TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-se-to-deje
Kazimir Malevič, Černý čtverec, 1915. výřez. Wikimedia Commons.

Co se to děje?

Vlna solidarity, alespoň rétorické, z úst světových stáníků, vyhlašování nově nabytého pocitu národní solidarity, následné odsuzování teroristických útoků ze strany jaksi obvyklých podezřelých, muslimských organizací, mešit, náboženských autorit. Déjà vu. V lednu se mohlo zdát, že se povedlo alespoň vyloučit z hlavního proudu reakcí volání po krvi a populární představy davové spravedlnosti. Pomohlo to v nejprostším a nepřímějším ohledu? Totiž, pomohlo to zabránit tomu, aby došlo k dalšímu velkému teroristickému útoku? Zjevně nikoliv.

Jistě většina z nás uzná, jakkoliv krvelačný pocit koho z nás právě jímá, že je lépe věc řádně rozmyslet, než jednat bez více méně ucelené představy o následcích a nakonec třeba všechno ještě zhoršit. Právě záměrem o přispění k něčemu, co by se snad dalo nazvat „standartní politologickou diskusí“ o ISIS, islamismu a terorismu, je veden tento text, jehož ambicí je podání návrhu či podnětu čtenáři, k promyšlení, k rozvedení, k doplnění, ke kritickému navazování.

Předem, útoky v Paříži se nás dotýkají více než útoky na blízkém východě. S veškerou úctou k obětem kdekoliv. Ne proto, že by umírali „lidé jako jsme my“, což je ostatně pro každého, kdo trochu zná Paříž, jako pokus o obvinění z rasismu spíše směšné, ale proto, že Paříž je zkrátka obecně mnohem zabezpečenější než Irák či Sýrie, takže schopnost teroristů v ní zaútočit ukazuje, že jsou mnohem mocnější, než organizace, které by byly schopny zasáhnout jen v Iráku či Sýrii. Proto je naše obava přirozeně silnější. Možnost, že jsme na řadě my, je reálnější. Jedná se o intenzivnější hrozbu. Automatické podsouvání „rasismu“ lidem, kteří útoky v Paříži prožívají intenzivněji než útoky v Iráku a Sýrii je hloupé, ve svém základu samo latentně rasistické (předpokládá nějakou identifikace dotčeného s Pařížany, třebaže hlavně z neznalosti pařížského prostředí na kterékoliv straně), a může některé lidi dohnat i k tomu, že z nechuti ospravedlňovat něco tak zjevného rezignují na to, aby se sami sobě „prokazovali“, že rasisty nejsou.

Vezměme za dané, že máme společný zájem, a tím je se nebát (a nenechat se třeba od někoho zabít). Dále vezměme v úvahu, že oblast bezpečnostní a politická se překrývají. Laskavý čtenář proto jistě odpustí, že se překrývají i témata obou oddílů.

Nejprve krátké shrnutí:

  1. To, že se nám zdá, že někdo je „běloch“, ještě neznamená, že můžeme rozumně předpokládat, že je nacista. Analogicky, to, že někdo je muslim neznamená, že je islamista. Pro znalce matematiky na úrovni základní a k poučení pro některé jihočeské „vědce“: Implikace není totéž co ekvivalence (viz podrobnější rozvedení níže).

  2. (Neo)nacismus nabízí nejsnažší východisko z chudoby: Ty nejsi chudý, ty jsi bílý!; islamismus zkrátka hlásá: Ty nejsi chudý, slabý, nevzdělaný, ty jsi muslim!
    V tom jsou obě extremistické ideologie strukturně stejné.

  3. Politický extremismus není „vinou“ populace, kterou si rétoricky privatizuje. „Bílí“ nemůžou za Hitlera. Zničení extremistického hnutí a jeho základny má dvě části: Likvidaci jádra hnutí jako gangu a systematické sejmutí údajné spoluviny (sugerované společnosti ze strany extremistů) z ostatních členů dané části společnosti.

A nyní rozvedení:

Bezpečnostní oblast
Je více než zjevné, že každý teroristický útok, bez ohledu na to, kdo ho spáchal, má za bezprostřední cíl to, co se v bezpečnostních studiích nazývá sekuritizace nějakého společenského nebo lépe politického problému. Sekuritizací se rozumí změna vnímání problému, jeho přeměna na bezpečnostní hrozbu.

