TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
sebekritika-je-skvela-a-je-ji-uz-dost2
George Grosz, Bílý otrokář, 1918

Sebekritika je skvělá, a je jí už dost

O nenormálnosti evropské sebekritiky jsem začal přemýšlet v době, kdy vznikla doktrína, podle níž za zaostávání zemí třetího světa je odpovědný Západ. Sebekritický proud dále přiživili francouzští i jiní evropští politici a intelektuálové ve svých reakcích na zničení newyorských Dvojčat a posléze na atentáty v Madridu a v Londýně.

V případě Twin Towers se ozvaly názory, že za tragédii nesou přímou odpovědnost Spojené státy a že arogantní a pánovitá supervelmoc dostala to, co si zasloužila. Možná víte, že nedávno zesnulý francouzský intelektuál Jean Baudrillard o atentátech z 11. září 2001 napsal, že při sledování události zajásal nejenom proto, že celý svět chtěl vidět Ameriku na kolenou, ale i proto, že Američané dostali zaplaceno vlastní mincí, že atentát na Twin Towers byl jakousi půjčkou za oplátku, poněvadž moc Spojených států ostatní země až příliš popouzela. Podle Jeana Baudrillarda je třeba v celé události spatřovat určitou imanentní spravedlnost, která zajišťuje nové rozdání karet a trestá konečně toho, kdo neoprávněně vládl druhým. Po Baudrillardovi následovaly v Evropě i ve světě reakce mnoha dalších intelektuálů. Nejzajímavější byly odezvy na atentáty spáchané v Madridu a v Londýně. Příčina atentátů na nádraží Atocha v Madridu byla totiž připsána válce v Iráku bez ohledu na to, že většina džihádistů se ve svých tiskových prohlášeních dotkla Iráku jen okrajově, avšak vyslovila v prvé řadě přání znovudobýt arabsko-muslimskou Andalusii, ztracenou v 15. století. V případě atentátů v Londýně jsem žasl, když bezprostředně po 7. červenci 2005 většina evropského tisku svalila odpovědnost na skupinu G8, která tou dobou zasedala na kongresu ve Skotsku. Diskurz se nesl v tomto duchu: „Vážení vládcové světa, když už máte moc budovat i ničit vesmír, vymyťte chudobu, a nic podobného se už nebude opakovat."

 Na těchto reakcích a ve všech komentářích, které k nim byly ve Francii i jinde napsány, mne zarazily dvě věci.

Zaprvé: Když je útok veden proti Evropě, oběť se musí cítit vinna. Když nás někdo napadne, je to proto, že jsme si o to víceméně koledovali. Je snad kouře bez ohně? Evropané by se nad sebou měli zamyslet a snažit se pochopit příčiny zloby, kterou jsou zahrnováni, poněvadž, jak víme, my všichni v Evropě, a Francie obzvlášť, jsme zapsáni na seznamu nejrůznějších džihádistických buněk, které dřímají po světě. Z toho vyplývá první reakce: Když vás někdo uhodí, nastavte druhou tvář, neboť oběť je vinna a viník je ve skutečnosti obětí. A tou jsou chudáci ve třetím světě, ubožáci naší planety, masy utiskovaných muslimů, kteří konečně odplácejí nabubřelému imperialistickému Západu to, že jim po staletí vládl. 

Druhá reakce, která mě přivedla k zamyšlení, je způsob, jakým si my na Západě terorismus rádi zdůvodňujeme. Podle mého soudu přitom zaměňujeme dvě věci: hluboké příčiny terorismu a příležitostné záminky. Co vlastně čteme od většiny našich sociologů a filosofů pokaždé, když je spáchán nějaký atentát? Většinou „Ano, samozřejmě to není správné, nesouhlasíme, ale..." Právě ono „ale" je úžasné, protože „ale" se dá hezky dále rozvádět, jak to učinil například Jacques Derrida v knize o atentátech z 11. září, kterou napsal spolu s Jürgenem Habermasem. Autoři vyslovují názor, že terorismu se ve skutečnosti dopouštíme dennodenně my, aniž to víme - podobně jako hlavní postava z Molièrovy komedie Měšťák šlechticem pan Jourdain nevěděl, že když mluví, je to próza. Teroristy jsme každý den, jak Derrida výslovně prohlašuje, protože za hladomory, války a neštěstí obyvatel Afriky, Asie a Latinské Ameriky je nepřímo odpovědný náš životní styl, způsob konzumace a výroby. Jacques Derrida se ve své knize snaží zasadit terorismus do rámce jakéhosi obecnějšího procesu, v němž má být každý z nás, občan Paříže i Prahy, spiklencem globálního kolektivního terorismu, který ochuzuje ostatní země. Příčiny, na něž Derrida poukazuje, jsou samozřejmě stále tytéž: izraelsko-palestinský konflikt, přítomnost americké armády v Saúdské Arábii, válka v Iráku, ponižování arabsko-muslimského obyvatelstva Středního východu ze strany Západu. Všechny uvedené argumenty nějakou roli patrně hrají, i když nutno připomenout, že v okamžiku atentátů z 11. září nepadlo o izraelsko-palestinském konfliktu ani slovo. Já se prostě domnívám, že autoři zaměňují dvě věci: motivy, na něž lze odkazovat, když někdo udeří, když hodí bombu nebo sám sebe do povětří, a hluboká příčina terorismu.

