Hlavní informace
vyhnout-se-i-mensimu-zlu-i-stazeni-do-ustrani
Francisco Goya. Now they are sitting well. 1799. wikiart.org

Vyhnout se i menšímu zlu i stažení do ústraní

Po porážce Jiřího Drahoše v prezidentském souboji zavládla hlavně v českém intelektuálním prostředí jakási deprese. A zdá se, že někteří lidé začali aspoň trochu vnímat realitu. Cituji např. Martina Fendrycha z Aktuálně.cz: „Přiznejme si, nevypadá to s českou demokracií vůbec dobře, čelí nejhoršímu ataku od konce roku 1989, horšímu, než byla zemanovsko-klausovská opoziční smlouva, z níž jsme se vzpamatovávali roky.“

Ve skutečnosti je to dnes ještě daleko horší: atak už je za námi, a povedl se. Pokus o vybudování parlamentní demokracie a právního státu, opřeného o občanská a lidská práva a čerpajícího z duchovních základů křesťanské Evropy, končí v písku. Také s návratem české společnosti do západního demokratického společenství, který s ním byl spjat, je to čím dál tím vachrlatější. Jistěže svůj díl na tom má či může mít i současná krize západního společenství, ale to není naše starost. Tedy není to naše starost v první řadě. Naše starost v první řadě je, proč jsme tak hanebně selhali my. I já jsem se snažil pro jeho uskutečnění něco dělat, a to i v době, kdy se to nehonorovalo, naopak. A když teď vidím tu spoušť, je mi z ní nanic. Text o zhroucení české demokracie, který jsem sepsal, je tedy motivován zcela osobně a pokouší se najít odpověď. Pro zveřejnění ve sborníku vybírám jeho dvě závěrečné kapitoly, totiž ty, které se týkají událostí posledních čtyř měsíců. Nepřipadá mi možné hovořit o prezidentské volbě, aniž bych neprobral, co jí v říjnu minulého roku předcházelo.

Volby do PS 2017

Považuji za nutné prohlásit a dvakrát podtrhnout, že skutečnou katastrofu, jejíž následky budeme odstraňovat léta, znamenaly už volby do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017. Prezidentská volba byl jen dodatečný a zoufalý pokus, tento katastrofální výsledek korigovat. Pokus, jak víme, se ani trochu nepovedl.

Předehrou katastrofy, která napověděla její výsledek, byla schůze ještě staré Sněmovny o kauze Lithium loni v říjnu. Téma bylo populisticky chytlavé: vláda a sociální demokracie (Ministerstvo průmyslu a obchodu) zaprodává naše nerostné bohatství cizákům. Předem bylo jasné, že případ se během jednodenního zasedání čtyři dny před volbami do PS nedá vůbec nijak vyjasnit, zato velmi snadno účelově a nestydatě využít k předvolební agitaci. Což se taky stalo. Spontánně vzniklá ad hoc koalice ANO – KSČM – SPD prosadila během narychlo svolané schůze v provizorních prostorách v podstatě vše, oč jí šlo. Dodnes přitom není veřejně k dispozici ani protokol o tom, jak kdo hlasoval. Stopětka poslanců polistopadových demokratických stran se prokázala naposled a definitivně jako úplně neschopná. Nedokázala se této předvolební demagogii jakkoli vzepřít. Dnešní latentní koalice ANO – SPD – KSČM vznikla tedy ještě dřív, než samotné volby do PS započaly, a ČSSD do nich už vstupovala jako na hlavu poražená.

Ve volbách se stopětka „Starých pořádků“ smrskla na pouhých 63 poslanců. ČSSD je dodnes v hlubokém rozvratu a dá se očekávat, že její tvářnost se v dohledné době nezmění k lepšímu: rád bych v té souvislosti zdůraznil, že Bohuslav Sobotka při všech svých velkých zvláštnostech představoval „lidskou tvář“ ČSSD a v současné době v tom nemá, jak se zdá, žádného nástupce. TOP09 se do PS dostala jen tak tak. Je nepředstavitelné, že by odchod Miroslava Kalouska z předsednické funkce neznamenal její neutralizaci především ve vztahu k Novým pořádkům všeobecně a k Andreji Babišovi zvlášť. Prostě proto, že na to strana už nebude mít dost sil.

