TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
moje-i-tvoje-odpovednost
Frida Kahlo. Sun and Life. 1947. Výřez. wikiart.org

Moje i tvoje odpovědnost

V knize Karla Čapka Krakatit hlavní hrdina Prokop přemítá, že to nejsilnější, co máme, je okamžik – moment, který, než se člověk naděje, je nenávratně ztracen v minulosti, a přece na něj člověk stěží zapomene, ba naopak – v budoucnosti se mu bude v mysli vracet jako emocionální vzpomínka.

Padesát let se leckomu může zdát jako ukrutně dlouhá doba. Když si však český i slovenský národ připomínají, co se v jejich zemi právě před padesáti lety odehrálo, jedno je jisté – nebyla to nikterak poklidná doba. Byl to čas silných emocionálních okamžiků. Právě před padesáti lety naše země procházela obdobím, k němuž se jako vhodné jeví analogie s roky 1618, 1938 anebo 1948. Všem musí být jasné – včetně dějinami nepříliš políbeným, že o období kdoví jak růžové se nejednalo. Ostatně o taková nebyla v našich dějinách nikdy nouze. Přitom se zpočátku situace zdála být relativně nadějnou. Začátkem roku 1968 odstoupil z funkce prvního tajemníka KSČ Antonín Novotný, konzervativní komunista spojovaný s represivními praktikami padesátých let, a byl nahrazen o poznání liberálnějším a téměř o generaci mladším slovenským politikem Alexanderem Dubčekem. V březnu pak Novotný rezignoval i na prezidentský post, na který dosedl bývalý legionář a bojovník od Dukly armádní generál Ludvík Svoboda. Celá šedesátá léta se nesla na vlně touhy po společenských změnách, a to nejen v naší zemi, třebaže příčiny byly rozdílné. U nás po období stalinského kultu osobnosti docházelo k postupnému společenskému uvolňování. Rok 1968 se pak zdál být pochopitelným a očekávaným vyvrcholením tohoto procesu. Začalo období tzv. „pražského jara“. Postupně byla rušena cenzura, a tím se otevřela veřejná debata nejprve ve sdělovacích prostředcích o společenských, politických a ekonomických tématech. Částečně se uvolnily i státní hranice. V samotné komunistické straně probíhal mocenský zápas mezi konzervativním a progresivním křídlem, jež ve společenském uvolnění hledalo podporu pro naplnění svých mocenských ambicí, k nimž patřily především ekonomické reformy, jež měly rozhýbat dlouholetou hospodářskou stagnaci. Podstatná část společnosti se nejprve pomalu a opatrně a posléze již nezadržitelně hlásila o svůj díl svobody, po níž dvacet let marně dychtila. Ta byla však po několikaměsíční euforii v posledních srpnových dnech téhož roku rozdrcena pásy tanků většiny spřátelených a „bratrských“ zemí Varšavské smlouvy v čele s bratrem „nejmoudřejším“ a nejsilnějším – Sovětským svazem.

V naší zemi nastalo společensky velmi komplikované temné období. Naděje na svobodnější život v otevřené občanské společnosti byly v Moskvě formou ostudných moskevských protokolů zničeny těmi, kteří tyto naděje ztělesňovali. Část společnosti v naší zemi se začala pomalu ale jistě, možná až překvapivě rychle, vracet do stejných kolejí, do nichž částečně z naivity, částečně z dlouho živeného fanatismu vjela po únorovém komunistickém puči v roce 1948. Situace byla o to zoufalejší, že zatímco v roce 1948 tak činili lidé většinou s vírou v ideály komunismu, události roku 1968 přinesly z této víry nemilosrdné vystřízlivění. A proto mnozí, nové historické zkušenosti navzdory, znovu dobrovolně vjeli do oněch starých kolejí. Sledovali tím většinou jen svou kariéru s vidinou relativního blahobytu. Navíc často ve jménu těchto výhod neváhali ničit životy a negativně ovlivňovat osudy těch, kterým svědomí a odpovědnost za morální stav společnosti nedovolovaly zapřít své postoje a myšlenky. Znovu se tak potvrdila dějinná zákonitost, a sice to, že právě v takto přelomových dobách se prověří lidské charaktery.

Jan Palach studoval historii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako mladý student měl celý život před sebou a nedokázal se smířit s tím, co následovalo po srpnové okupaci a zároveň nebyl s to pochopit, proč se tomu československá společnost nedokáže tvrdě a vytrvale postavit na odpor. Po čerstvé zkušenosti prožité svobody, ačkoli trvala jen několik měsíců, si nedokázal představit, že bude znovu žít v uzavřené komunistické totalitě bez možnosti svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Proto se snažil najít efektivní způsob protestu, kterým by z ošklivé noční můry probudil část apatických a rezignovaných spoluobčanů, jejichž postoje postupně paralyzovaly notnou část společnosti. Ve Francii v říjnu 1968 přestal Jan Palach věřit v účinnost běžných forem protestu, tedy pouhých stávek a demonstrací. Cítil, že je zapotřebí učinit mnohem radikálnější kroky. Respektive krok.

