TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
cesta-ferdyse-pistory-do-21-stoleti
Anatol Petrytsky. Old Slave. Sketch for Lesya Ukrainka's Play 'In the Catacombs'. 1920. wikiart.org

Cesta Ferdyše Pištory do 21. století

Český premiér v demisi jako klíč k otázce postfaktismu?

Stále častěji slyšíme, že žijeme v éře postfaktismu. To má znamenat, že neplatí žádné hodnoty, cokoliv je možné prosazovat, každý má právo na svůj výklad pravdy, faktů, reality. Andrej Babiš, český premiér v demisi (dále jen premiér), je často uváděn jako exemplární případ tohoto trendu.

Tento názor má však i řadu oponentů. Napadlo mě tak spojit užitečné s užitečným – prizmatem premiérovy zahraniční politiky se pokusit nahlédnout situaci domácí, přitom ale aspoň o kousek pootočit klíčem ke správné odpovědi na podstatu postfaktického fenoménu. A je pro naši zemi tohoto času bohužel příznačné, že nám k porozumění otázky tak typické pro informační věk může pomoci i postava zlodějíčka Ferdyše Pištory z jedné divadelní hry z doby, kdy telefon byl v běžné domácnosti vzácností.

ČSSD jako fíkový list. Ale proč vlastně?

Jakkoliv se chci Andrejem Babišem rozhlížet hlavně po zahraničí, musím začít doma. Pozornost našich médií momentálně poutá již druhé kolo jednání ANO s ČSSD o vytvoření menšinové vlády, která by vládla s tolerancí KSČM. A nyní již jen vnitrostranické referendum ČSSD stojí této vládě v cestě, případně ještě dodatečná podmínka komunistů, vznesená s obvyklou dávkou jejich drzosti a neomalenosti ohledně nerozšiřování našich vojenských zahraničních vojenských misí.

Nicméně již od obnovení rozhovorů s ČSSD mi vrtá hlavou, proč vlastně Andrej Babiš toto martýrium absolvuje. A ačkoliv politické filiálce Agrofertu jinak nepřicházím na jméno, tak v zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že sociálním demokratům, ve volbách zcela propadlých, kteří se navíc zmítají v takřka předsmrtných křečích sporů štěpící stranu na dvě poloviny, nabízí ANO opravdu více než dost. O primárně demokratických motivech vítězů voleb lze přitom s úspěchem pochybovat. Tak co pana Babiše vede k tomu, že se (zatím) oficiálně vyhýbá SPD jako čert kříži a s komunisty vyjednává pouze o toleranci? Nebo – ta samá otázka položena jinými slovy – proč tak moc stojí o onen tisíckrát omletý fíkový list, který mu mají sociální demokraté poskytnout? Když ten navíc může KSČM poodhrnovat a kdykoliv si umane povykovat, že oni, (neostalinští) komunisté, vlastně vládu posvětili a že tak na bedrech jejich státotvornosti leží osud demokratického českého státu? (Mimochodem, z toho by se jeden pominul.)

Prostá vnitropolitická logika by ANO velela buď ČSSD nabídnout mnohem méně, a v případě odmítnutí se této straně poroučet a vytvořit nějakou formu vládní platformy ve spolupráci s SPD a KSČM. Vše by bylo hotové raz dva. Od tolerance menšinové vlády až po společný kabinet s těmito dvěma subjekty, které – jakkoliv odpudivé – mají jednoduše ve vzniklé politické konstelaci velkou váhu. Nota bene, když voliči všech tří zmíněných stran včetně ANO by si toto řešení přáli nejvíce. Nejsem přirozeně jediný, koho tato otázka napadla, ale všechny analýzy, které jsem zaznamenal, se soustřeďovaly na domácí scénu: Babiš blufuje, neblufuje, blufuje na druhou, vláda v demisi mu vyhovuje, najednou opravdu neví, co dělat; dále, že se snaží vzbudit lítost, jak mu všichni ubližují, a on že nemůže pořádně makat, čímž si již připravuje půdu pro předčasné volby, nebo pro změnu, že si vyfňukává alibi pro případné chabé výsledky svého kabinetu atd.

