TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
republika-odtrzena-od-viry
Rene Magritte. Man reading a newspaper. 1928. Výřez. wikiart.org

Republika odtržená od víry

Rozhovor s Evou Křížovou-Dobiášovou, první čs. sportovní redaktorkou.

Eva Křížová-Dobiášová (nar. 1933) se jako první žena stala sportovní redaktorkou. Začínala v Lidových novinách v roce 1951 jako elévka v pouhých sedmnácti letech. Z jejího vyprávění, které nám poskytla v listopadu loňského roku, vybíráme následující vzpomínky.

Jak se to přihodilo, že jste se v roce 1951 stala elévkou v Lidových novinách a zároveň první sportovní redaktorkou?

Tak to musím vysvětlit. Narodila jsem se o Vánocích, a tak jsem šla do školy dřív než v šesti letech. Ještě za války vypsalo gymnázium v Roudnici přijímací zkoušky a otec mne k nim přihlásil. Přijímačky pro pět děvčat do primy jsem udělala – ale ze čtvrté třídy. Takže mně chybí pátá obecná (smích), a pak už jsem až do oktávy byla na gymnáziu vždycky nejmladší ve třídě. Do primy jsem nastoupila, když mi bylo devět a půl.

Můj otec byl evangelickým farářem a na svém prvním postu v Krabčicích byl patnáct let až do roku 1945. Tehdy už byl docentem a učil na Evangelické teologické fakultě v Praze. Spojení z Podřipska do Prahy bylo velmi složité, a tak po válce přijal místo faráře v Pardubicích, odkud bylo do Prahy spojení lepší. Když byl v roce 1948 jmenován profesorem Karlovy univerzity, tak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem v roce 1951 složila maturitu. Bylo mi sedmnáct a půl.

Studovat jste po maturitě jít nechtěla?

Uvažovala jsem o studiu medicíny, ale bohužel jsem dostala doporučení poznat dělnické prostředí. A tak jsem v září nastoupila do Tatry Smíchov, kde jsem v kanceláři počítala profilovanou ocel.

Můj tatínek měl mnoho přátel z řad lékařů a literátů, ti se u nás často scházeli v jeho krásné pracovně. A tehdy si při jednom takovém setkání postěžoval, že jsem nemohla jít na žádnou školu. Častým hostem bývala i sekretářka Jarmily Glazarové, jejíž muž byl tajemníkem v Lidovkách. A ta tenkrát slíbila, že se pokusí mě dostat do novin. Vyšlo to a já jsem z továrny odešla do Lidovek jako elévka. Byl to pro mě zcela nový svět, ovšem netrval dlouho.

Hned ke konci roku 1951 rozhodlo ÚV KSČ, že se Lidovky promění v týdeník Literární noviny – a v těch žádný sport nebyl. Tehdejší ministr Kopecký mě poslal do Československého rozhlasu, do sportovní redakce. To se zrovna chystala letní olympiáda v Helsinkách. Šéfredaktorem sportovní redakce byl tehdy Otakar Procházka. Byl tam už Karel Malina, ale ten byl v té době na vojně. A ještě tam byl redaktor Sláva Beneš, člověk s fantastickou pamětí na sportovní výsledky. A koncem ledna 1952 jsem se do této sestavy přišla představit já.

Jak na to vzpomínáte?

Představte si místnost, čtyři stoly. V rohu seděl pán, tak kolem padesátky řekněme. Když mě uviděl, tak mi hned začal tykat. Zeptal se mě: Víš vůbec, za kolik se běhá 400 metrů? Já tehdy odpověděla: No nevím, ale já se to naučím. (smích) Tak takhle jsem začínala v Československém rozhlase.

Přišla jsem tam jako redaktorka, ne jako reportérka, a velmi rychle jsem se naučila psát zprávy. Tehdy se dělaly zprávy tak, že se čekalo až na poslední vydání četky (zprávy ČTK, pozn. red.). Pro ranní zprávy se kolem půlnoci připravovaly zprávy na pátou, šestou, sedmou hodinu tak, aby byly pokaždé jiné.

