TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
ja-jsem-a-chci-byt-radeji-blbej
Kazuaki Tanahashi. Mind/Heart. Výřez. wikiart.org

Já jsem a chci být raději blbej!

PF abyste slyšeli, cítili a především abyste viděli.

Sedíme se Zdeňkem v jeho kutlochu v pátém patře a čekáme, až přijde čas vhodný k odchodu, čas k odchodu na vlak. Jeho odcházení již nastalo dříve. Byl unavený, a ač jsme si toho chtěli jistě říci více, spíše jsme mlčeli. O konci a na konci se vždycky těžko hovoří. Přitom to byl můj poslední rozhovor s ním, netušil jsem, že pak už to půjde tak rychle. V podstatě to byl takový podivný optimismus s nereálným přáním a představou neurčitosti konce, tedy konce, který jako kdyby ani neměl být. Vždy jen pár slov.

Ateliér byl plný knih, které se povalovaly všude. Zdeněk jednu zvedl, bylo to Srdce temnoty od Conrada. „Nechceš? Je tam doslov.“ „Od Luboše?“ zeptal jsem se, ale to ho trochu popudilo: „Ale hovno, to jsem napsal já!“ Vzal jsem knihu a dal ji do tašky[1]. Za chvíli jsme vstali, vzal jsem jeho zavazadla a pomalu jsme sestupovali se schodů. Poslední cesta se Zdeňkem.

Srdce temnoty jsem četl poprvé již dávno. Dávno? No, vlastně od té doby, co mne na ně po mém návratu z krimu a před svou emigrací Zdeněk upozornil. Tedy dávno.

Takže si aspoň přečtu jeho doslov, ten jsem určitě nečetl.

Zdeněk ho napsal tak, jak uměl psát, tedy chytře, výstižně a zajímavě. Jasný osobní, nikoliv obecný názor. Dobrý. Kupodivu, jeho ironie, kterou vždy rád uplatňoval, kde mohl, zde nebyla. Najednou se v textu, spíše na závěr, objevilo několik vět, které s textem sice souvisely, ale byly trochu jiné. Spíše než názor tak cit. To jsem poznal. Musel jsem se na to podívat.

K vlastnímu doslovu byl ještě připojen velký nový úsek, týkající se vykladačství Srdce temnoty a Kurtze. Směšná směs názorů na Kurtze, vždy ho odsuzujících, byť z hledisek absolutně odlišných a často zcela protiřečících si. Byl to takový protipól ke Zdeňkovu textu a v něm vyloženému postoji ke Kurtzovi a Srdci temnoty, ode všech jiný a zásadně odlišný již svou podstatou. Nebyl to názor feministický, protirasistický, protifašistický a podobně, byl to názor jeho. Zde konečně mohl uplatnit trochu své ironie a nadhled vůči ostatním interpretacím.

Byla tam poznámka o tom, že je to doplněná stať z knihy Podmínky volby. Vzal jsem si původní citovaný text a porovnáním zjistil, že ty věty, které mne zaujaly, byly do textu vloženy teprve nedávno, ostatní text zůstal zachován prakticky beze změny. Ve Zdeňkově bibliografii jsem zjistil, že text o Srdci temnoty, vedený pod číslem 225, je datován 1980. Ano, jistě, vzpomínám si! Právě jsem se tehdy vrátil z kriminálu a Zdeněk mi ho dával číst, vyprávěl o něm a o knize. Proto mi byl hned povědomý a došly mi i souvislosti. Conrad a Kurtz tehdy Zdeňka oslovili, měl podobné pocity a zkušenosti.

Ale od začátku:

Zdeněk, stejně jako Mirek Tichý v Kyjově a jeho pražští kamarádi, chtěl nějak přežít komunismus, který v té době „na věčné časy“ začal panovat. Společně tehdy byli mimo jiné ovlivněni H. D. Thoreauem a jeho knihou Walden čili Život v lesích, která vyšla na poslední chvíli v roce 1949. Cítili ji jako návod. V klidu pozorovat vnější svět a vytvářet svět vlastní. Takový život si nakonec skutečně vytvořili v Trutnově a zabývali se zejména svým intelektem, u Zdeňka často uplatněným v muzejní praxi a hlavně v její teorii.

Zdeňka však neinspirovala pouhá Thoreauova pozice pozorovatele, ale i morální odvaha Thoreaua potvrzená příhodou z doby jeho věznění za nesouhlasný politický postoj, kdy na přítelovu otázku: „Henry, jak to, že vy jste zde?“ údajně odpověděl: „A jak to, že vy zde nejste?“ To byla také otázka, kterou Zdeněk později, již svým konáním, kladl ostatním.

