TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
rodi-se-v-madarsku-fasismus
Jakob Bogdani, Dva papoušci ara, kakadu a sojka s ovocem. http://www.mng.hu/

Rodí se v Maďarsku fašismus?

Projev maďarského premiéra z 26. července t.r. vzbudil v českých médiích značnou a zaslouženou pozornost. Obsahuje určité pojetí současného vývoje ve světě a snaží se odpovědět na otázku, jak se s ním má maďarská společnost vyrovnat – zkrátka je to jakýsi pokus o ideologii, o niž se má opírat politika nynějšího vládního uskupení FIDESZ – KDNP. Zárodky této ideologie bylo lze vysledovat v konzervativních maďarských novinách (zejména v Magyar Nemzet) už zhruba od počátku tohoto tisíciletí, vysloveně vládní záležitostí se stává až v poslední době. To je ovšem vážná věc: když vláda cítí potřebu opřít svou každodenní politiku o nějakou ucelenou ideologii, znamená to zpravidla, že se utváří a konsoliduje nový režim. V tomto smyslu se dnešní maďarská situace podobá té české.

Jiří Pehe se ptá na svém blogu v Aktuálně.cz „Je Maďarsko na cestě k fašismu?“ a klade otázku, zda by mělo za těchto okolností vůbec zůstávat v Evropské unii. Není jasné, zda to myslí jako výzvu k Maďarům, aby raději sami vystoupili, nebo k unijním orgánům, aby zvážili, zda nemají Maďarsko vyloučit. V každém případě je v tom jakási skrytá hrozba (její vážnost je samozřejmě úměrná váze Jiřího Pehe v celoevropském měřítku). Myslím si, že by bylo dobré, dříve než se začnou vynášet kategorické požadavky, celou záležitost v diskusi důkladněji probrat. K čemuž bych rád přispěl několika poznámkami – mj. protože jsem se maďarskými záležitostmi v posledních dvaceti letech sice nesystematicky, ale přece jen zabýval.

Viktor Orbán přednesl svůj projev na letní univerzitě v Tusnádfürdő (Băilu Tuşnad) v Rumunsku. Město leží v oblasti s převážně maďarským osídlením („Siklusko“) ve středním Rumunsku, tyto akce se tam konají od počátku devadesátých let, pořádá je maďarská nadace Pro minoritate a organizace rumunských Maďarů Rada maďarské mládeže, spojená se jménem duchovního maďarské reformované církve v Rumunsku, někdejšího disidenta z doby konce Ceausescuova režimu a poslance EP László Tőkése. (Tőkés je výrazným představitelem radikálnější části maďarské menšiny v Rumunsku). Setkání se v minulosti účastnili i významní rumunští politici v čele s prezidentem Băsescuem, v současné době jsou vztahy mezi organizátory a rumunskou vládou dosti napjaté.

Orbánův projev se netýkal meritorně otázek maďarské menšiny v Rumunsku ani maďarských menšin všeobecně. Problém zmínil jen na okraji, nejprve úvodem, kdy upozornil, že nynější vládní koalice vděčí za to, že dosáhla těsně, ale přece na ústavní dvoutřetinovou většinu v parlamentu, hlasům, které dostala od maďarských voličů žijících mimo hranice Maďarska. A posléze ještě uvedl mezi nedostatky dosavadní maďarské liberální demokracie skutečnost, že nezavazovala vlády k tomu, aby uznávaly a posilovaly příslušnost Maďarů žijících mimo území státu k maďarskému národu. Je třeba vidět, že tady má Maďarsko nikoli vlastní vinou dosti velký problém. Kvůli územní „reorganizaci“ středoevropského prostoru z dvacátých let minulého století se ocitla velká část Maďarů mimo území vlastního státu. Ještě v současné době žije mimo území Maďarska v jeho bezprostředním sousedství 2,3 milionu lidí, tj. asi 19% maďarské populace. Představa, že by se mohli stát pouze maďarsky hovořícími Rumuny, Slováky, Srby, Ukrajinci ap., je naprosto iluzorní, jejich příslušnost k národu má i politický rozměr, a nemá smyslu uvažovat, zda je to dobře nebo špatně, prostě je to tak a nikdo s tím nehne. Zároveň je z nejrůznějších důvodů nemožné řešit situaci změnami hranic. Zůstává tu otevřená rána, ložisko politické destabilizace, jejímž důsledkem je i politika nynější maďarské vládní reprezentace a kterou státy sousedící s Maďarskem, další státy zatažené do problému tím, že se aktivně podílely na někdejším „přeorganizování“ střední Evropy (mj.i Česká republika jako nástupce někdejší ČSR) a celá Evropská unie od počátku devadesátých let bohorovně ignorovaly. Nechci říci nic jiného, než že na nynějším politickém vývoji v Maďarsku mají tito všichni svůj podíl, že by si ho měli uvědomit a poněkud zmírnit silácký tón při uvažování o tom, jak dají teď, lidově řečeno, Orbánovi a Maďarům zahulit. To je vlastně jen poznámka na okraj, ovšem nikoli nepodstatná.