ANO, SPD a KSČM mají dohromady pohodlnou většinu sto patnácti hlasů. KSČM ztratila sice přes polovinu mandátů, ale při povolebním rozdělování postů ve Sněmovně se shodou okolností uplatnila a její pozice je výhodná. Konglomerát ANO, SPD, KSČM není žádná jednolitá koalice, dokáže se však spolehlivě semknout v okamžiku, kdy by představitelé „Starých pořádků“ chtěli prosadit cokoli podstatného. A nejspíš bez velkých problémů prosadí důležité věci, jejichž důsledkem bude nakonec větší či menší omezení občanských práv a svobod v ČR.

V lecčems se bude moci opřít o Pirátskou stranu. Je to čirý produkt protikorupčního běsnění z posledních cca osmi let. Tak jako Miloš Zeman kdysi prohlásil Sládkovy republikány za „zdivočelé sociální demokraty“, dá se dnes říci, že „Piráti“ jsou zdivočelí stoupenci Pravdy a Lásky. Nespolehlivé, hysterické uskupení s divokými představami o fungování státu, něco jako kultivovaná varianta SPD a „levice“ TOP09. Možná se v politice na dlouho neudrží: ale přesto dokážou natropit velmi mnoho zlého. Pokud bude v budoucnu tiché souručenství ANO, SPD a KSČM potřebovat hlasy pro ústavní většinu (potřebuje jich celkem pět), budou oni a možná i recyklovaná ČSSD rezervoárem, odkud bude možné čerpat.

Porážka ČSSD znamená šanci pro Miloše Zemana. Potřeboval by svou mocenskou pozici kromě přímého mandátu opřít i o zastoupení v PS a oslabení sociální demokraté se k tomu mohou hodit. A pak se mu může v trochu skromnějších podmínkách splnit krásný sen z října 2013.

Uskupení Babiš – Zeman – SPD – KSČM (s případnou podporou ČSSD) je improvizované společenství zájmů. Nepojí je žádný program a jeho účastníci budou bojovat o dominanci. Zatímco SPD a komunisté jsou strany vázané jakousi ideologií, ovšemže velmi suspektní, Babiš a Zeman upřednostňují čistě mocenské zájmy. Jejich programem je cynismus a jsou proti SPD a komunistům ve výhodě – nemají ruce spoutány žádnými závazky („jen blbec nemění své názory“). Zároveň by pro Babiše bylo o hodně šikovnější, kdyby se mohl příležitostně nebo třeba i natrvalo opřít i o některou další stranu „Starých pořádků“. Měl by alibi a zlepšilo by to taky jeho pověst v Evropě. Navíc by takové spojence mohl v případě potřeby ve spojenectví s PDS a KSČM v PS případ od případu snadno přehlasovat.

Tím vzniká pro už tak oslabené strany „Starých pořádků“ veliký svod (týká se to ostatně i ČSSD, té v první řadě): je třeba zabránit tzv. nedozírným následkům. Písnička, kterou my starší známe z počátků „normalizace“ a kterou už delší dobu zpívají publicisté z Respektu (Erik Tabery, Marek Švehla), David Klimeš, Jan Moláček a další. Nedozírné následky v dnešním pojetí představuje spoluvládnutí Babiše s PDS a KSČM za asistence Miloše Zemana, orientace na Východ, na Moskvu a Peking. Babišovi je proto prý třeba podat pomocnou ruku a ochránit ho od nejhoršího. To je vůbec největší úskalí dnešní české politiky. Pokud je v této velmi neradostné situaci vůbec nějaká naděje, je v tom, že tu proti bloku Babiš –  Zeman – Okamura – KSČM zbude vůbec nějaká prostým okem viditelná, v Parlamentu zastoupená politická opozice, opřená nejen o pragmatické zájmy, ale i o ideje, a udržující kontinuitu s tím, na čem polistopadová česká politika vznikla: parlamentní demokracie, právní stát, občanská a lidská práva, duchovní odkaz křesťanské Evropy a příslušnost k západnímu společenství demokratických států. Jinak budou jen sloužit Babišovi jako bezmocná zástěrka.