Ovšem jestliže vzpomenu tzv. Ockhamovy břitvy, 700 let starý návod, jak (zjednodušeně řečeno) interpretovat fakta, tak podle ní se nemá zmnožovat počet postulátů nad nezbytně nutný. Pokud pak se nabízí více řešení, vybrat to nejjednodušší. A ve výše uvedených úvahách lze nalézt opravdu příliš mnoho krkolomných konstrukcí. Tak co s tím? Kde hledat to nejméně komplikované vysvětlení? Nešlo by na to nakonec jít tak, že když jsou hlavní dveře zašpérované, stálo by za to mrknout se, jestli není otevřený vchod vedlejší? Směřuji tím k tomu, že odpověď nemusí vůbec ležet (přinejmenším zdaleka) jen u nás, ale především a zejména v zahraničí, přesněji v pozici našeho premiéra na evropské politické scéně. A zde bychom si vystačili s jediným výchozím předpokladem, totiž tím, že Babišovo ego dosahuje hranic známého vesmíru. Což je dle mého východisko, s nímž se dá pracovat jako s hotovou věcí, takřka bez hrozby omylu.

Panu Babišovi se v západoevropské poltické špičce zjevně zalíbilo

Andrej Babiš totiž doma dosáhl téměř všeho, co chtěl. I ta „vláda fíkového listu“ se patrně nějak splácá dohromady. A tak se v něm logicky probudila ambice o stupínek výše, a to stát se rovnocenným partnerem evropských politických špiček. Správně předpokládal, že pokud by se byl býval zapletl s SPD a s komunisty, jednal než v jinak bezvýchodné situaci, nikdo by se ho nedotkl ani vidlemi. A dost možná, že i on, navzdory svému bezuzdnému sebevědomí, jel na svůj první velký summit s malou dušičkou, když si představoval, kolik očí se obrátilo v sloup po přečtení složky o jeho osobě. Nicméně dostalo se mu tam důstojného přijetí. A to se v poslední březnové dekádě opakovalo, takže se vrátil z Bruselu znovu rozzářen jako sluníčko.

A v onom rozjaření si to nechtěl hned pokazit, tak společně s dlouhou řadou ostatních západních zemí v reakci na ruský pokus o exemplární popravu rodiny Skripalových nechal odsud vykopat ty nejkřiklavější exponenty ruské zpravodajské sítě (jejíž rozměry jsou, mimochodem, děsivé[1]). A aby se ukázal v ještě lepším světle, nechal byvšího ministra spravedlnosti Pelikána vyhostit pana Nikulina, ruského občana podezřelého z počítačových zločinů místo do Ruska za Atlantik, kde o jeho osobu Američané jevili vehementní zájem taktéž. A Moskva tak byla nucena silně prskat během několika dnů podruhé. A na Hradě se přehřál pomyslný (?) červený telefon vyhrazený pouze kremelské lince.

Obracení Ferdyše „Andreje“ Pištory

Pak však přišly v pátek 13. dubna spojené vzdušné údery USA, Británie a Francie, které směřovaly proti syrským objektům, které se na výrobě chemických zbraní měly podílet. Byla to reakce na údajný útok chemickými zbraněmi Asadova režimu proti vlastnímu obyvatelstvu. Tyto události nechci nijak blíže rozebírat, ale pro dané téma je podstatné, jak v průběhu tří dní dokázal premiér svým tragikomickým způsobem vyjadřování na třikráte změnit své stanovisko k této události. (Světový rekord?) Ještě než je ocituji, připomenu předválečnou divadelní hru Obrácení Ferdyše Pištory, jejímž autorem byl František Langer, voják, lékař a spisovatel v jedné osobě, jelikož tak silnou rezonanci uměleckého díla v době vzdálené takřka o století později lze pohledat jen těžko.

Hra Obrácení Ferdyše Pištory má několik dějových linek, ale ta hlavní ve zhuštěné podobě spočívá v tom, že Ferdyš Pištora, zloděj a podvodníček, který je ovšem se svým životním stylem de facto spokojený, je zničehonic vmanévrován do situace, v níž shodou okolností při pokusu o loupež vykoná dobrý skutek. Poté je přímo puzen obsesí obracet druhé k dobru, která je přiživována tím, co dnes nazýváme veřejným míněním, které ho má za hrdinného zachránce dvou dětských životů. Po mnoha peripetiích však Ferdyš přichází k prozření, že celé jeho „misionářské“ úsilí šlo vlastně proti jeho přirozenosti a vše hodí za hlavu. Začíná sice novou životní etapu, nicméně i když je to s novou láskou, dívkou Terezkou, nelze nakonec s jistotou říci, jestli někdy znovu nevyhrabe svůj starý zlodějský vercajk…

Nyní k vlastním výrokům premiéra, jak následovaly ve třech dnech po pátečním leteckém ataku[2] – cituji ústřední sdělení:

Sobota: „Úder proti syrskému režimu, který útočí chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo, byl nevyhnutelný.“

Neděle: „Vojenský zásah nic neřeší, neřeší to situaci lidí, kteří tam žijí.“

Pondělí: „Útok má odstrašit od používání chemických zbraní.