Mrazivé lednové dny roku 1969 jako by symbolicky umocňovaly mrazivý charakter tehdejší doby. Společnost postupně ztrácela naději na zvrat situace. Ta se mnohým jevila jako zoufalá, bezvýchodná. Ovšem Jan Palach byl přesvědčen, že nemůže nečinně přihlížet a tvářit se jakoby nic. A tak se 16. ledna 1969, po vzoru buddhistických mnichů, v horní části pražského Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Zní to stejně děsivě jako důvody, ze kterých tento těžko uvěřitelný čin udělal. Pod dojmem této události vyvstává několik důležitých otázek: Proč to vlastně udělal? Pomohl tím něčemu? Byl natolik naivní, že si myslel, že tímto tragickým skutkem snad něco změní? Nebylo to od něj bezohledné vůči jeho rodině, kterou tak uvrhl do těžko překonatelného žalu? Neměl se raději soustředit na jinou, třeba i trvalejší formu protestu? Neobětoval svůj mladý život zbytečně? I takové otázky mi proběhly hlavou, a to i ve vzpomínce na Jana Zajíce, který se upálil nedlouho po Janu Palachovi uprostřed stejného náměstí. Byl to středoškolský student, a tím je mi i věkově blíž.

Sebeupálení Jana Palacha byl tedy okamžik, který doopravdy trval všehovšudy jen několik minut. Nesmazatelně se však zapsal do našich dějin jako mimořádně silný moment, jako výjimečně statečné gesto. Měla to být výzva pro ty, kteří zdaleka neměli odvahu k takovému činu, neměli ovšem ani dost vůle a morální síly k viditelnému odporu vůči projevům nastupujícího normalizačního marasmu. Někomu se může zdát, že se Jan Palach upálil zbytečně, a promarnil tak svůj vlastní život. Já však jeho demonstrativní sebeupálení vnímám celkem jinak. Jan Palach svým činem prokázal, že mu tehdejší dění ve společnosti nebylo lhostejné. Odmítal nad tím jen tak mávnout rukou. Odmítal se poddat tomu, co považoval za zlo. Ve své mladistvé čistotě a přímočarosti totéž vyžadoval i od svých spoluobčanů. V zájmu společnosti jako celku zaplatil nejvyšší cenou – vlastním životem. A udělal to dobrovolně. Udělal to nejen ve jménu svojí svobody, ale rovněž i pro svobodu svých z velké části apatických spoluobčanů. Čin Jana Palacha chápu jako příkladný, byť samozřejmě extrémní protest vůči tomu, co se kolem nás děje. Vyplývá z něj, že bychom si neměli nechat všechno líbit. Budeme-li čelit vážným problémům a hrozbám, měli bychom se jim postavit s patřičnou odvahou. Neměli bychom podlehnout pocitu bezmoci a apatie a rezignovat na odpor vůči tomu, co považujeme za jasné zlo. Chtělo by se říci – nikdo z nás, jsou však okamžiky, kdy stačí i někdo z nás. Sám Palach to vyjádřil slovy: „Proti zlu se musí něco dělat. Bojovat takovými prostředky, které jsou možné.“ Nabízí se otázka: Má lidský život bez svobody vůbec cenu? Lze jej bez svobody prožít skutečně plnohodnotně? Zároveň podotýkám, že této otázce chybí jedno nezbytné slovo – odpovědnost. Bez ní může být svoboda neřízenou střelou.

Jan Palach cítil  spoluodpovědnost za hanebný vývoj ve své zemi po srpnové okupaci. Zdaleka ne všichni to v té době dokázali. Země se opět začala propadat do atmosféry strachu, umlčování a plíživých perzekucí mnohdy rafinovanějších, než byly ty v letech padesátých. Ačkoli Jan Palach svým sebeupálením tento vývoj pochopitelně zvrátit nemohl, ukázal všem, že nemáme odpovědnost pouze sami za sebe, ale i za společnost jako celek, a to nejen proto, že jsme její součástí. A že naše svoboda je i svoboda našeho souseda a má stejnou cenu. Palach jí obětoval všechno. Člověk si láme hlavu nad otázkou, jakým směrem by se naše země ubírala, kdyby takové přesvědčení a odvahu si za ním pevně stát měli všichni její občané, nikoli pouze Jan Palach a hrstka dalších. Těžko říci – v takové absolutní podobě by to přirozeně byla čirá utopie. Avšak možná by stačilo, kdyby odpovědnost za dění ve společnosti, nikoli pouze za sebe sama, měla v té době viditelná část občanů naší země, odhodlaná nenechat se jakkoli zkorumpovat či zastrašit. Mnoho životů by tak bylo v Československu prožito smysluplněji a šťastněji, včetně životů těch, kteří v emigraci marně hledali své naplnění. Především by však marasmus více než dvacetileté normalizace tak těžko nepostihl značnou část společnosti. Následky této doby ostatně pociťujeme dodnes.

Na závěr se neúprosně dere na povrch poněkud troufalá otázka – je mezi námi i dnes nějaký Jan Palach? A jak daleko je doba, kdy bude opět zapotřebí jeho činu, abychom otevřeli oči?

Autor je studentem Gymnázia v Broumově. 

16 1 2019 obr1

Frida Kahlo. Sun and Life. 1947. wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1