A ještě jedna poznámka na okraj: Viktor Orbán hned v úvodu děkuje za vynikající výsledek letošních parlamentních voleb v Maďarsku i těm, kteří se obraceli proti staronové vládní koalici a vytvořili příležitost, aby nakonec přece jen převážilo dobro: protože když tu není zlo, jak by mohlo dobro převážit? Takové pojetí politiky jako souboje sil dobra se silami zla, a ne jako prostoru pro střetávání a vyrovnávání rovnocenných partnerů, v němž se „dobro“ teprve utváří, je velmi podobné tomu, co se u nás ve stupňující míře uplatňovalo po listopadu 1989. Je to pojetí politiky jako třídního boje personifikovaného dobra s personifikovaným zlem, v němž nakonec dobro logicky a definitivně vítězí, a je to v zásadě pojetí bolševické, s kořeny v marxismu. V Maďarsku má ten „třídní boj“ už řadu let ještě vyhraněnější podobu než u nás a nenávist jako hybná síla politiky se tam v posledních letech uplatňuje ještě víc než u nás. To, k čemu u nás došlo loni na podzim, totiž výrazné zhroucení opozice, se tam odehrálo už v roce 2010, a letošní volby na tom stavu nic nezměnily (přičemž svou úlohu ovšem sehrála i účelová změna volebního zákona, o níž jsem v Událostech už psal). Taková změna je vždy znepokojivým signálem jisté změny režimu. Moje první teze tedy zní – situace v Maďarsku je té naší daleko podobnější, než by se povrchním pozorovatelům mohlo zdát.

A nyní k dějinné koncepci, s níž Viktor Orbán přichází. Lidé naší (tj. střední, starší) generace si podle něho zvykli vycházet z toho, že základním zážitkem, k němuž všechno vztahujeme a na základě něhož vše další hodnotíme, je „změna režimu“ z roku 1990 (v Maďarsku vlastně probíhala už od sesazení Jánose Kádára v roce 1988). Je to jistě jedna významná zkušenost, z jakých se utváří historie, ale od té doby se, jak říká Orbán, odehrála další důležitá světodějná událost, s níž se musíme všichni vypořádat, totiž veliké finanční, hospodářské, mocenské a vojenské přeskupení sil ve světě. Dvacáté a jednadvacáté století tak přineslo zatím čtyři velké politické otřesy: ten po konci první a druhé světové války, změnu světového politického uspořádání na počátku devadesátých let, a pak tu poslední, která začala být viditelná od finanční a hospodářské krize západního světa, jež propukla v roce 2008. Zatímco první tři byly pro každého z těch, co je prožívali, hned na první pohled viditelné, tato poslední se v našem vědomí projevuje jen pomalu – je však zjevné, že dnes žijeme v jiném světě než ještě před cca 7 lety.

