TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
vetrelec-zadrhel-horor
Henry Darger, Flag of Glandelinia, výřez. wikiart.org

Vetřelec, zádrhel, horor

Pod souborný název Dalajlámiáda shrnuji vzrušené události z posledních několika týdnů. Začaly dutě patetickými oslavami nedožitých osmdesátin exprezidenta Václava Havla; pokračovaly mezinárodní konferencí Fórum 2000, které letos opět navštívil nejvyšší tibetský duchovní představitel Dalajláma; setkala se s ním řada českých politiků a naši nejvyšší ústavní činitelé považovali za potřebné k tomu vydat, zjevně na základě signálů z Pekingu, poměrně servilní prohlášení ohledně českých vztahů ke komunistické Číně. Následovala aféra s nevyznamenáním Jiřího Bradyho a údajným prezidentovým vydíráním ministra Hermana. A všechno vyvrcholilo prohlášeními a veřejnými vystoupeními českých intelektuálů a umělců a velkou demonstrací na Staroměstském náměstí u příležitosti státního svátku. Bezděčnou vnitropolitickou kulisu k tomu všemu tvořily volby do krajských samospráv a do Senátu PČR. Jde zjevně o nejvýznamnější politický zádrhel v tomto roce. Zde jde pár předběžných poznámek.

Selhání vzdělanců

Hlavním aktérem vzniklého konfliktu byl prezident Zeman. Řekl si o to sám a s chutí, respektive říká si o to dlouho a vytrvale. Kroměřížská výzva z května 2016, ohlašující spontánní výběr kandidátů na příštího prezidenta formou občanské iniciativy, předznačila, že naším hlavním problémem je prezident (pravda je přitom jen to, že prezident je naším velkým problémem). V čele aktivit stáli a stojí intelektuálové, hlásící se k odkazu Václava Havla. Jejich pohnutky jsou pochopitelné, důsledkem je ovšem deformovaný obraz dnešní české politické krize.

S dnešním prezidentem nemají ovšem problém jen intelektuálové. Obraz „pražská kavárna“ versus „venkovská hospoda“ je falešný stejně jako teze „naším hlavním problémem je prezident Zeman“. Zeman nevadí jen intelektuálům a nevadí jen lidem v Praze. Pravda je jen to, že ti, kterým vadí v Praze, jsou slyšet vzhledem k okolnostem lépe a víc, než ti mimopražští, a intelektuálové líp než dejme tomu lidé z ulice. Problém je ve falešné obhroublé lidovosti, „buranismu“. Ten ale nemá s venkovem a „neintelektuálností“ v podstatě nic společného. Miloš Zeman programově a cílevědomě oslovuje to horší v každém z nás. To horší, co má např. univerzitní profesor v sobě úplně stejně jako dejme tomu instalatér. A je v tom bohužel zatím celkem úspěšný. To, s čím musíme bojovat my sami v první řadě, je ten větší či menší kousíček burana, který v sobě neseme každý, za který nás pak demagogové a vypočítaví populisté mohou snadno uchopit (a s chutí to taky dělají). Aby to člověk dokázal, musí být např. schopen nepřipadat si (sám sobě) jako intelektuální elita.

Dále: Zeman není náš jediný a nejvýznamnější problém, a stejně pro nás nemá být jakousi jeho ideovou protiváhou Václav Havel nebo dalajláma. Havel je významná osobnost našich nejnovějších dějin, k jeho odkazu se vracíme a budeme vracet, ale měli bychom tak činit věcně a kriticky, protože není řešením, ale součástí toho, co dnes musíme řešit. Dalajláma je pro nás legitimním představitelem utlačeného tibetského národa, jemuž jsme povinni v rámci našich sil a možností pomoci, a to je prosím vše - lékem na naše problémy není ani trochu. Pan ministr kultury, bývalý mluvčí České biskupské konference, dalajlámu požádal o požehnání naší zemi. Tak vzniká politický kýč, který pak může snadno sloužit politické manipulaci.

