TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kam-se-podely-markytanky-rude-armady
Edvard Munch. Towards the Forest II. 1915. Výřez. wikiart.org

Kam se poděly markytánky Rudé armády?

 

Pátrání po hrobech žen zavražděných jejich milenci.

V minulosti jsme v Přítomnosti publikovali články Viktora Šlajchrta nazvané Kosti pod Kostelíkem I.[1]. a II[2]. Vlastně šlo o povídky, v nichž hrálo důležitou roli to, co V. Šlajchrtovi během rehabilitace v RÚ Kladruby[3] svěřil starý lékař. Píše, že si lidé na Vlašimsku ještě dlouho po skončení druhé světové války špitali o masových popravách, které probíhaly bezprostředně po osvobození. Mělo jít o hromadné popravy ležáků wehrmachtu a po nich nemocných sovětských vojand v kladrubských lesích v areálu nebo blízko léčebny.

Narodila jsem se ve Vlašimi a vyrůstala jsem v Trhovém Štěpánově, což je městečko nacházející se pouhé tři kilometry od Kladrub. Kladrubům se tu ovšem neřekne jinak než Kostelík. Má se za to, že tam také kázal Jan Hus. K uctění jeho památky byl na Hoře kladrubské zasvěcen dřevěný kostelík, jenž byl roku 1538 uznán jako poutní místo. Bohužel byl o necelých sto let později zbořen. Dnes na tomto místě stojí věhlasný rehabilitační ústav, který je pro mnoho Štěpánováků vítanou možností pracovního uplatnění přímo „za humny“.

Položila jsem si otázku, jestli nejsou i u nás ve Štěpánově pamětníci, kteří by něco věděli o „kostech pod Kostelíkem“, nebo kteří by alespoň potvrdili, že o hromadných popravách také něco zaslechli? 

***

Jedno sobotní ráno se vydávám „do krámu“, jinak se u nás jediné samoobsluze na náměstí neřekne. Většina lidí míří v sobotu ráno už jenom pro čerstvé benešovské rohlíky nebo pro dobře vypečený pelhřimovský chléb. Potkávám staré známé obličeje, letmo také maminku mojí spolužačky, se kterou si máme vždycky co říct, protože ji život v městečku velmi zajímá. Chvíli lelkuju po návsi a hned jak ji mám na dohled, dávám se s ní do řeči.

Paní Zdeně Ch. (roč. 1951), která vyučuje tradiční techniky ruční práce v místní škole i v místním spolku, nemusím povídku uveřejněnou v Přítomnosti (o jejíž existenci nemá tušení) nijak detailně přibližovat. Jakmile uslyší o sovětských vojácích a o hrobech, hned mi skáče do řeči:

„Mně tohle vypravoval můj tatínek. Místní si totiž jezdili na Kostelík pro hnůj, protože Rusové tam měli koně. Vyprávěl mi, že své nemocné lidi si Sověti postříleli. Teda ty, co měli kapavku. Z vojáků, kteří se měli vrátit zpátky do Ruska, tak z těch směli odejít akorát ti zdraví. A ti ostatní, kteří byli nemocní, tak ty postříleli.“

„A Váš tatínek to viděl na vlastní oči?“ doptávám se.

„Neviděl. Ale lidi si to takhle říkají. Říká se, že když se jede k Ratajům, tak tam že jsou pohřbení. Má to být tam, jak je ten lesík na Rataje. Jenomže přesné místo? To nikdo neví. Podle toho vyprávění by to mělo být po levé straně, když se jede od Štěpánova k Ratajům.

Ostatně pamatuješ si, jak tady vypadal les dřív? Byl samá díra, samé kopečky. Dneska už je přece jenom trochu srovnaný. Rusové tu totiž měli zákopy. Takže tehdy mohli ty své lidi zakopat takhle do těch zákopů...

