TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
poc-inajici-rozpad-liberalni-demokracie
Joan Miro. The Carbide Lamp. 1922–1923. Výřez. wikiart.org

Počínající rozpad liberální demokracie

K situaci v Čechách a ve světě.

Zemřel filosof Rudolf Kučera. Připomínáme jej ukázkou z jeho vlastního textu, který publikoval v časopise Střední Evropa v létě 2018.

Utkvělo mi, že okamžitě po zásahu speciální jednotky policie na Úřadu vlády (dnes už jej odůvodňují jen jakési kozačky a kabelky) rozpoznal nebezpečí situace, která se ohlásila vyhlášením zostřeného „boje proti korupci“ a končí privatizací státu Agrofertem.

Po několika krizích přichází velká politická krize. Jejím základním projevem je politická polarizace v samotném jádru liberální demokracie, to znamená v ústavním pořádku. Tato demokracie vždy stála na vyrovnávání politických sil, jejich vzájemné kontrole, týkající se hlavně institucí a jejich pravomocí v rámci rozdělení mocí. Politické konflikty vždy existovaly a byly někdy i velmi ostré, ale nakonec končily nějakým vyrovnáním a konsensem, který umožňoval další vývoj. Hlavním důvodem byl hodnotový konsensus, na němž liberální demokracie stojí. Bez něj by se již dávno zhroutila a byla by nahrazena nějakým modelem autoritativní vlády, v němž hlavně vůdce určuje, co se smí a nesmí.

Politologové, pokud jsou převážně empirického zaměření, nechápou, že autoritativní způsob vlády je přitom trvale přítomnou možností. Nebo přesněji, jeho prvky jsou přítomné uvnitř liberálně demokratického způsobu rozhodování a je třeba je včas identifikovat.
….

Podle Roberta Dahla patří k jednomu ze základních principů demokracie pravidelně se opakující volby, aby voliči mohli své chyby napravit. Řvát na náměstích, aby legitimně zvolená vláda krátce po volbách odstoupila, je výrazem deziluze z toho, že politický vývoj se neubírá směrem, jakým bychom si přáli. Roztrpčení nad výsledky těch, či oněch voleb bývá kruté a bolestné. Avšak pokoušet se různými triky a taktikami je změnit, je chybné a vede jen k dalším zklamáním a další polarizaci. Pramenem demokracie jsou občané, zodpovědní a nezodpovědní, inteligentní a nevzdělaní, chudí a bohatí, různé barvy pleti a náboženství, a pokud se někdo pokouší změnit podle svého názoru špatný výsledek voleb, musí se připravit na příští volby, lépe oslovit stále stejné nebo i další voliče a u nich uspět. Je to obtížné, protože dnešní politika získává stále odpudivější rysy, především se v ní používají stále víc různé lži a polopravdy, i když se ví, že málokdy na voliče skutečně zapůsobí.
...

Dnes se všechno svádí na záměrně vytvořené falešné zprávy, tzv. fake news. Jenže mnohem horší jsou informace, které například pouštějí do éteru normální poslanci parlamentu, zvolení demokraticky ve volbách, kterým nejde o pravdu, ale o něco, co je v souladu s jejich ideologií či politickou linií. Zpochybňují zprávy, které čtou občané západních států z renomovaných západních zpravodajských agentur. I ty se samozřejmě mohou zmýlit, ale zpravidla se vzápětí opraví. Fake news nejsou hlavním nebezpečím dnešní doby. Jsou módním tématem, z větší části ovšem identifikovatelné prefabrikáty. Veřejná média se jimi přesto často zaobírají, protože jim to umožňuje pohodlné vyhýbání se vlastní odpovědnosti za neblahý stav naší společnosti.
...

