TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
zlata-ledecka-zlatej-raska
Skiers on a Train. Norman Rockwell. 1962. wikiart.org

Zlatá Ledecká! Zlatej Raška!

Lyžařka Ledecká se řítí po korejském svahu. Její mezičasy jsou více než slibné. Televizní komentátor, jak tomu v takových případech bývá, proto začne freneticky ječet. Když Ledecká projede cílem a překvapeně zírá, co to provedla, komentátor už definitivně ztrácí příčetnost. Nejen on. V daleké Praze už se zajisté kutálejí slzy dojetí i hrdosti na zlatý český výkon po tváři společenského kritika a novináře Jiřího Peňáse. Po chvíli od televize vstane a něco dlouho hledá v almaře. Pod vzorně srovnanými ponožkami a kapesníky konečně objeví dětského kulicha s bambulí a spokojeně si jej narve na hlavu poněkud větší než kdysi. Takto vyzbrojen nakonec usedne k počítači a začne psát komentář s názvem Raška a Ledecká. Možná má tahle země na víc. (Zvídavý čtenář si jej může přečíst na webových stránkách kritikova domovského časopisu Echo24.) Tak nějak to asi být muselo, jinak si voloviny, které zkušený novinář zplodil o dávném vítězství skokana Jiřího Rašky na olympiádě v Grenoblu v roce 1968 i adekvátním výkonu Ester Ledecké v Jižní Koreji, nelze vysvětlit. Posuďte sami:

(…) Raškovo nečekané (ale doufané) vítězství mohlo vytvořit představu, že Češi a klidně také Slováci, což se bralo společně, si přece jen zaslouží lepší zacházení. Když jeden z nich – Raška byl ale striktně řečeno Valach – udělal něco tak výstředního a letěl krásným stylem skoro osmdesát metrů na lyžích, tedy o pár metrů dál než ostatní, uvolnilo to v lepší části národa síly, které sice nakonec nemohly na toho rudého netvora stačit, ale ta snaha dlouho žila v lidech jako naděje, že to bude jednou lepší. Symbolem té naděje byla i ta prostá čepice s malou bambulí, kterou jsem nosil celé normalizační dětství. Podezírám rodiče, že si tak ze mě udělali cosi jako nenapadnutelný politický protest.

Jak je vidět, je třeba neustále připomínat, že v roce 1968 se neuvolnily síly v „lepší části národa“ po dlouhém letu na lyžích, ale na základě frakčního boje uvnitř komunistické strany. Boje o moc mezi neochvějnými stalinisty, které prezentoval tehdejší prezident Antonín Novotný, a komunisty typu Zdeňka Mlynáře, Josefa Smrkovského, pro něž byl stalinismus již překonaným historickým obdobím. Samozřejmě ne idea komunismu.

Aby klika „umírněných“ odstranila bolševické konzervativce od vesla, povolila dosud pevně utažené šrouby mediální a nakladatelské cenzury. Což se jim vymklo z rukou, neboť právě toto bezprecedentní stranické rozhodnutí uvolnilo ony zmíněné síly ve společnosti. Pokud by vnitrostranický boj tehdy neprobíhal, mohl by v Grenoblu Jiří Raška na lyžích doplachtit klidně až za stometrovou hranici a nic by se v Československu neuvolnilo. Populace by možná houfně nosila jeho slavnou čepici s malou bambulí jako „nenapadnutelný politický protest“, neboť si „přece zaslouží lepší zacházení“, ale tím by to všechno skončilo. Mimochodem tuto obecnou vlastnost české formy odporu proti nespravedlnostem kritik popsal sice nechtěně, ale velmi dobře a výstižně. S bambulemi na ně!

Pokračujme však dál Peňásovými úvahami, které v jeho hlavě zažehlo vítězství lyžařky Ledecké.

(…) Na Raškovi nebo předtím na Zátopkovi, jenž ovšem plnil svůj politický úkol, bylo fascinující, že šlo o individuality, které se popraly se svým kolektivním osudem, jímž je v této zemi průměrnost a pocit, že je všechno tak nějak jedno.