Ústavní uspořádání, které se u nás po říjnových volbách 2017 definitivně zavedlo, vypadá takto: prezident jmenuje podle vlastního uvážení premiéra a podle jeho návrhu vládu. Vláda se neprodleně ujme výkonu moci, má pouze povinnost do třiceti dnů požádat Poslaneckou sněmovnu PČR o důvěru. Pokud ji nedostane, podá demisi a pokračuje ve své práci až do té doby, než prezident znovu jmenuje premiéra a na jeho návrh vládu. Ani zde není prezident vázán, a to ani pokud jde o osobu premiéra, ani pokud jde o nějaký časový limit. Po třetí prezident jmenuje premiéra na návrh předsedy sněmovny (v současné době je jím člen Babišova hnutí ANO). Pokud ani ten a jeho vláda nedostanou důvěru, prezident může (ale nemusí) vypsat předčasné volby. Miloš Zeman už předem oznámil, že tak neučiní. Další postup v takovém případě není v Ústavě definován.

Z toho plyne: vláda v této praxi není ve své existenci vázána na důvěru Sněmovny. Pokud má důvěru prezidenta, pak i když nemá důvěru PS, může vládnout tak dlouho, dokud důvěru prezidenta neztratí. Jen pokud by shodou okolností důvěru PS dostala, na nějakou dobu by se z prezidentovy moci vymkla. Vláda a prezident jsou na parlament vázáni, jen pokud jde o schvalování zákonů: tam se (zatím) bez Parlamentu neobejdou.

Dodávám jen, že prezident je volen přímo, není z Ústavy nikomu odpovědný a během výkonu své funkce je prakticky neodvolatelný.

Tento způsob vládnutí je sice, řekl bych, v zemích našeho civilizačního okruhu poměrně ojedinělý a velmi se odlišuje od toho, který se v ČR provozoval od jejího vzniku až do roku 2013. Vyžaduje určitý stupeň rozvratu ústavních institucí, nedostatek dobré vůle ze strany hlavy státu a její připravenost této situace využívat k naplnění vlastních mocenských ambicí.

Nazývat tento systém prezidentskou diktaturou by ovšem bylo přehnané. Prezident nemůže (aspoň zatím) v pravém slova smyslu vládnout. Je odkázán na své spoluhráče, především z vlády, a na neustálé stýkání a potýkání s nimi. Jisté je jen jedno: je to ukrutný svinčík, z něhož nevzejde nic dobrého.

Prezidentská volba 2018: třešnička na dortu

Je zjevné, že jediná smysluplná cesta z této situace je resuscitace politických stran (tedy těch demokratických, ty ostatní jsou teď živé až moc) a volby do PS. Jedno bez druhého nemá smysl. To je řešení z oboru politické politiky. Je to ovšem řešení na velmi dlouhé lokte.

Z okruhu nepolitické politiky je odedávna k dispozici představa jakéhosi Mesiáše, který přijde a situaci za občany rychle a rázně vyřeší (model tatíček Masaryk). Podobnou roli na sebe v roce 2013 a dalších vzal ve folklórně obměněné podobě Andrej Babiš a získal tak slušnou podporu. To je řešení jednoduché a málo pracné. Jakýmsi institucionálním zhmotněním sekulárního mesiášství je však v české ústavní tradici i v politickém folklóru především prezident. Do prezidenta jsou vkládány velké a z větší části nesplnitelné naděje. Je to velikánský pytel na naději. Proto např. Kroměřížská výzva a přidružené iniciativy věnovaly od jara loňského roku soustředěnou pozornost spektakulárnímu výběru toho správného mesiáše, zatímco na politické scéně se schylovalo k říjnové katastrofě. Ideová inspirace těchto lidí je zjevná. „Strany jsou pro straníky, prezident je pro všechny“, když trochu obměníme heslo někdejšího Občanského fóra z let 1989–90. Ať už volby do zpuchřelých politických institucí (PS) dopadnou jakkoli, prezident to nakonec všechno dá do pořádku.

