TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jsme-v-jine-valce
Giovanni Segantini. Selbstbildnis Unvollendet. 1882. wikiart.org

Jsme v jiné válce

Dějiny 21. století už nebudou dějinami vojenských akcí.

Jedním z projevů rizikové společnosti podle Ulricha Becka je extrémní citlivost v očekávání krize. Hospodářská krize je zdánlivě zažehnána, a tak je dnes krom jiného rizikově vnímána možnost proměny globálního vládnutí. Máloco vyvolává mezi prozápadními liberály takovou paniku jako vyjádření Donalda Trumpa na adresu členských zemí Severoatlantické aliance. Strach z toho, že v momentě vnějšího ohrožení nedojde k aktivaci klíčového článku 5 a západní hegemon tak nechá vojensky slabší státy na holičkách, rezonuje v našich končinách s překvapivou intenzitou. Opravdu se ale má celá debata o vojenské bezpečnosti fixovat na otázku, zda navýšit či nenavýšit prostředky vynakládané na naši obranu až na dvě procenta HDP, aby byl americký prezident uchlácholen? Čeští politici, vojenští experti a bezpečnostní analytikové se ve svých úvahách řídí podivnou logikou, podle které navýšením výdajů naplníme své závazky, a nemusí nás dále zajímat, zda konvenční způsob boje, na nějž budou tyto výdaje použity, obstojí tváří v tvář politickému násilí současnosti.

Zatím to vypadá, že snaha přimět členy paktu k vyšším výdajům na obranu výhrůžkami vychází Trumpovi úspěšně, bezúčelnost samotného požadavku totiž není příliš terčem kritiky. Ta by se ostatně dala zformulovat následovně: pokud dnes proti NATO stojí nepřítel, který je schopen mu svojí vojenskou silou konkurovat, otevírá se před námi klasické bezpečnostní dilema, totiž že „moc rezistence“ může být snadno zaměněna za „moc agrese“. To, co jedna strana činí k posílení bezpečnosti, může protistrana interpretovat jako hrozbu pro vlastní bezpečnost. Zbrojení jednoho státu tak vyprovokuje protiopatření druhého státu, čímž jsou zisky prvního státu smazány. Bezpečnostní politika státu, který chce usilovně vyhovět přání spřátelené supervelmoci, bude sice nákladná, ale více než relativní bezpečnosti tím tento stát stejně nedosáhne. A druhý problém – pokud je NATO, jak jednou uvedl izraelský politik Šimon Peres, armádou bez „nepřítele“, pak se „válečnický“ způsob boje, po kterém je nepřítel na hlavu poražen, stává reliktem minulosti a má spíš funkci historické legendy, která je při řešení nových typů konfliktů nepoužitelná. Státy chtějí mobilizovat vojenské prostředky na vedení války v 21. století, ale neumí si definovat, kdo je v současném světě nepřítel.

Tak jako jsou s koncem studené války zažehnuty nové typy konfliktů, mění se i pojem nepřítele. Když prezidentští kandidáti museli v kampani odpovídat na otázku, zda patříme na Východ nebo na Západ, nikoho tehdy nejspíš nenapadlo, že „náš“ nepřítel s využitím současných technologických vymožeností už zdaleka neoperuje pouze v hranicích svého „bloku“. Naopak, nepřítel dnes může operovat všude, a jeho sofistikovanost spočívá právě v tom, že se vyhýbá přímé konfrontaci. Bitevní pole, na kterém se střetnou dvě regulérní armády, jejichž konflikt skončí vojenskou porážkou jedné strany, je obraz z dob napoleonských válek. Nepříteli, který je vyzyvatelem dnešních národních států, nejde o vojenskou porážku. Jeho snahou je transformovat válku do jiné podoby – do podoby teroristických aktů, kybernetických útoků, šíření dezinformací mezi běžnou populaci. Výboje dnešních neregulérních bojovníků jsou z velké části už výhradně psychologickým terorem, jehož cílem je vyvolání chaosu a rozklížení společnosti. Příprava na regulérní válku mobilizací ozbrojených sil nás paradoxně činí nepřipravenými, a tím pádem i zranitelnými.