Nedílnou součástí redakce bylo samozřejmě cenzurní oddělení (resp. Hlavní správa tiskového dohledu, pozn. red.). Na každé zprávě muselo být červené razítko HSTD. Kdyby na zprávě o tom, že Sparta prohrála se Slávií, tohle červené razítko nebylo, tak to hlasatel nesměl vůbec přečíst.

Měsíc před olympiádou stranické vedení rozhodlo, že ani šéfredaktor Otakar Procházka, ani Josef Laufer, ani slovenský reportér Štefan Mašlonka do Helsinek nepojedou, poněvadž nejsou straníci. Vyslali tam tedy oficiálního reportéra Bohouše Ujčka a kolegou mu byl ekonomický redaktor Vít Mokroš z Ostravy, který toho o sportu mnoho nevěděl. Linky na reportáže se proto neobjednávaly, a tak jsme s oběma měli jen telefonické spojení, často velmi špatné. Výsledky a zprávy z Helsinek jsme průběžně nosili na kouscích papíru rovnou do studia, kde seděl Lubor Tokoš, který zprávy předčítal do éteru. Měl totiž zakázané divadlo i film, a tak jsme získali vynikajícího hlasatele.

Tehdy byla naše výprava velmi úspěšná. Byl tam nejenom Zátopek, ale třeba kanoisté Holeček, Brzák, Kudrna. Navíc to byla první olympiáda (od roku 1928, pozn. red.), které se zúčastnili Sověti, a ti dělali všechno pro to, aby byli lepší než Amerika (skončili druzí, pozn. red.).

Vy jste při tom všem hrála závodně basketbal?

Ano. Já jsem se už v roce 1952 dostala do československé basketbalové reprezentace. To znamenalo: tréninky, ligové zápasy, soustředění, starty na mistrovství Evropy a později i světa. V redakci jsem proto často chyběla, což některým novým kolegům vadilo. V roce 1958 se mi naskytla příležitost redigovat měsíčník Košíková-Odbíjená. Přihlásila jsem se a přijali mě. Tam jsem byla na práci sama a dovedla jsem si ji nastavit tak, aby mi reprezentace nedělala potíže.

Nikdy jsme v mistrovstvích nezvítězily, ale nikdy jsme se také nevrátily bez medailí. Ráda vzpomínám na pět týdnů v Číně v roce 1956 nebo o rok později na mistrovství světa v Brazílii. V Riu de Janeiru jsme hráli o třetí místo s Brazílií v hale pro 50 tisíc diváků. Tehdy byla Maracaná nacpaná k prasknutí. Lidé měli bubínky a trumpety, takže když poprvé rozhodčí pískl, tak ho vůbec nebylo slyšet! Přerušil tedy hru, přinesli pistole a místo píšťalky používal startovací pistoli. (smích) Nakonec jsme vyhráli v nastaveném čase a přivezli bronzovou medaili. V roce 1960 jsem si ale přetrhla achilovku a musela s vrcholovým sportem skoro na dva roky skončit.

Založila jste rodinu, dálkově vystudovala...

Když se mi narodily děti, zůstala jsem s nimi několik roků doma. Na tři roky jsme odjeli do Německa, kde můj muž připravoval basketbalisty na olympiádu v Mnichově. Odtud jsem se s dětmi vrátila, protože nám neprodloužili výjezdní doložky a ani můj muž nemohl svou práci do olympijských her dokončit.

Když Jana maturovala a Petr končil první rok na VŠE, tak já jsem dálkově studovala novinářskou fakultu. To víte, bylo to dost práce. Zvládli jsme to, ale někdy se musel namazat chleba. V té době už jsem byla s dětmi sama a tak jsem hledala uplatnění v novinařině.