A co teď s tím s postfaktickým dilematem?

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že současný premiér je postfaktickým trumfem; tři různá stanoviska ve třech dnech, opravdu majstrštyk! Na druhou stanu je ale nutno vidět tři podstatné věci. Fakta se nijak nezměnila – nálety proběhly a zasáhly cíle, které si spojenci – jistě ne bezhlavě – vytyčili. Také hodnotové důvody, které za útokem stály, zůstaly stabilní: chemické zbraně se nesmí používat, a zvláště ne proti civilnímu obyvatelstvu. A nedělnímu prohlášení předcházel Babišův pohovor s exponentem Kremlu, prezidentem Zemanem, kterého stále potřebuje.

Ovšem je skutečně svár o pravdu a fakta něco moderního či postmoderního, chcete-li? Vzpomeňme třeba našeho veřejného sporu trvajícího několik desetiletí 19. století o pravost tzv. Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Ty byly v dnešní terminologii „faky“ a „hoaxy“ jako řemen. Nebylo snad Čecha, který by v té otázce nezaujal vlastní názor, přičemž dlouho převažovaly ty nesprávné; a podložím těchto chybných závěrů tvořilo právě národní, či spíše národovecké osobní hodnoty jednotlivců. Jinými slovy výklad reality byl založen na osobním postoji k české věci, nikoliv na vyhodnocení faktů – přání, aby rukopisy byly pravé, bylo otcem nejen myšlenky, ale hlubokého přesvědčení. Tak hlubokého, že zastánci opačného názoru byli naháněni skoro jako lovná zvěř nepřátel národa. TGM o tom věděl své.

Dobírám se tím názoru, že ve veřejném prostoru se skutečně střetává pravda a fakta se lžemi, polopravdami a mýty, ovšem datuje se to nejpozději od dob řeckých poleis, kdy se o veřejném diskursu dá hovořit již bez veškerých pochyb. Dalo by tak říci, že v éře postfaktismu žije lidstvo nějakých 2500 let. A přirozeně v principu, nikoliv detailech, je možno třeba Sókrata, Giordana Bruna či Alfreda Dreyfuse označit za oběti předsudků, falešných zpráv a rozsudků na iracionálním základě; dnes je to – možná – Kevin Spacey nebo Dustin Hoffman. Rozdíl oproti minulosti tak vidím jen v tom, že díky informačním technologiím se tyto procesy zrychlily, vyostřily a zároveň pro množství názorů rozplizly. A jsou lidé, kteří názor na jednu a tu samou věc změní mnohokrát, ačkoliv jen málokdo to sfoukne třikrát během 72 hodin.

Dovětek: Zvýšil novičok akcie liberální demokracie v naší zemi?

Původně jsem chtěl článek zakončit zde vyjádřením naděje, že si premiér ve výsluní unijních špiček bude dále hovět jako „pan Někdo“, a že ty ho budou nadále trpět mezi sebou jako rovného, třebaže nezaslouženě. A že to by ho mohlo držet jednak v prozápadním kursu, a pak trochu krotit jeho domácí zhůvěřilosti. To se nezměnilo, ale k naději na udržení Babišovy západní orientace mezitím přibyl jeden další důvod; u lidí Babišova typu pádnější o to, že obsahuje i osobní rozměr.

Barrandovské předčítání prezidenta Zemana ze zprávy vojenské tajné služby o nakládání s jedy skupiny novičok u nás udělalo na počátku května z premiéra v ten moment jednostejně lháře, ignoranta a vola neschopného řídit stát. M. Zeman tím sice splnil požadavek Moskvy hodit záchranný pás, ale ani Kreml, ani sama hlava si neuvědomily, že v dlouhodobé perspektivě udělaly zřejmě hrubou chybu.