V osmašedesátém po srpnu pochopil, že už vůbec nepůjde o nějakou vyhovující úpravu systému, jak si přáli naivně eurokomunisté, ale o nutnou totální změnu. Na rozdíl od jiných, kteří se tehdy cítili být tanky donuceni k ODCHODU z politiky, protože „museli“, Zdeněk do politiky v tom okamžiku VSTOUPIL, protože naopak cítil, že musí. A že musí jednat tak, jak to sám cítí nejlépe. Zatímco většina ostatních odpadala, on zůstával a pokračoval.

Zdeněk později vyprávěl o zarážejícím pocitu osamění, náhlém překvapujícím poznáním, že není nikoho, kdo by mohl být s čistým svědomím a zdravým rozumem následován, a o tíživé odpovědnosti z toho pramenící: nikdo není vpředu, řada je na mně, a nebude nic, než co udělám já. Jeho rozhodování bylo přitom svobodné, přijal dobrovolně všechny podmínky pro svoje konání, protože žádné jiné ani nebyly.

Paradoxně, svobodným se cítil zejména, když byl zavřený. Na Borech mohl s Janem Tesařem, ideálním partnerem ke konspiraci a ke kutí plánů, bohatě rozvíjet svůj intelekt. Vrcholem vězeňské frajeřiny byl dopis politických vězňů na Borech adresovaný Světovému mírovému kongresu v Moskvě. Zdeněk si nechal vytrhnout zub, aby na jeho místě mohl pronést moták, který polibkem předal své ženě na návštěvě. Veřejné čtení motáku-dopisu s pozdravem z vězení rozvrátilo Mírový kongres natolik, že byl předčasně ukončen. Tesař to později popsal a čte se to jako učebnice konspirace, jak na malé ploše vězeňské cely dosáhnout velkých činů.

Když se vrátil Zdeněk z vězení, pokračoval na své osudové cestě dál. Jak píše Tesař: „Zdeňkův podpis se objevuje na všech dokumentech svědčících o stavění mostů mezi starou gardou podzemní opozice z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a novým disentem spějícím k Chartě, (kterou také mezi prvními podepsal). Přesto však, také v nové disenci byl odmítnut a zavržen, ačkoliv si to naprosto nepřál, třebaže stál u samého jejího zrodu a potom jí pomáhal ze všech sil.“

Zdeněk byl totiž nekompromisní k sobě, ale i ke všem ostatním. Vydal se plně věcem disentu a totéž očekával i od ostatních. Nesnášel kličkování, oddalování, intrikování, kamarádíčkování a vůbec politikaření.

Právě v té době si přečetl Srdce temnoty a měl pocit, jako kdyby to sám prožil. Pro Zdeňka bylo Srdce temnoty zde. Cítil to tak, a proto se ke Conradovu Srdci temnoty znal, v podstatě se s ním ztotožňoval: „Srdce temnoty je nejen zeměpisné, je stejně tak minulostí lidského rodu, jako je středem jedince. A teď v srdci temnoty, hluboko v sobě, vidí, že je sám.“ Tak Srdce temnoty Zdeněk interpretuje, píše sice o Kurtzovi, ale taková byla i jeho osobní zkušenost a duševní stav v roce 1980. Pocit osamocení.

V tomto rozpoložení byl pak donucen k vystěhování do Itálie, i když se to stalo spíše formálně sňatkem. Návrat nežádoucí. Byl však nežádoucí i v exilu. Zdeněk byl totiž ve svých názorech a životních postojích nezměnitelný, neovlivnitelný a nezávislý. Jeho první žena ho kdysi rezignovaně přirovnala ke katalyzátoru, který všemi reakcemi prochází nezměněn. Ano, byl katalyzátorem, a právě proto vyvolával i v disentu reakce, zejména však nepřátelské, protože se nezlomil, protože nepolitikařil, protože byl svobodný. Jenomže právě NEZÁVISLOST měli političtí soupeři v disentu za svého skutečného nepřítele. Zdeněk se jim představil a definoval parabolou o dvou žábách, inteligentní a hloupé, které spadly do krajáče s mlékem. Ta inteligentní si dovodila nemožnost vyskočit a raději se utopila. Ta druhá, blbá, tloukla sebou tak dlouho, až si vydupala hrudku másla a vyskočila. Skončil vyznáním: „Já jsem a chci být raději blbej!“ Tím si podepsal ortel. Byl přece blbej. Blbej a nebezpečnej. Chtěl něco dělat. Jako by nečetl v Srdci temnoty: „...nepochopil, že k energické akci ještě nedozrál čas. Opatrně, člověk musí postupovat opatrně – to je ... zásada. Zatím musíme být opatrní.“ Po návratu to bylo podobné.