Dostala jsem se do Československé televize a věnovala se sociálním tématům, zdravotnictví, parlamentnímu zpravodajství. Později jsem moderovala pořad Lékař a Vy. To byla moc hezká práce. Studium na vysoké škole jsem zvládla a později jsem si ho doplnila o doktorát. Po revoluci 89 jsem požádala o penzi, ale doma jsem dlouho nezůstala. Profesor Zdeněk Dienstbier mě přemluvil, abych se zapojila do práce v Lize proti rakovině (Z. D. založil československou pobočku Ligy proti rakovině v roce 1990, pozn. red.).

Pro onkologické pacienty je velice důležité nebýt sám se svou nemocí. Praha je trošku atypická, ale v malých městech je to hezký spolek, kde se spolu všichni znají. Jdou si společně zacvičit, zaplavat nebo jen tak na vycházku, pořádají si všechno možné. Pro pacienty, kteří tam přijdou poprvé, potom není sdělení o diagnóze tak šokující. Když totiž vidí, že s onkologickým onemocněním se dá žít, tak jim jde uzdravování mnohem líp.

Během let vyrostlo v mnoha našich městech na padesát klubů. Připravovala jsem pro ně speciální časopis, kde jsme uváděli zkušenosti a novinky z oblasti léčby rakoviny, informace klubů o jejich činnosti a rok od roku se časopis rozrůstal a stal se dobrým propagátorem péče o jednotlivce i kluby. Časopis jsem řídila až do roku 2014.

Váš otec František Mrázek Dobiáš byl výjimečný latiník. Při návštěvě legáta z Vatikánu ho pozvali na Hrad, aby jim tlumočil?

Ano, to bylo v roce 1945. Já jsem měla tátu moc ráda, protože byl velice vzdělaný. Uměl řecky, hebrejsky, latinsky, německy, anglicky. Když začala válka, tak byl farářem v Krabčicích. To je malá obec, řekněme tak sto domů a 400 lidí. Ke krabčickému sboru patřilo ještě pár okolních vesnic, kam táta jezdil učit náboženství. Němci mu sebrali kola od auta i rádio, a tak školy objížděl na kole a na zprávy z Londýna jezdil do sousední vsi k jednomu statkáři. Až po válce jsem se dozvěděla, že v našem sklepě přespával americký výsadkář, kterého k nám na faru přivedli v noci lidé ze vsi, protože věděli, že tatínek se s ním anglicky domluví a pomůže mu dostat se, kam potřeboval.

Jaké to bylo vyrůstat na faře?

Musím říct, že jsme měli moc hezké dětství. Viděla jsem, co dnes už na vesnici není. Byl tam například potravinář. Nebo bednář, ten uměl zhotovit necky, rakve, všechno možné. Pak tam byl řezník, kovář, dvě hospody, mateřská škola, škola, papírnictví. Do Roudnice to bylo pět kilometrů. Ráno jeli chlapi do fabriky, ve dvě hodiny přišli domů a pokračovali v práci na svém hospodářství. Téměř v každém domě byla ovce, drůbež, kravička. Na zahradách nebo na polích pěstovali to, co potřebovali. Dá se říct, že lidé byli soběstační. Zeleninu, ovoce, obilí, to všechno měli „ze svého“. Navíc ženy chodily vypomáhat do statku, jednotit řepu, sklízet obilí, česat chmel a pomáhat, kde bylo zapotřebí.

Naši byli moc fajn. Maminka byla doma a my jsme odmalička viděli, že k nám přicházejí lidé s radostí nebo se žalem nebo že potřebují pomoc. Ve škole na mě samozřejmě měli jiné měřítko než na obyčejné děti. Když jsme třeba s kamarádkou ze statku vylezly někam, kam jsme nesměly, tak po vsi hned letělo, že i farářovic dcera tam byla! (smích)

Maminka musela umět velice šetřit. Vzpomínala, že první tátův plat dostala od pokladníka v tašce, která byla plná dvacetníků, padesátníků nebo korun, které se vybraly v kostele. Styděla se s tím jít na nákup.

