TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
tragedie-jednoho-osudu
Laszlo Mednyanszky. Head of a Tramp. 1896. Výřez. wikiart.org

Tragédie jednoho osudu

Popřením paradoxnosti světa se člověk mění ve zrůdu.

Antonín Eduard Včelička, řečený Géza, novinář, prozaik, básník a tramp, se narodil 7. 5. 1901 a zemřel 30. 12. 1966. Jeho život je těmito daty nejen vymezen, ale také určen. V tomto rozmezí se skrývají literární i právní záhady, které po sobě zanechal. Jeho dva nejznámější a svérázným způsobem nejúspěšnější romány, Policejní hodina a Kavárna na hlavní třídě, totiž existují ve dvou značně odlišných verzích. První vydání Policejní hodiny nese vročení 1937, druhé 1951. Kavárna na hlavní třídě vyšla poprvé v roce 1932, páté vydání v Československém spisovateli je z roku 1956. Již počtem stran se od sebe nápadně liší, pozdější verze jsou podstatně tlustší. Důvod je zvláštní: autor zasvětil druhou polovinu života přepisování svých románů. Jeho tvůrčí období prakticky končí rokem 1949, vše co následovalo, jsou, eufemisticky řečeno, pouhé obměny téhož. On sám, vše co napsal před rokem 1930, považuje za omyl…

Literární soudy nemohou mít říznost soudů zvažujících vinu zločince. Na to jsou příliš vázány na dobu i čtenáře, to je normální. V případě Gézy Včeličky však rozpor dosahuje obludných rozměrů. Na jedné straně sympatie s chudým, nadaným klukem, který se vybabral z prostředí, do něhož byl osudem uvržen, na druhé podivín, který stráví zbytek života přizpůsobováním vlastních knih nárokům režimu, jehož odpudivost byla každým dnem zjevnější. Rozdíly mezi původní a definitivní verzí jsou tak nadpozemské, že je dokonce obtížné je pojmenovat. Opravdu se domníval, že své knihy vylepšuje, nebo si byl vědom toho, že si kope literární hrob?

První verze jsou psány šťavnatým jazykem a podávají subjektivní výpověď o Praze v době první republiky. Pozdější verze se více blíží sociologickým nebo historicko-antropologickým studiím, z nichž není patrné, jestli autor usiloval o prohloubení tématu, nebo pouze vyhověl politické poptávce poválečné doby. O jak hluboké zásahy do vlastního díla se jedná, popsala Darina Lukášová ve své diplomové práci následovně: „Závěr první verze je orientovaný na osud jednotlivce (Anežku Fišerovou). Policejní hodina končí jakýmsi zoufalým přijetím ran osudu, neochotou vystoupit proti stávajícím poměrům, převládá melancholie a beznaděj. Závěr druhé verze je odlišný. Růžena přijala myšlenky socialismu za své, je odhodlána v tomto duchu vychovávat své děti, je ochotna zcela se rozejít s příbuzenstvem a ve jménu ideologie proti němu tvrdě vystupovat. Důraz je tentokrát kladen na kolektiv, beznaděj je nahrazena pevnou vírou dosáhnout změny stávajících poměrů.“ Pro dnešního čtenáře jsou definitivní verze obtížně stravitelné, protože z nich na všechny strany čouhá politické, čili literárně škodlivé přesvědčení autora. Knih à la thèse je mnoho, ale neznám jiný případ, kde by byla téze tak systematicky a důsledně dodatečně vpravována do původního díla. Tím ovšem záhada získává tragický přesah. Co ho k tomu vedlo? Duševní vývoj, ctižádost, zhloupnutí, strach nebo prachsprostá servilnost? A pokud se jednalo o vydírání, proč mu podlehl? Byl autor tak zbabělý, nebo měl jiné důvody? Kdyby chtěl někdo knihy znovu vydat, která verze je platná?

