TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
hleda-se-napoleon
Victor Brauner. Hypnotic Rupture. 1960. wikiart.org

Hledá se Napoleon

V roce 1943 publikoval historik a esejista Raymond Aron článek o generálu de Gaullovi, který se tehdy nacházel v londýnském exilu. V okupované i vichistické Francii by mu za dezerci a protiněmeckou angažovanost hrozilo minimálně dlouholeté vězení. Spíš asi kulka v hlavě. Aron svůj článek nazval L´Ombre de Bonaparte (Bonapartův stín). Poselství znělo srozumitelně: Ponížená Francie má konečně svého velkého muže, který ji opět pozvedne ke ztracené velikosti.

Stalo se, byť za de Gaullova pozdějšího prezidentství Francie přišla o své největší kolonie. Na druhou stranu politika generála a jeho vlád proměnila zemi ve světovou ekonomickou i atomovou mocnost. Poté se Francouzům tři dekády dařilo a na Napoleonův sarkofág pod pozlacenou kopulí pařížské Invalidovny padal prach. Prezidenti Valéry Giscard a François Mitterrand sice bývali pro své okázalé a nabubřelé manýry k monarchům přirovnáváni, avšak neadresně.

Z aristokratických kolejí naopak zcela vybočil Jacques Chirac. Přezdívalo se mu buldozer, neboť si mocenskou cestu nahoru prošlapával ve stylu zmíněného stroje. Za jeho vlády už ale začala Francie zase upadat. Přesněji řečeno problémy s neefektivním státním sektorem, ztuhlou ekonomikou i nasekanými dluhy se víc a víc prohlubovaly. Bylo proto jen otázkou času, kdy zašlá sláva malého Korsičana opět ožije a jako spasení bude skrze někoho znovu vyzývána.

Šestašedesát let po Aronově článku napsal v roce 2009 přední novinář Alain Duhamel knížku s názvem La Marche consulaire (Konzulární postup), v níž prťavého prezidenta Nicolase Sarkozyho nepřirovnává k Napoleonovi pouze jeho výškou. Sarkozy měl mít bonapartskou smělost i vůli, aby Francii opět postavil na nohy a navrátil jí místo předního sólisty v koncertě národů. I tímto poeticko metaforickým způsobem francouzští novináři popisují pragmatické státní zájmy. Duhamelovy vize vkládané do ambiciózního advokáta z Neuilly se však nesplnily. Naopak bylo hůř. A to i po dalších volbách s překvapivým vítězem. Leč nového prezidenta Françoise Hollanda nikoho z intelektuálů ani ve snu nenapadlo přirovnávat ke slavnému císaři. Z důvodů absence charisma či jakékoliv originality se mu říkalo puding. Co se týče jeho vládnutí, v tomto směru jej Le Tout Paris (označení pařížských elit) přirovnávaly k Ludvíku XVI. Neboli k poslednímu z dynastie Bourbonů na královském trůně. Což je na první pohled docela slušný vzor. Až na to, že v roce 1792 skončil pod gilotinou.

Nevyhnutelně tak míříme k současnému nájemníkovi v Elysejském paláci. Toho si Francouzi zvolili, aby s výše popsanými problémy konečně něco udělal. A Emmanuel Macron skutečně začal ve velkém stylu. Pár týdnů po zvolení jim v průběhu oslav červencového státního svátku z televizní obrazovky vzkázal, že „mé myšlení je tak komplikovaně strukturované, že mně asi nebudete všichni rozumět.“ Namísto aby se intelektuálové zabývali tímto pozoruhodným výrokem, nadchli je první Macronovy útočné projevy proti členům EU ze střední Evropy, ale i domácím „lenochům a budižkničemům“. Tak jako první reformy trhu práce a státního sektoru. Napoleon byl zkrátka zpátky.

Aby to však nebylo zase až moc jednoduché, přibyla inovace. Lze ji vyčíst třeba z nedávného titulku v týdeníku Le Point: Macron sní o Bonapartovi, ale bude spíš Ludvíkem-Filipem. (Myšlen Ludvík-Filip Orleánský, který Francii vládl v letech 1830–1848.) Na dané téma taky hbitě vznikly dvě knížky. Novinář Jean-Dominique Merchet vydal publikaci Macron Bonaparte, netřeba překládat. Pro změnu politolog Olivier Gracia a historik Dimitri Casali ve své knize L´Histoire se répéte toujours deux fois (Historie se vždy dvakrát opakuje) mimo jiné kategoricky tvrdí, že prezident je Ludvíkem-Filipem.

Merchet prohlašuje, že bonapartské rysy v Macronově chování i politickém stylu přece každého bijí do očí. „Smělost a odvaha, chuť riskovat, bojovat za velikost Francie a taky jeho mládí, jasně ukazují na Korsičana.“ Dalším nezvratným důkazem, ke komu mladý prezident vzhlíží, se v takto pojaté apologii stala i letní návštěva Donalda Trumpa v Paříži. Kam robustního Američana se slámovým přelivem na hlavě nejdříve zavedl menší Francouz s modrýma očima? „No přece k Napoleonovu sarkofágu,“ jásá novinář.

Politolog Gracia ale v týdeníku namítá: „Bonaparte vděčí za svůj úspěch vojenským zásluhám, kdežto Macron je evropským pacifistou, velkým diplomatem, avšak bez válečnických zkušeností.“ Dobře, ale proč by proto nemohl být sám sebou a musí dostat monarchistickou nálepku? Tuto otázku autor vysvětluje slovy: „Macron je kandidátem lidí, kteří uspěli, proto ho přirovnávám k buržoazní revoluci z roku 1830. Jako tehdy Ludvík-Filip je mužem syntézy. Ludvík-Filip chtěl přece zachovat sociální výdobytky revoluce a zároveň udržet symboly monarchie. Jakmile se dostal k moci, zbavil se všech aristokratů, kteří v jeho očích zklamali. Naopak jmenoval do funkcí výjimečné a kompetentní muže, poněvadž pochopil, že vzestup Francie nepůjde bez funkční ekonomiky a průmyslové revoluce. A taky podporoval inovace a malé podnikatele, živnostníky. Byl to panovník modernosti, jenž žil svou dobou. To samé od začátku svého funkčního období provádí i Emmanuel Macron, republikánský aristokrat.“

Nemají to Francouzi se svými intelektuály zkrátka jednoduché. Ludvík-Filip nebo Napoleon? Možná by jim vrchovatě stačil obyčejný prezident, za jehož vlády by bylo dostatek práce, bezpečno v ulicích a zvýšila se jejich kupní síla. Víceméně by to byl prezident neobyčejný, který se v jejich historii objeví jednou za dlouhou řadu let. Ostatně exaktně tento stav popsal myslitel a historik Alexis de Tocqueville: „Dějiny jsou jako galerie s obrazy, v níž visí málo zajímavých originálů avšak bezpočet nepodařených kopií.“

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

  • Mají se Nové pořádky čeho bát?

    Bohumil Doležal

    Volební průzkum agentury Kantar TNS z 10. června t.r. (Volební model pro volby do Poslanecké sněmovny) se na první pohled nijak nápadně neliší od toho, co dosud přinesly jiné agentury. Výrazně (s...

  • Národ idiotů?

    Martin Jan Stránský

    Na nedávném sjezdu na Žofíně se Miloš Zeman opět vyřádil v rámci kauzy Peroutkova článku „Hitler je gentleman.“  Jeho výlet do zaplevelené zahrady vlastní děravé paměti pokračoval přes vlastní...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big