A budu strašit vaše děti vaším životem

Když zemřel Ariel Šaron začali prý slavit jeho smrt různí Palestinci i Židé z pásma Gazy. Podobné projevy odporného kanibalství se najdou i v Čechách. O čem svědčí a kdo jsou ti, kdo takhle slaví?

Zatímco se v našich končinách velice pozvolně uchycovalo křesťanské chování jako norma, bylo tu normou odedávna ne nějaké holubičí slovanské vrkání, ale dosti hnusná, krvavá pohanérie. Spojovala se neodmyslitelně s pitím krve nepřátel, vyvražďování jejich rodin do posledního kojence (viz historicky známá praxe nejen Přemyslovců), obchodování s poraženými zotročenci (zrovna Pražské trhy byly neblaze proslulé daleko široko). O této stránce naší národní povahy napsal svou studii České pohanství Záviš Kalandra, který dostal provaz, když se nedávno u nás na půl století usídlila další odporná pohanérie ze slovanského východu.

Nemohlo zůstat bez odezvy z jakých jsme kořenů, ani oněch padesát let. Když dnes sleduji pochopení mnohých pro hnusné projevy nezastírané mstivosti prezidenta Zemana, králičí úzkost zbabělého Sobotky, velkopansky cynické křupanství A. Babiše, vyčůranosti Lidovců, alibismus Schwarzenberský, primitivní náckovství Zahradilovo nebo Okamurovo a zapšklé kazimírství komunistů zdá se, že v Čechách nikdy nezabraly jiné manýry než ty, které obdivují pitomci a chátra.

Ještě že si mohu vzpomenout na několik ušlechtilých exemplářů lidí, kteří byli svobodní, což v našich podmínkách znamená, že jimi nesmýkala třídní, ani jiná nenávist. Neradovali se, když umřel někdo z jejich oponentů, nepřátel nebo pronásledovatelů. Neslibovali pomstu a nepředstavovali si, jak svoje dnes silnější soky zítra zesláblé zlynčují. Nedělali to ne proto, že by k tomu nebyli pokoušeni – byli stejné krve jako jejich okolí. Nebylo to ani proto, že by byli na anestetikách nějaké dobromyslé společnosti nebo církve a mysleli si na záhrobní radovánky mučedníků. Nepřidali se k manýře lůzy proto, že je to nechutné otroctví vlastní hrubosti, nevkusu a prvoplánovému pitomství. Sami by si přišli odporní a pohled na svou bídu je probouzel.

Neobyčejně u nás vzrostla masa lidí s maturitou i vyšším vzděláním, skutečné vzdělání se ovšem pozná jen podle toho, že člověk myslí a chová se samostatně. Tedy všechno, co se uchovalo v jeho krvi a výchově v sobě prozkoumává, testuje životem, přebírá. V řeči filosofů a křesťanů se tomu říká „změna smýšlení“ - ne jedna, ale jako trvalý úkol.

Nelze dát test společnosti jako celku. Něco nám ale o nás samých vypoví, když si vybavíme ty, co slaví v Gaze a v Palestině a vzpomeneme, že v těch končinách se, z našeho pohledu, všechno vyjadřuje tak nějak přehnaně. Biblická řeč o tom svědčí dostatečně třeba : místo střízlivého napomenutí, aby jeden nelpěl pořád na rodině a svých věcech, hned se mu řekne, že „je má mít v nenávisti“. U nás se netančí při při úmrtí protivníka na ulici, nepálí se jeho obraz, ale přece je tu všudypřítomná stejně zhoubná chuť vyhrát, „zašlapat do země“, porazit protihráče - nepřítele.

Ve věcech veřejných mezi rovnými, svobodnými občany ovšem nejde vyhrát, „vyhrát“ mohou jen strany ve velice omezené soutěži (volby) a pak je stejně čeká vyjednávání a ne další kolo hry. Hráčství je vzrušující, ale velice neplodný přístup ke světu. Gambling je choroba. Zhloupí hráči jsou dnes ovšem legálně i mimo herny. Jen jim nedochází, že porazit bližního znamená vlastně prohrát společnou věc tedy veřejnou věc.