Víc jak půl století po své smrti přežívá Géza Včelička na periferii obecného povědomí spíš jako autor textu písně „No tak vidíš Máňo, přece jsme tě lízli“ a jeden ze zakladatelů trampingu než jako autor děl, která vycházela v mnohatisícových nákladech. Hlavní linie jeho života není obtížné vypátrat. Nadprůměrně inteligentní a nadané dítě narozené v Praze Na Františku v rodině švadleny a sklepníka to nemělo v životě lehké. Nuzné poměry, na přání rodičů se vyučil číšníkem, řada řemesel prokládaných nezaměstnaností. Nepřekvapující příklon k učení sázejícímu na proletáře. V letech 1920–37 procestoval republiku, Balkán, Malou Asii, Tunis, Alžírsko a Maroko a střední Evropu. Poprvé se Géza oženil v roce 1932 a manželství mu vydrželo pouhé dva roky. Druhé manželství uzavřel v roce 1935 pouze na oko, aby zachránil německou revolucionářku před pronásledováním. Teprve z třetího manželství z roku 1941 měl dceru Danielu, která se narodila v roce 1946. Tuberou onemocněl v roce 1926. Válku už prožil v nemocnici a až do své smrti se potýkal s nemocí doma i v sanatoriu v Nové vsi pod Pleší. V roce 1960 dostal titul Zasloužilého umělce a o rok později Řád práce. U příležitosti jeho 50. narozenin promluvil Zdeněk Nejedlý. Dočkal se i divadelního a filmového zpracování svých děl. V roce 1986 mu uspořádal Památník národního písemnictví výstavu. Zde stopy končí a důvodů se jím zabývat, mnoho nezbývá.

Jenže. Pro hlubší pochopení bývají detaily důležitější než řády a vyznamenání. Když jsem se dozvěděl, že v Památníku národního písemnictví se nachází osmdesát krabic literární pozůstalosti, nedalo mi to. Nahlédl jsem do několika škatulí a přišlo zklamání. Poznámky, výstřižky, kopie, trocha běžné korespondence obsahující jména M. Majerové, K. Konráda, B. Václavka, J. Rybáka, V. Běhounka, N. Frýda, L. Čivrného, S. K. Neumana a I. Olbrachta. Převážně přání, zdvořilosti, drobné reakce. Nic převratného, žádný deník, který by roušku nadzvedl.

A přesto: příběh, který se začal pozvolna rýsovat, byl tragický, jak jsem intuitivně tušil, ale způsobem naprosto odlišným, než na jaký jsem byl podvědomě připraven. Až do tohoto okamžiku jsem měl sklon Gézu považovat za oběť doby. Z archivu vystoupil pohledný a nemocný muž, nepochybně velmi pracovitý a poctivý, který se na utváření doby značnou měrou podílel. A právě o velikost této míry šlo. Tento novinář Rudého práva, kolega Julia Fučíka, také strávil šest měsíců bez pasu v Německu, aby mohl vydat zprávu o nástupu nacismu. To na zbabělce opravdu nevypadá. Teprve když jsem zjistil, že jeho cesta po severní Africe, z níž vytěžil knihu Světoběžníci a robinsoni, byla v podstatě cestou party trampů žebráků, jejímž hlavním účelem byl pokus o záchranu tuberou rozežíraných plic, začalo svítat. Bylo dobré vědět, že Géza si neprodloužil členství ve straně v roce 1947, a že nikdy nepřespal na Dobříšském zámku. Občas tam sice zavítal, ale pouze zapískal pod okny a šel s kamarády do hospody. Večer se vrátil vlakem domů. Včeličkova dcera mi také neochotně prozradila, že Gézův bratr Ladislav, který přežil I. světovou válku a vyhnula se mu i španělská chřipka, se jedenáct dnů po návratu do Prahy utopil při blbnutí v pramičce na Vltavě. Jeho smrt traumatizovala Včeličku tak silně, že dceři zakázal se v koupelně zamykat a musela v ní bez přestání zpívat. Muž, který miloval francouzské prokleté básníky, který zhudebnil Rimbaudův Opilý koráb, který měl rád Gellnera a znal se Frantou Sauerem, se přesto bez viditelného odporu proměnil v komunistickou ikonu. Svou pověst používal pouze na neobratnou a jazykově pokleslou obranu trampingu.

Odpověď na otázku, proč své knihy Géza předělával, se začala rýsovat. Aby se přiblížila skutečnosti, nemůže a nesmí být jediná. Roli ve zjevném úpadku hrála nemoc, upřímné přesvědčení, potřeba zajistit rodinu i věrnost ideálům. Nejde o pouhé přilnutí spisovatele postiženého nevyléčitelnou nemocí k učení slibujícímu alespoň kolektivní spásu, ale rovněž ve značné míře také o determinaci prostředím a sklony, které byly podmíněny jeho fyzickou konstitucí, vnitřním ustrojením a vzděláním cílevědomého samouka.

