TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
udolim-hradu-po-stopach-legionare
Nástěnné fresky v kostele sv. Apolináře v Arcu. Foto: V. Klíma

Údolím hradů po stopách legionáře

100 let od vystoupení čs. legií v Itálii.

Strýček byl legionář, válčil na Piavě, zaznívá v jedné z nejkrásnějších básní Václava Hraběte a upomíná tak na sto let, které uplynuly od vystoupení československých legií za první světové války v Itálii. Pro poetu šedesátých let Hraběte to byl strýček, mě se tato báseň dotýká kvůli mému pradědečkovi. A kromě toho – válčil sice v Itálii, ovšem nikoliv na Piavě, ale na neméně důležitém bojišti zvaném Planina sedmi obcí.

Ale popořadě – pradědečkův deník je naším rodinným jměním. A v něm jsem se dozvěděl, že do rakousko-uherské armády bylo povolán po své praxi ošetřovatele duševně chorých coby asistent lékaře příslušejícího pěšího pluku v Praze. V této roli byl také povolán na frontu a i v ní prožil řadu dramatických událostí. Přesto se mu povolání ke skutečně bojovým jednotkám několikrát vyhnulo a zastihlo jej až v době, kdy už rakouská armáda neměla kde brát. Pradědeček byl přeložen k oddílu těžkých houfnic a s ním povolán na italskou frontu. Zde sloužil v těžkých zimních podmínkách na začátku roku 1918. Poté, co se rakousko-uherská armáda začala rozpadat, vzala jeho kariéra jiný osud a to legionářský... ale o tom později.

Já jsem se letos s kamarádem Honzou vydal po stopách nejen pradědečka, ale i zrodu československých legií vůbec a o naší cestě pojednává následující reportáž.

Osud nám byl nakloněn, neb náhodný výběr ubytování v oblasti Gardského jezera (Lago di Garda) nás umístil přímo do centra dění událostí před sto lety. Údolím Mori – Nago totiž přímo probíhala frontová linie, na níž proti sobě toho osudného léta 1918 stály jednotky zbrusu nově postavené československé legionářské divize a rakousko-uherské armády. A v bezprostředním okolí se odehrávala i další související dramata: diverzní plavba Čecha Aloise Štorcha přes Gardské jezero, jeho zatčení i poprava ve městě Arco.

Arco

Po příjezdu jsme navštívili město Arco. Hned během parkování se mi podařilo „pokřtít“ své auto o patník, podle řidičského hesla „kdo se z Itálie vrátil bez škrábance, nebyl v Itálii“. Tak jsem si to odbyl hned první den. A světe div se, zaparkovali jsme přímo u uličce Via dei Legionari Cechoslovacchi! Stojí zde prastarý kostelík sv. Apolináře ze 7. století, jehož nástěnné fresky mě mj. zaujaly spoustou ženských motivů a žen, které se na nich pyšní více než důstojnou úlohou. Častý zjednodušující narativ o patriarchálním, ženy utlačujícím křesťanství tím u mě získal další trhlinu.

Necháváme se vést uličkami (jež jsou spíše cestou mezi kamennými zídkami) a po dvou intuitivních odbočeních spočíváme před památníkem čtyř legionářů (z pohledu Rakušanů zběhů), kteří zde byli oběšeni. Z chmurů pak unikáme prudkým stoupáním k místnímu hradu, umístěnému na děsivě prudkém skalním masivu.

Po pokochání se výškami i uměním středověkých stavitelů se vracíme do „domovského“ Nago ke zřícenině Penede, kde teze o syntéze vojenského umu dochází úplného naplnění. Hned pod vstupem do hradu se nachází malá rakouská caverna (tedy jeskyně či uměle vyhloubená jeskyně) z první světové války s vybetonovanou střílnou mířící na podstatně výše stojící okolní masivy. Přímo v hradu se nacházejí další dvě nebo tři caverny, synteticky propojující masiv skály a středověké opevnění s betonovým vyzděním. Výstřelná (či pozorovací) pole prozrazují, že strategické místo před mnoha stovkami let zůstává strategickým místem dodnes. Ostatně tato opevněná oblast zůstávala po většinu války významným rakouským klínem do italských pozic, jež Italům neustále ztěžovala pozemní dopravu podél jezera.

Hrad Beseno

Další den vyrážíme na jeden z místních největších a nejvelkolepějších hradů, Beseno. Koncentrace hradů nás zaujala už při cestě po dálnici Trento – Bolzano a až později jsme se dozvěděli, že toto údolí bývá nazýváno „údolím hradů“, protože zde vedla veledůležitá cesta mezi jižní a střední Evropou. Kdo toto údolí ovládal, měl ze své perspektivy klíč buď k jižní nebo ke střední Evropě. Hrad Beseno je prostě monumentální, vizuálně úžasný a jako doklad vývoje středověkých fortifikačních systémů výjimečný.