Andrej Babiš je totiž z podobného, a zřejmě ještě tvrdšího těsta než prezident: také nezapomíná ani neodpouští, nepřipouští odpor, natož veřejné zostuzení, a navíc je o dost mladší, zdravý a dravější. Přitom, pokud se „vláda fíkového listu“ skutečně ustaví, ztratí Zemanova ochota pošlapávat ústavu na potřebnosti, čímž zároveň skončí Babišova závislost na prezidentské blahovůli. Jejich spojenectví by bývalo mohlo pokračovat nerušeně dál a sunout zemi na Východ, ale místo toho velmi pravděpodobně dojde k jeho rozpadu. Ve chvíli, kdy Andrej Babiš přestane prezidenta potřebovat, a to nastane dříve nebo později, vzpomene si na totální potupu, jíž mu způsobil onen Zemanův podraz (který nadto naplnil skutek velezrady, který však vzhledem k rozložení parlamentních sil zůstane nepotrestán). V té chvíli vezme premiér pravděpodobně v potaz, že na Západě se k němu chovají hezky (nezaslouženě, ale zaplať Bůh), že vážná diskuse okolo referend ohledně EU a NATO by proti němu pravděpodobně zvedly již opravdu nepřehlédnutelnou vlnu odporu „rušící jeho klid na práci“. Taky si spočítá, že z Ruska koukají jen trable, stejně tak, že Číňané víc slibují, než platí. Ukončení spolupráce s prezidentem jistě neskončí nějakým eruptivním výbuchem nevraživosti, ale M. Zeman dostane brzy pocítit, že u nás nemáme prezidentský systém. A třebaže škodit bude jistojistě dále, proti Babišovi vůli sám, byť i s agilními pány Mynářem a Nejedlým v pozadí, vládou zabrzděnou českou káru na Rudé náměstí nedostrká, natož ještě o mnoho dále tam, kde tak hezky stabilizují společnost.

Pokud se nemýlím, tak jak rozpad dvojbloku prezidenta a premiéra, tak i Babišovy stabilní dobré pozice v EU, lze obojí brát jako zvýšení šance na to, že se u nás zastupitelská demokracie jako funkční systém udrží do alespoň příštích voleb do poslanecké sněmovny v roce 2021. A to navzdory řadě politických pomníčků, které zde personálně zaměřené „zaklekávání“ zanechá. Jestliže tomu tak skutečně bude, pak je nejvyšší čas připravovat se na tyto volby a přitom doufat, že strany, které svou neformální alianci nazvaly honosně „Demokratický blok“, začnou skutečně spolupracovat proti ANO, komunistům a SPD, a nikoliv primárně proti sobě navzájem. Možná by neškodilo společně investovat do špičkového politického marketingu, když jednotlivě dané strany finančním možnostem ANO nemohou konkurovat ani vzdáleně. Třeba toto konkrétně není zrovna dobrý a/nebo realistický nápad, ale v principu ukazuje, co mám systémovou spoluprací na mysli. Ovšem chtít tohle u nás, no, nevím, nevím…

Pokud by totiž zůstalo rozložení příštích parlamentních výsledků zhruba stejné jako posledně, kdy byl „Demobloku“ vyprášen kožich až hrůza, čekají nás zlé časy už opravdu festovní a na dlouho. A to je ta lepší varianta, protože v sobě skrývá jistou naději. Běda však, kdyby některá z mých premis byla chybná, nebo se změnily okolnosti, za kterých platí. Pak by bylo kasařské nádobíčko Andreje „Ferdyše“ Babiše vytaženo z pod postele rychlostí blesku. To bychom pak vzpomínali na jaro 2018 jako na zlaté časy. Nezní vám to taky tak nějak povědomě?

Prohlášení autora

Až se zpožděním jsem zjistil, že se přede mnou některými souvislostmi jako já zabýval i Josef Mlejnek jr. v časopise Babylon ve své úvaze „Nikulin, novičok a vláda“[3]. Pan Mlejnek však posléze směřoval jiným směrem, než jsem plánoval sledovat já. Ovšem raději zde uvádím věc dopředu na pravou míru, aby se vyhnul nařčení z plagiátorství, byť částečného – prohlašuji, že v době, kdy jsem začal se psaním tohoto svého textu, jsem o předmětném článku pan Mlejnka ml. ani nevěděl, tudíž z něj nemohl ani jakýmkoliv způsobem čerpat.

K tomu ještě doplním osobní poznámku, že jsem byl potěšen tím, když se ukázalo, že mnohá fakta a souvislosti jsem s panem Mlejnkem viděl stejně nebo velmi podobně, neboť si jeho žurnalistických schopností velmi vážím.


[1] ČTK 2017. Zpráva BIS: Čína a Rusko zvýšily aktivity namířené proti českým zájmům. iDnes 24. října 2017; přístupno na https://zpravy.idnes.cz/bis-cina-rusko-cizinec-islamsky-stat-terorismus-tajne-sluzby-p6p-/domaci.aspx?c=A171024_123250_domaci_fka

[2] Marek Stoniš. 2018. Andrej Babiš komentuje zásadní světové konflikty. Reflex 19. dubna 2018; přístupno na http://www.reflex.cz/clanek/komentare/86558/andrej-babis-komentuje-zasadni-svetove-konflikty.html

[3] Josef Mlejnek jr. 2018. Nikulin, novičok a vláda. Babylon revue 19. dubna 2018, přístupno na https://babylonrevue.cz/nikulin-novicok-a-vlada/

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1