Z několika provedených průzkumů například vyplynulo, že hlavní příčinou terorismu není ani chudoba, ani bída; skutečný boj, který terorismus vede, má kulturní a náboženský charakter, což sami džihádisté ve svých prohlášeních potvrzují. Jejich snahou - ať již vyznávají násilí, nebo naopak kazatelskou metodu, samozřejmě existují obě tyto formy - je dobýt nebo znovudobýt svět všude tam, kde vítězí nevěrci. Na seznamu je zapsána i Evropa. Podíváme-li se pozorněji na výroky Al-Karadávího, imáma šířícího extremistické ideje na televizním kanálu Al-Džazíra, zjistíme, že jedním z cílů džihádistů je učinit z našeho kontinentu zemi proselytismu, vztyčit zelený prapor islámu v Londýně, v Paříži, posléze v Praze, v Polsku i ve všech ostatních zemích a vytvořit tam jakési Londýnstány nebo Pařížistány.

 Mám dojem, že bychom každopádně a nanejvýš pozorně měli naslouchat tomu, co extremisté říkají. Profesor dějin a filosofie Rémi Brague uveřejnil před několika měsíci v listu Le Monde velice zajímavý článek o Ahmadínedžádově Íránu. Podle Rémiho Bragua to první, čím jsme nepříteli povinni, je úcta, jinými slovy mělo by se věřit tomu, co tvrdí. Když pan Ahmadínedžád prohlašuje, že hodlá Izrael srovnat se zemí a šířit pravou víru po celém světě, počínaje zkorumpovanými evropskými metropolemi, nelze jeho slova připsat přebujelosti orientálního temperamentu. Musíme ho brát doslova, neboť diktátoři a tyrani obecně dělají to, co říkají, a říkají to, co budou dělat. Domnívám se proto, že musíme dobře naslouchat tomu, co vousatí kazatelé nenávisti a doktrináři vykládají, je to v našem nejvyšším zájmu, neboť to, co říkají, chtějí udělat, a v zásadě je na nás, a také na několika dalších faktorech, aby svých cílů nedosáhli.

Proč Evropa obviňování tak snadno přijímá?

Dnešní svět jako by byl rozdělen na dva tábory: na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Dělá to na mne dojem, že od našeho světadílu se vyžaduje jediné - kajícnost. Kajícnost je samozřejmě z mnoha dobrých důvodů na místě, ale rád bych připomněl jednu věc: většinu svých zločinů Evropa uznává v mnohem větší míře než všechny ostatní kontinenty, a to ji ctí. Žijeme na jednom z mála světadílů, kde se děti ve školách učí o našich zločinech, kolonialismu, otroctví, imperialismu i sebevražedném 20. století, které Evropě přineslo dvě velké občanské války. Po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit, ale především zahájila energický a široký proces, jejž lze nazvat zpytováním svědomí a jehož základy tkví v křesťanství, které samo se v tomto smyslu inspirovalo u stoiků a epikurejců. Zpytování svědomí je metodická analýza chyb, omylů, přehmatů, dokonce i hanebností, jichž se evropské národy mohly v průběhu staletí dopustit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství, zapustila kořeny v osvícenství a zdá se mi tím nejlepším, co máme. Je to poklad, jejž musíme za každou cenu uchovat, poněvadž veškerá demokracie žije a bude žít ze sebekritiky, a jakmile nějaká vláda nebo společnost na sebekritiku rezignuje, přestane být demokracií.

