Vypočítavost není pragmatická

Jak jinak než se vlastně ustavičně nad svým životem zamýšlet? Řekl bych, že ti, kteří z mé generace ještě zůstali (a zároveň nepatřili mezi utilitaristy, kteří především uvrhli tento národ do „normalizace“ let 1969–1989, ze které se, jak vidno, zatím nevzpamatoval), těch pár, kteří zbyli, jsou zvláště alergičtí na jakoukoli manipulaci a velmi bedlivě zvažují, co vlastně činit (veřejně), a co nikoli. Můj případ je to velmi ostře. Netušil jsem, že někdy budu muset čelit frázi a plochosti, které z velké části tvoří milieu veřejného působení. Nechci svůj život měnit! Nechci se zařazovat do nějakých front a spolků a sešlostí, kam jsem nikdy nepatřil, a patřit nemohu. Vždy jsem žil jinak. Nikdy jsem nehleděl na oficialitu, na „hlas veřejnosti“ či jakýkoli názor společnosti jako takové. Takový se mě nikdy netýkal, tak proč by se mne měl týkat teď? Když vím, že časy se sice mění, ale lidé nikoli. Stále jsou obtíženi týmž strachem a zbabělostí, jako tomu bylo v dobách dřívějších. Nevyléčitelným sklonem k utilitarismu a vypočítavosti, která je vydávána za pragmatismus. Pragmatismus je pojem přece jen ještě jakési úrovně a hodnoty. Ale hmotná a čistě a pustě hmotná užitkovost je ve srovnání se skutečným pragmatismem neuvěřitelně nízká a při jakémkoli přece jen trochu duchovnějším pohledu bezmezně bezvýchodná.

*

Nemám rád řeči o „dnešní hektické době“ a podobné fráze. Tu „dobu“ bychom mohli od základu změnit k nepoznání. Ale neměníme ji. Ani dobu, ani sebe. Dál ležíme na břiše, obloženi hračkami nedůstojnými zralého člověka, a hekáme, jaká že ta doba je. Ta doba je jednoduše taková, jací jsme. Měli bychom s ní být spokojeni. Anebo ihned jednat, aby byla jiná.

*

Jsem velmi zklamán z počínání volební většiny tohoto národa (nutno podotknout, že téměř čtyřiceti procent dospělého obyvatelstva se to netýká, protože se demokratických voleb neúčastní, tj. nechá za sebe rozhodovat někoho jiného), kterého se dopouští z důvodu velmi špatného rozlišení, co je faleš, co pravda a jaký je základní důvod vůbec pobytu člověka na zemi. A zahrává-li si nejvyšší ústavní činitel dlouhodobě právě s těmi pudy nejnižšími (zřejmě těmi se rozhodl národ „spojovat“, kdežto já to pokládám za zvrhlost proti mravnosti a za další z projevů úpadku v naší národní historii), pak zde platí jediné vysvětlující, staročeské a smutné: „Kdyby opat kostek u sebe nenosil, mniši by v ně nehráli.“

*

Jednou jsem přistihl Ivana Martina Jirouse vulgo Magora, jak v jednom menším českém městě, v jakémsi kulturním domě, v sále při zdi, škrtí místního novináře. Hned jsem přispěchal, abych situaci uklidnil (vystupovali jsme tam tehdy s několika muzikanty a Filipem Topolem). Rozčilený Magor mi vysvětluje: „Víš, na co se mě ten idiot ptal? Jakej je největší českej básník!! – Kdyby se aspoň, kretén, zeptal, kdo je nejtěžší, na to už se dá odpovědět!“ Raději jsem ho odlákal k baru.