Večerní demonstrace na Staroměstském náměstí 28. října měla úspěch. Je zjevné, že velkou většinu lidí, kteří se tam shromáždili, vedla oprávněná nespokojenost s politickou situací všeobecně a konkrétně se způsobem, jakým na Hradě vymetli s Jiřím Bradym. Premiér Sobotka mluvil o tom, že účastníci byli politicky zneužiti: neužíval bych tak silných slov, nabuzujících trochu předlistopadovou atmosféru – zvlášť když tři čelní představitelé ČSSD, shodou okolností vysocí ústavní činitelé, včetně něho, předtím naběhli prezidentovi Zemanovi na vidle a podepsali dosti potupné pročínské prohlášení. Zjevně v nepochopitelné představě, že se proti Andreji Babišovi mohou, ba musí opřít o Miloše Zemana.

Paralelní uctění 28. října ne Staroměstském náměstí bylo docela legitimní. Bylo legitimní jít tam a nejít na Hrad. Byl to trucpodnik vůči prezidentovi a Hradu – no a co má být!

Problém vidím jen v aranžmá celé akce. Organizovalo ji hnutí STAN ve spolupráci s KDU-ČSL a s Michalem Horáčkem, který se vzápětí rozhodl potvrdit svou prezidentskou kandidaturu (bez něho by to nejspíš nebyli manažersky zvládli). Kromě lehce kýčovité kulisy („rektoři“, „představitelé církví“, „starostové“) se ke slovu dostala už jen Miroslava Němcová za „tolerovanou“ ODS. Petr Pithart šel dokonce tak daleko, že se dotkl i dalšího problematického aktéra naší vysoké politiky: učinil tak způsobem, který někdejší prezident ČSSR Novotný (pan Pithart se na něj jistě pamatuje) nazýval „poťouchlostí“: hovořil o tom, že stát nelze řídit jako firmu. Hádejte, koho měl na mysli!

Je mi líto, ale na můj vkus tam bylo trochu moc lidí, kteří si přihřívali svou politickou polívčičku na lidovém hněvu. O zneužití bych nemluvil, ale moc slušné to taky nebylo.

Kýčovité přehrávání není přitom jen nějaký formální nedostatek. Vytváří mlžný opar, v němž se ztrácejí hlavní obrysy problému, v němž dnes vězí česká společnost: v těle demokratické společnosti se usalašil vetřelec, polyfunkční politicko-ekonomicko-mediální útvar Andreje Babiše. Nejde o osobu, pana Babiše, je to „strukturální problém“: propojení hospodářské, politické a mediální moci v jedněch rukou porušuje základní zásady oddělení mocí v demokracii a křiví a ničí pravidla korektní politické soutěže. A je mi líto, vášnivé protizemanovské protesty tenhle základní problém zastřely. Zda se tak děje bezděčně nebo úmyslně, tu teď neřeším. Někdo to dělá bezděčně, někdo cíleně. V každém případě je to špatně.

Národní tisková konvence

Národní tisková konvence“, která u nás v této věci vznikla, je speciální případ selhání vzdělanců. Jde tentokrát o selhání žurnalistiky. S pojmem kdysi přišel můj zesnulý přítel Emanuel Mandler v souvislosti se způsobem, jak se v druhé polovině devadesátých letech referovalo např. o sudetoněmeckém problému. Dnes by bylo přesnější mluvit o národní mediální konvenci, týká se médií tištěných i internetových a soukromých i veřejnoprávních rozhlasových a televizních stanic i tiskových agentur. Za spontánní a horlivé spolupráce těch, kteří jsou placeni za manipulování informacemi (v některých soukromých médiích, zejména v těch Babišových), i těch, kteří se považují za nezávislé, vzniká jakýsi nepsaný index toho, co se sluší a hlavně nesluší. Nesluší se v první řadě a především „Antibabiš“. Pana Babiše je možné kritizovat, ale nesmí se to přehánět. Přehánět kritiku Andreje Babiše je něco podobného jako hlasitě se ubzdít na tiché pobožnosti (tedy smí se to, ale jenom potichounku). Potud to, co se nesmí. A co se naopak musí? Např. Miroslav Kalousek je sice prý schopný parlamentní řečník a politik, ale má tak mizernou image (o niž se mu v první řadě postarali ti, co o něm nyní takhle píší), že by si měl přiznat: nezbývá mu nic jiného než z politiky vypadnout. Tímto dvojím způsobem (nepsané zákazy a pokyny) se zcela živelně vytváří spontánní cenzura, která může snadno přerůst v něco, co bych nazval hilsneriádou s lidskou tváří. Je otázka, zda se v Kalouskově případu už něco podobného nestalo. Chování lidí, kteří tyto psychózy vytvářejí, i těch, kteří je akceptují, považuji za hanebné.

