TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
ga-ga-gang-k-pocte-konrada-lorenze
Camille Pissarro, Bathing Goose Maidens, výřez, wikiart.org

Ga-ga-gang k poctě Konrada Lorenze

30 let od smrti nadčasového biologa a myslitele.

Když jsem jako malý kluk listoval svojí oblíbenou encyklopedií o přírodních zajímavostech, více než cokoliv jiného mě vždy zaujala jedna ilustrace. Z poklidné vodní hladiny se vypínala hlava plujícího staříka s bílou bradkou a vlasy, kterého věrně následovalo několik malých housat. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se jedná o výjev, který tak významným způsobem zasáhl do moderní vědy. Stejně tak jsem netušil, jak mi myšlenky dotyčného jednou pomůžou formovat vlastní stanoviska k řadě problémů současného světa.

Tou vodou byl Dunaj pár kilometrů před Vídní, tím sympatickým plavcem pak biolog, ekolog a filozof Konrad Lorenz.

Narodil se na podzim roku 1903 ve Vídni jako syn proslulého ortopeda Adolfa Lorenze. Hluboký zájem o přírodu, především faunu, v Lorenzovi propukl již v rané fázi jeho života, kdy díky „nesmírné toleranci“ svých již poměrně starých rodičů mohl do luxusně zařízené rodinné vily v dolnorakouském Altenbergu přinášet nejrůznější čolky, žáby, zpěvné ptáky a jiná zvířata. Nejvíce však propadl husám, jež si zamiloval i díky četbě světoznámého románu švédské autorky Selmy Lagerlöfové o malém Nilsi Holgerssonovi, který se vydá na výpravu s hejnem divokých husí. Na přání „starého pána“, jak svého otce nazýval, Konrad sice úspěšně absolvoval studium medicíny, lékařství se ale nevěnoval a ihned po škole se pustil do toho, co „započal“ již v dětství – plně se oddal výzkumu života zvířat.

Stereotypnímu obrazu vědce dnem i nocí pohrouženého do knih však Konrad Lorenz rozhodně neodpovídal, ani svojí náturou, ani vzezřením. Věrný zásadě, že nesmyslně hektické tempo člověka je zvířeti naprosto cizí, plně přizpůsobil svůj životní rytmus sledovaným objektům, což jeho vrozené líné povaze, jak on sám rád připomínal, více než vyhovovalo. Místo laboratoří či studoven tak trávil celé dny na břehu Dunaje, kam s prvními ranními paprsky brával svá housata či kachňata. Až na pokuřování dýmky dělal přesně to, co ptačí mláďata – ležel v trávě, dřímal, koupal se. A hlavně bedlivě pozoroval. „Nadřazenost dnešních moderních experimentátorů, kteří se domnívají, že mohou zodpovědně vyřešit všechny otázky na základě experimentálního výzkumu zvířete, mi byly vždycky cizí,“ svěřil se později. Když pak v podvečer hlasitým gangangang svolával své malinké svěřence k sobě, aby ho v řadě následovali domů, kolemjdoucí jen nevěřícně kroutili hlavami. Fotografické snímky tohoto výjevu patří již do zlatého fondu toho nejlepšího z moderní zoologie.

Díky tomuto novátorskému přístupu však Konrad Lorenz pronikl do tajů zvířecí říše mnohem hlouběji než kdokoliv před ním, a perfektní implikací znalostí psychologie, antropologie či anatomie do přírodovědy tak položil základ novému vědnímu oboru – etologii. Přestože jej nejvíce proslavily objevy spojené právě s husami (na houseti Martině dokázal, že mláďata určitých druhů považují za matku toho jedince, kterého po narození spatří jako prvního), zasvětil svůj život i pozorování dalších druhů – věnoval se kupř. vranám, papouškům, rybám a samozřejmě psům. Své přelomové poznatky pak přetavil nejen do odborných publikací, ale i do populárně-naučných knih, které i přes to, že jim již táhne na osmdesátku, dosud neztratily na čtivosti a půvabu (Život se psem není pod psa či Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami). Vědom si skutečnosti, že „nic není nudnější než abstraktní popisování zákonů, byť jsou jakkoli zajímavé“, dovedl složité teorie a etologické problémy bravurně vysvětlit na jednoduchých a zábavných příkladech, jež kořenil nakažlivým smyslem pro humor a břitkou sebeironií.

Nikdy se však neuchýlil k laciné popularizaci, vždy pevně zůstával na poli vědy. Čtením Lorenzových knih se proto kromě roviny oddechové pohybujeme i v té ryze didaktické, nutící čtenáře ke stálému přemýšlení. Za zdánlivě vtipným pohybem psa či nelogickým činem krkavce totiž Lorenz odkryl mnohem hlubší a mnohovrstevnatější zákonitosti živočišné říše, života obecně, ba i univerza v celé jeho šíři, tolik tajemného, komplikovaného a tak neuvěřitelně geniálního. Jeho objevy v oboru etologie mu v roce 1973 vynesly Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Přesně padesát let poté, co toto ocenění o pouhý jeden hlas uniklo jeho otci. Byť pozdější výzkumy některé Lorenzovy závěry zpochybnily či vyvrátily, jeho význam coby průkopníka tato skutečnost nikterak nesnižuje.