Kritici názorů těch, kteří jsou zdráhaví vnímat naši roli v systému kolektivní bezpečnosti pozitivně, si možná neuvědomují zdroj těchto přesvědčení – a tím je právě skutečnost, že dnešní obraz nepřítele už nevyznívá tak jednoznačně jako kdysi. Kdo je nepřítelem, proti kterému mají bojovat vojska našich armád rozmístěná na území cizích států? Jsou to teroristé? Pokud ano, můžeme předpokládat, že tito teroristé se pohybují v rámci zločineckých sítí a ty jsou zase propletené s paramilitárními sítěmi, které regulérní armádě nekonkurují vojensky, ale přesto mohou dosahovat dílčích vítězství v partyzánském boji. Zneškodnění koordinačního centra v tomto případě neznamená, že se tyto ilegální složky nemohou osamostatnit a pokračovat v boji. Ukazuje se, že pohyblivé a decentralizované síti může být nepřítelem zase jen síť, která ji bude infiltrovat. Cesta k dosažení takového cíle už ovšem nevede přes klasický válečnický způsob boje, ale jedině přes boj zpravodajský a policejní.

V gerilové válce se oddíly konvenční armády stávají terčem zákeřných a neočekávaných útoků, které – zvláště pokud skončí smrtí vojáka – zároveň vysílají šoky do nervové soustavy společnosti obléhajícího státu. I proto je snadné vštípit společnosti válečnou mentalitu, zvlášť pokud obyvatelé nenesou v plné míře náklady války díky tomu, že se násilí podařilo vytěsnit za hranice vyspělé části světa a z míru udělat privilegium Západu. S novými typy konfliktů navíc zjišťujeme, že ten, jehož považujeme za nepřítele, je schopen vyvíjet mnohem rafinovanější násilí, než jaké jsme připraveni potírat konvenčními zbraněmi. Jak ostatně přiznává americký historik Timothy Snyder, Spojené státy byly v roce 2016 v kybernetické válce poraženy Ruskem. I nejvyzbrojenější stát na planetě byl zneužitím sociálních platforem pro polarizaci veřejného mínění zaskočen. Vytěsňování války mimo vlastní území je tedy strategií, kterou budou muset státy do budoucna opustit a čelit hrozbám, které nemají podobu krvavého střetu. Z této logiky zároveň vyplývá, že žádná země si již v budoucnu nebude moci činit nárok na image výkladní skříně demokracie a lidských práv, aby za mlčenlivého souhlasu okolního světa řešila současné konflikty v duchu „reálpolitiky“ – tedy za použití ozbrojené síly a zastrašováním.   

Slabá místa naší kolektivní bezpečnosti hledejme jinde než v osobě amerického prezidenta, jakkoli jeho vyjádření otřásají naší vírou v nezničitelnost nynější bezpečnostní smlouvy. Uvažujme naopak o scénáři, ve kterém proti sobě již nestojí Západ se svými vojenskými pakty a globální periferie (země „spodní miliardy“), ale v němž rozmanitá, nábožensky a kulturně pluralitní planetární civilizace postupuje společně proti agresi hrstky zvrhlých fanatiků, zločinců, propagandistů, hackerů a šiřitelů konspiračních teorií. Dějiny 21. století už nebudou dějinami vojenských akcí, stejně jako pojem „národní bezpečnost“ už nebude odrazem bezpečnostní politiky založené na vojenské moci, ale připravenosti na všechny nové formy nelegitimního násilí vedeného proti stabilním a svobodným společnostem.   

Autor je pacifista.                    

6 12 2018 obr1 

Giovanni Segantini. Selbstbildnis Unvollendet. 1882. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1