Hlavní informace
ideal-spolecnosti-bez-boha
Wassily Kandinsky. Murnau with a church. 1910. wikiart.org Ideál společnosti bez Boha

Ideál společnosti bez Boha

Pro ty z ubohých lidí, které odpuzují jisté opravdu dost nízké snahy tak zvaného sociálního apoštolátu, jediným velikým ještě cílem je boj proti lásce, neustálá dohlídka na zelené mladíky a mladice a konečně skleníkové pěstění dlouhého ťulpase s kuřecím krkem a porculánovýma očima, známého pod jménem hodné dítě, u něhož by ani Venuše neměla žádnou naději. Každý napříště ví, že jsou, díky Bohu, jen lehká lakomství, svatý hněv, nevinná poživačnost. Závist se stěží rozeznává od citu oprávněného závodění. A pokud jde o lži, jsou některé také užitečné nebo dokonce zbožné. Zůstává jen symbolický rozkrok, příčina všeho zlého. Křesťanská staletí neznala takovou posedlost chlípností. A připojme, běda, že celá ta zuřivá křižácká výprava, jak se zdá, mravy téměř vůbec nenapravila. Ale přispěla snad víc, než se myslí k tomu, že se ustálil absurdní obraz kněze posvěceného výhradně k hlídání „nevinnosti“ černého strašáka, jemuž se mladý občan vysměje do očí hned, jak má první chlupy na bradě. Je to ostatně úloha, jíž se zdají hrát v americké společnosti presbyteriánští nebo methodističtí pastoři, dobře oblečení, dobře živení, s účtem v bance a s Buickem k disposici, čekající, až lepší organisace pohlavní profylaxie a duševní hygieny učiní jejich služby zbytečnými. Tenhle poslední rys snad uklidní ty nešťastníky, jimž strach, aby nebyli pokládáni za zpátečníky, a naděje, že budou jednoho dne přijati do kouzelného štábu specialistů, brání opravdu spáti...

A pokud jde ostatní svět, nemluvme o tom, ano? Nic nedokazuje, že by mu záleželo na tom, aby si o takových věcech tvořil nějaké mínění, ale i kdyby byl zžírán nejpalčivější žízní po vědění, dalo by mu to ještě velmi mnoho práce, aby dobře provedl první úkon – rozlišení časného a duchovního – jejž horlivost theologů, snažících se ospravedlniti náhlé stoosmdesátistupňové obraty posvátného oportunismu, každým dnem ještě více znesnadňuje. Někdejší člověk nacházel Církev přidruženu ke všem velikostem viditelného Světa, po boku knížete, jejž pomazávala, umělce, jejž inspirovala, soudce, kterého zmocňovala, vojáka, od něhož přijímala přísahy.

Od nejvyššího úřadu až k poslednímu z těch řemesel, jež poctívalo patronství Svatých, nebylo práva ani povinnosti tak nízké, aby jim předem nežehnala. A přece stačilo tucet publicistů, kteří se sami povýšili na filosofy, aby téměř bez boje opustila společnost, své dílo, aby jedním dnem promarnila dědictví desíti století. Od roku 1789 se už ostatně zdá být téměř jisto, že pozbyla naději získat znova ten ztracený svět. Ba na konec nenávidí i vzpomínku na to, co bylo, vší hořkostí zklamaných snů. Nežádá si napříště už nic jiného než odklidit se, ať to stojí, co stojí, na místo, jež jí zhanobující soucit vítězů ponechává za hradbami Města, jako to zákon Mojžíšův předpisuje pro nečistéženy a krotitele hadů. Naopak se chlubí, že znova nabyla to, čemu tak směšně říká svoboda. Ustavena, aby dávala míru nejen člověku nýbrž i společnosti lidí, zoufá si teď, jako by se snažila co nejusilovněji pozbýt (kdyby to bylo možno) svého charakteru společenského, v plném smyslu, v obecném smyslu toho skvělého slova – charakteru, který vyznačuje jedině ji, který ji naprosto odlišuje od konfesí protestantských, vytvořených, aby v zájmu hrstky akcionářů opatrnicky spravovaly jistý duchovní kapitál, který jednou nepostačí ani k zaplacení výloh jejich bytí.