Vymezení pravomocí, jak je dáno v Ústavě, prezidenta při výkonu mesiášství velmi omezuje. A tak Václav Havel, jehož počáteční popularita byla veliká, i Václav Klaus fungovali nakonec jako kverulanti a zapšklí minéři, kteří kladou „svým“ premiérům a ministrům tu a tam do cesty nějakou tu nášlapnou nálož. (Kromě toho měli ovšem nesnesitelné puzení učit lidi, jak mají žít, což v souvislosti s jejich praktickou politikou působilo dosti směšně.) Miloši Zemanovi, který je pragmatik v tom nehorším slova smyslu, jde dnes, jak se zdá, už jen o to, jak vodit najednou co nejvíc lidí za nos (a je v tom dosti úspěšný).

Oč nepohodlnější, ba nemožné, je prezidentské mesiášství realizovat, o to snadnější je uvěřit, že to jde. Zvlášť v zoufalých situacích, jako byla ta po loňských říjnových volbách. Deprese byla velká a zde se nabízela jednak poslední, a jednak zdánlivě pohodlná šance, jak všechno nakonec obrátit k dobrému.

Hysterie, která poslední týdny prezidentskou volební kampaň provázela, byla něco, co za celou dobu existence České republiky nepamatuji. Mj. i díky tomu, že dnes máme k dispozici takové vymoženosti, jako je facebook. Ten se k šíření hysterie hodí mimořádně (vytí rozvášněné vlčí smečky se jím šíří daleko lépe, spolehlivěji a rychleji než artikulované názory, pro které tam ani není moc velký prostor).

Přitom se nedá se říci, že by prezidentská volba po říjnovém debaklu už neměla vůbec žádný smysl. Realisticky vzato, v silách prezidenta bylo nástup „Nových pořádků“ aspoň zbrzdit a zkomplikovat, a proto ji bylo třeba ji brát vážně. Taková role prezidenta by byla trochu srovnatelná s tou, jakou na sebe kdysi brali více či méně vědomě např. Emil Hácha vůči nacistům, Edvard Beneš vůči komunistům a Ludvík Svoboda vůči Rusům. Třeba vzít v úvahu, že všichni, i když různou měrou, selhali. Třeba ovšem taky přiznat, že jejich dnešní nástupce ČR by to měl vzhledem k historickým okolnostem přece jen lehčí než oni.

Virtuálního, dosud nezvoleného prezidenta tedy provázelo bezobsažné a bezbřehé nadšení. Nějak se například vůbec nebralo v úvahu, že by to měl být politik. Česká veřejnost shlížela k virtuální „osobnosti“ (zatím se ještě přesně nevědělo, kdo to bude) s podobnými nadějemi, jaké ve středověku vkládali do dětských křížových výprav (ani s jejich akceschopností si tenkrát kompetentní osoby hlavu nelámaly).

Nakonec se ve vrcholné soutěži ocitlo devět osob. Profesionální politickou minulost v pravém slova smyslu z nich měl jenom jeden; i proto se na něj shlíželo podobně, jako by se v dětské křížové armádě koukali na přerostlého puberťáka, a pohořel. Nakonec je všechny vůle voličů vložila do mixéru, zprůměrovala, a jako výsledný protikandidát vyšel někdejší akademický činovník, člověk bez jasného přesvědčení, jasných názorů a jasného politického profilu, „pan Nikdo“, jehož předností bylo, že nejméně lidem vadil, a bylo to zjevně i programem jeho poradního týmu. Nějak podobně (aspoň si to tak představuji) se kdysi v Římě dostal na císařský stolec učenec Claudius. S takovým vybavením lze ovšem v relativně svobodných podmínkách volby vyhrát jen obtížně. Proto v druhém kole, v němž měl proti sobě kandidáta, jenž jedněm výrazně vadil, a druzí byli jeho stejně výrazní stoupenci, neobstál – přestože se Miloš Zeman pětiletým výkonem své funkce zkompromitoval tak silně, že by pro výraznějšího kandidáta neměl být problém jej porazit.

