TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
konce-arogance
Roberto Matta, výřez. poetryfoundation.org

Konce arogance

„Reálpolitika“ vypadala jako rozumná strategie, teď se ukazuje jako dosti mizerná ideologie. Životy lidí na Blízkém východě pro nás měly příliš dlouho příliš malou cenu.

Neměli bychom se zamyslet, jestli nerozumíme muslimskému světu zcela špatně a zákonitě pak s ním jednáme tak, že se na nás valí jedna katastrofa za druhou? Jsme poučitelní? Ptá se v článku týdeníku Die Zeit zástupce šéfredaktora Bernd Ulrich.

Ve vztahu k islámskému světu se opakuje do zblbnutí to, že se jím většina Evropanů cítí ohrožena. Rozeberme si ale, co jsme v islámských zemích za poslední léta přímo dělali a na čem se podíleli.

„Copak nevedeme na Blízkém a Středním východě nepřetržitě válku už čtrnáct let? Copak tam už před útoky v Paříži neshazovaly francouzské letouny bomby? A copak se tam dávno před Paříží neangažovalo (Putinovo) Rusko? Smutek a bezradnost nad útoky se na západě zakrývají agresivními gesty.“ (Ulrich)  Francouzský president po nedávných útocích vyzval k „nemilosrdnému“ pronásledování teroristů. Dá se to pochopit jako výraz momentálního hněvu, ale projevovali jsme dosud nějaké zvláštní milosrdenství v Severní Africe, Iráku, Afghanistánu?

Dušan Radovanovič překládá a shrnuje Ulrichovu argumentaci takto:

„na rozdíl od Západu, má Islámský stát jasný plán. Spočívá ve snaze vyprovokovat Západ a Rusy k odvetnému úderu, který vyvolá ještě větší chaos. Radikálové dobře vědí, že další letecké útoky si vyžádají další civilní oběti.  S každou další bezbrannou obětí poroste nenávist vůči Západu i podpora islámských radikálů. Bomby sice zabíjejí teroristy, ale zároveň pomáhají vytvářet nové.

Evropa a Amerika se vůči Blízkému východu snaží uplatňovat takzvanou reálpolitiku. Její zásadní problém ovšem paradoxně spočívá v tom, že je příliš často úplně mimo realitu. 

Reálpolitika může být úspěšná, jenom pokud by stála na našich hodnotách, pečlivě zvažovala možnosti a vhodně odhadne důsledky našeho konání. Jenže nic takového na Blízkém východě nepraktikujeme. Místo toho zmutovala reálpolitika do velmi nebezpečné ideologie. 

Podstata problému je v tom, jak už upozornil filozof Karl Popper, že ideologii se v podstatě nedá dokázat její nesprávnost. Chyby spáchané velmocemi se kupí jedna na druhou a každé selhání je brzy zastíněno ještě větší chybou. 

Nabízí se množství příkladů. V osmdesátých letech vyzbrojily Spojené státy afghánské mudžahedíny proti sovětským okupantům. Po odchodu Sovětů byl ale Afghánistán ponechán svému osudu. 

Vojenský režim vládl bez politické i náboženské legitimity, dokud se k moci nedostalo radikální hnutí Taliban. Právě zde našla Al-Káida vhodné základny pro útoky na newyorská „dvojčata.“ Následkem byla invaze, která sice trvá dodnes, ale Taliban už se opět dostává k moci. Západ se ale z této lekce nijak nepoučil.

Podobných chyb můžeme vidět mnoho. Írán, Irák, pochybné spojenectví se Saúdskou Arábií, která zároveň radikály financuje apod. Nakonec se ukazuje, že tzv. reálpolitika je jen zástěrkou pro jednání, které je na hony vzdálené našim hodnotám a pravidlům. 

Panuje totiž podivuhodné přesvědčení, že čím víc jsme vzdáleni ideálům, tím blíž jsme realitě. Nakonec to vždy skončí u primitivní představy, že věc je třeba řešit silou. Čím větší tvrdost, tím lepší výsledek. 

Skutečnost je ale přesně opačná. Čím víc jsme vzdáleni vlastním hodnotám a čím méně bereme v potaz zájmy Arabů a Peršanů, jichž se naše politika přímo dotýká, tím víc ztrácíme smysl pro realitu a míru. Vzniká tak celá pyramida chyb, která dnes dosahuje svého neudržitelného vrcholu. 

Připomeňme si, jak v roce 1953 svrhly americké a britské tajné služby vládu demokraticky zvoleného premiéra Íránu Muhammada Mosaddeka. Požadoval totiž, aby Íránci měli na svém území větší podíl z těžby ropy, kterou ovládaly západní těžařské korporace. 

Místo Mosaddeka instalovaly západní země šáha Rézu Páhlavího. Obyčejného sekulárního diktátora, který nerespektoval náboženské cítění svého lidu a provedl westernizaci země ovšem bez drobností, jako jsou demokracie či lidská práva, zato s mučením a všemocnými tajnými službami. 

Logickým důsledkem byla revoluce, kterou vedl v roce 1979 ajatolláh Chomejní. V reakci na ni začaly Spojené státy sponzorovat iráckého diktátora Saddáma Husajna, který zahájil proti Íránu válku za pomoci chemických zbraní. 

Válka, která si vyžádala životy osmi set tisíc Íránců, ale paradoxně pomohla stabilizovat náboženský režim a učinila z Íránu zarputilého nepřítele Spojených států. Naopak Saddámovo finanční vyčerpání ho vedlo k útoku na Kuvajt. 