Již od počátků své kariéry Konrad Lorenz pozorně vnímal analogie mezi procesy biologickými a společenskými. Zevrubný výzkum přírody, tedy de facto všeho „přirozena“, jej tak nevyhnutelně zavedl do sféry etiky, kulturologie a sociální psychologie. Lorenzův odkaz v oblasti společenských věd totiž za jeho objevy přírodovědeckými rozhodně nezaostává. Zřejmě žádný moderní biolog tak výrazným způsobem nezasáhl do filozofických a morálních problémů, které 20. století přineslo, jako právě Lorenz.

Do povědomí rakouské i světové veřejnosti se zapsal coby neúnavný kritik celé řady pochybení, která člověk moderního věku činí (skvěle je zachytil např. v díle Osm smrtelných hříchů civilizace). V první řadě se přirozeně jednalo o znečišťování planety. Lorenz, environmentalista v tom nejryzejším slova smyslu, se snažil lidstvo soustavně vést k přirozenému ekologickému myšlení mnohem dříve, než se z toho stal celosvětový boom. Přirozenou, nenásilnou, a přece nanejvýš naléhavou formou se celá desetiletí snažil vysvětlovat, že pomyslná větev, na níž s povýšeneckým úsměškem sedíme, nás již dlouho neunese. „Der Erste Grüne“, tedy „první Zelený“, jak se mu přezdívalo, nedovedl pochopit, jak si můžeme chemizací a drancováním přírodních zdrojů dobrovolně ničit životní prostor, přičemž poukazoval na mnohem logičtější chování zvířat, pro něž je devastace prostředí, jež obývají, něčím zcela nemyslitelným. Ani za všechny peníze světa, říkával, nebude jednoho dne možné koupit neotrávenou vodu nebo čistý vzduch.

Ve svých až děsivě prorockých vizích však nezůstal jen u našeho nakládání s krajinou. Mnoho let dopředu varoval před problémy, jimž dnes ve větší či menší míře jako společnost skutečně čelíme. Soustavně např. upozorňoval na to, že nadměrná honba za pokrokem v chemických a lékařských vědách povede k přelidnění, „zadušení lidstva“ sebou samým, čehož následkem bude odlidštění společnosti projevující se ztrátou potřeby blízkosti a vyhasínáním citů. K tomu výrazně napomohou i masové sdělovací prostředky – to prohlásil dávno před nástupem internetu. Varoval před vyhrocenou neofilií, tedy nekritickým přijímáním všeho nového a apriorním zatracováním zavedeného.

Jako další vzrůstající problém vnímal Lorenz odpřírodnění lidstva, tj. že se člověk začne vnímat jako protipól přírody, nikoliv jako její součást. S tím pak bude souviset narůstající změkčilost civilizovaného člověka – budeme stále méně ochotni snášet strast (např. naroste až panická hrůza ze smrti), mladí se budou čím dál častěji nechávat živit rodiči a nebudou schopni se osamostatnit, o to více však budou přesvědčeni o své důležitosti a výjimečnosti.

Lidem se postupně převrátí některé hodnoty. V této souvislosti se mi jako dobrý příklad vybavuje Lorenzův upřímný hněv nad lidmi, kteří jsou schopni stavět život kočky či psa nad život lidský. Lorenz, který prožil mezi zvířaty většinu svých dnů, jenž je zahrnoval péčí a považoval za výborné kamarády, vnímal toto „eticky nanejvýš nebezpečné stanovisko“ jako rouhání a jeden z mnoha příznaků churavění společnosti.

Lorenzovy vlastní etické normy a vůbec jeho úroveň schopnosti rozeznat zlé od dobrého však mnozí jeho odpůrci zpochybňovali, zastávajíce stanovisko, že člověk, jenž za války inklinoval k nacismu, nemá co kázat o morálce. Konrad Lorenz skutečně zvrácenou ideologii přijal za svou, dokonce se jistou měrou podílel i na odsouzeníhodných rasových pokusech. Přestože Lorenzův žák a dobrý přítel Zdeněk Veselovský vzpomínal, že Lorenze toto pochybení upřímně hnětlo a několikrát se za ně veřejně omluvil, tato skutečnost na úvahách altenberského vědce zanechávala a stále zanechává jistou pachuť. Otázkou ale zůstává, zdali tím opodstatněnost výše zmíněných (i řady nezmíněných) výtek klesá.

Konrad Lorenz a myslitelé jeho střihu dnes každopádně znatelně chybí. Jestliže v očích naší společnosti představuje nebezpečí několik stovek emigrantů namísto toho, abychom co nejurgentněji řešili 270 tisíc tun plastů ve světových oceánech, nastupující nedostatek vody, tání ledovců či vymírání druhů, abychom se varovali materialismu a odklonu od přírody, pak Lorenzovy apely vycházející nejen z vědeckých poznatků, ale v neposlední řadě i obyčejného přirozeného vnímání světa tolik blízkého našim předkům, potřebujeme snad více než kdy jindy.

Studovat Konrada Lorenze znamená čelit nejzávažnějším otázkám dneška, stejně jako se dokola ptát sama sebe, jakou měrou k devastaci – přírody i morálky – přispívám a nakolik se jí svými činy snažím bránit. Zároveň však „vnoření se“ do světa Lorenzových objevů představuje nikdy nekončící úžas nad tajemstvími života v celé jeho úchvatné pestrosti.

Dne 27. února uplyne přesně třicet let od smrti Konrada Lorenze, vědce, který, jak trefně poznamenal jeho dobrý přítel Kurt Mündl, ani „přes všechny kritické výhrady k chování svých současníků nikdy neztratil víru v lidstvo“.

22 2 2019 obr2

Konrad Lorenz. Zdroj zde.

22 2 2019 obr1

Camille Pissarro, Bathing Goose Maidens, wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1