TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
velka-krize-zapadu-ii-dil
Chrlič na střeše chrámu Notre-Dame v Paříži, www.suenee.cz

Velká krize Západu (II. díl)

Krize na levici – špatná zpráva pro pravici.

„… nemůžu se nabažit toho, kdy se levice věnuje politice identit. … Jakmile o tom hovoří, mám je v hrsti. … Přeji si, aby nikdy nepřestali o rasách a identitách hovořit …“ Steve Bannon, architekt volební kampaně D. Trumpa a věrozvěst populismu

Tento můj článek je v pořadí druhým na téma, které nazývám Velkou krizí Západu. Prvním z této série byla dvoudílná stať „Co jsme si nadrobili s politikou identit“.[1],[2] Z ní považuji za nutné klíčové sdělení, neboť i zde bude politika identit (dále i PI) sehrávat klíčovou roli: „Vlastní praktická politika identit pak vychází z premisy, že určité skupiny lidí vyžadují zvláštní politickou podporu a sociální ochranu. Ty jim v dnešní podobě zajišťují jednak politické strany, typicky levicově orientované, dále sociální hnutí a v neposlední řadě nátlakové skupiny tzv. Social Justice Warriors … (…vybraným identitám byl přiřčen) statut utlačovaných. Přitom utlačovatelem … (je údajně) … patriarchální hierarchický mocenský systém nesený „bílým mužem“, který se snaží za každou cenu podržet si svou moc a možnost utlačovat jiné, míněno v podstatě všechny ve společnosti.“ K tomu ještě nezbytná terminologická vysvětlivka. V americkém jazykovém úzu slovo „liberal“ označuje nikoliv liberála v evropském chápání, ale příslušníka levice, čehož se přidržím i nadále.

A ještě jedna důležitá poznámka, abych se vyhnul nedorozumění, jako se to už jednou stalo. Ač konzervativec a příznivce Republikánů, v tomto případě ve mně vítězství D. Trumpa vyvolalo hluboké zklamání. Ještě se k tomu dále dostanu hlouběji, takže zde jen to, že pan Trump žádný konzervativec není, ač se tak někdy stylizuje. Dle mého soudu je to jen bohapustý populista, nechutný sexista, špatně skrývaný rasista a také mimořádně nekompetentní politik, vůdce a organizátor.

Přelomová porážka Demokratů

Proč hned přelomová, když se Demokraté a Republikáni v úřadu amerického prezidenta střídají několik století? Je tomu tak hned ze dvou důvodů. Za prvé v historii USA a Západu vůbec vynesla skrze zcela demokratické volby (ruský vliv nelze kvantifikovat) do čela významné země čistokrevného populistu. A za druhé předznamenala konec takřka půlstoletého období, v němž byla politika identit (dále i PI) středobodem celé americké levice, a to spolu se svou sestřičkou politickou korektností. Ještě zhruba před půl rokem jsem se domníval, že to byl jen debakl daný řadou specifických okolností, ale nyní jsem přesvědčen, že PI je definitivně za zenitem, že vyčerpala své možnosti, étos i hybné síly, jinými slovy reálný vliv na americkou politiku. Problém je však v tom, že si to zatím americká levice buď neuvědomuje vůbec, či si to nechce připustit, což může mít zásadní vliv na pravici a konzervativce, a tím i celou politickou reprezentaci. A nutno předeslat, že potenciálně katastrofální

O právě řečeném mne přesvědčili nikoliv žádní pravicoví ideologové nebo dokonce sledování nesmírně nablblé TV stanice Fox News, takto trumpovské hlásné trouby. Byli to příslušníci levice sami. Nejprve nesmírně výmluvné a přesné vystoupení známého britského herce Stephena Frye, jinak taktéž široce respektovaného levicového intelektuála. Zhruba před 8 měsíci na americké prestižní diskusní platformě nadace manželů Munkových v debatě o politické korektnosti[3] prohlásil, že Trumpovo vítězství bylo důsledkem „katastrofálního selhání levice“, za nějž mj. označil zběsilé tlačení na pilu politické korektnosti. K tomu řekl mj. toto – parafrázuji až doslova cituji: „Kéž by pravice byla tak hloupá, jak si myslíme a přejeme, ale není … politické korektnosti využívá chytře proti nám. … Lidé už mají dost toho, abychom jim říkali, jak se mají chovat k ostatním, jaké postoje jsou správné, jaká slova přijatelná. … Levice je neliberální ve svém volání po liberalismu, homogenní ve svém prosazování heterogenity, jednostejná ve jménu různorodosti. 

