zdánlivě vyjadřovala k výsledkům prezidentské volby, víc však chtěla oslavit malé horské obce nacházející se v Orlických horách. V článku vyzdvihovala sílu a vůli těchto periferních obcí: než aby jejich obyvatelé čekali se založenýma rukama, sami si aktivně vytvářejí vlastní kulturu. Nečekají na zázraky ani na pomoc shůry, ale sami si hledí vlastní historie a obnovují místní zvyky. Právě v této „drobné“ přičinlivosti spatřuje autorka tu pravou občanskou angažovanost a záruku zdravé společnosti.

Jak uvedu na následujícím příkladu, vlastní historii si hledí udržet i harrachovští.

Kromě mnoha přírodních krás tu na Bílém kopci mají uměle vytvořenou desítku. Vznikla v roce 1928, když se nad oblastí o pár let dříve přehnala smršť a způsobila rozsáhlé polomy. Lesníci tehdy museli vysázet nové stromy a rozhodli se pro modříny. Nu, a když už se dali do sázení, vysadili modříny do tvaru obrovského čísla 10 (u příležitosti 10. výročí založení Československé republiky). Víc se toho o původu desítky neví, archivní prameny se o ní zmiňují jen okrajově[2] a pamětníci už nežijí. Vznikla snad jako vtip lesníků? Nebo ji lze číst jako poctu hraběti Janu Nepomuku Františku Harrachovi (†1909), kterého si ve zdejším kraji pro jeho zemědělské a průmyslové aktivity velmi váží? Mimochodem, modříny do Krkonoš přivezl právě on, ty mezi původní krkonošské dřeviny nepatřily. A byl to on, kdo v roce 1904 založil první krkonošskou přírodní rezervaci...

Na podzim, když modříny zežloutnou, vynikne mezi smrky číslovka 10 složená z modřínů nejvíc. Nejlépe je vidět samozřejmě z ptačí perspektivy, ale spatřit ji můžete třeba z příchovické rozhledny Štěpánka anebo z protějšího Sachrova kopce. A právě tady bydlí i starostka Harrachova Eva Zbrojová, která přišla s výborným nápadem: proč by v Harrachově nemohla zazářit u příležitosti stého výročí založení republiky namísto desítky stovka? Její nápad okamžitě pochopili jak správci Krkonošského národního parku, tak Ministerstvo životního prostředí, které povolilo vykácení smrků a vysazení modřínů. „Práce začnou na jaře a postará se o ně národní park, jemuž les patří. Po nás národní park chce, abychom pomohli s úklidem klestí. Vyhlásíme dobrovolnou brigádu a pomůže nám i naše základní škola. Na vysazení další nuly poslouží také mladé stromky ze současného modřínového porostu, z něhož se skládá desítka,“ říká Eva Zbrojová.[3]

Harrachov jsem nenavštívila poprvé, ale desítka mne zaujala až letos. Kromě zmínky v turistické mapě nejsou v kraji žádné ukazatele, které by k ní návštěvníka nějak zvlášť upoutávaly. Dokážu si však představit, že po doplnění nuly ji už v Harrachově nikdo nebude chtít minout. Je proto dobře, že devadesát let starý počin lesníků neupadne v zapomnění, ale bude žít dál.

Nová modřínová nula se zrodí na ploše o rozloze více než jednoho hektaru a bude se skládat z tisíců stromků. Ovšem než zazáří do kraje, na to si pár let budeme muset ještě počkat. Zatím čtenářům Přítomnosti přinášíme aktuální snímky ze Sachrova kopce na důkaz, že desítka potěší nejenom na podzim, ale i teď na jaře. Také už tam tu stovku vidíte?

A na závěr připojujeme přání: Všem, kteří se budou na tvorbě Harrachovské stovky podílet, přejeme v jejich činnosti hodně štěstí! Nechť i jejich poselství dlouho žije!

07042018 obr2

Pohled ze Sachrova kopce.

07042018 obr3

Foto: Pavlína Havlová.

Chystáte se i vy ve vaší obci oslavit netradičním způsobem sté výročí republiky? Napište Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. .


Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big