TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
muj-nejoblibenejsi-tridni-nepritel
Josef Jíra. maloskalskagalerie.cz/cs/kontinent-afrika/

Můj nejoblíbenější třídní nepřítel

Český národ je svými karateli už desítky let opakovaně vyzýván, aby se vyrovnal s minulostí. Je otázkou, co taková zobecněná celonárodní minulost vůbec obnáší. Svou minulost mohou znát jedinci, rodiny, možná i spolky nebo politické strany, ale společnost jako celek má různých minulostí bezpočet. S vyrovnáváním bychom proto měli začít u sebe, jenže některé osobní či rodinné příběhy jsou tak křivolaké, že je bez jistého zkreslení sotva napřímíme. Jistou možnost, jak přetvořit vlastní zážitky a zkušenosti v modelovou fabuli, jež by posloužila jako trenažér mravních soudů, nabízí krásná literatura. Obrazy minulosti v ní mohou s přispěním typizace vyznít mnohem přesvědčivěji než čirá faktografie.

S minulostí se tímto způsobem vyrovnává i Karel Haloun (nar. 1951) ve své pozdní románové prvotině Marná práce (Brkola, s. r. o. 2017, 176 str.). Nevíme sice, do jaké míry je autorův generační vrstevník označený kafkovskou iniciálou K. autobiografickou postavou, jeho niterný konflikt ve vztahu k milovanému dědečkovi-komunistovi však působí docela autenticky. Příběh, který K. předkládá čtenářům, může být v mnoha ohledech literární fikcí, v jeho jádru však cítíme reálné trauma. Tím samozřejmě neříkám, že se tu Haloun vyrovnává s vlastním dědečkem, vytvořil nicméně modelovou situaci, v níž se tak či onak ocitlo mnoho českých rodin. Podle spisovatele Jana C. Nováka, jehož lektorský posudek je zčásti ocitovaný na obálce knihy, se Halounova próza řadí k literárnímu postmodernismu, a to především tím, že ústřední postavu vykresluje třemi naprosto odlišnými vypravěčskými postupy, z nichž dva mají fiktivně dokumentární ráz. To jistě platí, avšak morální rozkolísanost, jaká bývá s postmodernismem spojována, se knize rozhodně vyčítat nedá. Zvolené úhly pohledu vedou čtenáře k mravnímu tázání, k potřebě vyhodnotit vylíčené postavy i děje z hledisek dobových závazků i nadčasových hodnot. Sledujeme tu konflikt několika specifických morálek, které vzešly z konkrétních dějinných okolností. Některé jsou více méně přijatelné, jiné se jeví s odstupem času obludně.  

Děj knihy se odehrává ve dvou časových rovinách, jednak v druhé polovině padesátých let, jednak v roce 1983. V prologu a epilogu se spolu s K. účastníme pohřbu jeho dědečka Františka, který poklidně zesnul v nemocnici v požehnaném věku osmaosmdesáti let. Při obřadu vzpomíná K. na jiný pohřeb, kam jej vzal dědeček jako sedmiletého kluka. Tenkrát před čtvrtstoletím umřel nějaký doktor Čech, kterému bylo něco přes třicet, sloužil s dědečkem jako čerpač v maringotce a jednou mu zachránil život. Po prologu následuje pásmo dopisů, které psal doktor Čech z maringotky své o deset let mladší manželce Olze do Prahy. K práci v maringotce se dostal za trest, když jej kvůli jeho výhradám k lidově demokratickému zřízení vyhodili z filosofické fakulty, kde přednášel. V dopisech nezapře bystrého vzdělance s širokým kulturním rozhledem, svou situaci líčí s ironickou skepsí a lásku své ženě, bývalé studentce, vyznává s poněkud mentorským odstupem. Volný čas v dělnickém ústraní hodlal původně věnovat práci na eseji o příklonu německého filosofa Heideggera k nacismu, v podtextu však také o mravním úpadku českých akademických elit po nastolení komunistického režimu. Postupně se však stále více rozepisuje o svém šéfovi Františkovi, s nímž sdílí maringotku, tedy o dědečkovi z prologu. Potkal v něm lidský typ, jaký dosud nepoznal, soudruha, jehož revoluční přesvědčení souznělo bez jakékoli falše s jeho barvitým osudem vyděděnce. Starý dělník, komunista, někdejší komisař Maďarské republiky rad a zakládající člen KSČ, je v maringotce svým způsobem také za trest, neboť výše postavené soudruhy znervózňovala jeho neúplatnost.