Na levicové scéně se objevovala další varování před PI („Proč politika identit prospívá více pravici než levici“ od americké politoložky Sheri Bermanové z Berkeley University[4]). Politologicky fundované analýzy selhání politiky identit a nastoupení její cesty ke konci v podobě, jakou měla v posledních 4 dekádách pak, které mě o daném faktu přesvědčily definitivně, byly dvě publikace Demokrata Marka Lilly, profesora humanitních studií (historie intelektuálního vývoje) na Columbia University v New Yorku. Obě rozčeřily levicové vody, vyvolaly vášnivé diskuse a spory, aby se nad nimi pohříchu rychle zavřela voda, namísto toho, aby se z nich Demokraté učili dlouhé pasáže z paměti, protože to je cesta z propasti, kterou si sami vyhloubili. Prvním Lillovým počinem byl článek z NY Times publikovaný již 10 dní po volbách s názvem „Konec levicové politiky identit“, rok po nich pak kniha „Jednou provždy liberál (levičák): Po politice identit“ (The Once and Future Liberal: After Identity Politics). V ní svou analýzu i cestu k východu z levicové krize rozšířil. (Četl jsem pouze článek, ale o knize zato slyšel dvě přednášky pronášené přímo jejím autorem.) 

Shrnuto obojí dohromady tak pan profesor Lilla konstatuje, že levice ovlivnila americkou společnost za posledních zhruba 40 let nebývalou měrou, takže zde může být spokojena. Podařilo se jí skrze aplikaci politiky identit odstranit diskriminaci určitých skupin – žen a minorit, rasových, etnických a sexuálních. To jsou jistě chvályhodné úspěchy, ovšem jak pan Lilla dovozuje, PI se stala jedinou součástí ideové náplně celé americké levice. A to se ukázalo již jako zcela nedostačené, o čemž prof. Lilla říká: „V posledních letech americká levice sklouzla do morální paniky ohledně genderové a sexuální identity, kteréžto zkreslily levicový étos a zabránily mu stát se sjednocující silou pohánějící vůli k moci“. Navíc se současně dostavila vyčerpanost a hodnotová vyprázdněnost sociálních hnutí, ze kterých Demokraté dlouhá léta těžili, přičemž se však ukázalo, že se pohříchu postupně staly prakticky jediným jejím jejich motorem. Kombinace těchto dvou skutečností, spolu s tím, že už značné části americké populace politická korektnost začala lézt na nervy opravdu silně, způsobila onu volební katastrofu. V knize se pak prohlubují kritické výtky analytického charakteru. V zásadě – znovu připomínám, že je to Demokrat – vytýká své straně ignoraci tří faktů, vzájemně se potencujících. Jednak vyčerpanosti politiky identit a sociálních hnutí, opomenutí standardní stranicko-mocensky orientované politiky k získání institucionální moci a ztráta klasického levicového UNIVERZÁLNÍHO étosu v podobě vzájemné lidské solidarity; míněno ale celospolečenské, nikoliv vyhrazené několika málo výsekům sociálního organismu. Co na tom, že H. Clintonová získala o více jak 2 mil. hlasů než Donald Trump, ale do Bílého domu se nestěhovala? Stejné je to na lokální úrovni. Z 50 státu unie je pouze necelých 10 (!) exekutivně a současně legislativně kontrolováno Demokraty. Totální debakl.