Rozhodně se ale tvrdí, že zpátky do Ruska odešli akorát ti zdraví a všechny ostatní že postříleli. Nemám důvod si to vymýšlet, takhle jsem to slyšela. Ještě vím, že tehdy se na Kostelík nikdo nedostal bez propustky, jenom ti, co tam byli zaměstnaní. To víš, ti jsou ale dneska už všichni mrtví.“

Mimo záznam mi pak vysvětluje, proč se o této příhodě asi už víc nedozvím. Domnívá se, že si o tom mezi sebou řeklo jenom pár lidí, ale dál už se o tom nešířili. Ona sama pochází z katolické rodiny a z domu byli naučení, že co se říká doma, o tom se nemluví venku. Ne že by se báli, ale byli naučení nedráždit. Svou roli v tom sehrálo i to, že jedna jejich příbuzná se provdala za otce jezuity Richarda Čemuse a ten byl v komunistickém lágru. I jeho vyprávění je prý dost poznamenalo, a proto si zvykli venku raději nic neříkat. 

Míjí nás pan Jiří S. (roč. 1948) a paní Zdena ho ihned zapojuje do rozhovoru. „Tady Jirka o tom taky slyšel, zeptej se ho!“ I jemu stačí nastínit jen velmi zhruba, oč mi běží.

„Mně tohle vyprávěl můj spolupracovník, starý Jan D. Když mi bylo osmnáct, tak jsem nastoupil do zemědělského družstva jako kovář. Moji spolupracovníci byli všechno starší chlapi, tehdy jim bylo přes 60 let.“

„Dokázal byste říct, přibližně v jakém roce jste o tom spolu mluvili?“ ptám se.

„To se dá spočítat. Byl jsem na vojně, pak se mi narodil syn... Mohlo to být tak v 85. nebo v 86. roce. My jsme spolu čas od času vedli takové diskuse, protože já jsem měl o historii dost velký zájem. Tehdy mi říkal: ,Hele, tam stál oficír a ten jenom ukazoval, kam kdo půjde.‘“

„Kde se to místo má přesně nacházet?“ doptávám se.

„Když se jede na Rataje, tak dole, v zatáčce. Říkalo se tam tomu Rasovna. Dneska jsou tam asi 4 chalupy, jsou vidět, když jedete vlakem. V té zatáčce byl takový malý lesík a tam je vedli. Viděli to lidé, kteří tehdy jeli do Zdislavic. Takhle se to povídání pak rozšířilo. Říkali, že Rusové tam ty svoje nevyléčitelně nemocné likvidovali. Selektovali je tam. Přišel doktor, oni stáli v řadě a podle toho... Jestli měli v ruce nějaký listy, nevím... On jim prý jenom ukazoval – buď šli na jednu stranu, nebo na druhou.

Asi je vedli do Zdislavic na vlak. Protože jak by to jinak bylo? To je už ale moje domněnka. Myslím, že tehdy nevypravovali vlak až z Vlašimi, protože ze Zdislavic to měli blíž.“

„A ten pan Jan D. se o tom dozvěděl odkud?“

„Tomu to prý řekl jeden jeho známý.“

„Pan Šlajchrt píše v povídce o selekci žen – víte o tom víc?“

„Jenom tolik, že se týkala všech. Že tam byli silně pohlavně nemocní a ty už nechtěli pustit zpátky domů.

„Myslíte, že by se tam dal najít masový hrob?“

„Tak to nevím. Teď je ten les poražený a je tam místo něj nový hustý les. Moje výpověď stojí jenom na tom, co jsem slyšel od starého Jana D. Říkal mi, že se to dělo v tomhle prostoru.

Tam, co je dnes na Kostelíku domov mládeže, tak to je budova postavená Němci. Bylo tam takových domů víc, v nich se zranění němečtí vojáci rehabilitovali. Když jedete ze Štěpánova ke Kostelíku, tak je dole v zatáčce napravo rybník, říká se tam V novém rybníce. A za ním je malá chaloupka, to je vodárna. Tak za tou vodárnou mívali Němci výcvikovou střelnici. Ale tam se žádné popravy neodehrávaly, ty se děly za Sovětů na druhé straně, směrem k Ratajům.“

„Vyprávěl Vám o tom pan Jan D. vícekrát?“

„To ne, my jsme na to narazili v hovoru jenom jednou. Ale dojděte se zeptat jeho syna, mladého Vladislava D., tomu je dneska přes osmdesát let, třeba bude vědět víc.“

U „mladého“ osmdesátníka Vladislava D. (roč. 1938) jsem však pohořela. Nebylo mu povědomé vůbec nic z toho, co jsem se mu snažila přiblížit. Vypověděl mi:

„Já si pamatuju, že na Kostelíku byli Němci. Měli tam své válečné zraněné a ti se tam léčili. Když někdo z nich umřel, tak se s tím nepárali – pohřbili ho v lese... Pak tam přišli Rusové. Od táty jsem slyšel, že v tom lese napravo, jak se jede od Kladrub ke Štěpánovu [tj. totéž co “nalevo, když se jede od Kladrub na Rataje”, jak vypovídá paní Zdenka Ch., pozn. PH], je pohřbeno plno Němců a Rusů.