Lze zde pozorovat dobrých 400 let vývoje pevnostního stavitelství – od vrcholného středověku až po pozdní novověk, kdy rychlý rozvoj výkonných palných zbraní poslal vysoké a slabé středověké hradby do starého železa a zahájil trend snižování a zpevňování. Dojem jistě udělají i zbytky velkolepého paláce, po velké rekonstrukci v 70. letech 20. století dnes částečně obyvatelné. Uvnitř paláce je kromě zajímavé expozice středověkých až novověkých zbraní a brnění též elektronická rekonstrukce bitvy u Calliana r. 1487. Ta představovala klíčový střet mezi tyrolskými (rakouskými) jednotkami a Benátčany, jejichž porážka definitivně ukončila expanzi směrem na sever. Pod tíhou svého brnění v řece dokonce zahynul velitel Benátčanů hrabě Roberto Sanseverino Aragonský, aby tak symbolicky ukončil věk rytířské těžké jízdy, jež už se nedokázala prosadit proti spořádaným šikům landsknechtů s jejich dlouhými kopími.

Po Arcu se budu opakovat, ale i zde výhled z hradu – zejména některých partií – není pro výškofoby a jen představa ulevování si v prevítu visícího přes hradby 40 metrů nad zemí na mě působí jako kvalitní projímadlo. A když už jsme u toho – místní kombinace okna a střílny je dosti neobvyklá sama o sobě, ale kombinace střílny a prevítu? Děkuji pěkně, ale nemohl bych být prosím střelcem někde jinde? Nu dobře tedy, rozkaz je rozkaz...

Rovereto

Ztékání Rovereta začínáme rovnou u brány hradu a vojenského muzea současně. Jeho dobytí nás stálo 7 EUR, nicméně plenění místních sbírek nám zabralo dobré 3 hodiny. Musím ovšem upozornit, že expozice – jakkoliv zajímavá - nemá nijak koncepční charakter a dá se shrnout slovy „letem světem staletími tam, zpět a zase tam“. Pro laického návštěvníka je pravděpodobně mnohem atraktivnější expozice dělostřelectva, umístěná ve spodní „jeskyni“ pod hradem, takřka naproti nádhernému historickému mostu z bílého mramoru. Na tuto expozici zvenčí upozorňuje hmoždíř Škoda ráže 305 mm, jedna z proslulých zbraní rakousko-uherské armády a jedna z mála, které si zabojovaly i na západní frontě.

V podzemní části muzea našince nejenže „potěší“ atmosféra podzemní caverny vytesané do skály, ale i zjištění, že takřka všechny zde vystavené rakousko-uherské zbraně byly vyrobeny v plzeňské Škodovce, případně v ČKD. Naší inženýři, metalurgové i dělníci byli v té době nade vší pochybnost na světové technologické špičce!

Duše plná dojmů z výkonných strojů na zabíjení snad sama hledá klid a spočinutí, a proto se shodujeme na návštěvě osaria, tedy památníku padlým a nedalekého Zvonu míru, obé k nalezení prakticky hned nad Roverettem. Ovšem je nutno upozornit, že v hornaté Itálii nějaká „vzdušná čára“ vůbec není žádným měřítkem! Co je vzdušnou čarou vzdáleno 2 kilometry může být snadno 10 či 15 km po klikatých cestách nahoru a dolů, a co vidíte „na kopci naproti“ se od vás pravděpodobně nachází půl denního namáhavého pochodu a hodinu a půl autem!

Již takto poučeni parkujeme co nejblíže ossaria u kostela sv. Antonína (San Antonio) a stoupáme velmi strmou pěšinou až pod osario, s každým krokem monumentálně velkolepějším. Zblízka vidíme, že je obklopeno zelení, sluneční září, několika historickými kanóny a pár alpíny, jejichž příslušnost by jeden rozhodně nepoznal podle reflexních vest, ale spíš podle originálních huček s pírkem. Nemáme vcházet po širokánském bílém schodišti ale zezadu. Budiž. Uvnitř je chlad, lesklý mramor a klidné ticho. Tisíce jmen po okrouhlých stěnách. Jmen, která si při procházení můžete číst pořád dokola. Za každým jménem lidský příběh, jedna osiřelá rodina, jedna nešťastná máma, jedno opuštěné hospodářství... Až v těchto souvislostech si člověk uvědomuje rozsah válečné tragédie. Je zde i sekce československých legionářů a v ní jméno Štorchova spolubojovníka Tomka, jediného, který akci přežil, aby později při plnění vojenských povinností spadl ze skály a zabil se...

Konec 1. dílu.

28 8 2018 1

Hrad Beseno

28 8 2018 2

Užitný i bojový prostor prevítu - střílny

28 8 2018 3

Moždíř Škoda ráže 305 mm

28 8 2018 4

Dělo Škoda vz. 1917 ráže 83,5 mm s mimořádným dostřelem 15 km. Foto: V. Klíma.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1