Myslím, že jsem v této knize nedal nic jen napolo; proč bych tedy váhal napsat na poslední stránku to pokrčené, schlíplé a studené slovo bez barvy a bez obrysu, nejohavnější z odporností stínu, to mrzké slovo zrada? A nepíši je pro svou zábavu – proč bych to dělal! Ale každý, komu záleží na životě Církve, ucítí na sobě ihned úzkostné zraky staré matky s čistým srdcem, ty zračí plné smilování, trpělivosti a očekávání, které už viděly umírati tolik lidí a uvidí umírat i mne. Nuže tedy, Církev byla zrazena, to je všech no. Tak palčivě naivní, téměř dětinský výklad umírajícího Drumonta: „Boháči teď mají převahu v Církvi, která byla založena chudými“ není tak nespravedlivý, jak se myslí. Mocné kapitalistické demokracie zítřka, zorganisované k racionálnímu využití člověka ve prospěch jistého lidského druhu, s jejich zběsilým státním socialismem a nerozpletnou sítí zajišťovacích a ochranářských ústavů, vytvoří na konec mezi Církví a jedincem takovou administrativní hráz, že se ji žádný Vincenc z Pauly ani nepokusí překročiti. Pak bude moci nakrásně existovat nějaký ten papež, nějaká hierarchie; vždyť je konečně nutno, aby slovo Boží bylo dodrženo až do konce – přesně vzato bude k tomu možno připojiti několik státem trpěných nebo dokonce vydržovaných církevních úředníků s titulem pomocníků lékaře psychiatra, jejichž nejvyšší ctižádostí bude, aby jim ten imposantní kolega jednou říkal „drahý mistře“...  Jen Křesťanstvo bude mrtvo. Není snad už i teď jen snem? Všechno, co kdysi Katedrála shromáždila kolem svých nesmírných boků, než vyšlehla k nebi svůj závratnýšíp jako vítězný výkřik, celé to množství lidských velikostí se rozptyluje a rozprchává. Prostřední kněz se na to ostatně dívá bez lítosti. Nevinně věří, že má dosti síly, aby je všechny nahradil. O jednu velikost více nebo méně, co na tom? Plije dnes do stop posledního z těch, kdož přežili dřívější svět, ačkoliv už přece velmi zchátral ten dědic západního rytířstva, do stop prostého moderního vojáka s jeho otahanými šaty barvy bláta, jeho nástroji a technikou, jeho dojemnou touhou po zákonitosti. Ale ať je, jaký je: pacifistická Plutokracie si nicméně žádá jeho kůži a ten Tartuffe – ubohý člověk“! –ji podává s očima plnýma slzí a s rukou na srdci.

Ubohý člověk dal tedy všecko, co mohl, na pospas náhodám a bláznovstvům a někdy vůbec pro nic za nic, hnán jedině touhou, aby se líbil. Nechtěl jedním rázem rozptýliti dědictví po předcích a prodělal tak i naději, že by mohl uzavřít poměrně výhodný obchod: věnoval na to rozmrhání jen deset století historie, kousek po kousku, v kulaťoučkých obchůdcích, tak jako papa prodával za pultem cerbuláty a jitrnice. A teď je krám prázdný. Kalikový pruh, na nějž triumfující křesťanská demokracie namalovala kdysi před mírnýma očima monsignorů obrovskými písmeny nápis VŠEOBECNÝ VÝPRODEJ, se teď zmítá nade dveřmi, bičován lijáky a větry. Pro formu se ovšem obchoduje dál, podél chodníku, nohy v blátě, dále se nabízejí ilusorní výměny, vypočítávají nepravděpodobné výhody: každý ví, že klerikální anarchie už nemá konto v bance: nemá nic do zástavy krom statků, které jí nepatří, které nepatří nikomu, které jsou podílem posvátným a nedělitelným, samým dědictvím po Svatých. A marně by nabízela jako záruku pro svrchovanost svých spekulací tři božské Ctnosti nebo sedmero Svátostí: ti spoluhráči vědí dobře, že takové hodnoty není možno zpeněžiti. Jim stačí, že prostřední kněz udržoval sto nebo dvě stě let základní dvojsmysl pochybného evangelismu. Dík jemu, jeho výkladu, byly křesťanské ideje „učiněné bláznovství“ – podle opravdu prorockých slov Chestertonových – vláčeny světem tak dlouho, až úplně udusily příliš živé výhonky dávného kmene. Mysl lidu, přesycená nesouvislými proměnami, je tedy nakonec všechny odvrhla a připouští teď už jen povrchní pojem Pokroku, který naprosto zvítězil nad tisíciletým pojetím výkupu, Vykoupení, tajemného ztraceného ráje, od něhož má klíče lidská bolest.