O významu, jaký veřejnost volbě přičítala, svědčí i to, že druhého kola se zúčastnilo skoro o pět procent víc voličů než toho prvního. Zeman vyhrál sice o hodně těsněji než před pěti lety nad Schwarzenbergem, jeho vítězství se však nedalo nijak zpochybnit a nikdo se o to ani nepokoušel.

Hlavní problém volby byl v tom, že se vůči Zemanovi nepodařilo vygenerovat důvěryhodného a smysluplného kandidáta, na něhož by se dalo spolehnout, že se bude aspoň snažit nějak čelit Babišovým „Novým pořádkům“, instalovaným volbami v říjnu 2017. Vzhledem k tomu, že faktické možnosti prezidenta v politice jsou omezené, bylo by to chtělo hodně invence, energie a taky odvahy. Pan Drahoš v celé své kampani vůbec ani nepředvedl, že ví, o co se vlastně v prezidentské soutěži hraje. A pokud to snad aspoň trochu věděl, dával si velmi záležet na tom, aby to na něm nebylo moc vidět.

Frustrace ve veřejnosti vede k tomu, že poražená strana svádí svou porážku na voliče, veřejnost, lid. Je to lidské, jistě. Ale je to taky nedůstojné. Odpovědnost nesou vždycky v první řadě ti, kteří byli aktivní a přicházeli s projektem, jejž měli lidé ve volbách přijmout nebo odmítnout. Jde vždycky o selhání těchto zodpovědných lidí, především poraženého kandidáta druhého kola a jeho týmu. Proč nepřesvědčili? Taky by to mělo být předmětem jakési sebereflexe těch, kteří se panu Drahošovi oddali a zdůvodňovali si přitom, že volí „menší zlo“. Volit menší zlo je amorální jednání. Teď se např. schyluje k tomu, že si zodpovědní politici demokratických stran v rámci „odvracení nedozírných následků“ vyberou jako menší zlo Andreje Babiše a budou mu dělat bezmocné křoví. Vždycky je k dispozici nějaké menší zlo jako analgetikum na bolavé svědomí.

V prezidentské volbě se toho upřímně řečeno moc dosáhnout nedalo. Výsledek ovšem překonává všechna očekávání: vývoj nastoupený v říjnu 2017 byl potvrzen.

Útěchou může být jen jedno: nedalo se dosáhnout mnoho, a nedalo se tedy už ani mnoho ztratit. Je bohužel jasné, že je to na dlouhá léta. Jistě není vše ztraceno, nikdy není vše ztraceno.

Do nejbližší budoucnosti by bylo dobré se vyhnout dvěma neplodným krajnostem: na jedné straně „odvracení nedozírných následků“ a tzv. volby menšího zla, a na druhé „budování paralelní polis“ mimo tento špatný svět. Obě se v minulosti mnohokrát neosvědčily.

Příspěvek psán do sborníku Proč.

Další informace

Glosy

  • Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

    V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“. Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své...

  • Ďáblové ve SMEČKÁCH

    Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových. Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích...

  • I stromy mají vztahy

    Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni...

  • Nejsem srnka

    Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a...

  • Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

    Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit! Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné...

  • Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

    V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl...

  • Visegrád bychom měli zredukovat na Česko a Slovensko a pokusit se spojit se s Rakouskem a Slovinskem

    Bývalé Rakousko-Uhersko bylo prohnilé, avšak existoval i zřetelný rozdíl mezi Rakouskem (Předlitavskem) a Uherskem (Zalitavskem), neboť to bylo ještě zkorumpovanější, a mimo jiné proto i...

  • Problémy našich hlav

    Fotbalová Sparta loni v létě investovala za nové hráče i trenéra skoro půl miliardy korun. Logicky se proto očekávalo suverénní tažení za titulem a postupy v evropských soutěžích. Opak je spíš...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big