Je pozoruhodné, jak se tahle Orbánova koncepce podobá nejen tomu, s čím přišel na počátku 90. letech Francis Fukuyama, ale taky např. někdejší koncepci T. G. Masaryka o „světové revoluci“ jako o střetnutí teokracie s demokracií, v němž demokracie vítězí, koncepci, kterou pak v době 2. světové války dotáhl ad absurdum Edvard Beneš. Podoba („strukturální“, ne „obsahová“, ale to je ještě důležitější) je v tom, že se vyvozují přehnané a nenáležité, překotné závěry z dějinného materiálu, který je neuzavřený, v pohybu, v situaci, kdy pochopitelně a jako vždy nejsme schopni dohlédnout konce. Jakkoli si Masaryka velmi vážím, jeho koncepci světové revoluce považuji za přetaženou a tedy mylnou (dnes už je to myslím zcela zjevné) a velmi na ni sedne jeho pěkná a přesná definice „rozvášněné logiky, nešetřící dějin“ z devadesátých let 19. století. Totéž ovšem platí i pro nynější Orbánovu koncepci. „Zhroucení liberalismu“ má u Orbána podobnou povahu jako u Masaryka pád teokracie. Z čehož plyne, že povaha uvažování o dějinách (našich i světových) je u politiků a politických myslitelů v našem regionu překvapivě podobná, přes všechny historické konflikty a nepřátelství. A vesměs při tom tak trochu, malounko platí „přání otcem myšlenky“. A dále: je pozoruhodné, jak je jakási nenápadná a skrytá bagatelizace významu „změny režimu“ (rendszerváltás), dovršená v devadesátém roce (její význam byl podle Orbána už vlastně překryt tím, co přinesla krize západního společenství od roku 2008), podobná tomu, co se spontánně děje u nás a co je základem jistě daleko méně ambiciózní a jen na naši zemi orientované lidové ideologie, s níž přišel Andrej Babiš – i ona spočívá na bagatelizaci významu listopadové proměny z roku 1989 (následovala vlastně mnohaletá vláda zlodějů a tunelářů, kterou uzavírá až jeho vstup do politiky). Orbánova ideologie je sice o hodně sofistikovanější a Orbán je mnohem kultivovanější politik než Babiš, ale jak ještě uvidíme, podobnost obou „výkladů dějin“ je zarážející. Což je druhá základní teze tohoto mého článku.

Je taky pozoruhodné, že se Orbán pokouší doložit hloubku a závažnost změn, které na Západě (a taky u nás, my jsme už taky Západ) probíhají někdy od roku 2008, citací kritických slov, kterými předchozí období zahrnuli významné osobnosti západního světa. Uvádí především Američany, prezidenta Obamu (zmínky o tom, že Amerika nasákla cynismem, jenž má zdroj ve finančním systému, a že je zapotřebí s tímto cynismem bojovat, že pokud si budou muset Američané pravidelně volit mezi rodinou a kariérou, bude Amerika ve světě zaostávat, nebo jeho poznámky o potřebě „hospodářského patriotismu“) nebo výrok nejmenovaného uznávaného amerického analytika, podle něhož liberální hodnoty dnes představují korupci, sex a násilí a tím Ameriku kompromitují. Nemohu si pomoci, ale tahle technika mi trochu připomíná způsob, jakým se u nás ideologové minulého režimu pokoušeli přesvědčit o prohnilosti západního světa citacemi ze svobodného západního prostředí, aniž by zohledňovali, že svoboda tvrdé sebekritiky je součástí západního světa, kdežto u nás představovala tehdy něco naprosto nezvyklého, což jí jakoby ještě dodávalo váhu („nezbývá jim, než to uznat“). Dnes je rozdíl mezi např. střední Evropou a USA už jen relativní, ale to znamená jen, že podobná argumentace je relativně méně pochybná.

Dnes je podle Viktora Orbána hlavní problém, jak vytvořit stát, který učiní národ či společenství v mezinárodním měřítku konkurenceschopným. Důraz je na konkurenceschopnosti, úspěšnosti. V té souvislosti říká, že ve světě se nyní těší velké pozornosti státy, které nejsou liberální, nejsou liberální demokracie, ale přesto učinily své národy úspěšnými. A jmenuje Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko. Orbán sice nejmenuje ty země přímo jako následováníhodné vzory, uvádí je opatrněji jako jakousi výzvu pro Maďarsko, ale přesto: u Singapuru a do jisté míry u Číny si dovedu představit, co pro něho jejich úspěšnost obnáší, ale v čem, jak je úspěšné dnešní Turecko nebo zejména Rusko? Že je to pro své sousedy a partnery velký, obtížný a nespolehlivý kverulant? Jak by na něco podobného mohly vůbec někdy dosáhnout relativně malé země, jako je např. Maďarsko, Česká republika nebo Slovensko? A taky proč? Není snad spolehlivost, slušnost a vypočitatelnost pro mezinárodní společenství (tedy obecně vzato pro naše bližní) větší hodnotou než úspěch a konkurenceschopnost? Je mi líto, ale právě tohle pojetí světa a lidí stojí na cynismu daleko víc, než si jeho autor uvědomuje.