Tak například krajně pravicoví teroristé, jako Breivik nebo svého času němečtí nacisté, stejně jako teroristé islamističtí, konají, aby bezprostředně dosáhli sekuritizace ve vztahu k soužití dvou skupin obyvatelstva. V případě pravicových a islamistických teroristů se většinou jedná o vnesení bezpečnostní hrozby do soužití skupin, které se vzájemně rozlišují ve svém vlastním povědomí, na základě sebeidentifikace. Jinak řečeno, pravicoví extremisté většinou domněle „chrání“ nějakou již podle všeho existující a za odlišnou se považující skupinu obyvatelstva, posilují její údajnou „výlučnost“ tím, jak svým terorem posilují především její vyloučení – odlišnost od jiné skupiny obyvatelstva.

Je také zjevné, že lednové pochody a projevy solidarity byly namířeny právě na de-sekuritizaci soužití muslimů s ostatními ve Francii. Tedy na oddělení bezpečnostní hrozby islamistického teroru od otázek občanského soužití. Měly vzít teroristům „vítr z plachet“. Jenže teď to vypadá, že by si snad měli Fancouzi a ostatní rezervovat ulice a náměstí na několik let dopředu, aby bylo kde pochodovat, až se zase něco stane, protože tomu, že se něco případně stane, zřejmě pochody nezabrání. A že se zase něco stát může je už spíše automatickým předpokladem.

Problém se sekuritizací politického problému prostřednictvím teroristického útoku nebo dokonce série teroristických útoků je problémem komplexním, nikoliv jen ve smyslu vágním, ale ve smyslu vědeckém. Jedná se o komplexní hodnotový systém a jeho rozpletení vyžaduje komplexní analýzu, zcela podobně jako například městská doprava, ve které zvýšení povolené rychlosti na některém úseku může vést k celkovému zpomalení dopravy stejně dobře, jako snížení povolené rychlosti na úseku jiném. Systému teroru se projevuje tím, že (1) účelem jednání teroristů je omezení občanských práv lidí, které teroristé domněle „chrání“, protože tím se jejich útoky zpětně ospravedlňují jako svého druhu preventivní údery; (2) přímé prostředky, mající zabránit teroristům v provádění útoků, nutně čítají bezpečnostní zásahy, omezující v nějakém smyslu občanská práva obyvatelstva – sledování populace bezpečnostními složkami, omezení svobody pohybu, atd. Následkem toho prostředky prevence terorismu vedou k sekuritizaci problému s razancí podobnou útokům samotným. Benjamin Franklin je autorem výroku: Ti, kteří se vzdávají základní svobody, aby získali dočasné bezpečí, si nezaslouží ani svobodu ani bezpečí.

Jednoduše řečeno, jestliže se dělá proti teroristům málo, žijeme v ohrožení a naše práva jsou tím omezena, jestliže se ale dělá dost (jako v USA po roce 2001), žijeme také v ohrožení a naše práva jsou tím omezena. Musíme se rozhodnout – je naším cílem, mít pocit, že si svá občanská práva omezujeme alespoň sami, místo aby je přímo omezoval někdo jiný? To je totiž přesně to, čeho dosáhli Američané. Není naším cílem spíše to, aby naše občanská práva nebyla účelově omezována nad míru přijatelnou? Pokud ano, je třeba si především přiznat, že zázračná řešení se nenabízejí.

Vodítkem k řešení by ale přinejmenším podle mého mělo být použití tvrdých prostředků, vedoucích k reálnému snížení pravděpodobnosti dalších útoků, ovšem výhradně způsobem, který se vyhýbá dopadům na veřejnost a občanské soužití. V první řadě jde o to, odstranit teroristy chtěnou „souvislost“ útoků s určitou společenskou skupinou. Pokud tedy například nelze dalším útokům zabránit jinak, než za použití oněch tvrdých prostředků, pak je třeba stejně tvrdě postupovat i vůči jiným politickým uskupením, která mají stejné cíle – ostrakizaci jisté skupiny obyvatelstva. Posvítit si na štváče. Tedy, sekuritizovat otázku extremismu obecně a oddělit ji zcela od otázek občanského soužití. Spojit ji s reálnými mocenskými zájmy, se kterými ve skutečnosti souvisí (ať už je představují islamistické nebo jiné krajně pravicové organizace), ne se sociálními problémy, se kterými nemá vůbec co dělat. Rozvíjet diskurs takové hrozby. Zahrnout do něj i hrozbu kriminalizace lidí na základě rasy, etnicity či osobního přesvědčení. Taková věc je vlastní součást teroru samotného, věc ohrožující celou společnost. Získat tak prostor pro to, jednat tvrdě tam, kde je to zapotřebí, a současně mírně tam, kde je to žádoucí.