V doktorových dopisech začne po necelém roce rezonovat žárlivost, zpočátku kultivovaná a sebeironická, později čím dál zoufalejší. Vzrůstá v něm podezření, že muž, s nímž se Olga v Praze zapletla, je udavač ve službách StB. Její dopisy neznáme s výjimkou posledního, který epistolární pásmo uzavírá. Je adresován Františkovi. Olga mu oznamuje smrt svého manžela a zve jej na pohřeb, doktor Čech se totiž na odloučeném stanovišti nešťastnou náhodou otrávil  svítiplynem. Třetí oddíl knihy je rovněž sestaven z dokumentů, tentokrát z tajných záznamů StB. Po zjitřeném existencialistickém ladění předchozí části se tu dostáváme k potemnělé grotesce, v níž řídící orgány politické policie nasazují na Olgu svého agenta, aby ji svedl, a to s dvojím cílem: jednak z ní měl vytěžit co nejpodrobnější informace o smýšlení a konání jejího muže, evidovaného jako „nepřátelská osoba“, a jednak před ním v pravý čas odhalit nevěru milované manželky, což by jej mohlo zlomit. Průběh svádění i milostné peripetie jsou v protokolech zaznamenány věrohodným policejním slohem, ale zároveň se zdánlivě bezděčnou zábavností odkazující ke Kunderovým Směšným láskám nebo k Laclosovým Nebezpečným známostem. Už z dopisů víme, že se státním orgánům podaří dovést oba záměry k úspěšnému konci.

Poslední velký part v knize je svěřen dětskému vypravěči. Někdejší rudý komisař, zakládající člen KSČ a pozdější čerpač František tu je nahlížen pohledem svého sedmiletého vnuka, s jehož dospělou verzí jsme se setkali v prologu. Chlapcovo rozumování o politických poměrech, jak se odrážejí v debatách mariášníků v předměstské hospodě, kam chodí s dědečkem Františkem, dodává dobovému politickému diskursu mezi zastánci a odpůrci komunistického zřízení ozvláštňující půvab. Nelze si nevzpomenout na Poláčkova vypravěče z knížky Bylo nás pět, který se podobně naivně, avšak docela chytře pokouší porozumět všem podivnostem světa dospělých. Když se malý K. snaží obhájit dědečkovy názory před jeho „reakcionářskými“ spoluhráči, vesměs zestátněnými živnostníky, dovádí komunistické fráze k neodolatelné komice.

Různými krizemi, kolizemi a katastrofami se soudobá literatura zabývá víc než dost, ale s opravdovou katarzí se v ní setkáme jen zřídka, jako by se autoři zdráhali obtěžovat čtenáře niternou očistou. Halounova próza ke katarzi dospěje, byť ji lze jen obtížně vymezit. Snad: respekt k lidskosti navzdory ideologickým předpojatostem. František zůstává v celé knize přes veškeré marxistické poblouznění skálopevně lidský. „Byl to můj nejoblíbenější třídní nepřítel,“ řekne o doktoru Čechovi v závěru epilogu. „Nebuď, dědo, smutnej, od teďka budu tvůj nejoblíbenější třídní nepřítel já,“ prohlásí sedmiletý vnouček. „A víš, že ti to skoro věřím, ty kluku jeden,“ povzdechne si František. Ani vyrovnávání se s minulostí by nemělo být nelidské.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big