TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
a-b-i-cokoli-dalsiho-o-brutalnim-populismu
Arnold Böcklin. War. 1896. Výřez. wikiart.org

A, B i Cokoli dalšího o brutálním populismu

Jak se dělá politika hnutí?

Není divu, že si náš premiér nejlépe rozumí s nacionálně laděnými extrémisty, s milovníky starých pořádků, se sociálními demagogy, a také s podobně laděným populistou, jakým je sám, tedy s Milošem Zemanem.

Populisté staví na permanentním konfliktu mezi lidem a elitami. Elity jsou v jejich rafinované komunikační strategii nepřítelem lidu neboli obyčejných občanů. Běžný člověk se díky masivní kontra kampani a několika neblahým zkušenostem domnívá, že tzv. elitářský establishment jej dříve přehlížel a nehájil jeho tužby a potřeby. Těmi elitami jsou však v této prvoplánové konstrukci chápány nejen tradiční politické strany, které se opírají o nějaké stálejší hodnotové ukotvení a ideologické vymezení (i se všemi vadami na kráse), nýbrž i všichni, kteří se nestali součástí uměle stvořeného populistického autoritářského hnutí (a jeho spojenců). Hnutí mezitím uchvátilo téměř celý veřejný prostor.

Populismus staví na antipolitice, nezdržuje se a neomezuje se nějakým názorem, plní měnlivá „autentická“ přání lidu (nabídka jde naproti uměle stvořené poptávce), na rozdíl od předchozích polistopadových politických formací, které prý nereprezentovali lid a hájily údajně jen své vlastní zájmy.

Populista spasitel zdůrazňuje nejen národovecký akcent, ale sám o sobě rovnou prohlašuje, že je neideologickým a antipolitickým lídrem uskupení, které konečně přinese tolik potřebný klid na práci a pořádek, a zatočí se všemi škůdci. Mohutně medializovaný vůdce je zosobněním tohoto kursu. Všechny jeho škraloupy a hříchy jsou přeci jen účelové útoky neúspěšných konkurentů a oponentů, kteří se bojí změn a závidí mu úspěch. Nic nevadí. Ani to, že své hnutí a zemi, kterou uchvátil, řídí přesně jako svou firmu, kterou předtím uchvátil stejně, obojí ve svůj vlastní prospěch. Součástí důkladné komunikační strategie je permanentní relativizace jeho příběhu (záhadný miliardář s pevnými kořeny v minulém režimu z nedalekého zahraničí), kolosálního střetu zájmů a nebývalé koncentrace moci. Dělá to jakoby pro lid, a ne pro nějaké, byť imaginární, elity. Jeho styl je neortodoxní, ze svých chyb a nedostatků uplete výhody, konec konců jedině on je tím skutečným reprezentantem zájmů obyčejného (rozuměj pro něj) pracujícího lidu. Zdá se, že hodiny marxismu-leninismu se mohou novodobým vládcům hodit i po mnoha letech – narůstající agrese a hulvátství vůči všem, kteří dostanou novodobou nálepku jakéhosi třídního nepřítele. Nic nového, jen neideologická, čistě mocenská variace téhož.

Není náhodou, že Evropou obchází strašák nové internacionály, která staví na národnostní, rasové a náboženské i sociální nesnášenlivosti. Vyhlašuje nulový respekt k jinakosti, na destrukci společného evropského projektu.

Ruská hybridní válka produkuje mimo jiné i posttotalitní oligarchy, kteří se postavili do čela průvodu. A daří se jim i mimo Evropu, ať přímo jako u nás, anebo ze zákulisí. Svět se mění před očima. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Není divu.

Žádný nový světonázor pro trubače tohoto populismu není potřeba. Stačí jim politická moc a důsledná a cynická „politická praxe“, která krok za krokem omezuje nezávislé jednotlivce – jejich občanské svobody, různost, liberální demokracii i právní stát. Konzumem sycený lid – masa většiny to  bere se zadostiučiněním a škodolibou radostí – konečně se někdo jako svěží vítr napřel do starých struktur. Boření a jásot bez ohledu na následky. Něco se děje. Žije se prostě tady a teď.