Politický úkol plnil každý zdatný sportovec, kterému režim za čtyřicet let své existence dovolil vycestovat za ostnaté dráty. Tedy i Jiří Raška a desítky dalších. Sportovec tehdy v první řadě reprezentoval komunistický mocenský blok a teprve potom svůj národ. Někdy to oficiální propaganda podávala hlučněji, jako v 50. letech v případě Zátopkově, avšak smysl takové reprezentace zůstával stále stejný i v dalších dekádách. Totiž touha ukázat světu, že komunismus je normální režim – jeho sportovci přece závodí jako ostatní – a nadto je i režimem úspěšným, neboť jeho sportovci vyhrávají. Nelze proto naložit „plnění politického úkolu“ pouze na záda někoho.

Co se týče „fascinujících individualit“, těmi jsou přece všichni výborní sportovci nebo lidé, kteří něco výjimečného dokázali. Poprat se s průměrem ve svém okolí i v sobě musí každý, kdo chce ve svém oboru vyniknout. Ať už se narodil v africké chýši, v socialistickém paneláku nebo ve vile movitého továrníka. Ostatně lze spekulovat o tom, zda blahobytnější existenciální podmínky nejsou pro tuto schopnost spíše překážkou než podporou? Neříká se, že olivy vydají nejlepší olej, když jsou pořádně drceny?

Jiří Peňás pak vůči české průměrnosti nabízí tuzemský „protiklad ve výskytu mimořádných jedinců, kteří jsou schopni světových výkonů“. Ve svém komentáři uvádí za příklad jména Wichterle, Forman, Kundera, Hrabal. Jistě, ale to samé opět platí obecně. V každém civilizovaném národě je šedivý průměr, z něhož vyčnívají fenomenální jedinci. Někde jich mají více, jinde méně, což spíše souvisí s demografickou velikostí národa. Zůstaneme-li u deseti milionů, maďarský, rakouský nebo portugalský kritik by mohl argumentovat podobně a z rukávu rovněž vysypat několik světově proslulých rodáků.

Lyžařka Ledecká mezi citované velikány už asi patří, neboť podle novináře, „udělala to, co je v Čechách a na Čechách nejlepší – a přitom tak vzácné: sáhnout někam, kde jsou samy hranice lidských možností, a udělat to lehkým nečekaným způsobem.“ Jakoby nestačily předešlé řádky, znovu se tady podsouvá Čechům něco, co platí všeobecně. Když například Američan Bob Beamon na olympiádě v Mexiku v roce 1968 přeskočil tehdejší světový rekord ve skoku do dálky skoro o půl metru, čerpal přece z těch samých zdrojů jako Ledecká. Stejně tak si sáhl na hranice možností bosý etiopský, a do té doby naprosto neznámý, běžec Abebe Bikila, který na olympiádě v Římě v roce 1960 na první pohled lehce překonal světový rekord v královské atletické disciplíně – maratónském běhu. Výčet podobných osobností by mohl být dlouhý a netýkal by se pouze sportu. Nejde zkrátka o českou vlastnost, ale o universální, byť nevšední, vlastnost lidskou.

Zbývá tak ještě vyřešit, proč se v Jižní Koreji tento atribut výjimečnosti projevil zrovna u Ester Ledecké? Dojatý kritik s bambulí na hlavě v tom má jasno a úplně na závěr svého článku proto zvolá: Třeba tím chtěla nějaká kosmická síla naznačit, že i lidé v téhle zemi mají na víc.

Za vítězstvím české lyžařky tak už nestojí fascinující individualita, která se poprala se svým kolektivním osudem, jak nám kritik ještě před chvílí vehementně tvrdil, ale vyšší moc takto oslovující celý národ.

Podobná zbožná přání často mívají zoufalí lidé, kteří se něčím trápí. V případě Jiřího Peňáse to nejspíš bude onen český fatalismus, který všechno snižuje do šedi a oprýskanosti, takže česká politika a veřejný život vypadají jako české domy, silnice, kuchyně nebo třeba stav mostů v Praze. Pohne s tím ale jedno olympijské zlato? Tomu snad nevěří ani náš kritik. Není ale právě toto český fatalismus? Podléhat iluzím o sobě, o své výjimečnosti. A když to špatně dopadne, utěšovat se třeba prostou čepicí s bambulí, o níž jen lepší část národa ví, že je politickým protestem. Pro jistotu nenapadnutelným.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big