To, že se nám zdá, že někdo vypadá jako „běloch“, ještě neznamená, že můžeme rozumně předpokládat, že je nacista. Natož ho automaticky prověřovat. Jistěže členy nacistických bojůvek jsou zřejmě výhradně „takoví“ lidé.Nacisté by si dokonce přáli, aby „bělochům“ nezbylo, než se přidat k „rasovému“ společenství. Lidé, kteří ve skutečnosti pomáhají nacistům tím, že varují svět před „bělochy“, že vzbuzují strach z „bělochů“, by měli nést následky svého počínání, včetně následků trestně-právních. Za slova běloch a nacista lze ve vzorci dosadit jakékoliv jiné hodnoty. Není přitom vůbec důležité, zda je například muslim „přesvědčením“, zatímco běloch snad „vrozenou vlastností“. Ono to totiž zaprvé tak není – člověk se nepovažuje od narození za bělocha a politika je asi opravdu spíše věcí přesvědčení, než vzhledu. Bělochem se stává člověk v politickém smyslu teprve, když se vzhled stává otázkou politiky. Tak je tomu i s náboženstvím.

Potud by vlastně dosavadní francouzská bezpečnostní politika neměla doznat změny, kromě změny razance v obou směrech ohrožení – ve směru k pachatelům a jejich gangům i k těm, kteří se chtěji přiživovat parazitováním na strachu ostatních. Něco jiného je oblast obecně politická a věc správného zadání ze strany politické reprezentace.

Politická oblast
Správné zadání musí souviset s rozvahou, týkající se vlastního zařazení islamistů, tedy obsahu termínu „islamista“. Pokud jde o terorismus a extremismus v Evropě, rozeznáváme dnes přinejmenším tři politické typy: náboženský, krajně levicový a krajně pravicový. Podivné je na tomto členění již to, že zahrnuje dvě kategorie přesvědčení – totiž přesvědčení náboženské a politické – které jsou jinak považovány za věci zcela oddělené. Například mezi politickými stranami se tak najdou strany, obracející se na voliče s nějakým druhem náboženského přesvědčení (například strany křesťansko-demokratické a pod.), ale i tyto strany lze chápat současně jako spíše pravicové, levicové nebo středové.

Je tedy patrné, že v případě politických stran nejsou organizace, mající nějaký vztah k náboženskému přesvědčení lidí, vyňaty z posuzování, pokud jde o jejich politické zaměření. Jednoduše, nemáme strany pravicové, levicové a křesťanské. Máme strany různé, některé jsou vedle jiného například v nějakém jim vlastním smyslu křesťanské, ale pořád jsou více či méně (většinou spíše více) pravicové nebo levicové.

Je tomu tak právě proto, že náboženské přesvědčení je něco jiného, než přesvědčení politické. Nejen z hlediska ústavního pořádku v sekulárním státě. Sekulární stát totiž není jen nějaký ideologický výmysl, ale výsledek snahy o vytváření institucí, lépe vystihujících vztahy mezi různými skupinami obyvatelstva. Politické přesvědčení (alespoň pokud jde o stranický systém) odpovídá představám lidí o jejich zájmech v souvislosti s jejich socio-ekonomickým statusem. Náboženské přesvědčení s ním nesouvisí.

To neznamená, jak si občas někdo představuje, že by „chudí volili levici“, nebo něco podobného. Naopak, Zelení jsou příkladem strany, chápané spíše jako levicová, kterou volí častěji lidé, kteří nejsou tak úplně „chudí“. Stejně tak sociální demokracie je ve většině Evropy hlavně politickým přesvědčením různých pater střední třídy. Jak totiž bylo řečeno, nezáleží jen na socio-ekonomickém statusu samotném, ale i na představách lidí o zájmech, které z něj vyplývají, tedy na diskursu, který tyto zájmy z hlediska příslušné socio-ekonomické skupiny, na kterou se obrací, lépe či hůře pojmenovává.