Bolest... Kdo by nesnil o tom vrhnouti do tváře nových pánů světa jako výzvu to zázračné jméno! Ať to chtějí nebo nechtějí, ať ji nenávidí nebo i popírají, vidíme jí na prahu, její drobný, bledý a umíněný obličej, její chvějící se ústa a ruku složenou na hrudi, tu čistou ruku. Každý může samozřejmě odvrátit hlavu, zavrtat oči do stropu nebo si hvízdat mezi zuby povzbudivou arii. Je tu. Ví se to. I ti, kdož věří v budoucí zázrak Vědy, nedoufají už, že to bude zítra, a táží se úzkostně, jakou cenu budeme za to muset zaplatit... V celku je všem jasné, že na cestě, kterou náš rod nastupuje, nejmenší chybný krok mu může být osudný, ohrožuje ho smrtí. Připojuji, že by bylo marné brát si za záminku jisté analogie, aby se naše moderní demokracie mohly srovnávat s lidovými vládami, jejichž příklady máme ve starověku. Duch revolty nevytvořil snad až dodnes nic trvalého, protože měl po ruce jen směšně nedostačující prostředky proti nevyhnutelným následkům revolucí, proti zmatkům a bídě. Věda jej napříště učiní dosti mocným, aby potlačil první, a dosti bohatým, aby mohl poskytnouti pohodlí a náležité nacpání poníženému a zhanobenému člověku, zbavenému duše. Krasoduchové, které prorokování Josepha de Maistre plní odporem a kteří nás vážně ujišťují, že lidský živočich už dávno ukázal to nejhorší, co umí, ať jsou připraveni na podivná překvapení. Tak jak svět jde, až obrovské aviony budou shazovat strašlivé bomby jako květy, až při prvním rozbřesku rána obyvatelé klidných vesnic budou ležet mrtvi ve svých domovech, plíce vychrleny v rudých umývadlech, řekne se o naší válce, o naší pověstné poslední válce: To byly krásné časy! A potom bomby, tunové nebo dvou tunové, hoši! vy uvidíte docela jiné věci a horší. Vy poznáte, co to je nějaký takový Mír – už ani ne ten, který jedním okem otevřeným a druhým zavřeným zahlédal Lenin, skonávající na po pruhovém lůžku v ohyzdné mansardě v Kremlu nýbrž ten, který si zrovna v tuhle chvíli možná představuje, chroupaje burskéíšky, nějaký malý yankee čistič bot, chlapeček s krysí hlavou, zpola Sas zpola Žid s něčím negerským na dně své zuřivé dřeni, budoucí Král Ocele, Kaučuku, Petroleje, Sjednotitel všech Trustů, příští pán standardisované planety, ten bůh, na nějž Vesmír čeká, bůh vesmíru bez Boha.