Podle Viktora Orbána se dosud uplatnily tři státní formy: národní stát, liberální stát a stát blahobytu. Nyní prý nadešla doba státu založeného na práci, který musí mít odvahu přihlásit se ke své nikoli liberální podstatě. Ale co tu vlastně znamená „liberalismus“? Jeho východiskem je prý ve vztahu dvou lidí zásada, že je možné dělat vše, co neporušuje svobodu druhých. Pak je, říká Orbán, ovšem nutné stanovit, kde začíná jednání, které už porušuje svobodu druhého, a o tom v každodenním životě rozhodují silní a mocní. Proto navrhuje nahradit tuto výchozí zásadu zásadou „nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“. (V Evangeliích je ta zásada řečena „pozitivně“: dělej druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě; skoro všichni, kdo se jí dovolávají, to ovšem dělají jako Orbán, „negativně“).

Tato definice základů liberalismu je poněkud chudá: každý si může dělat, co ho napadne, jen při tom musí brát ohled na druhé. Liberalismus ale vychází z nekonečné hodnoty jedince, nesmrtelné lidské duše, která je v našem světě tím základním, jemuž je vše ostatní, i tak důležité a užitečné věci jako je stát nebo národ, podřízeno. A podstatou demokracie je víra, že jsme si ve světě a v životě všichni navzájem a před Bohem rovni, rovni v naději, a vázáni příkazem vzájemné lásky. Smysl institucí, jako je stát nebo národ, je chránit svobodu každého jedince, nutnou k tomu, aby ve světě uskutečnil své jedinečné poslání. Ty dvě zásady, které Orbán jmenuje (svoboda až potud, pokud nezasahuje do svobody druhého, nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě), jsou odtud odvozeny, jsou správné jen potud, pokud je nad nimi ta základní, víra v nekonečnou hodnotu jedince, a vůbec nejsou jedna s druhou v rozporu. Poukaz na to, že v životě se často nebo dokonce většinou uplatní silnější a mocnější, zní jako poslední argument proti liberalismu ublíženecky už proto, že to neznamená, že to tak musí a má být: musí a má to být tak, že se nakonec prosadí to správnější a spravedlivější, a jeden ze základních prvků např. křesťanské víry, k niž se Viktor Orbán stejně jako pisatel těchto řádků hlásí, je přesvědčení, že tomu tak nakonec vždycky taky je.

Viktor Orbán nyní shrnuje, co maďarská revoluce nedokázala za dvacet let své existence uskutečnit: za prvé, popírala existenci národních zájmů a nezavazovala vlády k tomu, aby jim sloužily. Nezavazovala je, aby uznaly příslušnost Maďarů ve světě k maďarskému národu a neusilovala tuto sounáležitost posilovat prací. Za druhé, neubránila společenský majetek, jehož poměr k celku je dnes i v západních liberálních státech větší než v Maďarsku. Společenský majetek je přitom podle Orbána nutný k udržení národní soudržnosti. A konečně nebránila dostatečně rodiny zejména před zotročujícím zadlužováním. Dnes, po volebních vítězstvích 2010 a 2014, maďarští občané očekávají od svého vedení, že po období liberálního státu a liberální demokracie – samozřejmě při respektování křesťanských hodnot, svobody a lidských práv – opět učiní maďarské společenství konkurenceschopným a bude respektovat a uskutečňovat všechno, čeho je k tomu zapotřebí.

K tomu je třeba říci: především, těch dvacet let znamená v Maďarsku léta 1990 – 201O, tedy dobu od „změny režimu“ až do prvního triumfálního volebního vítězství dnešní koalice FIDESZ – KDNP. Podotýkám, že během těch dvaceti let byl FIDESZ už jednou (1998 – 2002) 4 roky u kormidla. Pojetí bezprostřední minulosti, s nímž Viktor Orbán přichází, je vlastně jen o dost kultivovanější a sofistikovanější verze toho, s čím u nás dosáhl loni velkého úspěchu Andrej Babiš. Zásadní obrat z roku 2010 (potvrzený letošními volbami) je pro něho stejně významný jako ten z roku 1990 (U Babiše má člověk navíc ještě podezření, že změna z roku 1989 není zase až tak důležitá).