Základem každé demokratické politiky by měla být morálka, přesvědčení, že existují nějaké hodnoty, které stojí nad momentálními názory a výklady či politickými a podnikatelskými potřebami. Morálka přitom nemůže v politickém boji být argumentem. Je jenom tím, co soupeře spojuje a vytváří hranice toho, co se smí a nesmí v politickém boji. V tomto smyslu zmizela z české politiky, ať již z vládní nebo opoziční. Velká část voličů proto neví, koho má volit a nakonec se pouze přiklání na stranu toho, kdo jim slíbí nějaké materiální výhody. Bída české tzv. demokratické opozice je pak v tom, že řada jejích představitelů opakovaně buď lže, velmi často jde o pia fraus, lež s dobrým úmyslem, konkrétně pomluvit někoho, o němž jsem přesvědčen, že si to zaslouží, (viz výrok tehdejšího ministra Zaorálka v parlamentu, že mu Babiš vyhrožoval, že na něj vypustí svá média!), nebo si vymýšlí neustále nové negativní scénáře budoucího vývoje (typický název jednoho komentáře Martina Fendrycha: Babiš složil nejhorší vládu od revoluce. Bída, sešup, úpadek politiky) a podkopává tak mimo jiné nezbytnou důvěru společnosti v budoucnost a schopnost státu chránit bezpečnost a majetky občanů. Fendrychovy vize, vzdáleně podobné proroctvím slepého mládence ze středověku, přispívají k znejistění společnosti, která pak o to více věří jednoduchým heslům o neustálé práci na stále lepší budoucnosti.
...

Dnes není žádný sešup, klesání ke dnu či něco podobného, jak stále opakují někteří političtí komentáři, je tu dlouhodobý morální úpadek české společnosti, spojený s vládou totalitních režimů v našich zemích, jenž bohužel setrvale pokračuje i po tzv. sametové revoluci a nikdo ho nedokázal zastavit, ani Václav Havel a další osobnosti s morálním kreditem. Jde totiž o to, že tento morální úpadek nemůže zastavit žádné kázání či blogování o morálce, ale pouze nové nastavení institucí a zákonů, spojené s účinným vymáháním práva. A k tomu nemá nikdo ani odvahu, ani politickou sílu.
...

Závěrem této části práce: jazyk liberální demokracie na počátku 21. století se proměnil, přijal mnohé prvky totalitních jazyků, stal mnohem bezcitnější a surovější a začal ignorovat, že každý člověk je vybaven jistými právy a že zvláště Evropské společenství na respektu k těmto právům stojí. Jak bylo uvedeno v chartě Rady Evropy v roce 1950. Právo hájit vlastní stát má sice vyšší prioritu, ale jednotlivec nemůže být úplně opomíjen a marginalizován. Protože stát je takový, jací lidé v něm žijí.

Přímá demokracie je velkým nebezpečím hlavně proto, že v ní mají hlavní slovo méně vzdělané a politicky nedostatečně odpovědné vrstvy obyvatel, zatímco v zastupitelské demokracii si obyvatelé většinou vybírají ty, od nichž očekávají uvážlivé rozhodování. Často se říká, že prvky přímé demokracie mají jen doplňovat zastupitelskou demokracii, ale téměř nikdy to tak nefunguje. Mezi oběma formami demokracie je totiž poměrně zásadní rozdíl v tom, kdo rozhoduje. V přímé demokracii masa občanů, vedená nejrůznějšími, velmi často iracionálními motivy, zatímco v zastupitelské demokracii jednotlivci, zvolení ve volbách. I ti mohou chybovat a být i zkorumpovaní, ale v následujících volbách mohou být vyměněni. Masy občanů vyměnit nelze, i když se chovají tak, že demokracii poškozují. Celá moderní politická historie Evropy je protkána referendy se zničujícími důsledky pro demokracii. Demokratické rozhodování je založeno na rozhodování většiny, ale to vychází z politické debaty a hledání kompromisu, čili z nějakého demokratického procesu. Rozhodování v přímé demokracii vychází z propagačních kampaní, v nichž se zpravidla používají nepravdivé, lživé argumenty, emotivně silně zabarvené (například, že hrozí islamizace celé Evropy), u nichž je šance, že osloví širší publikum. Rozhodování v přímé demokracii je ano nebo ne, a to zpravidla nezvratně, v zastupitelské demokracii může být rozhodnutí parlamentu, dolní komory, oponováno horní komorou a prezidentem a nakonec podrobeno soudnímu přezkoumání a jeho nejvyšších instancí, hlavně ústavním soudem. Teoretikové přímé demokracie rádi užívají pojem „vůle lidu“, jenže je třeba se ptát, kdo to vlastně v jejich pojetí lid je a jak se vlastně jeho vůle tvoří. V zastupitelské demokracii jsou to občané, kteří si volí své zastupitele, aby v příslušných ústavních institucích rozhodovali. Podstatné je, že toto jejich rozhodování má svá přesná pravidla a je pod kontrolou veřejnosti, která většinou vyžaduje, aby bylo zdůvodňováno a bylo zjevné, v čem občanům prospěje. V referendech nic takového není, v nich se jen počítá účast a čeká se, jak se rozhodne, kdo bude vítězem a kdo poraženým. S demokracií to má společného pouze to, že vítězí většina, jenže v Evropské unii žijeme doposud v liberálních demokraciích, v nichž rozhoduje většina, ale také se uznávají a respektují práva a svobody jednotlivců.