Mladí Francouzové, mladí francouzští voličové, vojáci dnes nebo zítra, kdo to k vám všechno mluví? Proč bych k vám tedy nebyl mluvil také já? Tedy dobře, ale ještě jsem neskončil, ještě vám teď řeknu jednu pěknou věc, drazí hoši: nebudete dlouho živi. Nebudeme dlouho živi, mladí Francouzové! Mezi tím příštím yankeeským císařem, tím bohem se zlatými zuby a brýlemi ze želvoviny a mezi jeho kořistí, po které už příliš dlouho dychtí, ne smírným a křehkým vesmírem, jsou už jen vaše hrudi – ta hradba. Ať to víte nebo nevíte, nezáleží na tom. ONI pro to nepopustí v šíleném mechanisování a budou rvát ty hrudi po tisících a tisících. V každém záhybu cesty, v pěšinkách vyježděných kolejí budeme spolu chladnout, nakupeni bez ladu a skladu, boty na nohách, v ubohých, roztrhaných kalhotách a v rubáši jinovatky. A máte jistě plné právo, jak říkával tak rád starý Drumont, abyste se vysmáli lidem, kteří vám tak nepříjemně prorokují. Nic už nezastaví stroj na zabíjení, země už se třese pod jeho krokem. Svět vám nerozumí, to je celé to neštěstí. Jsme vedle. Kdybyste se nakrásně položili i úplně nazí, s květy kolem čela, s pastýřskou holí a flétnou jako drahý Quijote na konci svého obdivuhodného života, spravedlivá nedůvěra světa by se tím neztišila. Svět vám nedá milost. Sieburg vám to kdysi řekl mrkaje víčkem a všecek překypuje něžností & dobrou vůlí. Jak vám ty dobrácké tlusté ruce ohmatávaly srdce pod košilí! Co krve ještě, herrgott, v těch žilách, jež se zdály prázdné! Nebude vám ani možno, abyste se prostě obětovali, budete musit vyhrnouti rukávy. Dívají se na vás, měří si vás, pak se podívají na sebe s tím bledým, zpola blbým zpola krutým úsměvem, s jakým se dívají na naše ženy, vaše ženy – vyvolení Francouzové! Ah ano, vyvolení, vyvolení Francouzové! Uvědomte si jen, že je jich zmatek má důvody, a kdybyste si dali trochu na čas a uvažovali o sobě samých, o zvláštním místě, jež zaujímáte, jež zaujímáte mezi lidmi ani o tom nevědouce, divili byste se také tak. Není pochyby o tom, že miliony a miliony lidí naivně věřilo, že uskutečňují nejstarší sen francouzského Racionalismu, když horečně dokončují stavbu vesmírné, integrální Továrny. Americký podnikatel také, aby vám udělal radost, ochotně vepsal na hlavní štít tohoto chrámu polytechnické Vědy jména Rabelais, Voltaire a pan Anatole France. A zatím ve chvíli, kdy se má překročiti práh, ten nepochopitelný, frivolní a jako žena proměnlivý národ vystoupí náhle z řady, opře se o zeď a čelí. Ne, ne, nebudeme dlouho živi, mladí Francouzové! Svět vám nepromine, svět vám nikdy nepromine, že jste ho podvedli, svět vám zřejmě odpírá rozuměti. Nejde už napříště o takovou nebo takovou čistě spekulativní definici života, o kterou se možno vždycky hádat. Jako vaši revolucionářští otcové, nenapravitelní idealisté, prohlašovali kdysi: „Svobodu nebo smrt“ jednomyslný svět na nás dnes křičí: „Naši disciplínu nebo smrt!“ a myslí si, že říká totéž. Zbytečně byste se mu pokoušeli vysvětlit, co nechápou ostatně ani mnozí z vás, že Bůh teď vložil do vašich rukou, do vašich rukou nečistých, do vašich rukou vzpurných svrchovanou naději Křesťanstva, osud křesťanského člověka. Moderní svět nemá smysl pro ironii. Stěží začíná neurčitě postřehovat, že náš život je nerozlučně spojen s jistým čistě náboženským pojetím lidské osobnosti. Revoluce, demokracie, laicismus, to všechno bylo pro nás pod různými jmény, výrazem téhož anarchistického individualismu, jenž tolikrát ohrožoval génia naší rasy a jehož náhlé vynoření v průběhu historie jako by vždycky označovalo těžkou mdlobu Duchovního. – Svět po nás opakuje ta magická slova, ale pro něj označují jen postupné etapy jistého vývoje, jehož posledním cílem je úplně zotročení individua, jeho rozdrcení. Jak dlouho ještě chceme prodlužovat ten základní dvojsmysl? Kdo nám ještě uvěří, když jsme tak dlouho unavovali svým domnělým atheismem zbožné národy anglosaské, že prvorozená dcera Církve, Francie, chce sdíleti její osud až do konce, žíti s ní nebo nežíti vůbec, zachrániti ji nebo zemřít?

Ale jsme v tom. Dekrety koncilů, breva a encykliky, předpovědí a zázraky nemohly by nám říci více, než prostou pravdu, kterou zde vyslovují s klidnou jistotou: Společnost, jež se pomalu tvoří před našimi zraky, uskuteční tak dokonale jak jen možno, s jakousi matematickou přesností, ideál společnosti bez Boha. Jenom my tam nebudeme živi. Nebude tam vzduch pro naše plíce. Už teď není. Svět, jenž nás pozoruje s rostoucí nedůvěrou, se diví, že čte v našich očích touž pochmurnou úzkost. Někteří z nás se už přestali usmívat, měří překážku pohledem... Nedostanou nás... Nedostanou nás živé...   

Z knihy „Postrach dobře smýšlejících“ přeložil pro revue Řád J. Franc.

Další informace

Glosy

  • Kudy z nudy?

    Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o...

  • Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

    Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou...

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

  • Koprofil v demisi na postu ministra kultury

    Reakce na reakci D. Bartoně[1] na článek J. Čulíka v Britských listech o grantové komisi ministerstva kultury.[2] Půjčit a přečíst si Obratník raka počátkem sedmdesátých let, ještě k tomu ve...

  • Rehabilitace Vlasovců?

    Foldyna se Semelovou oslavili tradičně 7.5., s obchodními dealery firmy Harley & Davidson pro Asii, osvobození Prahy armádou generála Vlasova. Symbolicky vykonali tryznu za padlé Vlasovce na...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big