Budoucnost Ukrajiny

Parlamentní volby se budou na Ukrajině konat až v neděli 26. října, proto je ode mě možná trochu drzé psát o budoucnosti Ukrajiny těsně před nimi. Nicméně i jiní komentátoři přede mnou předpověděli, co asi nastane, takže pokud jde o výsledek voleb, neřeknu nic převratného.

Spolu s mnoha dalšími se domnívám, že v parlamentních volbách zvítězí Blok Petra Porošenka a ostrouhá krajní pravice, tzv. „fašisté“ či „banderovci“. Jistě bude zajímavé sledovat údaje o volební účasti, a to zejména ve východních částech Ukrajiny, které zůstaly pod vládou Kyjeva. Že se parlamentní volby nebudou konat v oblastech ovládaných separatisty, je nabíledni.

Mohou ale volby nějakým způsobem napomoci (nebo naopak oddálit) řešení rusko-ukrajinského konfliktu na východě země? Jen stěží.

Hlavním hráčem je totiž stále Vladimír Putin. Netroufnu si předpovědět jeho další kroky. Jedním jsem si však jist: Udělá vše proto, aby Ukrajina dále krvácela.

Prohlásil prý, že by mohl být za pár dní v Kyjevě, a netřeba o tom pochybovat. Ukrajinská armáda mu nedokáže vzdorovat. Jenže Putin do Kyjeva nechce. Už obsazení Krymu a následný vývoj znamenají pro Rusko obrovské hospodářské zatížení. Pro Putina by nebyl problém obsadit Ukrajinu vojensky. Otázka však zní: Co potom?

Putin ale nemůže připustit, aby Ukrajina byla ekonomicky a politicky úspěšná. Boje na východě země stahují Ukrajinu ekonomicky dolů mnohem více než Rusko. Proto tam bude Putin udržovat doutnající konflikt. Nastane-li černý scénář, bude krutá zima. Ukrajina bez ruského plynu vymrzne a zoufalí lidé nakonec možná sami v Kyjevě nastolí proruskou vládu, pokud se Rusku nepoddá sám prezident Petro Porošenko.

Ukrajina, která by se definitivně vymanila z ruského vlivu, by totiž znamenala smrtelnou ránu nejen pro „Euroasijskou unii“, ale i pro samotné Rusko. Tedy přesněji řečeno, pro Rusko ve stávající putinovské podobě.

Lze říci, že všechny ukrajinské vlády od získání nezávislosti v roce 1991 byly neúspěšné. Míra korupce sice mírně kolísala, ale byla vysoká i za prozápadního prezidenta Viktora Juščenka v letech 2005-2010.

Od devadesátých let mohlo mnoho Ukrajinců vycestovat za prací do nejrůznějších evropských zemí, Českou republiku nevyjímaje. Jsem přesvědčen, že naprostá většina Ukrajinců, včetně mnohých i na východě, touží po tom, aby na Ukrajině zavládly „normální“ poměry. Dále jsem přesvědčen o tom, že Ukrajinci obecně nechovají v srdci nějakou nenávist k Rusům či dokonce příchylnost k „fašistům“, ale vědí nebo alespoň tuší, že pokud se Ukrajina přikloní k Rusku, moc dobrého ji nečeká. Domnívám se, že toto byl hlavní důvod revoluce, která proběhla poté, co se bývalý prezident Viktor Janukovič rozhodl dát přednost příklonu k Rusku před příklonem k Evropské unii. Příliš mnoho lidí si uvědomilo, že s nadějemi na lepší zítřky Ukrajiny by byl v takovém případě konec.

Nebudu teď hájit způsob, jakým revoluce probíhala, ani to, že se během ní projevili skuteční fašisté. Tak už to prostě za revolucí bývá, že se projeví nejrůznější extrémy, které se ovšem náramně hodily Putinově propagandě. Že jde o okrajový jev, se ukázalo už za prezidentských voleb, a potvrdí se to v neděli ve volbách parlamentních.

V průběhu posledních měsíců se u nás vyrojila celá řada Putinových apologetů. U bývalého prezidenta Václava Klause to celkem nepřekvapí; jsem přesvědčen, že Václav Klaus nikdy skutečným demokratem nebyl a ostatně ani příliš neskrýval, že se shlíží v různých diktátorech. I od poměrně inteligentních lidí zaznívaly bizarní názory, že Spojené státy ženou Evropu do vojenského konfliktu s Ruskem. Evropa ovšem žádného vojenského konfliktu není schopna, a to ne primárně z hlediska vojenského (i když i v této oblasti mé dle mého názoru Rusko navrch), ale především z hlediska psychologického. Politici jižních států Evropské unie si nyní patrně drbou hlavu, jak mohli souhlasit se vstupem pobaltských států do NATO. Autor těchto řádků se přiznává, že nad ním měl sám rovněž značné rozpaky. Ne snad proto, že by nepřál pobaltským národům svobodu, ale proto, že měl pochybnosti o skutečné ochotě Západu toto území hájit. Nicméně když pobaltské státy vstupovaly do NATO, málokdo si dokázal představit, jak bude Putinovo Rusko jednat za nějakých deset let. To začalo být jasné až po konfliktu s Gruzií v roce 2008. Souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že od tohoto konfliktu bylo zřejmé, že se ani Gruzie, ani Ukrajina členy NATO ani členy EU v dohledné době nestanou.

Pokud už se pouštím na nejistou půdu dohadů, co by mohlo nastat, pak si troufnu předpovědět, že Západ by se Putinovi postavil, až kdyby napadl Polsko. V podstatě by se v jistém smyslu kopíroval počátek druhé světové války. Anšlus Krymu v této optice odpovídá anšlusu Rakouska (i s tím detailem, že značná část obyvatelstva nebyla proti), obsazení Pobaltí by odpovídalo obsazení Československa, a na snahu obsadit Polsko už by zbytek Evropy reagoval, jako na ně reagovala v roce 1939 Velká Británie s Francií.

Co bych viděl nejraději? Kdyby Evropa pomohla Ukrajinu zachránit. Nemyslím tím, že by se měla angažovat vojensky. Na východě Ukrajiny si Putin nakonec tak či onak ukousne, kolik bude chtít. Nelíbí se mi to, ale není mi jasné, jak tomu zabránit. Evropa by ale mohla Ukrajinu zachránit ekonomicky. Ano, stálo by nás to spoustu peněz, spoustu obětí. Předpokládalo by to do jisté míry i určitý protektorát nad Ukrajinou – ne snad politický či vojenský, ale finanční, aby peníze nemizely v nějakých černých dírách. Ukrajina se nepropadne do chaosu pouze tehdy, pokud obstojí ekonomicky. A chaos na východní hranici EU si opravdu nemůžeme dovolit. Ekonomicky a politicky stabilní Ukrajina by byla tím nejlepším jako pro Evropu, tak pro Rusko. Ne ovšem pro Putina.

Putin totiž sní svůj sen o obnově impéria. Jistě tuší, že mu k jeho uskutečnění zbývá nějakých deset či dvanáct let, ne více. To ho ovšem činí velmi nebezpečným. Ani netoužím vědět, čím nás překvapí příště.

Obávám se však, že Evropa nepřekvapí. Ukrajině pomůže příliš málo a příliš pozdě. Těší se sice svobodě, tu ale druhým zase až tak moc nepřeje. A na Ukrajince se dívá svrchu. Je jich moc a stáli by nás víc, než jsme ochotni obětovat. Zdá se mi to sice politicky krátkozraké, ale podobná politická krátkozrakost zde byla už před druhou světovou válkou.