Populista je úžasně pružný. Jeho politický styl míří na smysly a zájmy mas. Populista šikovně cílí na emoce a pudy davu. Nehledá do svého týmu silné, skutečné osobnosti, vystačí si s loajálními a oddanými vykonavateli své vůle. V konfrontaci s ním nefungují argumenty, fakta, analýzy apod. Zdatný populista použije faul a úskok, aby odvedl pozornost jiným směrem a zaútočil na všechny ostatní, kteří (ještě) nepatří do jeho stáje. On chce přeci všechno zlepšit a napravit. Stal se novou nadějí naštvaných voličů, do kterých pumpuje přísliby. První krok byl klíčový k uchopení moci – agresivní protikorupční hysterie, jejíž pokřivené echo se autorům populistických scénářů hodí ještě i nyní.

Populismus je rafinovaný i jednoduchý zároveň. Staví na nekomplikované, účelové, a hlavně neustálé komunikaci s lidem obecným, který si masírkou přetváří ve svůj fanklub, co to jde. Jsou to stejné metody jako u sportovního fandovství či uměle přiživovaného obdivu ve světě show byznysu. Takto investované zdroje se stonásobně vrací a bumbrlíček dále bobtná. Politika se z této komunikační strategie zcela vytrácí, důležitá je jen příslušnost ke značce, k vlajce, k vizuálnímu vjemu. Slibem nezarmoutíš je ústředním heslem populismu.

Jediným mantinelem populismu je permanentní veřejná kontrola a pak také problematická splnitelnost všech slibů a odpovědnosti za ně. Prostě nic netrvá věčně, tedy ani brutální všeobjímající nadvláda egocentrického populisty. Doufejme. Ale této naději je třeba jít aktivně naproti a nespoléhat se jen na samospasitelné procesy, které mohou mít dosti dlouhé zpoždění.

Populismus nemá žádné zábrany a účel vždy světí prostředky, jak kdysi připomínal Niccolo Machiavelli o zásadách pragmatického a cynického jednání v politice. Populismus počítá s oblafnutím stáda, slouží si lží a se strachem, jako s hlavními pracovními nástroji, využívá armády užitečných idiotů.

Nepleťme se, jistá dávka populismu byla, je a bude přítomna v každé politické nabídce, ale tam netvoří její obsah. Posiluje sice formu a způsob politické praxe, ale je zlomkem toho, co užívají nynější nositelé bezbřehosti a přeexponovanosti. Pochopitelně v režimech už totalitních, byl specifický druh populismu de facto základem existence. Dnes jde o recidivu, uměle produkovanou jako ring volný. Nemusíte si nic myslet, stačí jen sdílet úspěšný trend a bude vám „zaručeně“ líp.

Vřele vám doporučuji čerstvou knihu německého politologa Jana Wernera Müllera „Co je to populismus?“[1]. Autor si klade zásadní otázky. Proč je vypjatý populismus na vzestupu všude po světě? Zmenšuje populismus propast mezi vládou a lidem, nebo znamená spíše hrozbu pro demokracii? Co přesně je vlastně „lid“ a kdo hovoří jeho jménem?

Podle populistů jsou to jen oni sami a nikdo jiný, kdo zastupuje lid a jeho skutečné zájmy. Pokud populisté získají dostatečně velkou moc, vytvoří autoritativní stát z dialogu vylučující všechny, kdo nejsou považováni za součást vlastního lidu. Autor čtivé publikace nabízí čtenářům, zastávajícím liberální a demokratické postoje, řadu konkrétních strategií k tomu, jak nejlépe s populisty jednat a zejména jak reagovat na jejich nárokování si hlasu hovořícího za „mlčící většinu“ nebo „skutečný lid“. Schopnost kvalitně a účinně reagovat a argumentovat vůči populistům nebyla nikdy v minulosti od pádu berlínské zdi naléhavější.

Populismus v dnešním provedení připomíná mytologické vábení Sirén. Ale siréna může být i oním zařízením, jež vydává kvílivý zvuk a používá se pro varování před nebezpečím. Kéž by to probudilo mnohé doposud netečné spáče. Je nejvyšší čas, to nebezpečí je bez nadsázky osudové!

11 8 2018

Arnold Böcklin. War. 1896. wikiart.org


TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1