„A o selekci nemocných jste něco slyšel?“ snažila jsem se mu napovědět.

„O tom nic nevím, to bohužel. Rád bych vám řekl víc, ale já opravdu víc nevím.“ 

Poděkuju a odpoledne se vracím k panu Jiřímu S.

„Tak jsem byla za ,mladým’ Vladislavem D. a ten říká, že o nějakých selekcích nikdy od svého otce neslyšel,“ reportuju mu sklesle.

„Tak to mě vůbec nepřekvapuje. Povím vám jednu věc. Já mám zkušenost, že jsem se důležité a podstatné věci o životě dozvídal zejména mimo svou rodinu, od cizích. Proč? Inu protože doma se řešily provozní záležitosti, tj. aby bylo zaopatřené hospodářství, bylo vždycky dost práce kolem domu, bylo zaměstnání. Ale povídat si o tom, co kdo kdy slyšel? Na to nikdy nebyl čas! Takže to mě nepřekvapuje, že o tom ,mladý‘ nic neví.“

Srdečně mu poděkuju a odcházím. Pan Jiří S. mne ještě zastavuje a mimo záznam mě znovu ujišťuje, že za tím, co mi řekl, si stojí, protože tak to prostě slyšel a nemá důvod si to vymýšlet.

***

Z vyprávění vidím, že na místu pravděpodobných poprav se pamětníci shodují. Ačkoliv jednou udávají, že to místo leží vlevo a podruhé zase že vpravo, zohledníme-li směr, který mají na mysli, pak se jejich výpovědi shodují.

Problém je, že nezjistíme-li víc, místo určení zůstává definované až příliš široce. Tajemství Kostelíku, je-li nějaké, tak pravděpodobně zůstane prozatím před veřejností i nadále skryto. Budeme čtenáře informovat, pokročíme-li v této záležitosti dále. Podařilo-li se najít pamětníky v Trhovém Štěpánově, mohou se stále ještě najít i další pamětníci v okolí?

2 7 2018 obr2

Edvard Munch. Towards the Forest II. 1915. wikiart.org


[1] http://www.pritomnost.cz/cz/archiv-od-roku-2012/935-kosti-pod-kostelikem-i

[2] http://www.pritomnost.cz/cz/archiv-od-roku-2012/948-kosti-pod-kostelikem-ii

[3] V roce 1932 bylo rozhodnuto postavit na Kostelíku nedaleko osady Kladruby nové sanatorium pro léčbu tuberkulózy kostí. Tehdejší vedoucí osobností byl doktor Schiller. Nejdříve byla vybudována příjezdová silnice (1934) a současně bylo započato s úpravou parku kolem budoucího ústavu. V roce 1937 byly postaveny vlastní základy ústavu a v prosinci 1938 byla dokončena střecha. Po okupaci německými vojsky v roce 1939 se spolek snažil sanatorium prodat, avšak nacisté již měli jiné plány a převzali sanatorium pro válečné účely. Kompletně byla stavba dokončena v roce 1941 a do provozu byla dána jako vojenská nemocnice o rok později. Nacisté zde zřídili „Forschungsinstitut der D.A.F. Kladruby“, jehož část měl pronajatou Wehrmacht pro raněné frontové vojáky. Tak zde vznikl „Reserve Lasaret Wlaschim“. V době největších válečných ztrát bylo v ústavu až 1 200 německých vojáků. Tragickým paradoxem bylo i to, že zakladatel ústavu Dr. Schiller byl v roce 1942 popraven a téměř celá jeho rodina mučena v koncentračních táborech jako příslušníci pronásledované židovské rasy. Po skončení II. světové války sloužil ústav jako sovětská repatriační stanice, kterou procházeli bývalí sovětští vojáci před návratem domů. (Zdroj: rehabilitace.cz)

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1