Vůle lidu v pojetí pánů jako jsou Tomio Okamura nebo prof. Björne Höcke z Alternativy pro Německo je nebezpečným ideologickým konstruktem, ohrožujícím liberální demokracii. Proti této vůli lidu stojí vůle občanů, rozhodujících se v rámci daného ústavního systému. Proto se výše zmínění populisté a jejich přátelé pokoušejí změnit ústavu ve svých zemích. Björn Höcke jednou napsal, že cílem je obnovit politiku jako „službu lidu a vlasti“. Na tuto neonacistickou frázi je třeba říci, že smyslem politiky právě toto být nesmí.

Žádná služba nějakému ideologickému konstruktu jako je „lid“, nebo dříve to byla „třída“ nebo „rasa“. Příliš dlouho jsme žili v „lidové demokracii“ a ve společenství různých lido-demo systémů, abychom poznali, že „lid“ byl v nich zastupován diktaturou nějaké stranické nomenklatury a občané byli umlčováni nebo perzekuováni.

Populisté často říkají, že lid se nemýlí a je třeba mu dát prostor ke svobodnému rozhodování. Historie Evropy nás naopak učí, že lid se velmi často mýlí a může to mít katastrofální důsledky pro svobody a práva občanů. Lid může přivést k moci různé diktátory a nepřátele demokracie, může zrušit republiku a nastolit monarchii a její nejpokleslejší podobu atd. Vždy bychom si měli připomínat, že demokracie není jen otázka počtu, daného souhrnu jednotlivců, ale kvality občanů a jejich hodnotových orientací, kteří by měli v demokracii rozhodovat.
...

Rychlejší rozklad liberální demokracie v Čechách formálně začal zavedením přímé volby prezidenta a volbou Miloše Zemana prezidentem republiky. Od té chvíle začal jeho boj s parlamentem, jakožto jediným ústavním orgánem, který může bránit jeho politickým choutkám ovládat všechny a všechno. Mnoho občanů volilo ve druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana jenom proto, že měli nejrůznější výhrady vůči prof. Drahošovi jako protikandidátovi. Nepochopili, že v historii existují osudové okamžiky, kdy je třeba definovat určité hodnoty demokracie a rozhodnout se, bránit je bez ohledu na „líbí-nelíbí“ u jednotlivých osob. Všichni tito lidé, každý svým dílem, pohřbili budoucnost liberální demokracie v Čechách a nyní mohou psát různé petice a chodit na náměstí, vhodná doba je pryč. Nastala doba, kdy jeden silný politik s vazbami na hlavní nepřátele liberálních demokracií, Ruskou federaci a komunistickou Čínu, vybírá premiéra podle svého (ale v souladu s ústavou), v podstatě formuje vládu bez ohledu na parlament (a bez ohledu na ústavu). Velkým vzorem pro Miloše Zemana je ruský prezident Vladimír Putin, jenže v Rusku je prezidentský režim, který v Čechách být zaveden nemůže. Z několika důvodů: nejprve historických, od vzniku Československa v roce 1918 nikdy prezidentský režim neexistoval, protože zde byl už z Rakousko-Uherska silný systém politických stran, které spolu dokonce spolupracovaly, aby se ubránily centralizaci z Vídně, a po válce mocnému prezidentovi, jakým byl T. G. M, který si myslel, že je pastýřem národa. Dnes sice některé velké politické strany spolupracují s prezidentem (ANO, KSČM a Okamurovci), ale hlavně kvůli upevňování svých pozic, bez ohledu na destrukci liberální demokracie. Přičemž by si paradoxně ani jedna nepřála přechod na prezidentský režim, zvláště pokud by na jeho čele stál Miloš Zeman. Psychický stav prezidentů v prezidentském systému totiž hraje velkou roli, pokud nejsou v ústavním systému zabudovány pojistky proti jejich excesům touhy po trvalé a ničím neomezené moci. Český systém je má, ale jsou velmi slabé a prezident se je soustavně, tzv. kreativně pokouší obejít, ačkoli máme parlamentní demokracii. Tureckému prezidentovi se podařilo takové pojistky odstranit a ruský prezident s nimi neměl žádný problém, protože v ruském ústavním systému žádné nikdy nebyly. V ruské ústavě je dokonce uvedeno, že garantem práv a svobod občanů je prezident.