Zbýval ještě poslední otazník, zdaleka nejdůležitější. O tom, že pobýval také v Sovětském svazu, není pochyb. Bylo potřeba zjistit, jakým způsobem cestoval, kde byl, zda ho pobyt v této zemi v jeho přesvědčení utvrdil, nebo ho z něj vyléčil. Kdyby vyšlo najevo, že to, co zde viděl, bylo tak strašné, že dostal strach, mnohé by se stalo pochopitelnějším. O tom, že Sovětský svaz zajímal a znal z vlastní zkušenosti lze uhodnout z knihy Dvě města. Ačkoli se jedná o Moskvu a Leningrad, víc než obdiv z nich vyčíst nelze. Nepodařilo se mi zjistit, z jakých zdrojů čerpal, archiv hovoří jen o neutuchajícím zájmu. Obrat přinesl teprve objev textu napsaného v roce 1948 a pojednávajícího o sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. Této gigantické propagandistické akce se zúčastnilo 377 řádných delegátů a 220 delegátů s hlasem poradním. Drtivou většinu z nich tvořili členové VKS(b) nebo Komsomolu. Přizváno bylo také spousta zahraničních hostů. Mezi jinými také Paul Eluard nebo Louis Aragon. Československá delegace čítala osm členů, jedním z nich byl i Géza. Ubytováni byli v hotelu Metropol na Těatralnej ploščadi, v němž kdysi pobýval i T. G. Masaryk. Hned v úvodu této o osmnáct let opožděné reportáže autor čtenáře uklidňuje, že nemůže dojít k žádnému zkreslení způsobenému plynutím času, protože jeho paměť si uchovala vzpomínku netknutou. A ihned novinářským způsobem pokračuje. Líčí úžasné protifašistické vzepětí, radost ze setkání se soudruhy Gorkým, Erenburgem, Pasternakem, Šolochovem a Blokem. Gézovi se poštěstilo spatřit na vlastní oči i takové pašáky jako Kaganovič, Vorošilov a Molotov. Delegáti se dokonce proletěli nad Moskvou a prošli Leningradem, který přestal být před deseti lety Petrohradem, jak si Včelička pochvaluje. Upoutala ho také pohostinnost ruského lidu. Ve své zprávě popisuje, že delegáti dostávali 18 chodů jídel denně: 6 k snídani, 6 k obědu, 6 k večeři. Mezitím volný přísun kaviáru, zákusků, čaje a vodky. Návštěva mauzolea V. I. Lenina, sportovního stadionu a jeslí byl pro pokrokového spisovatele menší zážitek než návštěva zábavního parku v doprovodu soudružky Olgy, v jejíž společnosti mohli obdivovat cirkusové umění. Řečeno jeho slovy: samý zpěv, jásot, recitace, šťastné veselí a upřímná vroucnost. Zdaleka nejhlubší dojem v něm však zanechalo městečko Bolševo nedaleko Moskvy, kde se spokojení a dobře vyhlížející občané oddávali čtení novin a zaslouženému odpočinku po práci. Průvodkyně jim ozřejmila, že se jedná o bývalé kriminální, dnes převychované živly.