 Ovšem otázka, kterou si musíme položit, zní: Proč jsme od legitimní sebekritiky sklouzli až k hyperkriticismu, až k jisté formě defétismu a sebenenávisti? Důležité je zjistit, co nutí Evropu zacházet tak daleko. Domnívám se, že během onoho sebeanalytického a sebezpytného procesu, kterému se Evropané oddali, byla v určitém okamžiku překročena mez. Kritický proces sice umožňuje rozbíjet staré formy a vytvářet nové, zabředává však do negativismu a nihilismu. Všechen smysl pro míru se vytratil. Místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou sílu, utápí se v sebenenávisti, která poznamenala evropské elity ve 20. století a která, jak se zdá, dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích extrémně rozvinutá. Táži se sám sebe, zda nakonec sebekritičnost nebyla jednou z nejprůkaznějších známek prezidentského období Jacquese Chiraka ve Francii, což je ovšem téma na jinou debatu.

Řekl jsem, že Evropa spolu s Amerikou patří k těm málo kontinentům, které provedly sebekritiku, to znamená distancovaly se od svého barbarství. Právě to zřejmě připravilo půdu pro žaloby, jimiž je Evropa zahrnována, jelikož v období, kdy se na celém našem kontinentě trénujeme v sebemrskačství, ostatní národy, náboženství a kultury prolamují odkrytý prostor a svědčí k tíži obžalovaného. Když jsou Evropa, Francie, Německo či Anglie obviněny za spáchané zločiny, jako první svědkové obžaloby vystupují sami Evropané. Samozřejmě souhlasíme, že otroctví byla ohavnost a že imperialismus, dobývání Latinské Ameriky a celkově i kolonialismus byly chyby. Evropané jsou ochotni se za vinu omluvit. Ptám se však sám sebe, kam až se má pokračovat, zda nutná revize dědictví minulosti musí zajít až k totálnímu popření evropských hodnot a nutit Evropu, aby kapitulovala před režimy, které ve většině případů neznají sebekritiku, ani v nejmenším nejsou nakloněny demokracii, ale využívají naší intelektuální tradice, aby prosadily normy, které nejsou tak úplně slučitelné s naším pojetím práva.

 Křesťanství a islám

Pro ilustraci uvedu jednoduchý příklad. Dvě velká imperialistická náboženství, která dnes ve světě máme, jsou křesťanství a islám. Rozdíl mezi nimi spočívá v jedné zásadní věci, a tou je II. vatikánský koncil. Při této příležitosti katolická církev poprvé v dějinách zahájila proces přibližování se potřebám doby („aggiornamento"). Papež Jan XXIII. svolal shromáždění biskupů a to po tři roky za sebou detailně zkoumalo konkrétní dějiny katolické církve ve světle evangelií. V kladení otázek pokračoval i Jan Pavel II. Je zbytečné připomínat, že dějiny církve nebyly vždy v souladu s poselstvím evangelia. Ve jménu Boží lásky se zabíjelo, vraždilo, drancovalo, znásilňovalo, miliony mužů i žen byly zotročeny. Avšak církev jasnozřivě a velmi odvážně přiznala, že se tyto zločiny staly. Prosba o odpuštění byla adresována jak latinskoamerickým indiánům za dobytí jejich kontinentu, tak africkým černochům za to, že církev tolerovala otroctví, a také židům, pravoslavné a protestantské církvi. Byly uznány zločiny inkvizice, hony na čarodějnice i zaslepenost církve, která se nedokázala vyrovnat se základními vědeckými objevy.

To vše způsobilo hluboký otřes, z něhož církev vyšla hodně oslabená a rozdělená. Jak víte, tradicionalisté, vedení ve Francii především Mons. Lefebvrem, neodpustili Janu XXIII. ani později Janu Pavlu II., že římskou a apoštolskou církev proměnili ve sněmovnu. V důsledku ekumenického posunu bylo tehdy řečeno: jsou i jiná zjevení pravdy, pravdu mohou nalézat i pravoslavní věřící, protestanti, židé, muslimové. Nejsme již jedinými držiteli pravdy. Podle tradicionalistů a konzervativců se proto katolická církev, která byla jedinou cestou vedoucí k Boží spáse, stala parlamentem, tj. jednou morální autoritou mezi mnoha dalšími. 