Není třeba chodit okolo horké kaše. Teroristické a extremistické organizace, chápané jako náboženské, lze současně klasifikovat také politicky. Totiž jako extrémně pravicové nebo extrémně levicové. Proč? Inu, protože to lépe odpovídá skutečnosti, a protože především politické nástroje, určené pro boj proti pravicovému a levicovému extremismu, jsou značně rozvinuté a přinášejí rozhodně více úspěchů, než dosavadní boj s takzvaným náboženským fundamentalismem. Je tomu tak právě proto, že v boji proti politickému extremismu se například „chudí“ nestávají automaticky podezřelými z přináležitosti k nějaké dělnické straně, ale jsou naopak chápáni jako její hlavní oběti, a tak je k dispozici celá škála nástrojů sociálního státu, která umožňuje „chudé“ před extremisty zachránit, aniž by každý z nich musel k výslechu.

Námitkou by mohlo být, že nábožensko-fundamentalistické směry se otevřeně neobracejí na některou socio-ekonomickou skupinu, ale na skupinu vymezenou nábožensky. Jenže, obrací se snad například neonacismus otevřeně na „chudé“? Nikoliv. Obrací se na „bílé“. To, co dělá, je totiž právě nejsnažší východisko z chudoby, které jim nabízí: Ty nejsi chudý, ty jsi bílý!

Stejně tak islamismus zkrátka hlásá: Ty nejsi chudý, slabý, nevzdělaný, ty jsi muslim!

Základem extremistické ideologie obecně a jejím identifikačním znakem, odlišujícím ji od rozumného politického přesvědčení, je totiž to, že běžné politické přesvědčení je založeno na vyjadřování socio-ekonomických zájmů, zatímco extremistická ideologie na jejich základním vymazaní a nahrazení vymezením zcela jiným, které je symbolicky zastupuje, a tím ony zájmy vyhrazuje určité zcela bez ohledu na dané zájmy vymezené skupině.

V případě (neo)nacismu to funguje následovně: Pan X je chudý a bílý. Nacista říká, bílí jsou na tom špatně, podívejte se na sebe. Pan X si řekne, no to je pravda, vždyť já na tom nejsem nejlépe. Bílým je třeba pomáhat.

Potíž pana X je v tom, že z chudoby mu tohle rovnítko nepomůže. Potíž nás ostatních je zase v tom, že extremistická ideologie spočívá v takovém propletení obou hodnot („chudý“ a „bílý“), které pan X není z nejrůznějších důvodů schopen rozplést. Zvláště dokud se nacistům přitakává v tom smyslu, že se má za to, že by obě hodnoty spolu mohly souviset.

Právě za účelem rozpletení takových informačních zauzlení, matoucích „cílové skupiny“ extremistů, je třeba oddělit skutečnou podstatu jejich hnutí – politický extremismus – od nánosů symbolismu, který marketingově využívají, a následně se zabývat přivedením přímo i nepřímo ohrožených skupin obyvatelstva k vyjádření jejich vlastních skutečných politických zájmů.

ISIS se ostatně jeví jako vzorové krajně pravicové hnutí i pokud jde o jeho „témata“. Totiž, o obranu „tradičních hodnot“, „morálního jedince“, „rodiny“, atd. Takové hodnoty nehlásají jen církve, ale hlásal je například i nacismus a jeho pohrobci. Nejenže se nejednalo ani domněle o křesťanské hnutí. Těžko by někdo vážně dovozoval, že se proto jedná třeba o „evropský“ fundamentalismus a že je třeba rozmlátit proto celou Evropu a postavit okolo ní padesátimetrovou zeď, jinak se to bude opakovat donekonečna.

Ani nacismus by nebyl nikdy poražen, kdyby se Němcům po válce začalo vysvětlovat, co že to „bílí“ lidé skutečně potřebují. Bylo třeba jim ukázat, že skutečně se jich týká, co potřebují lidé chudí, bohatí, staří, mladí, státní zaměstnanci, podnikatelé atd. Stejně tak bylo třeba rychle dosáhnout toho, aby se ani ostatní (Francouzi, především) nezaobírali v první řadě „Němci“.

Závěrem
ISIS je gang, strukturou ideologie a řízení zároveň originální i podobný ostatním extremistickým organizacím. Stal se hlavním nositelem oné ideologie, podobně jako NSDAP ji kdysi „ukradla“ mnoha dalším krajně pravicovým stranám v Německu. Potřebujeme zaprvé tvrdě potřít samotný gang. Vyhrát válku, kterou rozpoutal. Vedle toho ale potřebujeme rozložit celý ideologický blok na věc nalepený. To se muslimů týká asi právě v té míře a tím způsobem, kterým se zničení nacismu týkalo „bílých“.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1