Selhání politiků

Česká politika ve střetnutí s babišovským vetřelcem zatím bohužel příliš neobstála. Školním příkladem je premiér a předseda ČSSD Sobotka. V dopisu spolustraníkům, nazvaném poeticky „ČSSD potřebuje novou krev“, v pátek 4. listopadu napsal mimo jiné, že jedna z vládních stran je současně „nejsilnější opoziční stranou vůči vládní koalici“ a že „naším hlavním konkurentem není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediální vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná“. A vyzývá své spolustraníky, aby „nedovolili populistickým hnutím zničit pluralitní demokracii v České republice a nahradit ji autoritářskou vládou jedné firmy“. Pan předseda očividně roste: jeho popis situace je čím dál tím přesnější, teď už skoro nemá chybu. Bohužel přesnost roste úměrně tomu, jak hloub a hloub zapadá do neřešitelné situace, kterou si způsobuje nečinností a neschopností se bránit. Připomíná člověka, který čím dál tím přesněji popisuje, jak ho právě požírá krokodýl. Je to vlastně politický horor: fatalismus, z něhož jde hrůza.

Ostatní demokratické politické strany nejsou ani tak daleko. Výsledkem krajských voleb bylo, že Babiš sice nezískal oslňující vítězství, s nímž předem počítal, ale situace, kdy se proti němu demokraté spojili, byla poměrně řídká. Ve dvou významných krajích (středočeském, jihomoravském) s ním demokraté šli naopak do holportu. (A nejednalo se o žádné předvolební koalice). Vstřícnost vůči Babišovi projevila nejen KDU-ČSL a STAN, ale i ODS, a postoj TOP09 ve středních Čechách a na Jižní Moravě taky nemůže budit velké nadšení. Demokratické politické strany jsou vůči Babišovi bezbranné, bránit se nedovedou a asi ani nechtějí. Je těžké nedojít k závěru, že celý polistopadový systém politických stran je v rozkladu, z něhož se bude dostávat jen velmi těžko.

Poslední průzkumy veřejného mínění ohledně voleb do PS (STEM, CVVM, Median, dnes navíc ještě TNS Aisa) se přes všechny rozdíly shodují v jednom: rozdíl mezi ANO a ČSSD je velký a vypadá to, že ČSSD se čtyřletým zpožděním sdílí osud, který před časem sama připravila svým pravicovým soupeřům: stěhuje se mezi politické trpaslíky. Byla kdysi hybatelem procesu, během něhož vyrazily do ulic tisíce rozvášněných aktivistů, podporovaných oranžovými odbory, preference soupeřů tak klesly nenávratně pod deset procent a všechno završil spektakulární policejní přepad Úřadu vlády, po němž se zhroutila vláda a následně i Poslanecká sněmovna. ČSSD to samozřejmě neiniciovala a ani to nechtěla, smetanu slízlo Babišovo ANO. Teď se zdá, že dominantní stranou se ve volbách do PS může stát ANO. Je sice málo pravděpodobné, že by dosáhlo absolutní většinu, ale bude si moci vybrat podle vlastního uvážení jednoho z trpaslíků (asi by stačil jeden), a pokud by se choval vzpurně, nebude problém ho vyměnit. V rukou bude mít všechna ministerstva potřebná pro politický nátlak (vnitro, obranu i spravedlnost) a samozřejmě i veledůležité ministerstvo financí. Nazývat něco podobného demokracií bude pak už dost velká licence.

Cesta ven

Úlohou politického komentátora není šířit paniku a beznaděj. Taky ne věšet čtenářům na nos útěšné bulíky. Cesta ven je úlohou praktických politiků. Mohu nanejvýš něco naznačit.