Vaším kolegou v rozhlase byl Ota Pavel nebo Arnošt Lustig. Jak vzpomínáte na ně?

Na oba vzpomínám moc ráda! Otu přivedl do redakce Arnošt. On o tom i někde píše. Ale Otík chtěl psát, ne dělat reportáže. Když byla například první spartakiáda v roce 1955, tak vzal psací stroj, odjel na Vysočinu a každý den poslal zajímavou poznámku na dvacet řádků, která se pravidelně vysílala. To on uměl mistrně. Pak si vzal naši sekretářku Věru. Měli spolu syna, který je bohužel stejně postižený, jako byl Ota.

Ota byl výjimečný i v tom, že se nedovedl nějak rozzlobit. A hlavně uměl podat pomocnou ruku. Například já bych se bez podané ruky nebyla do Lidovek tehdy vůbec dostala. Umět podat pomocnou ruku druhým je důležité – to dnes hodně chybí.

Od Arnošta Lustiga mám zase v knihovně všechny jeho knížky s vepsaným věnováním. A oba milovali moje štrúdly.

Vidím, že tu máte kázání od Sváti Karáska?

Sváťa, když se vrátil ze Švýcar, tak bylo u Salvátora každou neděli plno! Tam chodili i bezdomovci, byla to moc pěkná kázání. Bohužel vážně onemocněl, a tak se už na kazatelnu nemohl vrátit. Sváťa však svá kázání vydal knižně, takže si je často čtu a přemýšlím o nich.

Víte, já jsem v církvi vyrostla, ale nejsem jako moje maminka, která byla věřící opravdu vroucně. Když táta zemřel a šla jsem jí to oznámit, tak jsem přemýšlela, jak jí to řeknu. Zazvonila jsem u dveří, ona držela v ruce malířskou štětku a povídá: Pojď dál, já bílím balkon, než Fráňa přijede. Říkám jí: Mami, on už nepřijede – zemřel. A ona na to: Tak asi to tak pánbůh chtěl. To je obrovská výhra, když tohle někdo umí. Já tohle nedokážu, ale zase umím poděkovat za každé dobré ráno.

Komunistům se bohužel podařilo tuhle republiku od víry naprosto odtrhnout. Pocit, že nás pánbůh vidí, ten je pryč. Dřív měl každý člověk možnost, i když byl třeba sám, obrátit se s prosbou na pánaboha. Dneska si na pánaboha lidé vzpomenou až ve chvíli, kdy jim teče do bot a když už nevědí, jak dál.

Já si evangelické církve vážím právě proto, že když je zapotřebí, tak dovede podat ruku. Kdyby se tak děti už ve škole naučily, že mohou o něco poprosit. Nebo kdyby uměly poděkovat za to, čeho se jim dostává. Hned by bylo mezi lidmi mnohem více radosti a vděku a méně stresu a strachu. A možná i nemocí.

***

Eva Křížová-Dobiášová (nar. 1933) je československá hráčka basketbalu. Je zařazena na čestné listině mistrů sportu. Je dcerou Františka Mrázka Dobiáše, českého evangelického teologa, překladatele, biblisty. Poprvé se provdala za Vladimíra Škutinu, podruhé za Miloslava Kříže, s nímž má syna Petra a dceru Janu. Od roku 1972 žije sama.

  • 1951–1952 sportovní redaktorka (elév), Lidové noviny
  • 1952–1958 sportovní redaktorka (elév), Československý rozhlas
  • 1958–1962 vedoucí redaktorka časopisu Košíková-Odbíjená
  • 1971–1983 Československá televize
  • 1983–1989 Ústav zdravotní výchovy, TV pořad Lékař a Vy
  • 1990–2014 Liga proti rakovině.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1