Jak píše Tesař, „Zdeněk se stal liberálem z filosofického přesvědčení, nebo ještě hloub, z přirozené potřeby kritického ducha. Tato skutečnost, která vyniká jako základní nad všemi ostatními jednotlivostmi jeho prací, ho velice odlišuje od údajných liberálů motivovaných pouhou momentální politickou účelností, a je zároveň posledním a asi nejdůležitějším důvodem jeho osamělosti v českém prostředí.“

Po návratu z exilu poznal, že podmínky se změnily, ne však tak, jak si přál on. Zůstal zase sám, byť obklopen přáteli. Nezměnil se. Sice, jak je snad i slyšet v jeho textech, volal podobně jako Kurtz „Ta hrůza, ta hrůza“, ale bojoval alespoň svou ironií. A v té byl tvrdý borec. Tvrdý nejen k ostatním, ale i sám k sobě. Podobně jako v padesátých letech se sice vrátil do své pozice thoreauovského pozorovatele, nyní usídlen v pátém patře. Nebylo to však pouhé pasivní pozorování, ale aktivní. Stihl se z tohoto nadhledu dívat nejen do dálky, ale i do hloubky a ne vždy byly výsledky jeho pozorování pro mnohé příjemné. Dotahoval navíc všechno to, na co měl, co v něm zrálo, ale co nemohl během svého životního putování do vlastního srdce temnoty dělat nebo dokončit a co považoval za své zásadní sdělení všem, kdo by o to stáli. Není jich málo.

Zásadní zprávu o sobě si přečetl v Conradovi:

„Nic si neulehčil, k ničemu se neodvolal, k ničemu se nevztáhnul. Transcendentno jej nezajímá, obejde se bez něj. Nic jiného říci nemohl, ale mohl také mlčet. Jeho důstojnost je v tom, že se přesto vyslovil ,Ta hrůza, ta hrůza!‘“

Srdce temnoty bylo, jak to chápal on, „něčím jako les v pohádce, která nezná cíl – zámek. Nepřátelský les pak není jen průchozí cestou, je cestou samou, i jejím koncem.“ Byla to také Zdeňkova životní cesta. Nepříliš pohádková.

Ne nadarmo se jeho knihy jmenují: Podmínky volby a Přijetí podmínek. PODMÍNKY přijal, přesto, nebo právě proto, že si je nemohl volit. Nepřijal však pasivitu. Konal za jakýchkoliv podmínek, byť pro život tvrdých. Přijal je a byla to jeho VOLBA.

Textu o Conradově Srdci temnoty, který napsal v roce 1980, připisoval vždy velkou osobní a myšlenkovou důležitost. Proto ho po první publikaci v časopise uplatnil později jak ve své knize Podmínky volby, tak i v knize Minulost a současnost, paměť a dějiny, a oprávněně k němu mohl přidat právě věty použité později i v doslovu k poslednímu vydání Srdce temnoty v roce 2010.

„Conrad si vytrvale klade otázku – jak člověk obstojí sám vůči sobě, vůči podmínkám, které si sám zvolil. Člověk ,musí vůči pravdě (temnoty) postavit nějakou svou pravdivost (ne pravdu!) a být muž‘, a to v situaci, kdy si nelze nic ulehčit, na nic se odvolat. Kdy, jak říká, neexistuje nic nad člověkem, ani pod ním.“

Bylo to Zdeňkovo krédo a zůstal mu věrný. Obstál až do konce sám vůči sobě, vůči podmínkám, které sám přijal.

Ke konci onoho článku ještě píše o Conradovi: „Jakkoli sensibilní, neupadá přinejmenším do emocionality či sentimentality, naopak píše s ,tak klidnou rukou, jak mi bylo možno,‘ jistě, jinak svou pravdivost postavit ani nelze.“ Zdeněk to zdůrazňuje, protože mu to bylo bytostně vlastní. Bylo to jeho sdělení, jeho pravdivost a svoji pravdivost postavil stejně jako Conrad : „,To, abyste slyšeli, abyste cítili a především abyste viděli. To a nic víc je vše.‘“

Stejně tak Zdeněk na konci, při rozloučení, neupadá přinejmenším do emocionality či sentimentality a dokáže říci tak klidně, jak mu bylo možno: na pesimismus už je pozdě.

5 1 2019 obr12

Kazuaki Tanahashi. Mind/Heart. wikiart.org


[1] Doslovem se myslí esej Conrad jako antropolog, Malinowski jako spisovatel.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1