Levicový zmatek po prezidentském volebním výprasku

Demokraté a s nimi celá levicová scéna byli po porážce pí Clintonové v šoku. Vcelku přirozeném, na němž by samo o sobě nebylo nic špatného – daný výsledek byl skutečně nečekaný. Horší je to ovšem s tím, že místo reflexe této politické katastrofy směřovala a směřuje všude jinam než do vlastních řad.  Neklamným projevem zatemnění mysli po porážce Hillary Clintonové byl v levicovém prostředí široce akceptovaný koncept tzv. fenoménu „vzpoury bílého muže“. Takže tu máme opět onen levicový hromosvod, kam se svedou všechny problémy americké společnosti, ba univerza. Je jím „bílý muž“. Má to totiž být nositel vládnoucí patriarchální mocenské hierarchie a společenské struktury, která se zoufale snaží udržet si své privilegované postavení utlačovatelů, a tím udržet všechny ostatní v pozici ovládaných. Pokud odhlédnu od hrubě rasistického podtextu takové argumentace a toho, že je politicko-filozoficky zcela neudržitelná, tak odporuje i zcela bazálním analýzám volebních výsledků. Kdyby levice tuto ideu dávno opustila jako ukvapenou a nesprávnou, vůbec bych se jí nezabýval. Ale takto musím. Je sice pravdou, že pana Trumpa volilo takřka kolem 60 % bílých mužů[5], ale současně 53 % bílých žen[6]. Britský levicový The Guardian to pojmenoval přesně a bez příkras – Donalda Trumpa dotlačily do Bílého domu bílé ženy. Ano, tohoto chvástavého sexistu. Takže už v základní premise to skřípe a vyvolává otázku, jakou že silnou roli u jeho voliček musely sehrát jiné faktory, že přebily Trumpův odpudivý postoj k ženám. Za druhé se onen „patriarchální bílý muž“ rekrutoval především z nižších střední třídy bez vzdělání2, což je tedy jednak utlačovatel a utlačovaný současně. Za jiné podstatné vyberu třetí analytický fakt, už jen jako dokreslující střípek – Hispánci, jakožto Demokraty opečovávaná menšina, volili Hillary Clintonovou z 65 %, což je nejhorší výsledek u této skupiny od dob jejího manžela včetně něj. De facto politicko-identické fiasko. A kde je tady ten „bílý muž“?!?

Recept k Trumpově vítězství? Politika identit!

Jako úvod k vysvětlení tohoto – jen zdánlivého – paradoxu, budu citovat ještě jednu pasáž z onoho Lillova článku: … „Jakmile se ovšem H. Clintonová dostala na domácí témata, ihned sklouzla do stereotypu volání po diverzitě, kdy explicitně jmenovala Afroameričany, Hispánce, LGBTQ a ženy. To byla strategická chyba. Pokud v USA mluvíte o skupinách, je třeba zmínit všechny, jinak se nejmenované cítí opomenuty a defavorizovány. … Důsledkem bylo, že 2/3 voličů bez univerzitního vzdělání volily D. Trumpa, stejně jako 80% silně věřících evangelíků.

Zde máme co do činění se dvěma faktory. Za prvé s otázkou, kdo si tedy ve skutečnosti s rozdělováním společnosti „začal“. Demokrati s jejich neustálou koncentrací na ony minority a opomíjení majoritní společnost, nebo pan Trump, jemuž je to americkými médii neustále vyčítáno? Ono to totiž má zásadní politicko-společenské implikace, které nemohu zdůraznit více.

Těch si všiml, a posléze využil Steve Bannon, architekt Trumpovy volební kampaně, který skutečně byl Trumpovým Mefistofelem, jak je v médiích často přezdíván. Prostě řečeno převzal od levice politiku identit a soustředil se na všechny skupiny, které se cítily levicí opomíjené. Jinými slovy ty, na které se Demokraté v podstatě vykašlali. A ono to fungovalo. Takže pokud se přidržíme levicového konceptu, pak se nevzbouřil jen bílý muž (ostatně, 60 na 40 není žádná sociální revoluce), ale vedle něj celá řada dalších skupin lidí s úplně jinou identitou, kteří už měli Demokratů tak plné zuby, že přeběhli i k takové sociální rakovině, jakou je pan Trump. Někteří s gustem, jiní váhavě.