Dále: nový maďarský stát nemá podle Orbána popírat základní hodnoty liberalismu (např. svobodu), má stát na respektování křesťanských hodnot a lidských práv, ale má k tomu všemu přistupovat z  národního hlediska. Jde tedy vlastně o zdokonalení demokracie, která tak odpovídá na výzvy současné doby a částečně se jimi inspiruje. To se ovšem neobyčejně podobá teorii Edvarda Beneše z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Podle Beneše sice v roce 1918 zvítězila demokracie nad „teokracií“, ale pak musela sama čelit náporu autoritativních států tak či onak inspirovaných socialistickou ideou, projevila jistou bezbrannost a je zapotřebí, aby na tu výzvu reagovala a „socialismem“, aspoň tím ruského ražení, se inspirovala. Měla tak vzniknout nová, „humanistická“ demokracie, doplňující a překonávající tu starou, „politickou“, „buržoazní“ tím, že ji rozšíří o sociální a hospodářský aspekt (o myšlenku sociální a hospodářské spravedlnosti). Je zjevné, že Benešova ideologie byla do značné míry plodem zoufalství v situaci, kdy západní demokracie selhaly v konfrontaci s nacismem a dalo se vytušit, že stalinské Rusko bude u nás mít v budoucnu velký vliv. Její důsledky pro naši vlast a dezorientovanou českou veřejnost byly ovšem strašlivé, Benešova koncepce vydláždila cestu ruskému náporu a kolonializaci ČSR zaostalým a despotickým rudým impériem. A jaká je situace Maďarska po roce 1990? „Výsledky druhé světové války“ byly sice částečně korigovány (sjednocení Německa a v jistém smyslu mj. i rozdělení ČSFR), ale pomyslné dělení na „vítěze“ a „poražené“ z roku 1945 zůstává. „Poražení“, k nimž je samozřejmě počítáno i Maďarsko, jsou podezřelí i tehdy, když se pokoušejí jen sami pro sebe napravovat zjevné křivdy z minula. Proč by pan Pehe tak nenápadně mluvil o fašismu? To je první věc. Za druhé, zatímco ušlechtilí maďarští intelektuálové v letech 1989-90 usilovně pracovali na tom, jak vytvořit základy nové maďarské demokracie, usoudili tehdy zreformovaní maďarští socialisté, že v příštích volbách nemají velkou šanci. Řada z nich (samozřejmě ne všichni) se soustředila na to, aby využila výhodné pozice těch, co se fakticky podíleli na starém i novém režimu (tuto výhodu u nás komunisté neměli) při privatizaci státního majetku. Byli v tom sice poměrně úspěšní, ale značnou část veřejnosti tím rozlítili. Za třetí, maďarská liberální opozice nedokázala v roce 1990 oslovit významnější část voličů, a proto se jedna část (SZDSZ) stala natrvalo bezmocným ocáskem socialistů, kdežto druhá (FIDESZ) zaujala po MDF uprázdněné místo národně konzervativní strany. Tím se vytvořily fronty politického třídního boje v Maďarsku, které jsou trochu jiné než u nás. Není to zápas mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, ale mezi „bojovníky za svobodu maďarské společnosti“ a „socialistickými neokapitalisty“. Politická deformace demokracie to je ovšem srovnatelná. A za třetí: po volbách v roce 2010 udělala poražená a vlastně rozdrcená opozice v Maďarsku totéž, co kdysi poražená havlovská opozice v ČR v době opoziční smlouvy (US, KDU-ČSL): soustředila své síly (ještě daleko víc než česká opozice v letech 1998-2002) na to, aby co nejvíc diskreditovala maďarskou vládu v Evropě a ve světě, jmenovitě v Bruselu, dělala to se zavilou důsledností, bez velkého ohledu na to, že tím diskredituje nejen Orbánovu vládu, ale celou zemi (lid se podle nich přece taky provinil, volil ve volbách špatnou stranu) a s přesvědčením, že Evropa a EU se prosadí tam, kde oni selhali a nakonec přinutí neposlušnou maďarskou společnost chovat se rozumně, tj. podle jejich gusta. To je ovšem naprosto sebevražedná politika a čiší z ní nepřiznané pohrdání demokracií a bližními. Dnešní dramatická situace v Maďarsku je tedy plodem nerozumné politiky Orbánova kabinetu tak z třetiny. Druhou třetinu viny nese indolentní politika maďarské opozice, která si nahrazuje chybějící veřejnou podporu, již není schopna získat, denuncováním vlastní země v Bruselu, a třetí indolentní politika nemalé části bruselských politiků (jistě ne všech a ne ve všem), kteří na tuhle nečistou hru přistoupili a nynější maďarskou krizi tak prohlubují. Západní, a tedy i naše veřejnost jim citlivě naslouchá. Mluvit v této situaci o nebezpečí fašismu v Maďarsku nebo snad o podobnosti Orbána a Putina považuji za zavádějící a alibistické. Maďarsko má problém, jistě. Je to ale i náš problém, a hloupými a nezodpovědnými řečmi si z něho nepomůžeme.

