Ústava nebo Zeman – zahlasují podle svědomí nebo prospěchu

Uvidíme, kdo zač stojí v obou komorách Parlamentu.

Michal Vieweg před časem, za Klausova „panování“ napsal, že z Hradu přichází mráz. Jan Hnízdil, za nynějšího Zemanova panování napsal, že z Hradu přichází zlo^[1]. Oba měli nezpochybnitelnou pravdu. Klaus to dovršil zločinnou amnestií, od Zemana lze očekávat něco podobného, ne-li ještě horšího.

Můžeme se dohadovat, v jakém stavu či stadiu je Zemanova demence, avšak o tom, že bude dál progredovat, (opět) není pochyb. Tento v minulosti za socialistu převlečený autokrat zneužívá své nedotknutelnosti, mimo jiné tím, že se drží Machiavelliho teze, že pro autokraty je nejvýhodnější vládnout prostřednictvím strachu. Je například zjevné, že ČSSD ho pozvala na svůj nadcházející sjezd hlavně proto, že z něj má strach – že má stále na paměti, jak se pomstil Bohuslavu Sobotkovi a jak se mstí každému, kdo se proti němu postaví.

Nezpochybnitelné je také to, že jak se bude Zemanova demence prohlubovat, bude se chovat stále hůř a bizarněji a že tím bude republiku dál a ještě víc poškozovat. Jeho lékařský tým ho sice všemi možnými prostředky udržuje v alespoň relativní kondici a brání další progresi jeho nemoci, avšak bojuje s větrnými mlýny, v tomto případě nezadržitelnými: přírodu a její zákonitosti lze sice brzdit, avšak zabránit se jí ani jim nedá. Zeman bude stále víc trpět emoční inkontinencí, tj. to nejhorší a nejspodnější v jeho nitru se bude stále snadněji uvolňovat. A že je to nitro zlé, o tom u nás ví každý soudný psycholog, psychiatr, neurolog či geriatr.

Zeman je u moci už příliš dlouho, a nejen jako prezident těch škod napáchal ke dnešku až příliš. Nemusím je vypočítávat; jednak by to dalece přesáhlo rámec tohoto článku, jednak senátoři, kteří na něj chtějí podat žalobu, to jistě udělají lépe.

Jejich žaloba je asi marná (což je příznakem nemoci doby), určitě však správná.

Marná ovšem jen asi, protože hlasování bude v Senátu a případně i v Parlamentu snad (?) tajné. A pak bude, a dokonce i nezávisle na tom, záležet na každém senátorovi i poslanci, zda dostatečně zaloví ve svém svědomí, a nakolik to, co v něm najde, „osvobodí”.

Zda si připomene, že byl zvolen občany této země ne proto, aby sloužil svým zájmům a zájmům svých stran či hnutí, ale proto, aby sloužil občanům a jejich dobru. V žádném případě ne proto, aby sloužil zlu.

Vyzývám přátele senátorů a poslanců, jejich manželky a manžele, rodinné příslušníky a všechny ostatní blízké, aby je o tom přesvědčili.    

Nepůjde přece o život, jak tomu bylo u členů českého prvního až třetího odboje a nepůjde ani o uvěznění či ztrátu obživy, jak tomu bylo u chartistů a ostatních bojovníků proti totalitě. Půjde přece „pouze“ o věc.

Vyzývám též poctivé novináře a všechny slušné lidi, kteří mohou naši veřejnost nebo i jen své okolí oslovit, aby se také ozvali. Aby hlavně osvětlili, o co všechno dnes jde. 

Kazimir Malevich, Mower, 1912, wikiart.org.