         Popis pohostinnosti, jež nebyla pohostinností ruského lidu, jak byl Včelička ochoten věřit, ale pouze pohostinností autentických bolševiků, což není zcela totéž, vzbuzuje značnou nevoli. Otázky byly čím dál dotěrnější: skutečně byl autor reportáže v roce 1934 svědkem vášnivých antifašistických projevů? Zpráva spíše naznačuje, že pakt Ribbentrop Molotov se Gézovi podařilo úspěšně přesunout do podvědomí. Nebo úmyslně zatajit? Kdo byli další delegáti? Podle Neviditelné Moskvy soudě, byl jedním z velvyslanců české literatury také Vítězslav Nezval. Dalšími členy výpravy byl Adolf Hoffmeister, Laco Novomeský, Vladimír Borin, Franz Carl Weiskopf. Podivná sešlost, v níž se dvě jména nepodařilo dohledat. Opravdu Géza neměl tušení o hladomoru na Ukrajině a jinde? Nebo věděl, a považoval to za buržoazní propagandu? Co způsobilo, že mu ani v roce 1948 nedošlo, že se stal jedním z členů dlouhého zástupu návštěvníků Potěmkinovy vesnice? Bolševo byl totiž koncentrák pro nejschopnější konstruktéry zbraní s těžištěm v letectví, ale i se zaměřením na další druhy vojenské techniky. Seděl tam a makal na Stalina i legendární Tupolev. A nejdůležitější na závěr: historik Andrej Zublov tvrdí, že zahraničním delegátům byl ilegálně rozdáván leták informující o skutečném dění v Rusku. Jeho úplné znění lze nalézt v knize Dějiny Ruska 20. století, Argo 2009. Je možné, že se Včeličkovi do ruky nedostal? A že se ani o osmnáct let později nic nedoslechl o hrůzách páchaných v zemi, kterou tak bedlivě sledoval?

Ve zkoušce realitou Géza propadl. Utrpěla i jeho poctivost, kterou jsem předpokládal. Pro budoucnost je Včelička jako spisovatel ztracen. Za přečtení stojí nanejvýš vzpomínková knížka Pražské tajemství, půvabný dokument o životě v staropražské čtvrti Na Františku, který uvítal už E. E. Kisch. Zůstává však aktuální jako předmět úvah o vztahu autora a díla, o složitosti lidského údělu a důležitosti doby v životě člověka a způsobech, jak k ní přistupovat. Gézův příběh mne pobuřuje a dojímá zároveň, protože dojetí je svázáno s obdivem těsným poutem. Nemám pochybnost o tom, že Géza dělal, co bylo v jeho silách, aby unikl údělu chudého kluka a přispěl k zlepšení podmínek nejen vlastních, ale i ostatních. Tragédie tohoto nadaného spisovatele nespočívá v touze po lepším a spravedlivějším světě, ale v tom, že podcenil důležitost odstínů. Ale mohl se tento nemocný muž naučit rozlišovat stupně? Vždyť i nebohý Karel Čapek podlehl poslání, které v meziválečném období považoval za svou lidskou a spisovatelskou povinnost. Ovocem této tragédie je třeba Matka nebo První parta. Géza Včelička nebyl zdaleka jediný, kdo uvěřil v platnost příliš jednoduché rovnice: bída plodí zločin, odstraněním bídy zločin zmizí a nastane ráj na zemi. Vyšlo najevo, že zkáza často začíná pouhým popřením složitosti. Stačí si odskočit do pohodlí nápadně snadného řešení a nové zločiny jsou na světě. Ti, kdo pociťují potřebu se ve světě orientovat, mají na vybranou. Buď sáhnou po prostoduchých návodech na obecné blaho, jejichž hlasatelů není v žádné době nedostatek, nebo se musí nějakým způsobem vypořádat s iracionalitou lidských reakcí a neřešitelností jistých problémů. Je třeba se naučit žít s vědomím, že bez policistů se v dnešním světě neobejdeme, a zároveň mít na paměti, že policisté jsou lidé ochotní sloužit jakémukoli režimu. Podobně jako existuje dobrá a špatná věrnost, tak existuje i dobrá a špatná služba, dobrá a špatná autorita, lepší a horší řešení. Dokud nepochopíme, že i mezi dělníky, aristokraty, podnikateli, měšťáky, politiky, lékaři nebo třeba profesory se najdou jak lidé obdivuhodní, tak i opovrženíhodní, zklamání se nevyhneme. Jakmile povýšíme jakoukoli lidskou množinu na modlu a učiníme z ní posvátnou nositelku naděje, je na neštěstí zaděláno. Totéž platí i v opačném gardu: jakmile je jakákoli lidská množina označena za původce veškerého zla, je cesta do vězení a na popraviště otevřena. Odmítnutím komplexnosti, vytlačením problematičnosti ze zorného pole, popřením hlubinné paradoxnosti světa se člověk mění přinejmenším ve spolupachatele, ne-li něco ještě horšího.

2 10 2018

Laszlo Mednyanszky. Head of a Tramp. 1896. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1