 Na gesto katolíků posléze navázaly také protestantské a některé pravoslavné církve. Zaráží mě však, že všechna ta lítost míří pouze jedním směrem. Doposud jsme ani od sunnitských, ani od šíitských imámů, molláhů či ajatolláhů neslyšeli, že by dějiny muslimského světa podrobili zkoumání, že by se zamyslili nad tím, zda čtrnáct set let hidžry (počátek islámského letopočtu, pozn. red.) proběhlo vždy v souladu s předpisy koránu a zda se islámský svět uměl vypořádal s násilím, které páchal, nebo zda alespoň uznal, že násilí existuje, aby se nad ním mohl zamyslet. Až nejvyšší autority šíitského a sunnitského islámu přiznají, že dějiny jejich náboženství jsou poskvrněny násilím, dobyvačnými válkami a krví, až uznají, že v řadě zemí tyto problémy stále existují a postihují především muslimy samotné, až se muslimské země po vzoru katolické církve odhodlají k omluvě, bude po mém soudu možné věřit v budoucnost tohoto obětního monoteismu, který zatím ani náznakem neprotestuje proti atentátům, k nimž dennodenně dochází především v Iráku.

V knize, kterou jsem napsal, se proti ideji jednostranné kajícnosti ohrazuji. Jako by jeden jediný světadíl, ten náš, musel permanentně žádat o odpuštění a odvádět reparace za zločiny minulosti všem ostatním, jako by všude jinde na světě existovaly samé nevinné, trpící, andělsky čisté národy, jimž musí Evropa s Amerikou platit odškodné, protože, jak bylo deklarováno, obě jsou navěky poznamenány Kainovým znamením.

 V této věci bych rád upozornil na rozdíl mezi Spojenými státy a Evropou. Bůh ví, že ve Spojených státech se také páchaly zločiny. Mám však dojem, že Američanům zůstala schopnost, kterou jsme my v Evropě ztratili: skloubit sebezpytování s velkou sebedůvěrou. Je pravda, že Spojené státy jsou mladý národ, přinejmenším relativně mladý, poněvadž se začal utvářet před čtyřmi sty lety. Je také pravda, že Spojené státy nemají dějiny zatížené takovým břemenem jako my. Děly se tam také zločiny a genocidy. Avšak nikoli bitva u Verdunu a osvětimská tragédie, tj. dvě události, které podle mého soudu historické břemeno Evropy definitivně zatížily. Proto ani v dobách, kdy se Americe nedaří, například nyní, kdy se potácí v hluboké morální krizi, nebo jako za války ve Vietnamu a v Iráku, Američané nikdy nezpochybňují to, co považují za základ svého státu a vlasti, tj. ideály vyjádřené americkou ústavou. Naproti tomu v Evropě, a ve Francii patrně obzvlášť, nastanou-li zlé časy nebo upadne-li země do vážné morální krize, je zpochybňován samotný ideál demokracie. To pak na Evropu padne tíseň, morální panika, a ona se vidí v tom nejčernějším světle. Spojené státy, ať jim lze vyčíst to či ono, však v sobě objeví dynamiku a víru v budoucnost, kterou my buď nemáme, nebo jsme o ni přišli, a já osobně bych byl velmi rád, kdybychom ji v Evropě znovu nalezli.

(Pokračování brzy)

 Francouzský filosof a spisovatel Pascal Bruckner (1948) je autorem řady románů a esejistických knih. Zde uvedený esej vychází z jeho spisu Tyranie kajícnosti (Tyrannie de la pénitence), 2006. Autor jej pronesl v rámci přednáškového cyklu zaměřeného na otázky identity evropských národů a náboženství v globalizujícím se světě, který se konal v roce 2007 ve Francouzském institutu v Praze. Texty přednášek vyšly ve sborníku nazvaném Národ a náboženství v době globalizace v Nakladatelství Karolinum.

Za svůj filosofický spis Pokušení nevinnosti (La tentation de l´innocence) 1995 získal cenu Prix Médicis.  Spolu s  Alainem Finkielkrautem vydal Bruckner knihu Nový nepořádek lásky (Le nouveau désordre amoureux, 1977.

V Česku je Bruckner znám především díky svému beletristickému dílu, které literární formou předestírá jeho filosofické myšlení.

Česky vyšlo:

Hořký měsíc, Motto, 2003 a Academia, 2009

Láska k bližnímu, Motto 2006

Můj malý manžel, Mladá fronta, 2009

Viz: https://www.euroskop.cz/8613/sekce/texty-k-diskusi-o-evrope/

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big