Populismus je prastarou záležitostí, ale zvláště v moderní době se stal velmi nebezpečným jevem. Prvním moderním populistou byl Ludvík Napoleon Bonaparte, jenž se stal prezidentem Francouzské republiky v roce 1848 a v roce 1852 pomocí demagogie a lidových referend císařem Napoleonem III. Populismus měl prokazatelně velký vliv na vznik první světové války, populismus dnes představuje hlavní hrozbu pro další vývoj evropské integrace atd. Populista se snaží své jednání podřídit tomu, co si přeje lid a proto pružně mění své postoje a názory. Jde mu jen o to, aby měl stále za sebou většinu, kterou ve správný čas politicky využije ve svůj prospěch, přičemž obecné dobro ho vůbec nezajímá. Dnes se mnoho politiků snaží být úspěšnými populisty, jenže ne všem se to daří. Neumí totiž vybalancovat demokracii jako prostou vládu většiny a liberalismus, který chrání práva a svobody jednotlivců. Populismus je cesta k tyranii většiny, jak o ní sní například maďarský premiér Orbán pod označením „neliberální demokracie“. Tento pojem použil jako jeden z prvních Fareed Zakarija ve své slavné práci Budoucnost svobody, kde napsal, že budoucnost nepatří liberálním demokraciím, ale tomuto novotvaru, za nímž se v podstatě skrývá autoritativní forma vlády, používající demokracii k upevnění své moci. Orbán vládne v zemi, která je členem Evropské unie a snaží se, aby si upevnil svou autoritativní vládu pomocí boje proti migrantům a proti tzv. diktátu Bruselu.

Dobře přitom ví, že kdyby Maďarsko opustilo Unii, stalo by se bezmocnou obětí kremelského imperialismu. A tak se svým modelem „neliberální demokracie“ balancuje na obě strany, aniž by si do hloubky uvědomil, že tak zásadně a hluboce rozdělená maďarská společnost na liberální a neliberální polovinu nemá dobrou budoucnost. Evropská komise žaluje Maďarsko za jeho přístup k migrantům, a znovu opakuji, nejde o to, nějaké množství jich přijmout a usadit je ve své zemi, ale o to, převzít nějaké migranty k prověření, zda mohou dostat statut uprchlíka a požádat o asyl či nikoli. Tedy to, co Italové a Řekové nezvládají a to právě chce italský ministr Salvini vysvětlit našemu předsedovi vlády. Jenže i v tomto, jako v mnoha jiných případech, jeden mluví o voze a druhý o koze. V Čechách sice téměř žádné migranty nemáme, ale vyprávíme si o nich hrůzostrašné historky, zatímco Italové jich mají statisíce a Evropa, včetně Česka, se na ně jenom dívá a nepomáhá.

To, že ve volbách vítězí většinově jedna politická strana, ještě neznamená, že se společnost demokraticky stabilizuje. Neznamená to ani větší efektivitu vládnutí, výkonná moc sice pracuje rychleji, ale její rozhodování zpravidla naráží v jisté části společnosti na odpor, který vláda sice může překonávat, ale mnohem lepší by bylo, kdyby uměla nastolovat společenský konsensus. Takový konsensus by bylo potřeba například v otázce řešení migračních problémů. Avšak ten může být nastolován pouze na základě liberálních hodnot (ve smyslu liberalismu jako obrany svobod a práv jednotlivců) a nikoli nějakých ideologických výkladů společnosti a světa, opírajících se o šíření strachu a nejistoty. Liberální demokracie v Evropě a ve Spojených státech může přežít bez větších otřesů, jestliže si budeme připomínat hrůzy nacismu a komunismu a důvody, proč byly překonány a totalitní systémy poraženy.

Literatura:

Rudolf Kučera, Filosofické kořeny politického rozhodování, UJEP v Ústí nad Labem 2014
Jürgen Lang, Mythos Volkswille, Zeit Online, 17. Juli 2018
Viktor Klemperer, LTI, Reclam-Verlag, Leipzig 1966
Fareed Zakarija, Budoucnost svobody, Akademia 1994
Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě, MF 1995

24 1 2019 obr1
Joan Miro. The Carbide Lamp. 1922–1923. wikiarto.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1