Na závěr pak Viktor Orbán hovoří o tom, které hlavní překážky je třeba překonat při uskutečňování idey nového maďarského státu. Jmenuje dvě, jež považuje za zvlášť významné (musím bohužel konstatovat, že tato část jeho projevu se dosti podobá slavné inaugurační řeči Miloše Zemana z loňského předjaří s jeho třemi ostrůvky negativní deviace, mezi něž započetl i většinu českého tisku). Druhou, způsob, jak je ovlivňováno přidělování dotací EU pro Maďarsko, nechám stranou, necítím se být v tomto směru dost informovaným). Podstatné je ovšem to první: vztah mezi profesionálními politiky a „občanskou společností“, věc aktuální a hodně diskutovaná i u nás. Pod „občanskou společností“ podle Viktora Orbána rozumíme – na rozdíl od profesionálních politiků - lidi a společenství organizované „zezdola“, stojící finančně na vlastních nohou, dobrovolníky. V dnešním Maďarsku však prý jde o placené politické aktivisty, kteří se tu pokoušejí prosadit zahraniční zájmy. Je proto v pořádku, že byl zřízen parlamentní výbor, který si na ně má posvítit. Vyjádření tohoto druhu mi připadají skandální: i já sám jsem býval v „ČSSR“ označován za placeného politického aktivistu, který se tu pokouší prosadit zahraniční zájmy (amerických a západoněmeckých imperialistů a nevím koho ještě). Jistě, dnešní Maďarsko je na rozdíl od „ČSSR“ demokratický stát. Ale právě proto, k čemu ten hysterický strach? V demokratickém státě (i když u nás to taky není moc jasné) představuje „občanská společnost“ jeden celek, jehož vrcholnou součástí je systém politických stran. Protože ale spousta podstatných myšlenek (skoro bych řekl, že všechny) roste tak, že má zpočátku jen menšinovou podporu, je zapotřebí jakéhosi podhoubí, z něhož pak politika čerpá a roste a bez něhož vlastně ani nemůže existovat, protože by byla sterilní a visela by ve vzduchu. Současný maďarský stát je velmi stabilní útvar, vládní koalice má velikou politickou podporu na celostátní i komunální úrovni. Pokud jsou některé dílčí iniciativy podporovány ze zahraničí, neznamená to přece ještě, že jde o subverzi vůči státu. O povaze státu nerozhodnou nakonec peníze, ale voliči, a člověk by neměl nevědomky propadat nihilistickému přesvědčení, že všechno, a tedy i voliče, je možné si koupit. Může to snad fungovat v nějakém krátkém období (např. Andrej Babiš na tom u nás postavil svou politiku, a zatím mu to ještě pořád vychází). Ale já jsem na rozdíl od pana Babiše optimista. I proto bych v této souvislosti rád na konec těchto poznámek připomenul – i panu Orbánovi - slova myslitele, kterého si velmi vážím, Istvána Bibó: „Být demokratem znamená především nebát se: nebát se těch, co mají jiné názory, lidí jiné rasy, revolucí, spiknutí, neznámých nízkých záměrů nepřátel, nepřátelské propagandy, zlehčování a vůbec všech těch imaginárních nebezpečí, které se stávají skutečnými nebezpečími teprve tehdy, když se jich bojíme.“

Článek vyšel na serveru Události ve dnech 3. – 10. srpna 2014.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Kozí mejdan

    Stanislav Penc

    Vážení, za tři měsíce proběhne již 18. ročník kulturně společenské slavnosti Kozí mejdan. Letos od čtvrtka 23. do neděle 26. srpna 2018. Setkání, které je od začátku koncipováno netradičně a zcela...

  • Zemanův účet v mezisoučtu

    Redakce Přítomnosti

    1) Excesy vyplývající z povahových vlastností Opilecké potácení kolem korunovačních klenotů Vulgarizmy ve sdělovacích prostředcích Lhaní o Karlu Schwarzenbergovi při prezidentské kampani (soudně...

  • Kudy z nudy?

    Jaroslav Erik Frič

    Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o...

  • Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

    Petr Havlík

    Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou...

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Eva Dřízhalová

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Jaroslav Erik Frič

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Jan Charvát

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    Bohumil Sláma

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big