Ještě není pozdě – ani pro Demokraty, ani pro Republikány

Neklamnou známkou přetrvávající otřesenosti Demokratů mohou považovány výsledky z tzv. „midterm elections“, tedy doplňovací volby do zákonodárných sborů tradičně v polovině prezidentských mandátů. Dostali sice pod svou kontrolu Sněmovnu reprezentantů, ale senát jim zůstal vzdálen na míle. Nic se z toho se nekonalo, také proto, že politický postup levice nezměnil. Kdy už se, pro všechny svaté, poučí? A Republikáni, ač bez Bannona politicky poněkud bezradní, se principu identity politik už také jen tak nevdají, dokud jim bude přinášet výsledky. Důsledky si každý už asi dokáže představit sám – všichni na sebe budou řvát, a nikdo nikomu z té druhé, „nepřátelské strany“ nedopřeje sluchu. Politické kolbiště se proměňuje v arénu se zvyšujícím se množství prolité krve.

Jakkoliv levice – navzdory mnoha varovným hlasům – nejeví známky nějakého prozření, stále má šanci. Důvěra v prezidenta Trumpa byla v polovině února přesně poloviční.[7] Není to však její zásluhou, ale především proto, že prezident Trump je ve výkonu své funkce naprosto děsivý. Mají však co dělat, aby se zbavili alespoň části chyb, které byly výše popsány. A k tomu úkol, zatím pro Demokraty z nynějšího pohledu na stav věcí nadlidský, najít ve svém středu silného lídra, který by do strany znovu vnesl vůli po moci a především jí vtiskl univerzalistický charakter a agendu.

Obecně se předpokládá, že pan Trump znovu získá nominaci své strany jako její příští prezidentský kandidát. A to je ona špatná zpráva pro americkou pravici reprezentovanou Republikány, třebaže šance na vítězství v prezidentských volbách budou značné. Pokud by stávající prezident nezvítězil, znamenalo by to šanci vrátit se k autentickým konzervativním hodnotám (reprezentované např. nedávno zesnulým senátorem McCainem) tak, abych se s ní mohl opět identifikovat klasický pravicový volič, který v USA nemá slušnou alternativu. Pokud však pan Trump zůstane u republikánského kormidla celkem 8 let, hrozí vážné nebezpečí, že se Republikánská strana promění v populistické monstrum. Paradoxně si tedy přeji vítězství levice proto, aby se Republikáni mohli od populistického svinstva očistit.

A co my s tím vším tady v Evropě? Všechno. Džin levicové, a nově i pravicové PI byl do politiky i společnosti vypuštěn už dávno; jen my tomu tady říkáme jinak, pokud to vůbec dokážeme pojmenovat. Kdo jednou vysloví my, Češi vs. migranti nebo my spravedliví a humanitní proti xenofobům, je už dávno v pasti. Stejně jako ten, kdo pod vlajkou Hizballáhu s výkřiky Alláhu Akbar pochoduje městem. Kontinentální Evropa je do značné míry chráněna převažujícím poměrným volebním systémem, ale přiklad Itálie ukázal, že tato relativně bezpečná pojistka kdykoliv může selhat…

7 3 2019 obr2

Chrlič na střeše chrámu Notre-Dame v Paříži, www.suenee.cz


[1]Co nám nadrobila politika identit (1. část)

[2]Co nám nadrobila politika identit (2. část)

[3]https://www.youtube.com/watch?v=GxYimeaoea0

[4] Sheri Bermanová, 2018. („Why identity politics benefits the right more than the left”, The Guardian, 14. 7. 2018_ přístupno na https://www.theguardian.com/commentisfree/2018/jul/14/identity-politics-right-left-trump-racism

[5]https://www.independent.co.uk/news/world/americas/us-elections/who-voted-for-donald-trump-white-men-and-women-most-responsible-for-new-president-elect-voting-data-a7407996.html

[6] kolektiv redaktorů The Guardian, 2016. The real 'shy Trump' vote - how 53% of white women pushed him to victory. The Guardian, 10. 11. 2016: přístupno na https://www.theguardian.com/us-news/2016/nov/10/white-women-donald-trump-victory

[7]   Rasmussen Reports, 2019. Trump Approval Index History. 13. 2. 2019: přístupno na http://www.rasmussenreports.com/public_content/politics/trump_administration/trump_approval_index_history

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1