S výzvou kolegům z pravé části politického spektra vystoupil veřejně minulý čtvrtek Miroslav Kalousek. Načrtl pro volby do PS v příštím roce dvě cesty: obě znamenají vlastně předvolební koalice.

První možnost: všechny ideově zakotvené strany by se měly zavázat, že vstoupí do vlády pouze se subjekty, které kritérium ideově demokratické strany splňují bez ohledu na to, kdo je vítěz voleb. Miroslav Kalousek k tomu dodává: „Precedenty uspořádání „koalice proti vítězi“ nalezneme v moderní historii u nás i na Slovensku. Jejich důsledkem však vždy bylo posílení protistrany a vážné poškození koaličních subjektů.“

Druhá možnost, kterou preferuje, je „strategie, jejímž cílem je vítězství konzervativních sil ve volbách“, totiž „vytvoření volebního bloku parlamentních stran od středu doprava“. Tento krok by si vyžádal bolestivé programové i personální kompromisy, vždycky je však třeba něco obětovat.

Moje situace je jednodušší, než situace předsedy parlamentní politické strany. Nejsem praktický politik a už vzhledem k pokročilému věku nemám ani takové ambice. Jsem politický komentátor a mám zájem na tom, aby lidé jako já mohli svou profesi provozovat svobodně a nezávisle. A jako každý občan samozřejmě mám zájem taky na tom, abych měl koho volit. Zvažuji, co jsem pro to já sám, případně se svými přáteli, kteří na tom jsou podobně jako já, schopný udělat.

Nejdříve jedna poznámka procedurální, ale podstatná: jakmile pan Kalousek tento návrh přednesl, ozval se ihned předseda KDU-ČSL Bělobrádek. Těžko si prý umí představit, že by hlasovali pro kandidátku s Kalouskem členové KDU-ČSL. Nato Miroslav Kalousek nabídl, že je v krajním případě ochoten do Sněmovny nekandidovat. Nechám stranou otázku, komu a nakolik by na kandidátce nějaké strany byli na překážku lidé, kteří jako pan Bělobrádek nebo místopředseda KDU pan Jurečka seděli minimálně tři roky s Andrejem Babišem ve vládě. Já bych s tím problém docela měl. Především však nepovažuji ze zásadních důvodů za šťastné, aby pan Kalousek přistupoval na to, že je černá ovce a musí to zohledňovat při své kandidatuře do PS. Jednak si tím svazuje ruce a jednak ustupovat davové psychóze je nemravné, protože ji tím vlastně legitimuji.

A za druhé: jako člověk, který se rozhoduje, koho bude volit, vůbec nepotřebuji nějaké předvolební bloky a koalice. Nikdy a nikde totiž není zaručené, že ten blok či ta koalice skutečně uspěje proto, že je koalice (např. u bloku KDU-ČSL – ODS – TOP09 to považuji za málo pravděpodobné). Pokud by se ovšem ukázalo, že určité uskupení (např. ČSSD, KDU-ČSL, ODS, TOP09) získá v PS většinovou podporu, vůbec to nemusí znamenat, že k vytvoření koalice budou zapotřebí všechny ty subjekty. Jedna věc je vytváření bloků a koalic, to je z různých důvodů (např. i z těch, které uvádí pan Kalousek) lepší nechat až na dobu po volbách. A druhá věc je definice nějakého společného demokratického základu, na němž se shodnou i strany, které kandidují samostatně a v jiných ne nepodstatných věcech se vůbec nedokážou domluvit. Je to důležité i pro orientaci voliče. Problém české politiky až dodnes byl, že takovouhle elementární shodu zanedbávala. Teď by bylo dobré to napravit. A aspoň z mého hlediska nejde jen o to oslovit politiky, ale oslovit veřejnost, a oslovit nejen vedení politických stran, ale i jejich členstvo.

Takový základ ovšem musí být poměrně jednoznačný: musí tam být řečeno, co ti, kteří se k němu hlásí, přijímají, i co odmítají. Jedno bez druhého je nesmysl.

Psáno pro Svobodné fórum

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1