Odtamtud byl sice vytlačen mezinárodní koalicí, u moci ale zůstal. Teprve další invaze ho odstavila od moci, ovšem uvrhla Irák do současného chaosu. Do chaosu z něhož, jak už před časem poukázal týdeník Spiegel, utvářeli bývalí Saddámovi generálové takzvaný Islámský stát. 

Naopak posílení šíitského Íránu vedlo k tomu, že se proti němu vyhranila sunnitská Saúdská Arábie. Nepřirozenou koalici se Západem tato ultrakonzervativní země vynahrazuje podporou radikální islamistické ideologie v celém regionu. 

Jednoduše řečeno: to, co začínalo jako banální akce, která měla udržet profit západních petrolejových korporací, skončilo sérií chyb, jež vedly k několika válkám a vzniku Islámského státu. Po celou dobu nedošlo k nápravě chyb, ale chyby se naopak kupily jedna na druhou. 

Západní „reálpolitika“ dospěla ke svému vrcholu. Použili jsme snad všechny vymoženosti v nejrůznějších kombinacích: akce zpravodajských služeb, drony, invaze, korupci, dodávky zbraní, bombardování, sankce, stabilizování i svrhávání diktátorů a rozněcování konfliktů. 

Jediným jasným výsledkem je zjištění, že tento způsob prosazování sobeckých zájmů už neslouží ani nám samotným. To, co se dříve dělo daleko od nás, se nás nyní týká zcela bezprostředně. Začalo to jedenáctým zářím a pokračuje útoky v Paříži a přílivem uprchlíků do Evropy. 

Pořád ale můžeme vidět selhání západní politiky jako šanci pro budoucnost. Nikde není psáno, že muslimům nemůžeme pomoct, jak se s oblibou tvrdí. Dosud jsme to totiž ani nezkusili. 

Západ zjevně potřebuje nové politické nástroje a také novou teorii: teorii, která překoná všechnu starou koloniální aroganci. Muslimové jsou lidé jako my a reálpolika si na to bude muset zvyknout. 

Je pravda, že v islámu, stejně jako v každém jiném náboženství, existuje nenávist. Ale to, jestli se přetaví v islámský teror, záleží do značné míry na okolnostech. A tím pádem i na nás. 

Existují dva dobré důvody, proč začít u nás samotných. Jednak my sami můžeme změnit své chování jednodušším způsobem a navíc je zcela jasné, že pokud budeme pokračovat v současné chybné politice na Blízkém východě, tak jak to činíme už skoro sto let, nedosáhneme ničeho. 

Existují samozřejmě i pozitivní příklady našeho chování. Ať už rozvojová pomoc, podpora škol a budování studní v Afghánistánu, snaha o vyřešení krize v Súdánu a podobně. Bohužel, většina těchto akcí byla polovičatá a uspěchaná a jen stěží mohla změnit obraz, který si Arabové o Západě vytvořili. 

Životy lidí na Blízkém východě pro nás měly příliš dlouho příliš malou cenu. I dobré úmysly čtou blízkovýchodní obyvatelé v kontextu dějin, které utvářel západní rasismus a imperialismus. Nejsmutnější na tom je, že čtou mnohdy správně. Západ, který u sebe doma tak rád vzývá demokracii, se ve světě příliš často chová jako autokrat.

Uprchlíci jako šance
Možnost pro změnu tohoto tragického stavu přichází paradoxně právě s uprchlickou krizí. Máme jen dvě možnosti. Buď pomůžeme postiženým zemím v dosud nebývalé míře u nich doma, nebo uprchlíky přijmeme. Je pochopitelné, že mnohé Evropany tato budoucnost děsí a rádi by žili ve svém izolovaném světě. Ale dny, kdy to bylo možné, jsou už dávno pryč. 

To, jak zde budeme zacházet s uprchlíky, do značné míry ovlivní, jak nás budou vnímat v arabských zemích. Je to delikátní úkol, ale také obrovská možnost. Pokud promarníme tuto možnost usmíření, vyvalí se tolik hněvu, že ho neudrží na uzdě ani vojenské intervence, ani tajné služby. 

Uprchlíci ale mohou posílat domů i jiné informace. O tom, jak může život na Západě vypadat, jak získat potřebné dokumenty bez úplatků, jak důležitá jsou svobodná média, jak je skvělé mít kvalitní zdravotnictví a jak moc je obraz, který si utváří o bezvěrcích, vzdálený realitě. 

Obavy z případné islamizace naší kultury jsou mnohem méně podložené, než naděje, že se muslimský svět obrátí ke svým humanistickým kořenům a v dlouhodobém měřítku se politicky zreformuje. 

Averze vůči Západu využívají vládci, kteří se ke svému lidu chovají v podstatě také rasisticky. To, co ale spojuje vládnoucí a ovládané, je averze vůči západní aroganci. Západní intervence udržují muslimský svět v alibistické pozici, kdy je snadnější vymlouvat se na zlý Západ, než přijmout odpovědnost. 

Pokud chceme bojovat proti terorismu, musíme nejdřív najít společnou řeč s muslimy. A zásadně omezit dodávky zbraní. Budeme muset jednat s egyptskou vojenskou juntou i s islamisty v Rijádu i Teheránu. Ale se všemi stejně.

Potřebujeme novou pozitivní agendu. Novou formu rozvojové pomoci, možná nějakou formu Marshallova plánu pro celý region. Důležité je, že konec reálpoliky může otevřít dveře celé nové kapitole vztahů mezi Západem a Východem, uzavírá svůj komentář zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit Bernd Ulrich.“

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1